S každým krokem si Beatrice byla jistější a cítila, jak jí prostupuje zvláštní klid. Sebevědomými kroky pokračovala směrem ke svému cíli, dokud se obě dvě dívky nezastavily před nádherně zdobenou branou, mohutnou a přesto tak jemnou, zdobenou stříbrem. Beatrice netušila, kde se v ní brala ta jistota, ale jako kdyby skutečně přesně věděla, co dělat.

Obrátila se na Eileen. ,,Máš nožík?" zeptala se jí klidným hlasem. Ela se na ni dívala cizíma očima, jako kdyby kamarádku nepoznávala. Mlčky přikývla a ze zad sňala batoh se zabalenými věcmi. Malý kapesní nožík přibalila až na poslední chvíli, kdy ji napadlo, že by se mohl hodit. Přece jenom, obě na sobě měly ještě hlídáček a slíbily si, že pokud budou muset použít kouzla, dojde k tomu jen v tom nejnutnějším případě. Eileen tedy vytáhla nožík a podala ho Beatrice do nastavené dlaně, byť neměla nejmenší tušení, co s ním chce její kamarádka dělat.

Beatrice se poklidně otočila zpět čelem k bráně, v pravé ruce uchopila nůž a poté rozevřela prsty levé ruky. Eileen až vteřinu před tím, než se to stalo, pochopila, co má Beatrice v plánu.

,,Bee, co to -"

Ale ona ji neposlouchala. Jen se mírně usmála, zatnula zuby a pomalým a přesným pohybem se řízla do dlaně. Z otevřené rány jí okamžitě začala stékat krev, ale ona chvějící se krvavou dlaň přiložila na kliku brány a pevně ji stiskla. Vzápětí panty povolily, Beatrice si z dlaně nechala vyklouznout kliku a brána se před nimi otevřela. Ohromená Eileen se rychle vzpamatovala a přiskočila ke kamarádce s hedvábným kapesníkem, kterým jí okamžitě začala převazovat poraněnou dlaň.

,,Beatrice, to jsi přece -"

,,Nemusela? Ale ano, musela. Matčina rodina zde studovala po celé generace a zámek, jehož chodbami chodili různorodí kouzelníci a čarodějky, jejich krev zná a nezapomíná. Tohle mohl být můj domov, Eileen," sdělila své kamarádce a něžně se podívala na rozlehlou kouzelnickou školu, jež byla nyní ponořena do temnoty, přesto však i nadále šlo o překrásnou podívanou. ,,Děkuji," řekla tiše, když jí Ela utáhla vázání a Beatrice otřela špinavý nožík o posekanou trávu, na níž utkvěly kapky noční rosy. ,,Tak pojďme," vydechla omámeně a opět vykročila vpřed. Eileen si přehodila batoh zpět na záda a spěchala za Bee.

Před nimi se nacházel široký park s upravenými francouzskými zahradami. A přímo v jeho středu, kousek od hlavních dveří vedoucích dovnitř zámku, se nacházela fontána. Kašna ze světlého kamene měla několik mušlovitých přepad, z nichž stékala voda, jež málem zářila více než samotný srpek měsíce.

,,To je ono, Eileen. Kouzelná fontána," zašeptala s posvátnou úctou Beatrice a zdravou rukou nahmatala kamarádčinu dlaň. Obě dvě se na sebe podívaly a usmály se. Eileen si všimla, že se Bee v očích třpytí slzy štěstí a úlevy. Její naděje na uzdravení maminky znovu vzrostla.

,,Tak pojďme," řekla jemně Eileen a tentokrát to byla ona, kdo udělal ten první krok. Všechno jako kdyby utichlo, zmrzlo v tom jednom jediném okamžiku, kdy se dívky blížily k zurčící fontáně. Se zelenými listy keříků lemujících písčitou cestičku si tentokrát ševelivý větřík nepohrával; pod jejich nohama bylo slyšet jen tichounké křupání a jak se přibližovaly ke svému cíli, stříkající voda byla čím dál hlasitější, ale obě dívky uklidňovala. To, s jakou pravidelností se kapičky ztrácely ve skelné vodní hladině. Jak se udržoval nepřetržitý pramínek vodotrysku. Kdybyste zavřeli oči a naslouchali tomu klidnému šumění, zanedlouho by vás zbavilo všech starostí a trápení.

Beatrice a Eileen se zastavily dva kroky od fontány. Od lesknoucí se hladiny se odrážel měsíc a ony dokázaly rozeznat pečlivě a detailně vyvedené ornamenty, jež lemovaly každý kousek kašny a z obrazů dohromady splétaly jeden z dávných příběhů minulosti. Až nyní na jedné z přepad, jež byla nejblíže jejich úrovni očí, se slabým zlatavým světlem rozzářilo krátké heslo.

Dō ut dēs.

Beatrice latinsky nerozuměla ani slovo, ale než si nápis stihla znovu přečíst, zmizel. Místo něj její pozornost upoutala malá soška ženy s laskavou tváří a dlouhými vlasy. S něžným úsměvem se dívala vzhůru, ke hvězdám. Vypadala jako říční nymfa.

,,Je to nádhera," zašeptala Eileen, jako by se bála, že kdyby mluvila hlasitěji, narušila by poklidnou atmosféru, jež panovala ve vzduchu. Obě dívky měly nyní mysl úplně prázdnou a velmi klidnou. A zdálo se, jako kdyby zde neplynul vůbec žádný čas. Tou obyčejností, a přitom takovou nádherou, byly naprosto okouzleny, že by zde mohly setrvat věčně.

,,To máš pravdu. Až mi přijde skoro špatné si tu vodu vzít," přiznala se jí Beatrice, a byť Eileen chápavě přikývla, i přesto z batohu vytáhla průsvitnou lahvičku, o trochu větší než tu, jakou používali při hodinách lektvarů. Podala jí Beatrice a ta už se skláněla ke kašně, když v tu chvíli -

,,Tak takchle by to tedy nešlo."

Obě dívky sebou trhly, když se nedaleko od nich ozval silný ženský hlas, jenž se rozléhal nocí. Když si Eileen všimla, že k nim rozvážným krokem směrem od zámku kráčí vysoká statná žena, zbledla.

,,Madame Maxime," vydechla Beatrice a o krok ustoupila. ,,Promiňte... my jsme nechtěly -"

,,Nechtěly? Ale prrosím vás... kdybyste nechtěly, nebyly byste tu. Ach, mon Dieu..." povzdechla si a když i ona došla k fontáně, přísně stiskla rty do úzké linky a zamračila se. ,,Tak? Kdo jste a co pochledáváte na pozemcích mé školy?"

Bea, byť se jí strachem třásla kolena, přesto hrdě zvedla bradu a podívala se madame Maxime do tváře. Doposud o této ženě slýchávala jen z vyprávění matky a tety Fleur. Byla to výborná kouzelnice a obě sestry Delacourovy na ni vzpomínaly jen v tom nejlepším. Ale i madame Maxime už zestárla, na obličeji se objevily nové vrásky a hnědé krátké vlasy byly protkány šedivými prameny. Přesto tato dáma neztratila svůj šarm a eleganci.

,,Jmenuji se Beatrice Jonesová a toto je má nejlepší kamarádka Eileen Snapeová." Při Elině příjmení madame Maxime zbystřila a přimhouřila oči. Na Snapea si pamatovala jen matně, ale Harryho, jeho manžela, měla dosud v živé paměti. Přeci jen, ten malý čtrnáctiletý kluk tehdy porazil její Fleur při Turnaji Tří kouzelníků a skoro o čtyři roky později zbavil svět krutovlády lorda Voldemorta a Gellerta Grindelwalda. ,,Přišly jsme požádat o trochu vody pro mou nemocnou maminku, Gabrielle Jonesovou. Vy si ji ale nejspíš pamatujete jako Gabrielle Delacour," dodala a úlevně vydechla, když si všimla, že tváří madame Maxime problesklo pochopení.

,,Gabrrielle? A vy jste její dcerra?" ujišťovala se a zkoumavým pohledem přejížděla její tvář. Beatrice poprvé litovala, že není více po matce, s výraznými otcovými geny ji madame Maxime nemohla poznat jako dceru její někdejší studentky. ,,No ovšem, musíte mít její vílí geny, jinak by vás brrána nepustila dovnitrš. Gabrriele je nemocná?" vyptávala se starostlivě.

Beatrice jí se zachmuřenou tváří musela přitakat. ,,Ano, bohužel už několik let. Její stav se nelepší a dosud se nikomu z léčitelů nepodařilo objevit lék. Ale vaše kouzelná fontána by mohla... co myslíte?" ptala se jí nadějně.

Madame Maxime ztěžka dosedla na dřevěnou lavičku u jednoho z ozdobných keříků. Nemoc Gabrielle jí zřejmě otřásla. ,,Nevím, nevím, to bochužel nemochu posoudit, ma chére. Nikdy jsem léčivou moc fontány nevyušila. A za ta léta se na její účinky s ršad studentů uš zapomnělo. Mošná znáte ten pršíběh o Evelíně de Beauxbatons?" Beatrice mykla rameny. Musela se přiznat, že jej příliš neznala.

A tak madame Maxime začala vyprávět.

Evelína de Beauxbatons byla velmi nadaná a laskavá čarodějka, která založila Akademii v Krásnohůlkách, kde by mohla učit děti z kouzelnických rodin. Jeden z jejích profesorů, jenž jí vypomáhal na škole, procestoval celý svět a často svým studentům vyprávěl příběhy o svých cestách a co všechno na nich zažil. Jeden takový příběh zaslechla i Evelína; pojednával o léčivém prameni, jenž je velmi těžké najít. Ale Evelína se po něm rozhodla pátrat - v její škole totiž byla spousta dětí, jejichž rodiče si nemohli dovolit lékouzelníka, a proto některé děti se slabší imunitou v raném věku umírali. Tomu Evelína chtěla zabránit, a tak si půjčila cestovatelské spisy od svého profesora a vydala se pramen hledat.

Putovala několik měsíců, přesto se jí ale pramen najít nepodařilo. Teprve když se zklamaná chystala k návratu do své školy, našla ji Rowena z Havraspáru, jedna ze zakladatelek bradavické školy. Věděla, že Evelína pátrala po léčivých vodách. Sdělila jí, že její přítelkyni Helze její otec odkázal staré mapy popisující prastará magická místa, jež tu byla už od počátku samotného stvoření světa, a v nichž byly zapsány právě i prameny léčivých vod. Evelína se zaradovala a přísahala Roweně, že udělá cokoliv, jen aby do těch map dokázala nahlédnout.

Rowena jí položila jednoduchou otázku. Chtěla vědět, zda léčivou vodu chce pouze pro sebe, nebo pro vyšší účel. A Evelína jí okamžitě začala vyprávět o své škole a o dětech, které ji navštěvují, a které zbytečně umírají v tak nízkém věku, byť mají před sebou ještě celý život.

To Roweně stačilo. K překvapení Evelíny z malé mošničky vytáhla křišťálovou lahvičku s perleťově růžovým obsahem uvnitř a předala ji Evelíně. Voda pocházela z malé jeskyňky v Peru, kde zůstal poslední léčivý pramen, jelikož všechny ostatní byly zavaleny kvůli obrům, kteří tam žijí. Evelína si dar s obrovským vděkem od Roweny převzala a slíbila, že se na ni může kdykoliv obrátit, až bude i ona potřebovat pomoc. Byla jejím dlužníkem a dluh hodlala splatit.

,,Nutno podotknout, še mademoiselle Rroweně uš svůj dluch splatit nestichla," dokončila své vyprávění madame Maxime a nostalgicky se zadívala na tiše bublající fontánu. ,,Ale pokud mochu... Prrostršednictvím Evelíny bych se vám, jakošto brradavickým studentů, rráda odvděčila. Vaší matky je mi moc líto. Gabrrielle je úšasná šena a já bych jí pršála dlouhý a spokojený šivot. Moc fontány by měla být neomezená. Můšete to zkusit, slečno Jonesová. Ale obávám se, še to nebude tak jednoduché, jak pršedpokládáte," řekla jí vážně a dlouze se na ni zadívala. Ale Beatrice odhodlaně přikývla. Byla tady. Dokázala to. Nezastaví ji už nic.

,,Když jsme sem k fontáně přišly, objevil se zde asi latinský nápis. Nevíte, co to znamená?" zeptala se madame Maxime. Ta se k jejímu překvapení zatvářila lítostivě.

,,Ach. Dō ut dēs, mám prravdu? Pak jste tu tedy sprrávně, slečno Jonesová. Fontána je ochotná vám dát svůj darr, pokud jí i vy dáte na oplátku něco, na čem vám záleší. V doslovném pršekladu to znamená: Dávám, abys dal."

,,Dávám, abys dal," zopakovala po ní pomalu Beatrice a zadívala se na malou sošku nymfy, která náhle ožila a mrkla na ni.

,,Nechám vás tu o samotě. Slečno Jonesová, rráda jsem vás poznala. Pozdrravujte ode mě Gabrrielle a - a še jí pršeju pevné zdrraví," zajíkla se madame Maxime a stiskla Beatrice ruku. Ta na ředitelku vděčně kývla. Všimla si, že má v očích slzy.

,,Díky, madame Maxime."

Eileen, která dosud nevydala ani hlásku, počkala, až madame Maxime odejde. Ještě ji zaslechly, jak hlasitě smrká. ,,Bee," oslovila Ela svou zamyšlenou kamarádku, ,,pamatuješ si na ten příběh Fontána příznivé sudby?"

,,Ano, matně. Proč se ptáš?" zeptala se vzdáleným hlasem a prohlížela si fontánu, jako kdyby se snažila přijít na to, jak vlastně funguje, a co jí má na oplátku darovat ona.

,,I tam musely ty tři čarodějky a jejich společník něco obětovat, pamatuješ? Jedna z nich darovala své slzy. Rytíř minci. A potom... potom se dokonce jedna z nich vzdala svých vzpomínek. Bee... co když po tobě fontána chce něco takového?" řekla jí tiše a s obavami na ni pohlédla.

Beatrice její slova trochu vyděsila. Představa, že by se snad měla vzdát svých vzpomínek... to pro ni bylo příliš bolavé. Byl by to pocit, jako kdyby někdo vzal kus jí samotné. Vždyť přece... scházelo by jí to. Jak by se mohla vzdát něčeho takového...

Bříšky prstů přejela po studeném opracovaném kameni a na okamžik zavřela oči. A pak uslyšela samu sebe, jak roztřeseným hlasem odpovídá: ,,A i kdyby? Jsem schopná to podstoupit. Eileen, já to musím udělat. Musím maminku zachránit, a tohle je zřejmě jediná možnost. Pokud mě to má něco stát, já jsem ochotna tu cenu zaplatit," řekla pevným hlasem, ale vnitřně už takovou jistotu necítila. Snažila se zahnat obavy i nepříjemnou předtuchu, jež v ní vzrůstala.

Dávám, abys dal.

,,Beatrice, prosím tě -"

Eileen zněla tak zoufale, že to Bee rvalo srdce. Nevěnovala jí ani krátký pohled, protože si byla jistá, že by to nevydržela. Místo toho udělala k fontáně ještě jeden krok, lahvičku postavila na okraj a z kapsy vytáhla svou hůlku, již pevně sevřela v dlani.

,,Jsem připravená," zašeptala a zvedla oči k říční nymfě. Ta na ni povzbudivě kývla a Beatrice se zhluboka nadechla. ,,Vzpomínky na maminku si musím uchovat. I na tátu, potřebuje mou pomoc. Je mi to... je mi to líto, ale musím to udělat. Vzdám se... vzdám se vzpomínek na Alexe," vydechla roztřeseným hlasem a polkla, aby se zbavila nepříjemného knedlíku v krku. Smířeně zavřela oči, když zaslechla, jak Eileen šokovaně zalapala po dechu.

,,Beatrice, to ne..."

Ale ona ji nevnímala. Nesměla. Ne, Eileen její rozhodnutí změnit nemůže. Beatrice potlačila vzlyk. Po tváři se jí kutálely horké slzy, když třesoucí se rukou zvedla hůlku a její špičku si přiložila ke spánku.

Viděla před sebou Alexe. Svého bratra, své drahé dvojče. Vzpomínala na to, jak byli malí a pod stolem prstíky dlabali borůvkovou marmeládu. Když spolu hráli Řachavého Petra. Jak spolu běhali po zahradě. Nebo když ji utěšoval a konejšil, když se Gabrielle přitížilo. A jejich povídání v noci, kdy už měli dávno spát. Jak si vyprávěli vtipy o upírech a předháněli se, kdo bude lepší.

Myslela na něj a na jeho objetí. Na to, jak ji uměl vždycky uklidnit a vlídným slovem pohladit po duši. Když se s ní smál a kolem očí se mu dělaly vějířky vrásek. Jak uměl vařit ty nejlepší nadýchané lívance. Všechny ty maličkosti, na ty teď myslela a při každé vzpomínce ji bodlo u srdce. Věděla, že to je naposledy. Protože potom už si na nic z toho pamatovat nebude. Jako kdyby to nikdy neexistovalo.

Beatrice usedavě plakala. Bolelo ji srdce. Ale před očima viděla Alexův malý a něžný úsměv. Natahoval k ní ruce, aby si ji mohl přitáhnout do vřelého objetí. Polibek ve vlasech, ujištění, že to chápe. Buď silná. Dokážeš to.

Miluju tě.

,,Taky tě miluju. Odpusť mi to, Alexi, odpusť mi to, prosím. Já musím," šeptala zlomeně a polykala hořké slzy. Ty oddané modré oči. Ach, Alexi. Odpusť mi to.

Se zatnutými zuby začala pomocí kouzla vábit své vzpomínky ven. Tolik to bolelo. Beatrice vnitřně řvala, jak jí mizely z mysli, a ona s tím nedokázala nic dělat. Nemohla po nich rychle hmátnout, lapit je a nikdy je nepustit. Ne. Utíkaly před ní do nicoty, kde se ztratí v moři dalších zapomenutých věcí. Jako kdyby je přitahoval magnet. A zanedlouho byly pryč. Zmizely, zůstalo po nich jen prázdno.

Vyčerpaná Beatrice otevřela uslzené oči a rozechvěle vhodila vlákna vzpomínek do léčivé fontány. Ihned rozvířily poklidnou hladinu a rozpustily se. Beatrice klesla na kolena.

Právě přišla o bratra a neměla o tom ani tušení.

Eileen, která také uronila pár slz, se k Beatrice okamžitě rozeběhla. Klekla si k ní a opatrně ji objala. Kamarádka se o ni ihned vděčně opřela. ,,Jsi tak statečná," zašeptala jí Ela rozechvěle.

,,Co se stalo? Pamatuju si jen, jak jsem stála před fontánou," zamumlala unaveně.

Eileen jí odhrnula vlasy z tváře. ,,To nic, to nic. Pojď, musíš nabrat tu vodu. Kvůli tomu jsme přece tady," pobídla ji. Beatrice přikývla a s námahou se zvedla na nohy. V třesoucí se ruce sevřela lahvičku a až po okraj ji naplnila léčivou vodou. Pečlivě ji zazátkovala a se širokým úsměvem se obrátila na Eileen.

,,Dokázaly jsme to."

,,Tys to dokázala," odporovala jí Eileen a krátce zavrtěla hlavou. Vzala Beatrice kolem pasu, aby jí poskytla oporu, a pak se pomalým krokem zase vydaly zpátky za Gaiou, která na ně už čekala u lesa.

Beatrice si nic nepamatovala. Zapomněla na všechnu bolest, která ji sžírala, když se vzdávala svých vzpomínek na Alexe. Nevěděla, co ji to stálo, aby získala léčivou vodu.

Eileen to vnitřně rvalo. Naposledy se otočila na tiše zurčící fontánu, jež byla právem pýchou celého parku.

Dávám, abys dal.

•••

Tak, moje oblíbená kapitola😎 co říkáte na to, co se stalo? Čekali jste něco takového?