Nakonec objevili jednu restauraci, která vypadala příjemně a navíc bylo uvnitř málo lidí, což jim vyhovovalo, a tak se posadili k jednomu stolu u okna. Anthony seděl naproti dětem a všichni tři rozpačitě mlčeli, než popadli jídelní lístek a začali si vybírat, co si dají k obědu, a hned poté se konverzace rozproudila.

Anthony nevěděl, co si o tom všem myslet. Byl šťastný, že byl u Gabrielle zaznamenán nějaký pokrok, ale na druhou stranu se bál, aby se naivně neupnul k naději, že všechno přece jen bude dobré, a pak by dostal od Draca zprávu, že se její stav znovu začal zhoršovat, což by bylo jako rána do břicha. Bál se radovat se z tak malého úspěchu a poočku sledoval děti, které po návštěvě nemocné matky vypadaly klidněji a úlevněji. Už kvůli nim doufal, že se nic nepokazí. Nemohou přijít taky o matku, když mají mizerného otce.

Bylo příjemné trávit čas s Alexem a Beatrice, když si jejich přítomnost o letních prázdninách pořádně neužil a teď je dva měsíce od nástupu do školy neviděl. Ale chvilkami si přál, aby mohl zkrátka odejít zpátky domů, uzavřít se do své pomyslné bubliny, v níž se ukrýval před celým světem, a být jen sám se sebou a se svými nehezkými myšlenkami. V takových chvílích postrádal nějakého přítele, někoho blízkého, kdo by jej vyslechl, kdo by jej pochopil a nesoudil, a ke komu by se mohl stulit a nechat se uklidňovat v hřejivém objetí. Chyběla mu sestra Gwen. Chyběl mu Harry. Občas jej všechno sžíralo, bolelo a trápilo tak moc, až propukl v pláč jako malý kluk, co si odřel koleno, a přemítal o tom, jaké by to bylo, kdyby se tehdy před lety staly věci úplně jinak.

,,Tati?" Naléhavý a zaražený hlas jeho dcery jej přivedl zpět do reality a na chvíli ho odvedl na jinou cestu, než na tu, která směřovala hluboko do jeho myšlenek. Roztěkaně k ní zvedl pohled a chvíli ji propaloval zamlženým pohledem, jako by zapomněl, kdo to je. Beatrice ho starostlivě sledovala. ,,Jsi v pořádku?"

,,Samozřejmě. Jen jsem se zamyslel," odpověděl jí upřímně a prsty objal teplý hrnek s kávou, jenž mu před malou chvílí přinesla servírka. Jelikož sklonil oči ke svému horkému nápoji, z něhož se napil, ušla mu tak bezeslovná konverzace mezi Beatrice a Alexem.

,,No a co je nového v práci?" zeptala se Beatrice a věnovala svému otci úsměv, zněla však na Anthonyho názor příliš přehnaně vesele, takže si ji přeměřil zamyšleným pohledem, než jí dal odpověď.

,,Co je nového? Skoro nic, s obracečem času jsme neudělali žádný výrazný pokrok." Protože se ti budižkničemové pořádně nesnaží a loudají se se svými povinnostmi, dodal v duchu hořce a cítil, jak se ho zase zmocňuje vztek. Nebylo to tak dávno, co v práci popustil uzdu svým emocím a svým hysterickým křikem a neoprávněnými výčitkami rozčílil jednoho ze svých podřízených tak moc, že okamžitě podal výpověď. ,,Draco mi ale před nedávnem poslal vzorek magie jednoho ze svým pacientů, jehož napadla temnota, a tak provádíme několik výzkumů, které by nám možná mohly dát do budoucna odpověď, jak se proti tomu bránit. Samozřejmě pracujeme i na spoustě dalších věcech, ale sami dobře víte, že nás všechny z Odboru záhad váže slib, že některé věci nesmíme probírat s nikým, kdo do nich není zasvěcený," dodal, odmlčel se a znovu se napil kávy, jejíž hořká chuť uklidňovala jeho vířící emoce a uvolňovala celé ztuhlé a napjaté tělo. Beatrice se rozzářily oči.

,,No to je ale skvělé! Pokud z té magie zjistíte něco užitečného, co by nám mohlo pomoct, rozhodně by nám to přineslo naději, že ještě není nic ztraceno!" Anthony jen přikývl a dál to nekomentoval. Neměl to srdce jí říct, že v posledních dnech kvůli své vlastní paličatosti na žádném z výzkumů už nepracoval. Vždy se pouze na několik hodin zavřel v místnosti, v níž stál obrovský stůl, jehož vnitřek připomínal misku, ve které v průhledné kapalině plavala potemnělá magie, z níž se každou chvíli odlepila nějaká část a úlomek do pár hodin navždycky vymizel. Anthony často jen pozoroval, jak temnota v kapalině víří a ten pohled ho svým způsobem uklidňoval. Nedokázal ve výzkumu pokračovat, jelikož při pohledu na magii se mu vybavil Draco, a jakmile si vzpomněl na Draca, v mysli se mu přirozeně objevil i Harry a jejich poslední hádky, které je od sebe nejspíš navždy odloučily. V takových chvílích jen rezignovaně zavrtěl hlavou, stáhl se do sebe a jen se díval, zatímco se utápěl ve smutku a sebelítosti, místo toho, aby proti tomu bojoval. ,,No a, ehm... zjistil jsi něco nového o Eileeniných vidinách?"

Anthony ztuhl, ale hned vzápětí dceři věnoval křečovitý úsměv, doufaje, že si jeho zaváhání děti nevšimly. ,,Ne, nic nového jsem nezjistil. Harry ani profesor Snape se dlouho neukázali," zalhal jim, a aby trochu ulehčil svému svědomí, dodal: ,,A jak je na tom Eileen? Už je to lepší, nebo se to naopak zhoršuje?"

Alex si odkašlal. ,,Upřímně, poslední dobou toho máme tolik, že jsem na to skoro úplně zapomněl. Ale myslím, že kdyby to bylo příliš silné a dělo by se to často, určitě by nám o tom řekla. A třeba se to lepší, když jsme o tom už dlouho nemluvili..."

Jejich otec si v duchu oddechl. Skvělé, alespoň ho nebudou trápit výčitky, že se kvůli němu Eileenin stav zhoršuje. Na druhou stranu, kdyby nebylo jí, třeba by se vztah mezi Harrym a Severusem ještě víc neupevnil. Kdyby si nebyl jistý, že Harry Snapea doopravdy miluje, možná... možná by jej dokázal omámit třeba lektvarem touhy... Ach, tolik si přál, aby směl ještě jednou svírat jeho tělo ve své náruči, přál si s ním prožít alespoň jednu dokonalou noc, k níž by se ve vzpomínkách vracel každou chvíli svého mizerného života. Ale nedokázal to udělat; nemohl přece Harryho pozvat na drink a potají mu do pití vylít lektvar touhy, jenž by mu zatemnil mysl, zbavil jej aspoň na chvíli myšlenek na Severuse a veškerých zábran, a sám by si Anthonyho vzal a strávil s ním celou noc, než by mu druhý den ráno mladší muž vymazal paměť... Bezděčně zavrtěl hlavou a potlačil touhu zabořit svou tvář do dlaní.

,,Tak to jsem opravdu rád. Ale dost povídání o mně a o mé práci, na tom není nic zajímavého. Mnohem radši bych věděl, jak se daří vám. Teď povídejte vy, jak se máte, a co je ve škole a u vás nového," pobídl je s úsměvem. Alex i Beatrice začali vyprávět, došlo na smích i zamyšlené odmlky, ale oba dva se snažili mluvit převážně o veselých věcech, jako by tušili, že jejich otec potřebuje zvednout náladu. Ten skutečně na pár hodin zapomněl na vše, co si vyčítal a co ho tížilo, a každou další chvílí se mezi nimi rozbíjely silné zdi, jež si od té doby, co Gabrielle onemocněla, mezi sebou utvořili, a teď se konečně mohli alespoň na okamžik vrátit do časů, kdy bylo všechno v pořádku. Kdyby tu s nimi seděla i Gabrielle, všechno by bylo perfektní.

Nakonec v restauraci strávili celé dopoledne i část odpoledne. Když si Beatrice pohrávala se svou skleničkou s pomerančovým džusem a s úsměvem se přimhouřenýma očima dívala skrz okno na zapadající Slunce, Anthony posmutnělým hlasem poznamenal, že by se už nejspíš měli vrátit do Bradavic. Dnešní den, ačkoliv neměl příliš dobrý začátek, si velmi užil a po dlouhé době byl díky svým dětem aspoň na chvíli zase šťastný.

Anthony zaplatil mudlovskými penězi a spolu s dětmi se vydali ven, aby se mohli ještě projít po Tower Bridge, jelikož se jim stále nechtělo se rozloučit. Podzimní sluníčko je lechtalo na tvářích, řeka Temže pod nimi šuměla a lidé kolem procházeli sem a tam, někteří si u ucha drželi mobilní telefony, jiní rychle spěchali do práce, nebo se jen tak procházeli jako oni. Beatrice se to líbilo. Měla pocit, že je ve světě, kde panuje klid, každodenní stereotyp a jen strach z toho, že se člověk bude nudit, anebo nestihne důležitou schůzku. Ach, někdy si skoro i přála, aby směla být mudlou, jenž nemá o kouzelnickém světě ani potuchy...

Jakmile se Jonesovi ztratili před okolním davem v jedné z tmavých postranních uliček, Anthony chytil obě děti za ruce a s hlasitým prásknutím se s nimi přemístil zpátky domů. Nečekaný zvuk vyrušil toulavou vychrtlou kočku, která se packou hrabala v popelnici, a tolik ji to polekalo, že vyplašeně zamňoukala, sklouzla na zem a rychle utíkala pryč.

,,Napiš nám co nejdřív," poprosila ho Beatrice, když se objevili v obývacím pokoji a jejich ruce se rozpojily. Anthony se na ni mírně usmál a přikývl na souhlas. Potom krátce objal svého syna i svou dceru, ta si ho ale v objetí podržela o něco déle. ,,Budeš mi chybět."

,,Yo tambien te extrañare, mi corazon," zašeptal jí Anthony v odpověď a vtiskl jí drobný polibek na čelo. ,,Te quiero, cariño." Když ji pustil a odtáhl se od ní, zadíval se i na Alexe, který stál před krbem a pozoroval je. ,,Dávejte na sebe pozor. A kdyby se něco dělo, okamžitě mi pište. Pokusím se s vámi spojit zase co nejdříve, a kdyby se stala jakákoliv změna s maminkou, samozřejmě vás o tom hned budu informovat."

,,Díky, tati. Měj se hezky," řekl mu Alex, kývnutím hlavy se s ním rozloučil, načež si do dlaně nabral prášek letax. Vkročil do krbu a jakmile pod sebe šedivý prášek hodil, vyřkl: ,,Kabinet Severuse Snapea!" A byl pryč.

Beatrice s povzdechem narovnala svému otci límeček u košile a náhle nevěděla, co si počít. Nejraději by tu zůstala s ním, aby věděla, zda je vážně v pořádku. ,,Nepřeháněj to s tou prací, taky někdy potřebuješ spát. A pravidelně jez. Bože, měla jsem ti pomoct s úklidem..." Anthony si ji pobaveně prohlížel.

,,Úplně slyším tvou maminku," řekl jí láskyplně a něžně jí prohrábl tmavé kudrnaté vlasy. ,,Neboj se, umím se o sebe postarat, i když to právě teď tak nevypadá. Jen... bylo toho moc, tomu rozumíš, viď? Tak, a teď už běž, ať na tebe Alex moc dlouho nečeká. A profesor Snape také nejspíš nebude nadšený, že používáte jeho krb a couráte se," ušklíbl se. Když dodal: ,,Neměl bych mu zapomenout poděkovat," doufal, že úspěšně potlačil sarkastický podtón, aby Beatrice nic nepoznala.

,,Jasně, máš pravdu. A tati..." na okamžik se zarazila a odmlčela se, jako by váhala, zda má pokračovat, raději neriskovat, protože hrozilo, že se s ní pohádá. A to nechtěla. Když ji ale pokývnutím hlavy pobídl, ať pokračuje, a ve tváři se mu zračil zájem, zhluboka se nadechla a skoro neslyšně špitla: ,,Nepij už tolik, prosím." Zaslechla jeho trhaný nádech. ,,Já... tati. Nevím, co se děje, a asi to není nic pěknýho, ale... prosím tě. Ne vše se musí řešit alkoholem a máma... mámě by se to nelíbilo. Nechci, abys byl nešťastný, ale tohle ti nepomůže, to přece sám víš. A kdybych mohla udělat cokoliv, co by ti zlepšilo náladu a pomohlo ti to..." Vzala ho za ruce a naléhavě se mu zadívala do očí. ,,Prosím, slib mi, že když se nebudeš cítit dobře, napíšeš mi to. Nemusíš všechno zvládnout sám."

Anthony pomalu vrtěl hlavou a zadržoval slzy. ,,Ty jsi opravdu celá Gabrielle, vážně. Tohle bych měl říkat já tobě, Beo, já bych ti měl být oporou. Jsem mizerný otec. Prosím, odpusť mi to. Vím, že mi to Alex vyčítá a ty také... Mrzí mě to, opravdu. Jen... někdy si zkrátka nemůžu pomoct. Ta samota mě užírá, nutí mě přemýšlet nad tolika věcmi..." povzdechl si. Pak se pokusil o úsměv a mrkl na hodiny. ,,Je pozdě, Beatrice. Musíš zpátky do Bradavic."

,,Máš pravdu," souhlasila a jen velmi neochotně si nabrala letax a vstoupila do krbu. Než se odletaxovala do bradavického sklepení, ozvala se ještě: ,,Tati?"

,,Ano?" opáčil s pozvednutým obočím a bodlo ho u srdce, když si uvědomil, že děti, jeho milované děti, jimž svou lásku nedával poslední dobou dostatečně najevo, uvidí až zase za nějakou dobu. Byly jeho jedinou radostí, jíž na tomhle světě ještě měl.

Beatrice mu věnovala úsměv. ,,Pořiď si kočku, dobře?" A pak ji pohltily zelené plameny a celý svět se s ní roztočil. O pár vteřin později už vystupovala z krbu v kabinetu svého kolejního ředitele, který už netrpělivě přešlapoval před krbem.

,,No konečně," zavrčel na ni. ,,Co vás tak zdrželo? Váš bratr už je na koleji. A vy se nikde nezdržujte, za chvíli je večerka. Dnes mají hlídku mrzimorští, takže si s tím nemusíte dělat starosti. Proto bych byl velmi nerad, kdyby vás jako prefektku někdo nachytal a sebral Zmijozelu body." Věnoval jí přísný pohled a ona vážně přikývla.

,,Nebuď na ně tak tvrdý, Severusi," ozval se pobaveně Harry, který se náhle vynořil z laboratoře. Beatrice si vzpomněla na otcovu připomínku, že mu dlouho neposlali na Odbor záhad Eileeniny vidiny, a tak jim to přirozeně musela připomenout.

,,Jak je na tom Eileen se svými vidinami? Svěřuje se vám s tím? Odebíráte jí je? Já jen, že otec nám říkal, že už jste mu žádnou dlouho nepřinesli..." řekla opatrně a ke konci už skoro litovala toho, že vůbec něco říkala. Harrymu totiž okamžitě zmizel z tváře přívětivý výraz a Severus jí naháněl ještě větší strach než obvykle. ,,A-asi bych už měla jít," vykoktala rozpačitě a vydala se směrem ke dveřím.

,,To bude ta nejlepší věc, kterou uděláte, slečno Jonesová. Dobrou noc," popřál jí chladně Snape a zamračeně se na ni díval. Jakmile vyběhla z kabinetu, výraz mu trochu změkl a okamžitě se otočil na Harryho, který stál nedaleko a zatínal ruce v pěst.