Z hlubin lesa se napůl vypotácel osamělý muž. Černé prameny vlasů mu lemovaly bledou tvář s ostře řezanými rysy, která v okolní tmě prakticky svítila. Hluboce vydechnul a jednou rukou se zapřel o kmen nejbližšího stromu. Tou druhou si otřel mokrá ústa. Na hřbetu ruky mu zůstala rudá krvavá šmouha.

Byl to Aiden Trocar.

Mohly být dvě hodiny ráno, když konečně vyšel ze Zapovězeného lesa, kde hledal vhodnou kořist, z níž by mohl vysát krev a doplnit tak svou potřebu k tomu, aby přežil. Profesorce McGonagallové byl vděčný, že mu dovolila lovit na území lesa patřícího k bradavické škole. Pokaždé se snažil vyhledávat taková zvířata, která byla už stará, zraněná nebo nemocná. A byť dal hajnému Hagridovi své slovo, že dohodu dodrží a nebude útočit na zdravé a silné zvířecí jedince, i tak mu poloobr příliš nevěřil. Nebylo se čemu divit. Trocar byl upír, a v takovéhle vyděděnce společnosti, a navíc k tomu ještě krvelačné a nebezpečné, nemá důvěru nikdo. Trocar už si na to za celý svůj dlouhý život vlastně zvyknul. Nikdo se nemohl divit tomu, že upíři byli spíše samotáři, a pokud ne, zůstávali jen výhradně se svým druhem. Aiden byl jeden z mála z těch, kteří šli mezi kouzelníky a dokonce si hledali práci. Proto se vlastně snažil být připravený i na to, že ho každým dnem mohou z bradavické školy vyhodit.

A v tomto čase obzvlášť.

Nejen, že se v kouzelnickém světě bleskovým tempem šířila nová Mrtvá místa, ale i většina kouzelníků, která se za ta léta v této nové době po Voldemortově pádu přestala na přesně takovéhle vyděděnce, jako byl Trocar, dívat skrz prsty, se nyní znovu začala těchto tvorů stranit. Představovali zlo, nebezpečí. Když něco nezapadá do přesných měřítek normálního života, lidé to budou brát jako něco špatného, něco, co s nimi v souladu zkrátka být nemůže. Když něco nezapadá do přesně stanoveného vzorce, jenž existuje už od počátku první civilizace, lid to znejistí, vzbudí to v nich strach. V ten okamžik už nezáleží na tom, jestli jste uvnitř dobří nebo špatní. Trocar byl upír. A upíři patřili do skupiny neživých, kteří svou věrnost přísahali temnotě.

Trocar už mezi těmito lidmi nebyl vítán.

To prozatím ale neplatilo v bradavické škole, nebo si toho upír dosud nevšiml. To mohlo být klidně možné, protože na tom jediném, na čem mu záleželo, bylo to, co o něm smýšlí Beatrice Jonesová. Trocar si nebyl jistý, kdy přesně mu na jeho zmijozelské studentce začalo tolik záležet, ale věděl, že pokud to dolehne k nesprávným uším, bude z toho opravdový skandál a malér toho největšího kalibru. Beatrice se mu líbila, byla to krásná a chytrá mladá žena. A on o ni dnes večer, kdy jej celá uplakaná žádala, aby ji a Eileen Snapeovou nechal jít, měl opravdu strach.

,,Tak co je to s tebou," zašeptal si Trocar pro sebe a zkrvavenou ruku si přiložil na hruď. Na tom místě, jehož se ledovou rukou dotýkal, mu mělo bušit srdce. Netlouklo. Bylo mrtvé a navždy mrtvé zůstat mělo. Bylo to zvláštní. Už si ani nepamatoval, jak zněl tlukot srdce. Jaký pocit to byl. V ten okamžik zatoužil po tom, aby ten pocit mohl ještě jednou zažít. Aby směl na malý okamžik předstírat, že je někdo normální, obyčejný. Že je mužem, o nějž by Beatrice Jonesová stála, a jehož by si zasloužila.

,,Vzpamatuj se přece. Snad se na stará kolena nezaláskuješ. Vždyť ani nevíš, co to je, jak to funguje. Zapomeň na to. Zapomeň na ni," přemlouval sám sebe nahlas, jako kdyby mu to mělo pomoct v tom na Beatrice zapomenout. Výsledek byl spíš opačný. Čím více si myšlenky na ni zakazoval, tím byly dotěrnější a nenechavější. Myslel na to, jak ji držel za ruku, než mu zmizela v temné noci a odešla neznámo kam. S obavami se zahleděl na zamračenou oblohu. Nelíbilo se mu to a měl z toho špatný pocit. Za těch několik hodin se mu to stihlo celé rozležet v hlavě a uvědomil si, že to byl velmi špatný nápad, a že se zachoval velice nezodpovědně. A to jen proto, že toužil pomoci zoufalé dívce, protože kdyby to neudělal, její matka by možná zemřela a ona by mu to až do konce svého života vyčítala. Protože to on by byl tím důvodem.

Ale takhle už to nešlo. Beatrice a Eileen mohly být právě teď ve smrtelném nebezpečí.

Z té spousty krve, již za dnešní noc vypil, se mu trochu motala hlava, přesto se pomalým krokem vydal směrem ke hlavní bráně hradu. Uvnitř něj se po dobu chůze prali dva vlci. Ten první chtěl uchovat tajemství. A ten druhý chtěl konečně udělat správnou věc. Tak kterého z nich poslechnout?

Brána ještě zůstala odemčená a Trocarovi vůbec nedošlo, že by za sebou měl i zamknout. Jisté ale bylo, že Filch, jenž se určitě ještě potuloval prázdnými chodbami, bránu zamkne, a ráno pak s radostí nynějšího ředitele zmijozelské koleje nahlásí McGonagallové.

Trocar se zastavil v půli cesty ke schodišti, a ohlédl se směrem ke sklepení. Nepociťoval únavu, spíše v něm dřímala nejistota. Pohlédl na hodiny. Bylo půl třetí ráno. A on měl neblahé tušení, že se Eileen a Beatrice ještě nevrátily.

V ten okamžik se rozhodl.

•••

Eileen to nahlas nepřiznala, ale mrzla. Když se vrátily za Gaiou, s hrůzou zjistily, že je hodina po půlnoci. U kouzelné fontány ztratily příliš mnoho času, a pokud si skutečně nepospíší, nedostanou se do Bradavic včas, aby je nikdo neodhalil.

Ještě před tím, než se vydaly směr Ilvermorny, Eileen donutila Beatrice polknout alespoň kapičku léčivé vody, aby se postavila na nohy a bylo jí lépe, byť si otřes, který si prožila, prakticky vůbec nepamatovala. Málem se kvůli tomu pohádaly. Beatrice si stála za tím, že vody, která je určená pro její matku, si ani nelízne. Eileen se ji snažila přesvědčit, aby si dala alespoň malý lok, než vyrazí na cestu, že to potřebuje a potom jí bude lépe. Když Bea stále odmítala, Ela to nevydržela a řekla jí, že pokud to vidí takhle, ona ji do Ilvermorny už doprovázet nehodlá. Jistě, byla to manipulace, ale Eileen už si nevěděla rady. Bee nakonec nezbývalo nic jiného než souhlasit, a poté už se mohly vydat na cestu.

Co by teď Eileen dala za šálek horkého čaje! Jen nad tou představou, kdy s hrnkem sedí u horkého krbu a užívá si klid, jí z úst unikl toužebný povzdech. Svoje tělo pro samou zimu už skoro necítila, snažila se rozhýbat prsty u nohou, aby je pořádně prokrvila, a ztuhlýma rukama se držela Beatrice kolem pasu. Doufala, že už to nebude daleko. Nemohla se dočkat, až přistanou a ona se bude moci pořádně zahřát.

I přes zimu na ni začal dorážet spánek a Eileen se všemožně zaměstnávala, aby nemusela zavřít oči a náhodou neusnula. Stereotyp ji pomalu ukolébal k nečinnosti a jak ji ve tvářích studil ledový vítr, přivírala nad ním oči a stále ospaleji hleděla na Beatricinu záplavu tmavých kudrn. Nejraději by se ke své kamarádce pevně přitiskla a dopřála si alespoň hodinu spánku. Ale nemohla riskovat. Co kdyby se něco stalo a ona by z Gaina hřbetu spadla?

Začala myslet na návrat do Bradavic. Na to, jak první věc, kterou udělá, bude to, že si dá dlouhou a teplou sprchu. A pak skočí do postele a prospí skoro celý den, aby nabrala zpátky sílu. A potom... potom bude muset vyhledat Scorpiuse a k její lehké nelibosti i Alexe, a bude jim muset vysvětlit, co se stalo s jejich Beou. Už teď jí bylo jasné, že Alex z toho bude zničený. Je to přece jeho sestra. Jeho dvojče, po jehož boku strávil šestnáct let. A teď zjistí, že ona si z těch šestnácti let nepamatuje ani jediný okamžik. Eileen se otřásla, ale tentokrát ne zimou. Nedovedla si představit, jak by v takovéhle situaci reagovala ona. Asi by to nezvládla. Bylo to totiž něco naprosto příšerného.

Vždyť vzpomínky nás dělají tím, kým jsme. Bez nich bychom to nebyli my.

Eileen se ptala sama sebe, proč je Osud k některým lidem tolik nespravedlivý. Její otec sice seděl neprávem v Azkabanu, pořád ale měla dva milující rodiče. To samé Scorpius, byť přišel o svou milovanou babičku. Ale Beatrice s Alexem... v dětství museli rychle dospět a stát se zodpovědnými, když se museli starat o svou nemocnou maminku. Vzápětí od ní byli odloučeni, když ji kvůli zhoršujícímu se stavu převezli do nemocnice u svatého Munga. Přišli o osobu, která jim byla nejdražší, a museli se naučit fungovat bez ní. Tolik let a její stav se stále nelepšil. Do toho Anthonyho problémy s alkoholem, jeho aférky s muži... A teď má Alex dostat další ránu. Už teď všechno snášel s největším sebezapřením a držel se zuby nehty, aby nepřepadl přes okraj do hluboké propasti. Co se asi stane, až zjistí, že ztratil i sestru?

I přes veškeré neshody, jež mezi nimi panovaly, a všechny tíživé myšlenky, jež zůstávaly dosud nevyřčené, i přesto, že ve společnosti toho druhého cítili elektrizující napětí, Eileen na Alexovi stále velmi záleželo. Pamatovala si na ten večer, kdy Alex zjistil, že má jeho otec poměr s nějakým mužem. Tehdy se poprvé napil alkoholu. Ela si v duchu slíbila, že na Alexe dá pozor. Bylo jí ho neskutečně líto. Musí mu se Scorpiusem ukázat, že jsou tu pro něj, a že tím těžkým obdobím projdou všichni společně.

Pokud o to tedy Alex bude mít zájem, když má po svém boku tu havraspárskou slečnu -

,,Brzy už budeme na místě," ozvala se znenadání Gaia a vyrušila Eileen z toku jejích myšlenek. Ta se lekla a málem se pustila Beatricina pasu. To by asi nedopadlo moc dobře.

,,To je dobře, úplně mrznu," zaúpěla Beatrice a trochu se přikrčila. Eileen se natiskla k jejím zádům, aby si udržely zbytky tělesného tepla. ,,Je to hrůza, co? Myslela jsem, že to bude lepší, a že nás zima trápit nebude."

,,Co čekáš? Je skoro zima. Letíme v noci, a navíc v obrovské výšce," odpověděla jí Ela a drkotala přitom zuby. Gaia ji svou zprávou potěšila. Zpáteční cesta do Bradavic snad bude rychlejší.

,,Ne že bych za Gaiu nebyla vděčná, protože bez ní bychom to rozhodně nezvládly tak rychle," Beatrice dračici pochvalně poplácala po lesklých šupinách, ,,ale trochu lituju toho, že nám není sedmnáct a nemáme úspěšně složené zkoušky z přemisťování."

,,To sice ano, ale uvědomuješ si, že bychom si musely udělat přinejlepším ještě kurz na mezikontinentální přemisťování? To je příšerná dálka," podotkla Ela. ,,Nemám tušení, kolik je hodin, ale budeme muset co nejrychleji najít ten strom a pak se vrátit do Bradavic, než začne svítat. Snad si Hagrid dnes ještě trochu přispí," zadoufala a modlila se k Merlinovi, Morganě a všem bradavickým zakladatelům, aby se jim to podařilo a ony neměly malér.

,,Už jsme blízko. Sletím k lesu," informovala je Gaia, a když Beatrice zalapala po dechu, Eileen jí zamžourala přes rameno. Byl to ještě nějaký kus cesty, přesto však Ilvermorny i na tu dálku poznaly vcelku dobře. Byl to obrovský hrad, rozhodně větší než Bradavice i Krásnohůlský zámek. Byl ze světlého kamene a měl spoustu věží a cimbuří.

,,Je to možný? Během několika hodin jsme viděly dvě kouzelnické školy, které jsou před zraky jiných kouzelníků skryty a mnohdy ani neobjeveny! Kdekdo může snít o tom, že najde jednu. A my vidíme hned dvě! A to jen díky naší Gaie," radovala se Beatrice a hladila dračici po krku. Bee se znovu spravila nálada. Předchozí úspěch s kouzelnou fontánou jí zřejmě dodal novou naději, v Eileen ale uhasil plamen nadšení. Samozřejmě, že chápala, že léčivou vodu nelze získat zadarmo a dotyčný musí něco obětovat. Ale proč jen to musí být tak kruté? Proto nyní propadla mírné skepsi a podezřívavosti, protože už teď byla přesvědčená o tom, že ani lístky z hadího stromu nezískají příliš snadno. Nic není zadarmo.

,,Hmm, to máš pravdu. Hlavně abychom ten strom rychle našly," připomněla veselé kamarádce znovu.

,,Najdeme! Četla jsem, že neleží přímo u pozemků školy, takže se nemusíme dopouštět dalšího vloupání. Obávám se, že tady by to nešlo tak hladce jako v Krásnohůlkách. Ale je to hadí strom, Eileen! Ten bychom měly poznat, určitě se od ostatních bude lišit," uklidňovala ji Beatrice.

Gaia začala pomalu klesat, zanedlouho už byly těsně nad korunami stromů, a o pár vteřin později už její těžké tlapy dopadly do měkkého mechu. Obě dívky s heknutím seskočily a spadly do kleku. Nohy měly z dlouhé cesty zmrzlé a dřevěné. Ela si je okamžitě začala mnout a mezitím se ostražitě rozhlížela kolem. Beatrice si na sebe oblékala další svetr a přes záda si přehodila teplý plášť, do něhož se celá zabalila.

,,Měly bychom se najíst a vydat se na cestu," navrhla Eileen, když dokázala vstát a snažila se pomalu rozchodit, jako batole, co začíná dělat své první kroky. Beatrice dala Gaie odměnu a pro sebe a pro Elu vytáhla dva bohatě obložené sendviče. Prozatím se rozloučily s Gaiou, která se také vydala hledat potravu, a obě dívky se rozešly vpřed.

,,Bude to strom, který mezi ty ostatní obyčejné zapadat nebude," přemýšlela nahlas Beatrice a dychtivě se rozhlížela. Koruny stromů tiše šustily, jak si vánek pohrával s jejich listy. Eileen zaraženě žvýkala sousta a protentokrát zůstala zticha. Okolí lesa mělo tajemnou a magickou atmosféru a ona měla pocit, jako kdyby slyšela tenký táhlý hlas, jak ji k sobě vábí. Nebo se jí to jen zdálo?

,,Slyšíš to taky?" zeptala se pro jistotu své kamarádky, ta však odmítavě zavrtěla hlavou. Eileen se nespokojeně zamračila a pomalu našlapovala směrem, o němž si myslela, že jím přichází onen hlas. Nemýlila se. S každým dalším krokem trochu zesílil a nabral na intenzitě. ,,Já něco slyším... pojď! Myslím, že to chce, abychom šly za ním."

Beatrice se nejistě zarazila. ,,Jsi si jistá? Já jen - myslíš si, že je to dobrý nápad?" Ale Ela ji neposlouchala, jen se slepě vydala vpřed. Beatrice musela klusat, aby jí stačila.

,,Podívej! Nemohl by to být ten strom? Přijde mi, že ten hlas vychází přímo z něj," řekla důrazně Ela, když se zastavily na malé mýtince. Uprostřed ní rostl strom; měl tmavý a silný kmen, spoustu pevných větví, jež se různě kroutily, a košatou korunu plnou světlounce nazelenalých listů, jež vydávaly modrou záři. Ten moment obě dívky přesvědčil, že je to ono.

,,Našla jsi ho! No, a bylo to lehčí, než jsem čekala," vydechla spokojeně Beatrice a z kapsy vytáhla malou fialovou mošničku. Obě dívky se vydaly ke stromu a začaly trhat první lístky, na které dosáhly.

Sotva se jich prsty dotkly a odtrhly je, vzduchem tiše prosvištěl šíp a okolím se vzápětí rozlehl táhlý výkřik.