Všude kolem byla tma. S obavami natáhla ruce před sebe, jak se snažila nahmatat cokoliv, co by jí pomohlo orientovat se v prostoru. Nábytek. Stěny. Cokoliv.

Zábly ji nohy, ale když se pokusila udělat krok vpřed, ozvalo se tiché šplouchání. Stála ve vodě? Cože? Kde to sakra je?

Brodila se potokem a čím dál šla, tím se nořila hlouběji a byla jí větší zima. Neviděla ani na krok a děsilo jí to.

Náhle ji cosi chytlo za kotník. Vykřikla - protože to přece člověk dělá, když se lekne - a nedošlo jí, že se jí to něco pokusí stáhnout pod vodu. Nestihla se ani pořádně nadechnout a už se žbluňknutím zajela pod hladinu.

Kopala nohama, snažila se z pevného sevření vykroutit, aby mohla vyplavat vzhůru a nadýchat se čerstvého vzduchu, protože jí docházel kyslík, a navíc měla ústa plná vody. Jenže to... to něco ji prostě nechtělo pustit, a naopak ji stahovalo ještě hlouběji.

Vždyť se tu utopím, problesklo jí zděšeně hlavou. Panika jí projela jako čepel ostrého nože, a tak se začala zmítat ještě zuřivěji, nedocházejíc jí, že se tím rychleji vyčerpá. Žaludek se jí kroutil strachem a plíce se zmateně stahovaly, lačníce po kyslíku. Hučelo jí v hlavě, před očima se jí zatemňovalo. Když už si říkala, že se blíží její konec, najednou se kolem ní začalo objevovat měsíčně bílé světlo.

Blouzní? Zdá se jí to? Tolik touží po nějaké naději a záchraně, že si představuje, jak jí někdo přijde na pomoc? Nebo je její hlava už tak dlouho bez kyslíku, že jí podsouvá poslední nereálné představy?

Musela mžourat, tak ostré světlo bylo, určitě by ji dokázalo oslepit. Čas jako by se náhle zastavil. Už necítila pevný stisk na své noze, necítila nutkavou potřebu plavat vzhůru a nadechnout se. Jen se dívala na tu krásu, když světlo mírně polevilo a ukázalo jí, že se ukrývá v liliích, které před jejíma očima právě rozkvétaly.

Byla to nádhera. Byly velké a krásné, bílé okvětní lístky se mírně pohupovaly ve vodě, a z jejich středu jako kdyby vycházel zpěv, jenž jí ukazoval cestu vpřed.

Vychutnávala si tu čistou krásu a už se vůbec nebála. Proč taky? Lilie pro ni byla symbolem života.

Cosi ji k těm nádherným květům táhlo, a tak udělala pár temp směrem k nim. Už ji vůbec netížilo, že k přežití pod vodou potřebuje kyslík, který momentálně neměla. Nebo měla? Zdálo se, že nějakým záhadným způsobem ano, jinak si nedokázala vysvětlit, proč už neutonula. Nebo se snad čas zastavil?

Když k liliím doplavala a chtěla se jich dotknout, voda se náhle rozvlnila a květy se začaly houpat do rytmu. Zmateně se rozhlédla kolem a ze rtů jí splynul překvapený výkřik, když spatřila Šťastného draka, jenž rychlým tempem plul směrem k ní.

,,Jupitere!" zavolala na něj tlumeně a z úst jí vyšly bublinky. Drak si jí ale vůbec nevšímal. Jen proplaval kolem ní a mířil kamsi do neznáma. Vyděsila se a v hlavě jí začalo šrotovat, co se asi stalo, když spatřila obrovský strach v jeho rubínových očích.

Rozhodla se ho následovat, aby zjistila, co se děje. Co nejrychleji plavala za ním, ale Jupiter byl přece jen rychlejší, nemohla ho dohonit, ani kdyby se sebevíc snažila. Každým dalším tempem byla unavenější, a drak se jí pomalu začínal ztrácet z dohledu.

Zastavila se na místě a chvíli jen šlapala vodu, aby si trochu odpočinula a nabrala síly. Náhle k jejím uším dolehl pláč a ona se zmateně rozhlédla kolem. Pak nedaleko pod sebou spatřila dítě, malého chlapce, mohlo mu být tak osm let. Kolébal se, plakal a držel se za hlavu.

Plavala k němu, ale jako kdyby jí v tom něco bránilo. Volala na něj, slibovala mu, že mu pomůže, že to bude v pořádku, ale on ji neslyšel. Zacpával si uši a plakal snad ještě usedavěji, až z toho dívku bolelo srdce.

Namáhavě šlapala vodu, plavala kolem a hledala místo, kudy by se k chlapci dalo dostat. Potřeboval pomoc, musela ho zachránit. Co dělal tady? Co se mu stalo? Ublížil mu někdo?

Hučelo jí v hlavě, ve spáncích jí zběsile tepala krev. Začala propadat zoufalství, byla by se nejraději samou bezmocí rozplakala taky. Ani chlapcův pláč neustával. Natáhla před sebe ruku, v dlani cítila lehký tlak. Dítě zvedlo hlavu, zmateně se rozhlédlo kolem a pak se očima zastavilo na ní. Tvář se jí nadějně rozjasnila. Viděl ji?

Postavil se, poslední slzy se mu skutálely po tvářích. Neurčitě před sebe napřáhl ruku stejně jako ona a snažil se cosi nahmatat. Usoudila, že ji kvůli té... bariéře, jinak se to popsat nedalo, nevidí, přestože se díval jejím směrem.

,,Jsem tady," zašeptala marně do prázdna. Přála si, aby věděl, že není sám, že je tu někdo, kdo mu může pomoct. Ale jak mu to dát najevo, když ji nevidí a ona se k němu ani nemůže dostat?

Chlapec náhle zalapal po dechu a celý se napjal. Tvář se mu zkřivila bolestí a strachem. I dívka se polekala, co se mohlo stát, a začala plavat kolem, aby to zjistila. Bezmocně pěstmi udeřila do bariéry.

Dítě pokleslo na kolena, natahujíc ruce před sebe. Prohlíželo si své dlaně, jako kdyby je vidělo poprvé. Neslyšelo, jak na něj kdosi volá. Jen fascinovaně přihlíželo, jak čáry na dlaních a žíly na předloktí začínají získávat černou barvu. Tenké nitě se po jeho těle začaly šířit dál, obtáčely se kolem jeho paží, vystupovaly na krku, pokrývaly obličej. Chlapec mírně zaklonil hlavu a dívka tlumeně vykřikla, když vzápětí na okamžik spatřila bělmo jeho očí, jež se vzápětí zbarvilo do černa. Dítě padlo naznak a bezvládně se vzneslo několik stop do vzduchu, ukazujíc se děvčeti v celé své kráse.

Bezhlesně plakala, nehty marně škrábala o neviditelnou stěnu, která ji od hocha oddělovala. Byl mrtvý? Zemřel jen kvůli ní, proto, že mu včas nepomohla?

,,Pomoz mi... zachraň mě..."

Opodál zachrastily okovy, tak hlasitě, až sebou trhla a za tím zvukem se otočila. V temné hlubině pod ní se nacházela skála, to z jejího nitra zvuk pocházel. Naposledy se ohlédla na nehybného chlapce a zaváhala, zda by raději neměla zůstat zde s ním a pokusit se mu nějak pomoct. Chrastění doprovázené mužskými steny ale bylo čím dál hlasitější a její zvědavost neukojitelnější, že se rozhodla to risknout a zjistit, kdo se v temnotě skrývá tentokrát. S obavami proto pomalu zamířila dolů, do hlubin.

Tentokrát necítila žádný odpor. Tady hlouběji byla voda temnější a ticho ohlušující. Jen občas zaznělo zachřestění, tiché zasténání a vlnky narážející na stěny skály.

Doplavala k ní, hledala vchod. Kameny byly ledové, při každém doteku jí vyskočila husí kůže. Zvuky ji vedly, kudy má plavat, a tak se soustředila jen na ně, dokud malou jeskyňku nenašla.

Byla úplně nahoře, docela malá a samozřejmě neútulná. Co bylo ale pro dívku překvapením, byly mříže bez zámku. Nedalo se vejít dovnitř, ani ven. Když se mužské steny ozvaly znovu, bezmocně mřížemi zalomcovala.

,,Haló? Jsem tady! Pomůžu vám, nebojte se! Jsem tady!" křikla na muže, jenž se choulil kdesi ve tmě. Tiše si zanadávala, obrátila se a zamířila k mořskému dnu, na němž tančily řasy a sasanky a po písku se procházeli poustevníčci. Jen je přejela pohledem, nezajímali ji. Potřebovala najít nějaký ostrý kámen.

Hledala, hledala, plavala kolem skály, hrabala v písku. Nakonec našla jeden, který byl celkem vhodný. Vyplavala zpět k jeskyni.

,,Jste v pořádku? Pomůžu vám, slibuju! Jen mi dejte vteřinku!" oslovila muže, jenž se stále neukázal. Jen si cosi zamumlal pod vousy. Děvče to bralo jako souhlas, a tak jen pokrčilo rameny a udeřilo kamenem do mříží.

Ozvalo se mocné zadunění kovu, až se dívce zamotala hlava a ten zvuk jí zněl ještě nějakou dobu v uších. Neobjevil se ani škrábanec.

Ještě párkrát do kovu udeřila, ale marně, bylo to úplně zbytečné. Třeštila jí hlava, bolela ji ruka. Naštvaně mrštila kamenem před sebe a nedošlo jí, že se kdesi před ní nachází člověk. Až když zaslechla bolestné zaúpění, ztuhla a uvědomila si, co právě udělala.

,,Panebože," splynulo jí ze rtů, oči třeštila do tmy. Do obou dlaní chytila mříže a znovu jimi začala lomcovat. ,,U Merlina, jste zraněný? Potřebuju, abyste se posunul blíž ke mně! Můžu vám pomoct, ošetřím vás! Panebože, moc se omlouvám..."

,,Nepotřebuju... tvou pomoc," ozvalo se poprvé sípavým hlasem. Dívce ztuhla krev v žilách. ,,Zvládnu... to... sám..." dodal namáhavě. Zakrvácený kámen dopadl před mříže. Žaludek se jí sevřel, srdce vynechalo jeden dva údery, když si děvče začalo uvědomovat, co to znamená.

,,Tati... proboha, tati," vydechla tentokrát ona. Když ta slova vyslovila nahlas, muž se s heknutím převalil na bok. Konečně mu viděla do tváře, mohla se na vlastní oči přesvědčit, že je to skutečně její otec. Její umírající otec. Umírající-

Začala tahat za mříže jako smyslů zbavená a ječela na otce, ať se probudí, že je tady, že není sám a že mu pomůže. Ale on se ani nehnul, oči měl zavřené, ze rtů mu stékal pramínek krve. Netušila, jestli dýchá - ne, ne, on určitě dýchá, je naživu, je naživu! Musí být, musí...

,,Tati, tati, prosím!! Podívej se na mě, jsem tady, dostanu tě odsud, slibuju! Musíš mi jen trochu pomoct, prosím, a pak se vrátíme domů a všechno bude v pořádku! Tati, tati!! Prosím..." dodala sotva slyšitelně, lapajíc po dechu, ztrácejíc síly. Bezmocně se rozplakala.

Co měla dělat? Jak mu mohla pomoct? Proč se tohle děje!? Chtěla pryč, hned. Plakala jako malé dítě, jemuž seberou hračku. Jenže jí vzali něco důležitějšího. Vzali jí otce...

Ona zabila svého otce... je to její vina...

Chtěla se tu utopit. Zasloužila by si to. Plakala a nedokázala přestat. Srdce se jí svíralo bolestí, kéž by puklo žalem! Bylo jí zle, bylo jí úzko. Před očima se jí zatemňovalo. Blížil se její konec? Doufala...

•••

Ležela na něčem měkkém. Pomalu pohnula rukou, cosi jí protékalo mezi prsty a trochu je chladilo. Pootevřela oči, aby zjistila, kde je.

Kolem ní bylo prázdno, všude kolem se táhl písek a nahoře, místo bleděmodré oblohy, bylo temno.

Zvedla se do sedu, písek tiše zašustil. Párkrát zamrkala, rozhlédla se. Nic. Žádná známka života. Bylo tu mrtvo.

Před ní stál vysoký dřevěný rám. Mohl mít tak dva metry. Zvedla se, udělala dva kroky a byla přímo u něj. Dotkla se tmavě hnědého rámu, prohlédla si jej z jedné strany, pak z druhé. Nic zvláštního na něm nebylo. Proč tady byl?

Natáhla ruku, dlaní před sebou nahmatala jen prázdno. Ušklíbla se. Proč s tím tady ztrácí čas? Nic zvláštního na něm není...

Náhle na své dlani ucítila dotek. Polekala se, trhla ramenem a ruku okamžitě stáhla. Druhá dlaň tam ale zůstala, byla pevná a neochvějná.

Přimhouřila oči, s lehkými obavami ruku znovu natáhla před sebe. Prsty přejela po dlani před sebou. A pak svou dlaň přiložila k ní.

,,Ahoj, Eileen."

Dívka zalapala po dechu, zmateně se rozhlédla kolem. Nikoho zde neviděla, přesto zněl hlas neuvěřitelně blízko. ,,Uhm, ahoj? Ty - ty mě znáš?" zeptala se opatrně. Ozval se tlumený smích.

,,Jestli tě znám? Má milá, znám tě velmi dobře. Konečně se spolu setkáváme. Posaď se, prosím," požádal ji Hlas zdvořile. Ještě chvíli si trochu nedůvěřivě prohlížela ruku před sebou, ale pak se přece jen posadila. ,,Výborně." Ruka sklouzla dolů, udělala stejný pohyb jako Eileenina paže. Dívka uhnula pohledem. Dívat se na výjev před sebou jí bylo docela nepříjemné.

,,Proč tady jsem? A bylo všechno to, co se stalo... pravda?" otázala se Hlasu opatrně. Na jednu stranu se odpovědi děsila, ale potřebovala ji znát. A tak vyčkávala pár vteřin, než Hlas promluvil.

,,Co si o tom myslíš ty, Eileen?"

Dívka protočila očima. ,,No, já nevím," odpověděla a prsty kreslila do písku neurčité obrazce. Ruka naproti ji začala napodobovat. Nelíbilo se jí to, tak po ní hodila písek. Ozval se pobavený smích. ,,Proto se ptám tebe. Předpokládám, že máš odpovědi na všechny mé otázky."

,,Myslíš, že jsem vševědoucí?"

,,Možná. Jak to tedy je?"

,,To záleží na tobě, Eileen. Mohl to být pouhý sen, mohlo to být jen něčí přání, mohla to být budoucnost, možná za to mohl někdo, kdo si s tebou jen hrál a ukazoval ti jen to, co chtěl, abys viděla... kdo ví, Eileen, kdo ví. Je jen na tobě, co z toho uděláš, co si z takové zkušenosti vezmeš. Máš život ve svých rukou."

,,Bojím se," přiznala se Hlasu. V jeho odpovědi zaslechla úsměv.

,,Každý se někdy bál. Divila bych se, kdybys odsud odcházela beze strachu."

,,Zníš velmi moudře... Kdo jsi? Jsi můj odraz? Moje svědomí?" ptala se zvědavě a dychtivě se naklonila vpřed, lačníc po odpovědi. Jenže znovu dostala takovou, která ji neuspokojila.

,,To záleží jen na tobě, Eileen. Mohu být tvé svědomí, mohu být tvůj odraz. Mohu být cokoliv, co ty budeš chtít. Je jen na tobě, koho ze mě uděláš." To jsi mi tedy pomohla, pomyslela si dívka kysele. ,,Myslím, že jsem ti řekla vše, co jsem ti chtěla. Prozatím. Je načase se rozloučit."

,,Počkej!" vykřikla Eileen. Tohle se jí nezdálo, potřebovala zjistit víc. Jenže už nejspíš bylo pozdě, měla jen omezený čas. Ruce se jí před očima začaly pomalu ztrácet. Vyděšeně se podívala před sebe. ,,Je tohle skutečné? Nebo se to děje jen v mé hlavě?"

,,Ještě se uvidíme, Eileen Snapeová..."

•••

Tahle kapitola mě hrozně bavila psát, jak se vám líbila? Možná jste trochu zmatení. Z toho si nic nedělejte, Eileen je zmatená taky. Ale postupem času vám snad zodpovíme všechny vaše otázky.
Co si o tom myslíte? Byl to jen sen, nebo Ela viděla budoucnost? Co se podle vás dělo? A kdo asi byl ten tajemný Hlas?🙊
Budu velmi ráda za vaše komentáře, moc mě potěší.
Mějte se krásně, užijte si víkend!
Millie🍪