,,To už si dělá srandu, ne?" řekl mrazivým hlasem a zloba z něj jen sršela. Severus k němu přešel a jemně mu položil ruce na ramena, snaže se ho uklidnit. Pod dlaněmi cítil, jak v Harrym vibruje jeho magie, a tak sklouzl rukama po jeho pažích, po nichž cestou vykresloval malé kroužky.

,,Jen klid," zašeptal mu, ačkoliv i v něm to vřelo a jen tak tak se držel, aby se nezaletaxoval rovnou k Jonesovi, kde by mu mohl konečně jednu vrazit, aby se probral. Spokojeně se usmál, když zaznamenal, že se Harry začal trochu uklidňovat a pod jeho doteky klesla i jeho napjatá ramena. ,,Nestojí ti to za to." Jeho manžel se zhluboka nadechl. A pak spustil.

,,Do prdele, jak může?! To mu to není blbý?! Lhát sobě, svým dětem a dělat z nás kretény? To sám se sebou dokáže žít?!" zasyčel naštvaně Harry, vytrhl se ze Severusova sevření a začal přecházet sem a tam. ,,Co se to s ním, sakra, děje? Proč si vymýšlí? To mu připadá normální lhát svým vlastním dětem o takhle vážných věcech? Beatrice se s tím určitě svěří Eileen. A Eileen ani ostatní zřejmě nebudou chápat, proč jsme její vidiny Anthonymu nepředali, když víme, že s tím dokáže něco dělat, protože pracuje na Odboru záhad. A teď budeme za ty špatný a nezodpovědný otce my! Kurva!" ulevil si Harry a třískl pěstí do stolu, až brky a kalamář nadskočily.

,,Když to Eileen vysvětlíme, pochopí to," chlácholil ho Severus. ,,A ostatní nás nemusí zajímat. Mně stačí, že pravdu známe my a Malfoyovi, o nikoho jiného se nestarám. Neber si to tolik, Harry. Je to idiot, který nám musí neustále přidělávat problémy, jako bychom jich už teď neměli dost."

,,No právě," zavrčel Harry a v zelených očích se mu zaleskla zloba. ,,A jestli s tím už něco neuděláme, bude nám házet klacky pod nohy pořád, protože si bude myslet, že si může dovolit všechno. Ale takhle to já tedy nenechám, nedovolím nikomu, aby špinil naši rodinu a roznášel o nás lži!" zvolal odhodlaně a bezděčně zatnul v pěst levou ruku, na níž zasvítila stará jizva. Nemám vykládat lži.

Vydal se ke krbu, ale to už ho za paži popadl Severus a přitáhl si ho k sobě na hruď, hrubě se zmocňuje jeho rtů. Dravě ho líbal a zajel mu rukama do rozcuchaných vlasů, snaže se vzbudit v něm touhu a donutit ho zapomenout na to, čeho byl svědkem. Harry mu sice polibky více než ochotně oplácel, ale pak zavrtěl hlavou a odtáhl se od něj.

,,Ne, Severusi, teď ne. Promiň. Tohle potřebuju vyřešit. Až se vrátím, předpokládám, že budu pěkně naštvanej, takže v tomhle budeme moci pokračovat." Ještě jednou ho dlouze políbil a v mysli se mu promítly všechny Severusovy protesty, jež k němu díky jejich spojení vyslal, aby věděl, že s tím nesouhlasí. Než mu to ale stihl rozmluvit, už byl Harry v krbu a odletaxoval se pryč.

Anthony zrovna seděl na pohovce a prázdným pohledem propaloval poloprázdnou lahev whisky a sklenku, v níž bylo pálivé tekutiny už jen trochu, ale jakmile se pro ni natáhl, v krbu to zapraskalo a on se zmateně ohlédl. Tmavé oči se mu rozšířily překvapením a nevěřícností, rty se mu roztáhly ve šťastném a nadějném úsměvu, dech se mu zadrhl v krku a líce se mu zbarvily do růžova. Ani by nespočítal, kolikrát už snil o tom, že se tu Harry objeví a -

Sotva mu vyšel vstříc, Harry ho popadl za košili a smýkl s ním na stěnu. Anthony zalapal po dechu, ale v tu chvíli mu to bylo všechno jedno. Dokázal jen vnímat Harryho dech na své tváři, víc než kdy jindy si uvědomoval své vlastní tělo; to, jak se mu do tváří hrne krev, jak mu prudce buší srdce, jak přerývavě dýchá a jak mu v nitru rozkvétá rodící se touha, postupuje celým jeho tělem a dokonale jej ovládá.

,,Harry," zašeptal omámeně, ale jako by byl na nějakou dobu zbaven hlasu, vyšlo z něj jen jakési zachrčení. Dlaněmi našel jeho pas, jenž pevně sevřel, propnul se proti jeho stehnu, načež už se nedokázal držet zpátky a na něco čekat. Přitiskl se k němu blíž, poslepu vyhledal jeho rty, na něž ty své naléhavě přitiskl a začal jej líbat, což si přál udělat už tolik let. Hlava se mu točila, zalykal se štěstím a v nitru mu vybouchl tak velký a spalující ohňostroj pocitů, že si ani neuvědomil, že je něco špatně. V tu chvíli jej Harry ne příliš jemně odstrčil zpět na stěnu, rychle od něj odstoupil a s vyděšeným pohledem na něj hleděl, zatímco Tony chytal dech.

,,Co to, do prdele, děláš?" zašeptal nevěřícně a třeštil na něj oči. ,,Jak-jak můžeš?! Jak s tímhle vším můžeš, kurva, žít?! Proč tohle děláš, Anthony. Proč lžeš všem lidem okolo, svým dětem, sobě. Nenechám ze sebe dělat debila, a už vůbec ti nedovolím ubližovat mé rodině. Se svým životem si dělej, co chceš, ale já tě nenechám ničit mi ten můj. A tohle... jak jsi mohl?" kroutil hlavou a couval zpátky ke krbu. Anthony ho zoufale pozoroval. Přál si jej zastavit, nechtěl, aby odcházel. Potřeboval být s ním a následky ho v tu chvíli nezajímaly.

,,Máš ženu, Anthony. Máš ženu a dvě děti, a všichni tři tě potřebují. Tohle... tohle nedělej. Já - copak ti to, kurva, nedochází? Já tě nemiluju, Anthony. Promiň, ale nikdy jsem tě nemiloval." Anthony zakolísal, bylo to pro něj stejné, jako by mu kdosi vrazil kudlu rovnou do srdce. ,,Miluju Severuse, jenom jeho. Je to můj manžel a já jsem s ním šťastný. Nenechám se o něj připravit a nepřijdu o svou rodinu a štěstí jenom proto, že nevíš, co chceš a život se ti hroutí pod rukama." S těmito slovy mu věnoval poslední pohled a s provinilým výrazem a bolestí v srdci se odletaxoval zpátky do Bradavic. Anthony klesl na kolena a třeštil oči na místo, kde mu Harry zmizel. Zavřel oči a bezděčně objal pažemi svůj trup, snaže se upamatovat si ten pocit, když jej Harry držel přišpendleného na stěně. Zhluboka vdechoval jeho opojnou vůni, která se pomalu ztrácela, až mu nakonec nezbylo nic, jen nesplnitelná přání a bolestivé sny, které mu připomínaly, co nikdy nebude mít. V ten okamžik se konečně a srdceryvně rozplakal, jelikož věděl, že teď už to bude jen a jen horší.

•••

,,Vážně jsi si jistá tím, že se nám podaří toho Patrona vyčarovat? Není na to moc brzo?" zeptal se s pochybami v hlase Scorpius, když s Eileen po boku kráčeli do nepoužívané učebny, v níž by mohli trénovat, když Alex a Beatrice byli pryč. ,,Já jen, jestli by nebylo lepší někomu říct o pomoc, protože bych se tu s tím nerad mučil spoustu hodin a výsledek nikde. Jsem si jistej, že Harry by to pochopil."

,,To se jim rovnou můžu jít přiznat s tím, že s vámi hodlám utéct ze školy a pod neviditelným pláštěm zamířit na Ministerstvo kouzel," odfrkla si Eileen a pak, aby ho trochu povzbudila, dodala: ,,Hele, je nám skoro šestnáct. A mýmu tátovi se Patrona podařilo vyčarovat už ve třinácti."

,,Ach, jak jen jsem mohl zapomenout! A protože tvoji tátové jsou jedni z nejmocnějších kouzelníků, ty přirozeně budeš talent po nich, takže Patrona vyčaruješ tak na první pokus," ušklíbl se Scorpius, a to už došli k prázdné učebně. Otevřeli dveře a vklouzli dovnitř. Podél stěn se táhly lavice a různé pomůcky k výuce.

Eileen si odkašlala a vytáhla svou hůlku, Scorpius ji hned poté napodobil. ,,Takže, nejdůležitější je najít dostatečně silnou šťastnou vzpomínku, díky které bude možné Patrona vyčarovat -" Scorpius pozvedl ruku a začal vrtět hlavou, což ji zarazilo. ,,Proč mě přerušuješ? Řekla jsem něco špatně?"

,,Ne, jen jsi zapomněla na to, že jsem také docela chytrý a tohle čirou náhodou vím. Navíc jsme se o Patronech bavili několikrát spolu, a dokonce byli zmiňováni i ve výuce. Jo, někdy dávám pozor," zakřenil se na ni rozdováděně a ona se musela pousmát. Nemělo cenu přeříkávat si teorii, jíž oba dva velmi dobře znali, a navíc se jim teď naskytla možnost vyzkoušet si to přímo v praxi. ,,Tak jo, pojďme na to. Vzhůru do nekonečných hlubin naší mysli!"

V tom měl Scorpius pravdu. Oba měli vzpomínek tolik, že bylo velmi těžké vybrat tu nejsilnější, nejšťastnější. Věděli, že některá z nich to bude, ale kde se schovávala?

Zatímco Scorpius se vyhoupl na lavici a se zamlženým pohledem se zadíval z okna nad Zapovězený les, nad nímž kroužili testrálové, což ani jedno z dětí nemohlo vidět, Eileen si sedla na zem a překřížila nohy, podepírajíc si bradu oběma rukama. Na okamžik zavřela oči a nechala se myšlenkami zcela pohltit, dovolila jim, aby ji stáhly do divokého víru mezi sebe.

Když byla uvězněna mezi myšlenkami a vzpomínkami, jež pluly kolem ní, zklidnila se a uvědomila si, že je to podobné, jako by svou mysl uzavírala silnými zdmi před nevítanými vetřelci. Pomalu, beze spěchu, se jimi začala probírat a ty, které se jí zdály příliš obyčejné, ihned zamykala do pomyslných dveří. Uklízela svou mysl, dělala si v ní pořádek a klestila si cestu mezi vzpomínkami, aby mohla dospět k té vyvolené.

Neměla tušení, jak dlouho to trvalo, jelikož se tolik zahloubala do sebe, že skoro zapomněla, že je tu s ní i Scorpius. Tušila ale, že on na tom bude podobně jako ona, dokonale ztracen a pohlcen minulostí.

Viděla samu sebe, jak jí oči září nadšením a rty se usmívají od ucha k uchu, když si ji v Ollivanderovic krámku vybrala její hůlka. Chvilku zaváhala, ale nakonec tuto vzpomínku musela vyřadit - sice v ten okamžik přetékala štěstím, ale nebylo to ono. Byla si jistá, že nejšťastnější vzpomínka bude mít spojitost s její rodinou.

Před očima viděla soustředěného Severuse, jak spolu s ní vařil lektvary, jak jí předčítal pohádky před spaním, jak s ní trénoval první kouzla... Ne, ne, ne, to nebylo ono... Musela najít něco jiného...

Zkusila si vybavit některé vzpomínky s Harrym; byla jich spousta stejně jako vzpomínek se Severusem, mísily se jedna přes druhou a ona nedokázala určit, která bude ta pravá. Pokud ale měly být ty nejšťastnější vzpomínky s její rodinou, byla si jistá, že v nich musí být oba dva, Severus i Harry.

Zavřela oči, aby se lépe soustředila. Znovu se ponořila do hlubin svojí mysli a snažila se najít ty nejsilnější vzpomínky, které s nimi měla. Jelikož o tom přemýšlela už dříve, věděla, že najít je nebude nic lehkého. Většina z nich, které s nimi měla, byly krásné a veselé a ona na ně vzpomínala s úsměvem na tváři. Jenže která z nich by měla být ta šťastná a silná, jež by jí pomohla vyčarovat svého stříbrného ochránce?

Vzpomněla si na ten den, kdy oslavila své čtvrté narozeniny. Přestože v ten den byla ještě malinká a spoustu věcí si nepamatovala, to, co se stalo a ten pocit, který měla, když se z nebe začaly snášet malé bílé okvětní lístky lilie, na to zkrátka nešlo jen tak zapomenout. Bylo to příliš krásné a kouzelné.

,,Jsi moc důležitá... a velmi, velmi výjimečná... Nikdy na to nezapomeň... Vždycky tě budeme milovat."

Rty se jí nevědomky stočily do úsměvu, když v hlavě zaslechla Harryho něžný hlas, a ji v tu chvíli napadlo, zda tohle není ta správná vzpomínka. Přesto se zhluboka nadechla, nechala oči zavřené, a zlehka pozvedla svou hůlku, jíž svírala mezi prsty. Nechala se pohltit tím pocitem štěstí, který v ní daná vzpomínka vyvolávala, a poté skoro neslyšně zašeptala: ,,Expecto patronum!"

Překvapením otevřela oči, když ji ozářilo stříbrné světlo. Zaslechla tiché zalapání po dechu a na malý okamžik zadoufala, že se jí to přece jen povedlo. Když ale spatřila pohasínající záři, která vycházela ze špičky její hůlky, jen těžce zabránila zklamanému povzdechu. Ach, jak jen mohla být tak naivní, když si myslela, že by se jí Patron povedl vyčarovat na první pokus? Směšné.

,,Tobě se to skoro podařilo!" zajásal Scorpius, když procitl ze svého zasnění. Seskočil z lavice a samým nadšením Eileen objal, přestože ona nevypadala ani zpoloviny tak spokojeně jako on. Vzápětí sebou plácl na zem vedle ní a s dychtivým výrazem začal mávat hůlkou ve vzduchu, jako by byl dítě, co právě dostalo novou hračku. ,,To bylo skvělý! Zkus to ještě jednou, teď se ti to určitě podaří!"

Eileen se o to tedy za jeho povzbuzování pokusila znovu, ale i druhý pokus byl neúspěšný. Zavrtěla hlavou, aby přerušila Scorpiusovy optimistické řeči. ,,Ne, ne, je to špatná vzpomínka. Není dostatečně silná. Chybí mi tam Severus. Nebyl u toho přímo, když se to stalo..." řekla neurčitě. Nikomu, ani svým nejlepším přátelům, neřekla, že když se narodila a když se u ní objevily první známky magie, začaly z oblohy padat květy lilie. Bylo to její malé tajemství, které si střežila ve svém nitru jako malý poklad.

Další vzpomínku, kterou brala jako další možnou, v sobě před světem držela od té doby, co oslavila čtvrté narozeniny. Stalo se tak po pár dnech, co viděla, jak se z nebe snášejí květy lilie. Toho dne se vrátila z mudlovské školky, kde se jí vůbec nelíbilo. Jakmile s Harrym došla domů, okamžitě běžela za Severusem, který na ně už čekal s hrnky čaje, z nichž se ještě kouřilo. Když mu rozrušeně skočila do náruče a on si ji vyzdvihl nahoru, zabořila mu tvářičku do ramene a trucovitě mu řekla, že už do školky nechce chodit, že se jí tam nelíbí a že by raději zůstala doma s nimi.

Jaké na ni čekalo zklamání, když jí Severus, sic jemně, řekl, že do školky chodit musí, jelikož oba dva chodí do práce, a také je to příležitost najít si kamarády. Jenže Eileen si nechtěla hledat kamarády. Děti ve školce se jí nelíbily.

,,Ale no tak, sluníčko, přece kvůli tomu nebudeš smutná. Lee, pamatuješ, jak jsem ti říkal, že jsi moc výjimečná malá slečna a že tě máme moc rádi?" řekl Harry s úsměvem a jemně ji cvrnkl do nosu. Musela se usmát, nevydržela trucovat moc dlouho. ,,Ostatní děti nejsou jako ty, viď? Dokážeš něco, co oni ne, protože jsi jiná, víš? Stejně jako my," zašeptal a natáhl se pro její ručku, kterou sevřel ve své dlani. ,,Podívej se," zamumlal tlumeně, když pozvedl i druhou ruku a lehce do ní foukl, jako by v dlani svíral neviditelný prach. Eileen se rozzářily oči, když se ve vzduchu objevil malý jelen, pes, krysa a vlkodlak.

,,Páni!" vyhrkla Eileen a štěněčíma očima se podívala nejdřív na Harryho a poté na Severuse, který ji pobaveně pozoroval. ,,Já to chci taky umět!"

,,Tak to zkus," pobídl ji Harry s úsměvem a chytil ji trochu pevněji. Eileen před sebe trochu váhavě natáhla ruku a pak foukla do dlaně, jako to udělal Harry. Očíčka se jí rozšířila překvapením, když se její a Harryho magie zformovala do malé verze Šťastného draka, který proplul kolem nich. ,,Vidíš, co dokážeš? Neznamená ale, že když jsi jiná než ostatní, jsi něco víc než oni a že s nimi nepotřebuješ trávit čas. Oni o nás neví, víš? A naším úkolem je chránit je, chránit nás i náš dar, protože je velmi vzácný a ne všichni jej mohou mít."

Tahle. Tahle musela být ta pravá, protože pokud ne, tak už si vážně nevěděla rady. Rychle pozvedla hůlku, snad se bála, aby jí vzpomínka, jež ji naplňovala, nezmizela, a odhodlaně vyřkla: ,,Expecto patronum!" Náhlý poryv větru ji donutil překvapením otevřít oči. Brada jí poklesla a ona nevěřícně zalapala po dechu, když spatřila, jak se učebnou radostně prohání stříbrně modrý Šťastný drak a nadšeně se honí za malým sokolem.

,,Vážně děkuju, Snapeová!" křikl na ni Scorpius, ale oči mu hrály pobavením, když pohledem zabruslil od svého Patrona ke spokojeně se usmívající Ele. ,,Netvrdím, že to není impozantní, ale ty musíš být vždycky ve všem lepší, co?"

,,Jen klid, pořád jsi to byl ty, kdo vyčaroval Patrona jako první, no ne?" zasmála se a zlehka ho bouchla do paže. ,,Sokol?"

Scorpius přikývl a sledoval, jak pták krouží kolem a snaží se drakovi uniknout. ,,Táta má orla, máma zajíce. Jakmile Malfoyové do něčeho zatnou pařátky, už to nikdy nepustí."

,,Ale prosím tě. Proti mému drakovi ti ani pařátky nepomůžou, nemáš šanci!" mávla nad ním rukou Eileen a naznačila, že zívá. ,,Tak jo, myslím, že tohle jsme úspěšně zvládli. Aspoň se máme čím pochlubit Beatrice a Alexovi. Co si teď zajít dát na oslavu něco dobrého ke skřítkům do kuchyně?"