Beatrice seděla v koutě knihovny a pročítala si knihy o lektvarech. Pořád přemýšlela nad svou matkou, nad tím, jak se asi má, a zda jí ten lektvar opravdu pomůže. Měla by se s Eileen domluvit, kdy půjdou najít potřebné přísady. Bylo by nejlepší pustit se do toho co nejdřív, než bude příliš velká zima na létání na Šťastných dracích. Škoda, že Eileen půjde na ples s Rafaelem Nottem. V tu dobu bude celá škola ve víru tance, dobré nálady a punče, takže by se zrovna v ten den hodilo odsud nepozorovaně zmizet. Ale Ela má doprovod a stejně by byla nejspíš moc velká zima.

Bea přemýšlela, co Scorpiusovi najednou přelétlo přes nos. Poslední dobou byl myšlenkami jinde a když ho z toho omámení někdo vyrušil, hned po něm vyjel, sbalil se a odešel. Přestože s tím zpočátku nesouhlasila, nakonec si myslela, že všichni čtyři půjdou v párech jako kamarádi. Eileen s Alexem a Beatrice se Scorpiusem. Ale zřejmě se to ani jednomu z nich nezamlouvalo a Beatrice nechápala, proč s tím měl Scorpius takový problém, když to navíc sám navrhnul. Vždyť přeci neměl žádnou jinou partnerku, neměl přítelkyni, kterou by chtěl pozvat a užít si s ní večer. Tak proč tak vyváděl, u Merlina? To pro něj byla Beatrice tak ošklivá?

Půvabná tmavovláska sice nezdědila podobu své matky, byla však stejně okouzlující jako ona. Jemné rysy tváře, dokonalá postava, ten spalující oheň, který v sobě nedokázala jen tak uhasit, když se pro něco nadchla. Tmavé vlasy měla hebké a lesklé a její tmavé oči dokázaly zaujmout nejednoho člověka. A přesto ji na ples nepozval ani její nejlepší kamarád.

Trochu se zamračila a z kapsy sukně vytáhla malé zrcátko. Chvilku hleděla na svůj odraz a snažila se přijít na to, co je na ní špatně. Tváří se moc naštvaně, arogantně? Má divný nos? Špatnou pleť? Mračila se a prsty si přejížděla po tvářích a hledala nedokonalosti.

,,Vypadáte jako vždycky velice půvabně, slečno Jonesová, nemějte strach," ujistil ji známý baryton podbarvený pobavením. Beatrice se polekala a rychle zaklapla zrcátko. Ucítila, jak se jí hrne červeň do tváří a v duchu si vynadala, když zjistila, že u jedné z polic stojí profesor Trocar a shlíží na ni.

,,No, já jen - ehm - děkuju," dostala ze sebe s rozpaky, když si uvědomila, že jí vlastně složil kompliment.

,,Nemusíte se mi tu obhajovat, proč koukáte do zrcátka. Každá dívka chce vypadat dobře, a o to zvlášť v období, když se blíží taková sláva jako je ples," podotkl Trocar a Beatrice znovu napadlo, zda její profesor neumí číst myšlenky. Mírně se na něj usmála a zastrčila si pramen vlasů za ucho. ,,Jak říkám, nemějte obavy, že byste nebyla krásná. Velmi vám to sluší."

,,Ale pane profesore, tohle nemusíte. Jsem přece jenom vaše studentka..." zamumlala Beatrice, ale lhala by, kdyby tvrdila, že jí to nelichotilo. Naopak, jeho komplimenty si velice užívala. Tohle byl muž, gentleman. A ne to stádo pitomců, co běhá po škole. Najednou vlastně ani nelitovala, že ji nikdo nepozval. Její doprovod si jí musel vážit.

,,To máte pravdu, slečno Jonesová, ale také jsem nyní ředitel vaší koleje a musím přeci dbát na to, aby moji svěřenci měli co nejméně trápení," mrkl na ni profesor. A Bea uznala, že na tom asi něco je.

,,A co vy, pane? Už máte partnerku?" zeptala se ho, nedokázala potlačit svou zvědavost. S žádným jiným učitelem si nebyla nikdy tak blízká jako s Trocarem a bylo na tom cosi vzrušujícího.

Trocar se zasmál tím svým hlubokým smíchem a Beatrice potichu vzdychla. Bylo to skoro jako hudba pro uši. ,,Kdepak, slečno, já na ples s nikým nepůjdu. Protože s tím, s kým bych chtěl, to nelze. Je to proti pravidlům a vlastně si ani nejsem jistý, zda by ten dotyčný člověk se mnou jít chtěl," odpověděl jí a tak pronikavě se na ni zadíval těma svýma černýma očima, až Beatrice zašimralo v podbřišku. Byla ráda, že sedí, protože hrozilo, že by se jí podlomily nohy.

,,To mě mrzí, pane profesore. Je to nějaká krvežíznivá upírka, kterou paní ředitelka kvůli bezpečnosti nechce pustit ani na školní pozemky?" pokusila se žertovat. Trocar se pokusil o úsměv, ale vypadal poněkud nepřirozeně. ,,Promiňte, pane, asi bych o tom neměla žertovat. No, každopádně dělá dotyčná velkou chybu, protože vaše osobnost je velice podmanivá," složila mu tentokrát kompliment ona. Byla by schopná zajít ještě dál, povědět mu, jak člověka rozechvívá jeho hluboký hlas, jak uhrančivé a krásné jsou jeho tajemné oči, a že i ona touží po tom mít možnost poznat jej víc. A že tak nádherně voní...

Trocar se usmál. ,,To mi lichotí, Beatrice," přešel k familiárnějšímu oslovení a Bea si musela dávat pozor, aby se nadšením nezajíkla. To, jakým způsobem vyslovil její jméno... Zatraceně, Beatrice, co je to s tebou? ptala se sama sebe. Skoro z toho muže šílela. Upíři si vás zřejmě opravdu umí podmanit. ,,Ale nemusíte mi lichotit jen proto, abyste mi zvedla sebevědomí."

Beatrice zavřela knihu a odsunula ji stranou. S odpovědí si dala načas, a pak na Trocara pohlédla. Pozorně ji sledoval. ,,Lichotím vám proto, že je to všechno pravda. Já jsem k lidem upřímná. I když je to občas může bolet."

Trocar polkl a pak se na dívku usmál koutkem rtů. ,,Nepřetvařujete se. To vás činí ještě víc atraktivní."

,,Nechte toho, pane profesore, nebo se budu červenat až do večeře," zahihňala se Beatrice a zvedla se. Prošla kolem Trocara a uklidila knihu do police. V dalším okamžiku ucítila dotek na hřbetu ruky. Jen lehoučký, jako pohlazení. Zprudka se otočila na Trocara, jenž na ni mrkl.

,,Doufám, že si najdete partnera, se kterým budete spokojená. Hlavně si vyberte toho, kdo si vás skutečně zaslouží a bude vás na rukou nosit."

,,Myslím, že jsem dnes dospěla k zásadnímu rozhodnutí, pane," zašeptala Beatrice a on se k ní naklonil. Zrychlil se jí dech. ,,Raději půjdu na ples sama, protože znám svou hodnotu. Budu si užívat tu volnost a odmítat tanečníky. A mezitím budu čekat, než se objeví někdo, s kým bych mohla strávit celý svůj život šťastně a spokojeně."

Trocar přikývl. A ještě než odešel, řekl pouhé: ,,Čekejte... On přijde."

...

Netrvalo to dlouho a Beatrice přišel dopis od otce. Už nějakou dobu se jim zase neozval a ona jej v duchu omlouvala tím, že měl jistojistě spoustu práce. Ale nyní, když před ní na stůl ve Velké síni sletěla sova a důležitě k ní natahovala nožku s dopisem, ji přepadly obavy. Měla nepříjemnou předtuchu, že zprávy, které pro ně otec má, rozhodně nebudou radostné.

A nemýlila se.

,,Ahoj, Bee. Včera ses vrátila nějak pozdě, všechno v pořádku?" To dorazila Eileen, která se ráno vzbudila dřív než Beatrice. Zamířila proto rychle na ošetřovnu, aby mohla zkontrolovat Jameyho. Stále ještě spal, a tak u něj nezůstala příliš dlouho. Nikdo z jejích kamarádů pořád ještě nevěděl, co se Ele přihodilo.

Beatrice stiskla rty do úzké linky a na okamžik zabloudila pohledem k profesorskému stolu, kde poklidně snídal Trocar. Prameny tmavých vlasů mu rámovaly obličej a když si je zastrčil za uši, odvrátila tvář.

,,Ale to nic, jen jsem byla v knihovně a hledala přísady na lektvary," vysvětlila jí rychle, ale to teď nebylo důležité. Přistrčila k ní dopis od otce a Eileen si ho zamračeně přečetla. ,,Vidíš? Táta píše, že se mamce trochu přitížilo. Obávám se, že už nemůžu déle čekat, Eileen. Musím se vydat pro ty přísady, s tebou nebo bez tebe, ale prostě musím. Dřív, než bude pozdě," řekla své kamarádce zoufale a v očích se jí zaleskly slzy strachu, že by mohla o matku přijít.

Eileen se k Beatrice natáhla a chytila ji za ruku, kterou pevně stiskla v té své, aby jí dodala odvahy a připomněla jí, že je tu s ní. V očích se jí zračila něžnost. ,,Tak dobře. Nebudeme už déle čekat."

,,Dnes v noci, Eileen. Já už to riskovat zkrátka nemůžu," zašeptala Beatrice bezmocně a kousla se do rtu, vrtíc hlavou. Eileen v sobě sváděla vnitřní boj. Své nejlepší kamarádce chtěla pomoct za každou cenu a v žádném případě ji nemohla pustit samotnou až za velkou louži. Ale na druhou stranu... Ne, řekla si v duchu rázně a honem zaplašila veškeré obavy i myšlenky, které se točily kolem Jameyho a jejího otce. Musím Beatrice pomoct.

,,Tak dobře. Dnes večer. Vezmu Pobertův plánek a od Scorpiuse si půjčím ten jeho provizorní neviditelný plášť. A půjdu si na noc zamluvit nějakého Šťastného draka, ať jsme brzy doma a nikdo nepřijde na to, že jsme byly pryč." Povzbudivě se na kamarádku usmála a přisunula k ní horké kakao. ,,Tak. Vypij to, bude ti lépe. A Bee - neboj se, zlato. Dopadne to dobře."

Slova, která ji měla uklidnit, ji paradoxně rozplakala ještě víc. Beatrice si rukávem svetru otřela své mokré tváře a kamarádce věnovala smutný úsměv. ,,Tak ráda bych ti to věřila, Eileen. Ale obávám se, že tady nejsme v pohádce."

,,Dobré ráno, zmijozelské krásky. Jak jste se vyspaly?" To byl Rafael Nott, který přicházel ke zmijozelskému stolu a cestou si ještě upravoval kravatu, byť dnes byla neděle a studenti dávali přednost neformálnějšímu oblečení. Eileen si ale za posledních několik dní, co s Rafaelem trávila víc času, všimla, že velmi dbá na svůj vzhled a často chodí perfektně upravený, a to i během víkendů, kdy ostatní nosili vytahané svetry a příjemné košile než právě upnutou uniformu.

,,Ahoj, Rafe. Nám se spalo dobře, jak se máš ty?" zeptala se ho Eileen a s úsměvem se na něj otočila. Vlastně nechápala, proč se mu tehdy vyhýbala a myslela si, že je stejný jako všichni ostatní kluci, co jsou čistokrevného původu, mají vlivné jméno a navíc ještě hrají famfrpál. Ale Rafael byl ve skutečnosti opravdu milý a ač na první pohled působil velmi sebejistě a každou druhou dívku by si lehce dokázal omotat kolem prstu, realita byla jiná. Sice se Eileen věnoval a zajímal se o ni, působil ale trochu stydlivě. Jí se to ale docela líbilo. Viděla, že je něžný. A lepší mít někoho takového, než nafoukaného sportovce.

,,Já? Já se mám skvěle," usmál se na ni zeširoka a pak jí krátce stiskl rameno. ,,Tak já nebudu rušit. Uvidíme se ve společence?"

,,Jasně," souhlasila Eileen a mírně se před kamarádkou zarděla, když ji Rafael jemně pohladil po rameni. Potom pokračoval dál a přisedl si ke svým přátelům, kteří ho už halasně vítali. Ela se za ním zadívala a pak rychle uhnula pohledem. Zjistila, že se Beatrice potutelně usmívá. ,,Co je?"

,,Je milý. A roztomilý. Jo, asi sis vybrala dobře. Možná ti ho trošku závidím. Ale jen možná, protože já chci prožít velkou vášeň," vydechla Beatrice a myslela při tom jen na jednoho muže. Pak se ale na kamarádku usmála. ,,Přeju ti ho, Eileen. Hlavně abys s ním byla šťastná."

,,U Salazara, já si ho neberu," vyhrkla Eileen a protočila oči. ,,Mimochodem, máš pěkný knírek," vrátila to s úšklebkem Beatrice, která dala na její radu a usrkla si kakaa. Bea rychle vytáhla kapesníček a otřela si špinavá ústa. Potom se obě rozesmály. ,,Tak jo, sejdeme se na pokoji a probereme dnešní noc. Já ještě musím na ošetřovnu."

Beatrice ji ale chytila za paži, když Eileen vstala od stolu. Tázavě se na ni podívala, ale Jonesová krátce zavrtěla hlavou a pohledem naznačila, ať se pomalu podívá ke dveřím vedoucím do Velké síně. Eileen nabyla nejistoty, ale pak kamarádku poslechla a opatrně se ohlédla přes rameno.

Do Velké síně právě vcházel Alex Jones a držel za ruku vysokou půvabnou blondýnku, která působila, že má nosánek kapánek nahoru. Alespoň Eileen připadalo, že se na všechny dívá svrchu, soudí je pohledem a bere je jako něco podřadného. Alex svou dívku doprovodil k havraspárskému stolu, kde se chtěl rozloučit. Jejich rozloučení ale vypadalo tak, že si vrazili jazyky do krku a vášnivě se k sobě tiskli.

,,Proboha, o co se snaží? Chtějí si ukousnout hlavy?" prohodila Eileen, ušklíbla se a musela uhnout pohledem, protože dívat se na něco takového jí nebylo zrovna dvakrát příjemné. Snažila se potlačit nepříjemný hlásek a pocit zrady, jenž v ní začal klíčit. Ale přestaň! okřikla se v duchu. Vždyť jste spolu ani nic neměli. Podívala se na Beatrice, která své dvojče nesouhlasně pozorovala a tvářila se poněkud zhnuseně.

,,Kdo to má sakra být? A odkdy zrovna Alex randí?" nechápala Beatrice a podezřívavě mhouřila oči. Alex a jeho havraspárská společnice vypadali, jako kdyby k sobě snad přirostli a nedokázali se od sebe odtrhnout.

,,No jo, asi už je to nakažlivé. Přece jenom, vánoční ples se blíží a kdo by na něm chtěl být sám..." prohodila Eileen a pokrčila rameny. Beatrice trochu ztuhla a odolala potřebě sklopit pohled, protože to by se hned prozradila. Jak to tak vypadalo, ona na ples asi nepůjde. A to se na něj tolik těšila! Teď vlastně ani nechápala proč. Vždyť to byla taková hloupost, a když na něj navíc nemůže jít s tím, s kým by si přála... ,,Pro mě za mě, ať si randí, s kým chce, jen by se teda nemuseli na veřejnosti takhle olizovat."

,,To by teda nemuseli... ale mají výdrž, co? Divím se, že jim ještě nedošel kyslík..." zamumlala Beatrice a začala lžičkou mrzutě míchat kakao, jež se usadilo dole na dně hrníčku. Připadala si trochu osamělá. Dokonce i Alex někoho má! A to je ten největší stydlín pod sluncem. Mrzelo ji, že se jí s tím nesvěřil. Byli přece dvojčata, měli tu být jeden pro druhého! Ale, ruku na srdce, ani ona mu zdaleka neříkala všechno... Povzdechla si. Možná ty kluky, co ji pozvali na ples, neměla odmítat. Ale už je pozdě plakat nad rozlitým lektvarem.

,,Scorpius určitě bude vědět víc," řekla jí Eileen a luskla prsty. ,,Až se vrátím z ošetřovny, najdeme ho a pořádně vyzpovídáme. Tak zatím, Bee!" rozloučila se s ní a Beatrice jí ještě zamávala. Potom pohled přesunula zpět na svého bratra. Pořád líbal tu blonďatou krásku. Jeho sestru to odpuzovalo i fascinovalo zároveň. Jak to, že to mohou tak dlouho vydržet?

,,Pane Jonesi, buďte tak laskav a přestaňte se lepit na slečnu Clearwaterovou! Nikdo není zvědavý na vaše vzájemné ochmatávání, to si nechte na nějaké jiné místo." Velkou síní se rozlehl zvučný hlas profesora Trocara, jenž upoutal pozornost všech studentů ve Velké síni. A kdo Alexe s jeho slečnou Clearwaterovou ještě nezaznamenal, teď už to neuniklo ani jim. Oba dva mladí milenci se od sebe neochotně odtáhli. ,,Nechte slečnu, ať se v klidu nasnídá. I vy byste se měl posilnit, pokud chcete mít síly na zplození pokračovatele vašeho rodu." Z řad studentů se ozval smích a červený Alex si odběhl sednout ke zmijozelskému stolu. Zato slečna Clearwaterová pohodila vlasy a důstojně se posadila ke svým kamarádkám, kterým okamžitě začala líčit novinky, což provázelo i tiché chichotání.

,,Je všechno v pořádku, slečno Jonesová?" Beatrice, která se dosud usmívala, sebou trhla a trochu nejistě se ohlédla za sebe. Stál tam profesor Trocar a zkoumavě ji pozoroval. Bea ucítila, jak se červená, a honem si odkašlala. Uhnula pohledem a vstala ze svého místa.

,,Samozřejmě, pane. Mějte hezký den," popřála mu rychle a bez jakékoliv důvěrnosti, která mezi nimi panovala při posledním setkání v knihovně. Beatrice sklopila pohled a spěšně se rozešla ven z Velké síně. Měla pocit, že se na ni upírají všechny pohledy v místnosti. Bála se, že prozradila své tajemství o citech, které měly být už dávno zapovězené a zadupané do země. Připadalo jí, že je jako otevřená kniha, a že teď o ní všichni ví úplně všechno. I ta nejhlubší tajemství.