Eileen už netrpělivě přešlapovala po pokoji, jelikož se blížila večerka a Beatrice stále nikde. Začínalo jí to být divné. Nestalo se něco? Neublížil jim někdo? Nebo se třeba rozhodli, že dnešní noc stráví doma...

Málem nadskočila, když uslyšela Scorpiusův hlas. Okamžitě přiskočila k obousměrnému zrcátku, které leželo na posteli, a vzala ho do ruky. ,,Jo?" vyhrkla s očekáváním a netrpělivě vyčkávala, co z něj vypadne.

,,Alex se teď vrátil," informoval ji tlumeným hlasem a roztržitě si vjel rukou do rozcuchaných platinově blonďatých vlasů. ,,Jenom mě pozdravil a zavřel se v koupelně. Hádám, že dnešek neproběhl tak dobře, jak předpokládal..."

,,No sakra," zamumlala Eileen a nadějně pohlédla ke dveřím. ,,Beatrice tu ještě není. Cožpak nepřišla s Alexem?"

,,Já nevím, Elo. Třeba se šla ještě projít, nebo zašla do kuchyně pro nějaké jídlo... Určitě bude za chvíli tady," pokrčil rameny Scorpius, kterého to očividně nijak netrápilo. Jeho nejlepší kamarádka si povzdechla. ,,No tak. Hele, kdyby se dlouho neukazovala, dej mi vědět, dobře? Musím končit, nerad bych, aby se Alex vrátil a zjistil, že s tebou mluvím o něm... Tak dobrou."

,,Dobrou," zamumlala Eileen v odpověď a vzápětí už zírala na svůj odraz. Odhodila zrcátko vedle sebe a začala se přehrabovat v nočním stolku, hledajíc Pobertův plánek, který jí dal její otec. Když ho našla, natáhla se pro hůlku, jejíž špičku přiložila na kus starého pergamenu. ,,Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti," řekla a jakmile se jako pavučina začaly od rohů směrem ke středu šířit tenké černé nitky, netrpělivě plánek rozevřela a vyhledala zmijozelskou společenskou místnost, která se ještě dokreslovala. Všimla si, že Alex a Scorpius jsou ve svém pokoji, do očí ji udeřila tečka se jménem Rafael Nott, ale to teď nebylo důležité, hledala Beatrice...

Oddechla si, když ji spatřila v kabinetu Severuse. Tečky se jmény Severus Snape a Beatrice Jonesová se nehýbaly, takže předpokládala, že spolu ti dva o něčem diskutují. Jakmile ale z laboratoře vyšel i Harry, Beatrice se od nich odpojila a zamířila na chodbu. Eileen bedlivě pozorovala tečku s jejím jménem celou dobu, než dívka došla do zmijozelské společenské místnosti. Pak ještě letmo zalétla pohledem k Harrymu a Severusovi a překvapeně povytáhla obočí, když si všimla, jak se Harry od lektvaristy vzdaluje a vzápětí z plánku zmizel úplně. Teď ale neměla čas přemýšlet o tom, co se stalo a kam se to vypařil, jelikož se otevřely dveře a do pokoje konečně vstoupila Beatrice.

,,Už jsem se bála, že snad nepřijdeš!" přiznala se jí Eileen s úsměvem, když ale viděla, že Beatrice jen bez zájmu přikývla, úsměv jí z tváře začal pomalu mizet. Starostlivě sledovala, jak se její nejlepší kamarádka posadila na postel a s povzdechem si přitáhla kolena k bradě.

,,Upřímně jsem chvílema skutečně přemýšlela o tom, že alespoň na dnešní noc zůstanu doma," přiznala se jí tiše a upírala oči kamsi do země. Eileen se zvedla a došla k ní, načež se posadila na postel a objala ji kolem ramen. Beatrice jí vděčně položila hlavu na rameno.

,,Co se stalo, Beatrice?" vyptávala se Eileen a v duchu se trochu obávala odpovědi. Trochu ji ale uklidňovalo, že Bea nepláče. Zatím... ,,Povídej, jsem jedno ucho." Vzápětí přes ně přehodila deku a trpělivě vyčkávala, až Beatrice najde dostatek odvahy, aby se jí mohla vypovídat.

,,Když jsme se s Alexem vrátili domů, nikoho jsme tam nejdřív nenašli. Všude byl ale děsnej nepořádek, až to skoro vypadalo, že nás snad vykradli. Mysleli jsme si, že táta nahoře spí, nebo je třeba ještě v práci, ale potom jsem si všimla několika lahví od alkoholu. A nebylo jich zrovna málo," řekla jí tiše a hlas se jí trochu roztřásl. Eileen ji objala pevněji a jednou rukou ji začala konejšivě hladit po paži. ,,Hrozně se bojím, že to nebylo poprvé ani naposled, co se takhle opil, Eileen. Nevím, co se děje, a co je důvodem, proč se chová takhle. A neskutečně mě štve, že nevím, jak mu mám pomoct," špitla a zabořila jí tvář do ramene, zatímco zadržovala slzy. Nechtěla svého tátu vidět v takovémhle stavu. Nechtěla myslet na to, že zatímco oni jsou v Bradavicích, on je sám doma a užírá se minulostí i nejasnou budoucností, a aby zapomněl na všechny problémy, opíjí se.

,,Chtěla bych ti říct, že to bude dobrý," zašeptala jí Eileen do vlasů, ,,ale to ti asi nepomůže."

,,To nevadí," popotáhla Beatrice a zhluboka se nadechla, načež pokračovala dál. ,,No, nakonec jsme ho našli spícího u kuchyňského stolu. Alex mu dal lektvar proti kocovině, abychom mohli jít za mámou. Podle toho, co říkal Scorpiusův táta, se její stav trochu zlepšil, ale já se hrozně bojím toho, že získám naději, že to nakonec bude dobrý, a pak se to pokazí..."

,,Beo, to je přece úžasné!" neubránila se úsměvu Eileen a pohladila ji po vlasech. ,,Slíbila jsem ti, že budeme pátrat po nějakém léku, který by vaší mamince mohl pomoct, a svůj slib dodržím. Co nejdříve se na nás určitě obrátí štěstí a my na něco přijdeme, určitě ano," řekla odhodlaným hlasem ve snaze dodat jí naději. Beatrice jen mírně přikývla a dál to raději nerozvíjela. O tomhle s Eileen teď mluvit nedokázala; nejraději by v pokoji zůstala sama, aby si vše mohla srovnat v hlavě, pobrečet si, zavzpomínat.

,,Jo, snad jo. Každopádně, dnešek jsem si docela užila, hned potom jsme zašli do jedné mudlovské restaurace v Londýně a hezky jsme si o všem popovídali. Občas mi teda přišlo, že táta je myšlenkami úplně někde jinde, ale nejspíš toho má v práci docela dost," řekla jí zamyšleně a zavřela oči, jelikož byla po celém dni vyčerpaná a Eileeniny dotyky ji pomalu uspávaly. Dlouze zazívala a poté jí položila hlavu na klín. ,,Promiň, jsem hrozně unavená, asi každou chvíli usnu. Alex mi dneska připadal zamlklejší než obvykle, možná byl naštvanej na tátu kvůli tomu alkoholu... No to je jedno. Jak jste se dneska měli vy?"

Eileen se pousmála a přestože věděla, že Beatrice usne hned tak po druhé větě, rozhodla se jí tlumeným hlasem převyprávět to, co se Scorpiusem dneska dokázali. Dál ji vískala ve vlasech a v duchu si úlevně vydechla při pohledu na Beatricinu klidnou spící tvář. Věděla, že její kamarádka poslední dobou moc nespí, proto byla ráda, že konečně tvrdě usnula. Kdyby i ona sama nebyla tak unavená, nejspíš by takhle klidně zůstala sedět celou noc, po chvilce ale Beatrice opatrně přesunula na polštář, pečlivě ji přikryla a nakonec vklouzla pod deku k ní, objímajíc ji, aby se k ní nedostaly žádné noční můry nebo příšery zpoza postele. V tu chvíli jí připadala jako malé nevinné ptáče, které vypadlo hnízda, a které musí čelit velikému krutému světu, proti němuž stojí zcela samo.

•••

Hodiny ukazovaly deset. Poté půl jedenácté. Jedenáct. Když už se blížily k půlnoci, Severus vzhlédl od knihy, jíž se snažil číst, ale neustále v myšlenkách zalétával k hodinám a v mysli k Harrymu. Kde vězel tak dlouho?

Ty jsi stále u Jonese? poslal mu pomocí myšlenky svou otázku a zatímco čekal na Harryho odpověď, nervózně přecházel po obývacím pokoji sem a tam.

Ne, už ne. Jsem u Prasečí hlavy, za chvíli se vrátím, odpověděl mu po chvilce Harry a Severus si oddechl. Ale co proboha dělá u Prasečí hlavy? Slíbil mu přece, že se hned po návštěvě vrátí domů. V jeho hlase zaslechl potlačovanou úzkost a zamračil se. Snad se něco nestalo?

Tak to ne, Harry, zůstaň, kde jsi. Přijdu pro tebe, slíbil mu Severus, zkontroloval, že má svou hůlku u sebe, popadl plášť, který si přehodil přes ramena a rychle se vydal ven. Každá pochodeň, kolem níž prošel, se rozsvítila a zase zhasla, a cestou potkal i mrzimorskou primusku, která mu věnovala překvapený pohled, ale on to tentokrát ignoroval. Pomocí kouzel odemkl hlavní bránu a jakmile vyšel ven, do tváře jej udeřil studený vítr. Tiše zamručel, přitáhl si hábit těsněji k tělu a rychle se vydal směrem k Prasinkám, aby Harryho náhodou nenapadlo mu někam zmizet.

Hele, já nejsem opilej, bránil se Harry. Severus by se ušklíbl, kdyby jej netížily nepěkné scénáře, které Harryho mohly v přítomnosti Jonese potkat.

,,Expecto patronum," zamumlal, když už se blížil k hranici bradavických pozemků, za nimiž končila ochranná bariéra a dalo se za ní přemisťovat. Ze špičky jeho hůlky ladně vyskočila stříbrná laň a elegantním poklusem se rozeběhla k mozkomorům, kteří se nehybně vznášeli nad zemí, jen otrhaný hábit na nich vlál při mírném vánku. Sotva laň vyběhla za hranice, mozkomoři před ní rychle uprchli, a pro Severuse tak byla cesta volná. Přesto kolem něj laň pobíhala celou cestu až do Prasinek, dokud nedospěli k Prasečí hlavě. S tichým Severusovým poděkováním se rozplynula a s ní i oslňující světlo, jež mu svým způsobem dodávalo naději.

Sotva vstoupil do hospody, do nosu ho udeřil pach alkoholu. Překvapilo ho, že tu není moc lidí. Zamračeným pohledem přejel všechny hosty ve snaze najít Harryho, a když si všiml, že sedí sám u stolu v koutě opodál a kritickým pohledem si přeměřuje panáka s jantarovou tekutinou, s povzdechem se rozešel k němu. Pokud se Harry opíjí, muselo se stát něco, na co by nejspíš rád zapomněl.

,,Nemyslíš si, že by bylo lepší, kdyby ses už vrátil do Bradavic? Merlin ví, jak dlouho tady sedíš," poznamenal ledovým hlasem Severus, když k Harrymu došel. Ten pomalu zvedl hlavu a věnoval mu líný úsměv, načež ho popadl za ruku a stáhl si ho k sobě.

,,Moc dlouho ne," zamumlal mu a poté se ústy přisál na jeho krk. ,,Ahoj," zašeptal mu a zahihňal se, zatímco pomocí rtů zkoumal jeho pokožku. Severus se trhaně nadechl, když ho na krku polechtal jeho horký dech, ale pak se přece jenom od Harryho neochotně odtáhl, vrtě hlavou. ,,Severusi, já tě chci," zahuhlal Harry a zamlženým pohledem se zadíval na jeho bledou tvář, jíž bříšky prstů pohladil. ,,Co kdybychom si to tady rozdali, hm?" zeptal se ho šibalsky a než stihl Severus zareagovat, už se mu posadil obkročmo na klín a začal ho dravě líbat. Za jiných okolností by Severus neprotestoval, ale teď nutně potřeboval vědět, co se stalo, že to s Harrym udělalo tohle.

,,Počkej," zašeptal mu proti rtům a jemně vzal jeho tvář do dlaní, aby jej mohl zastavit. Harry se na něj nechápavě podíval, a tak se na něj lehce usmál a prstem obkroužil jeho rty. ,,Jsou tady lidi, Harry. Měli bychom se vrátit do Bradavic. A taky bych rád věděl -" zarazil se a oči se mu rozšířily překvapením, když Harry vsál jeho ukazováček do svých teplých úst a jazykem jej začal šikovně olizovat, sát a něžně okusovat.

,,Mhm?" opáčil Harry a rukama sklouzl na Severusovu hruď, po níž pomalu klouzal dolů. Ještě než nechal neochotně vyklouznout Severusův ukazováček ze svých rtů, hravě ho polaskal a svýma zelenýma očima, které byly matné touhou, se podíval na svého manžela, jenž se musel očividně držet, aby se na Harryho nevrhnul už tady. ,,Můžeme si tu na dnešní noc pronajmout nějaký pokoj..." zavrněl mu do ucha a schválně se na jeho klíně trochu zavrtěl.

,,Měli bychom se vrátit... to bude lepší," zamumlal v odpověď Severus a sklouzl rukama na jeho pas, aby mu Harry nikam neutekl, protože tušil, že hned po jeho následující otázce to bude chtít udělat. ,,Harry, já vím, že se něco stalo, a že tě to trápí." Pozorně sledoval manželovu tvář a když viděl, jak začíná blednout a touha se mu z očí pomalu vytrácí, skoro začínal litovat toho, že toto téma otevíral. Ale potřeboval to vědět, nechtěl se dívat na to, jak se trápí. ,,Prosím, řekni mi to, ať je to cokoliv. Nemůžu ti pomoct, když nevím, co se děje," řekl jemně a mezi dvěma prsty něžně uchopil jeho bradu, když kajícně sklopil zrak dolů. Donutil ho, aby se na něj podíval, a překvapilo ho, když v jeho očích zahlédl třpytící se slzy. ,,Harry, no tak, co se stalo?"

,,Neměl bych ti to říkat, Severusi," špitl sotva slyšitelně a zavřel oči, aby ty proklaté slané kapky zadržel a nedovolil jim, aby všem daly najevo, jak moc je slabý. ,,Já-já jsem nechtěl, vážně mě to mrzí, ale nemohl jsem nic dělat... Severusi," vzlykl nakonec a honem zabořil tvář do jeho hrudi, aby nemusel čelit těm starostlivým černým očím, které si ho prohlížely a snažily se samy zjistit odpověď. Chtěl se skrýt před celým světem, před sebou samým, před Severusem. Styděl se za to, za sebe. Jak jen to mohl dovolit? Proč to zašlo až sem? Co se tehdy pokazilo?

,,Harry, jen klid, tiše. Určitě to nebude tak hrozné," zašeptal mu Severus do ucha a konejšivě ho hladil po zádech, aby ho uklidnil. Harry popotáhl, hřbetem ruky si otřel mokré tváře a trochu se nadzvedl, aby na lektvaristu viděl. Byl si jistý, že poté, co se mu přizná, uvidí v jeho očích bolest, vztek, pohrdání. Dokáže to unést? Nemůže ho zklamat, zase...

,,Obávám se, že to hrozné bude, Severusi," přiznal se mu Harry a zhluboka se nadechl, aby sebral odvahu.