,,Beatrice, tak počkej přece!" Dívka na okamžik zatla ruce v pěst, když zaslechla volání svého bratra a následný dupot, jenž byl hlasitější, jak se Alex přibližoval. Nakonec přece jen trochu zpomalila a počkala, než s ní srovná krok. Nějakou dobu kráčeli mlčky bok po boku, než se zase ozval Alex, jelikož se zdálo, že Beatrice bude spíše mlčet. ,,Jak dlouho spolu ještě nebudeme mluvit? To se na mě budeš zlobit do konce života za to, že jim - nám - chci pomoct?"

,,Já se na tebe nezlobím," odpověděla nakonec tiše, a v jejím hlase nebylo po zlobě skutečně ani stopy. ,,Jen s tím nesouhlasím a tehdy mě naštvalo, že... že jsi prostě chtěl takhle riskovat. A pořád chceš. Ale je to tvoje rozhodnutí a já se do toho nebudu motat. Jen se mi to prostě nelíbí, Alexi, to je všechno. Nechci se ti do toho plést, ale zároveň bych ti v tom ráda zabránila."

,,Je těžký být holkou," zakřenil se Alex, ale než došli ke kabinetu profesora Snapea, zastavil se a vzal Beatrice za paži. ,,Počkej ještě. Viď, že to neřekneš tátovi? Prosím, Beo. Jsem ochotný riskovat všechno, abych se dozvěděl, zda mamce dokáže něco pomoct."

Beatrice zavrtěla hlavou a povzdechla si. ,,Ne, neřeknu mu to. Ale jestli vás odhalí, tak vás krýt nebudu, jasný?" Alex se široce usmál a přikývl. Jeho sestra ještě chvíli přešlapovala na místě a kousala se do rtu, než dodala: ,,Víš, možná i kvůli tomuhle s vámi nechci jít. Bojím se, že bych zjistila, že je všechno snažení ji zachránit marné. Nevím... nevím, co bych dělala."

Alex si ji bez řečí přitáhl na svou hruď a v duchu si oddechl, když se od něj neodtáhla, ale naopak se k němu přitiskla ještě víc. Pohladil ji po zádech. ,,Neboj se. Zvládneme to."

,,Tolik chci věřit tomu, že mi říkáš pravdu," špitla a stěží zadržovala slzy, když si uvědomila, že za pár okamžiků se po dvou měsících zase setká se svou maminkou, která bude pravděpodobně ve stejném stavu, jako ji viděla naposledy. Ne-li v horším... ne, ne, ne. Zavrtěla hlavou a přinutila se nemyslet na ty nejhorší scénáře, které by se mohly stát. Jemně se vymanila z Alexovy náruče a pokusila se o úsměv. ,,Měli bychom jít. Profesor Snape na nás už určitě čeká a táta si bude dělat starosti, kde jsme tak dlouho." Alex přikývl na souhlas, a tak se společně rozešli ke kabinetu Eileenina otce.

Jakmile zaklepali, vpustil je dovnitř a ve stručnosti jim zopakoval všechny instrukce od ředitelky McGonagallové, které za ta léta znali už zpaměti. Když jim pokynul, že mohou přejít ke krbu, jako první se domů odletaxovala Beatrice, hned po ní Alex. Sotva vypadli z krbu, rozkašlali se a zmateně se rozhlíželi po obývacím pokoji. Anthony tu nebyl.

,,Myslíš, že je ještě v práci?" otázal se opatrně Alex a ohlédl se na Beatrice, která si z oblečení oprašovala saze. Beze slov mykla rameny. Obě děti v tu chvíli tížila ta stejná otázka: Co když na to zapomněl?

,,Třeba... ještě spí," navrhla nadějně Beatrice a její dvojče rychle přikývlo. Alex se přesto znovu rozhlédl po pokoji, jako by se tu jejich otec někde skrýval a čekal na vhodnou chvíli, kdy na ně bude moct vybafnout.

,,Vypadá to tu docela neuklizeně," řekl tiše a v tom měl tedy rozhodně pravdu. Stará vydání Denního Věštce se válela všude kolem, (noviny byly opravdu staré, jelikož z několika prvních stránek na něj pomrkávala Harryho tvář, když ještě studoval a poté začal učit) pohovka byla posunutá nakřivo, před krbem se na koberečku povalovala spousta popela a na stole se kupily hrnečky od kávy. A sklenice od -

,,Ale ne," vyhrkla Beatrice, která si všimla nedopitého alkoholu a poloprázdné otevřené skříňky, v níž se ukrývalo ještě pár lahví whisky a vína. ,,Neříkej mi, že... že zase pije," špitla plačtivě. Alex s povzdechem pomalu zavrtěl hlavou nad nerozumným chováním jejich otce. Co se to s ním jen dělo? Nikdy dřív takový nebyl. ,,Bože, neměli jsme do Bradavic jezdit. Neměli jsme ho tu nechávat samotného. Kdybychom tu byli s ním, neměl by pocit, že je na všechno sám, a tohle by se nestalo."

,,Beatrice, ještě o prázdninách se choval naprosto normálně. Byl sice uzavřenější a hodně pracoval, ale nepil. Nemohli jsme vědět, že se uchýlí k alkoholu," odporoval jí Alex a popadl několik hrnků a sklenic.

,,Mon Dieu, Alex!" zvolala Beatrice francouzsky s tak perfektním přízvukem, jako by francouzštinu využívala denně. Pravda byla, že takhle mluvili jen se svou matkou, ale od té doby, co onemocněla, už francouzštinu sotva použili. Proto se na ni Alex překvapeně podíval a než se nadáli, oba se zase začali hádat.

Jenže Alexe už hádky nebavily, nechtěl, aby s ním jeho sestra zase nemluvila jen proto, že měl každý jiný názor. Ale když na něj spustila francouzsky, byla hádavější a děsivější než normálně. Přesto jí řekl, že do Bradavic se vrátit musí a že by si to jejich otec nepřál, kdyby kvůli němu zůstali doma, jelikož vzdělání je důležité - navíc je čekaly NKÚ - a on byl stejně spoustu času v práci.

Uprostřed hádky si tedy jen odfrkl, zavrtěl hlavou a rozhodným krokem kráčel do kuchyně, aby umyl špinavé nádobí, zatímco Beatrice na něj ječela, ať se vrátí, že spolu ještě neskončili. Jenže když se za ním chtěla rozeběhnout, ozvalo se tříštění skla a ona na okamžik strnula na místě. ,,Alex!" zvolala vyděšeně a když doběhla do kuchyně, zjistila, že její bratr stojí mezi dveřmi a třeští oči na postavu, která seděla u stolu, hlavu na něm měla položenou a očividně spala. Byl to pro něj takový šok, že všechny hrnky a sklenice upustil.

,,Tati!" vyhrkla Beatrice a vrhla se k němu. Popadla ho za tváře a on tiše zachrápal, načež se trochu zavrtěl a zamračil se. Tvář měl červenou a otlačenou a pod očima tmavé kruhy, jako by nespal už nejméně týden. ,,Mon Dieu, qu'est-ce qui ne va pas avec toi, papa?" Beatrice vždycky přepla do francouzštiny, když měla strach. Alex nevěděl, jak ji uklidnit, a tak raději začal opatrně sbírat střepy. Divil se, že rozbíjení sklenic jejich otce neprobudilo, bylo to až hysterčení Beatrice, díky němuž konečně ospale otevřel oči.

,,Beatrice?" zachrčel Anthony rozespale a malátně se posadil, přejížděje si rukou po obličeji. ,,Co-co se děje?"

,,To bychom se měli spíš ptát my tebe, nemyslíš?" ozval se ledovým hlasem Alex a vysypal střepy do koše. Anthony se chytil za hlavu a tiše zasténal, jelikož slyšet takový zvuk pro něj v tu chvíli nebylo nic příjemného. Beatrice vrhla na svého bratra zamračený pohled, on ale jen lhostejně pokrčil rameny. Anthony vypadal, že mu chce zřejmě odpovědět, ale pak udělal neurčité gesto rukou a rychle se vrhl ke kuchyňskému dřezu, do něhož následně vyklopil obsah svého žaludku. Zatímco Beatrice k němu ihned přiskočila a začala ho uklidňovat, Alex si trpce povzdechl a vrátil se zpět do obývacího pokoje, odkud z prosklené skříňky vyndal lektvar na kocovinu. Bylo ho opravdu maličko a žádné další lektvary tu už nenašel, takže usoudil, že se jejich otec takhle neopil poprvé. Zamračil se nad tím, ale vrátil se zpět do kuchyně, kde těžce oddechujícímu otci beze slov podal lahvičku, jejíž obsah on do sebe rychle vyklopil.

,,Děkuji ti, Alexi," řekl svému synovi tiše a unaveně se zhroutil na židli, načež si vložil tvář do dlaní. ,,Je mi to tolik líto. Moc se omlouvám. Neměli jste mě takhle vidět, ale včera..." nechal zbytek věty viset ve vzduchu a pomalu zavrtěl hlavou. Beatrice si k němu okamžitě přisunula židli a položila mu ruku na paži.

,,Co se stalo, tati?" ptala se naléhavě. Alex se zády opřel o stěnu a založil si ruce na hrudi, přimhouřenýma očima otce pozoroval.

Anthony zvedl hlavu a věnoval krátký pohled svému synovi, než se ohlédl na Beatrice a pokusil se o úsměv. ,,Před každou návštěvou se bojím, že... že bude pozdě. Že tam přijdu a Gabrielle..." Rychle kroutil hlavou. ,,Připadám si tak bezmocně. Nechci ji zklamat. Ale bojím se, že to nestihnu. Že to nedokážu. To nic, holčičko moje. To nic," zašeptal a pohladil Beatrice po ruce, když propukla v tichý pláč.

,,Jestli si nebudeš věřit, tak to nedokážeš," řekl mu Alex a sledoval, jak se jeho sestra a otec navzájem utěšují. I on byl smutný a bál se o svou maminku, ale zároveň byl zklamaný, že se oba dva tak lehce vzdávají, nepokoušejí se chytit druhý dech a nepokračují v boji dál. ,,Ale máma by se nevzdala."

,,Alex má pravdu. Máma je bojovnice, pamatuješ? Nesmíš to vzdát, tati, potřebuje tě. Ona to dokáže, určitě ano. Tu bolest vydrží a pak, pak to bude zase dobré, stejné jako dřív," vzlykla Beatrice a volnou rukou si otřela mokré tváře, protože její druhou ruku Anthony držel ve svých dlaních. ,,Nesmíme to vzdát. Ale teď bychom měli jít, popovídat si můžeme potom. Máš hlad, tati? Udělám ti něco k snídani -"

Anthony ale zavrtěl hlavou. ,,Ne, ne, nebudeme ztrácet čas. Rychle se vysprchuji a hned vyrazíme, dobře? A potom můžeme zajít někam na oběd, pokud budete chtít. Alespoň mi řeknete, jak se vám daří ve škole," věnoval jim oběma mírný úsměv a zvedl se od stolu. Než ale odešel do koupelny, vtiskl Beatrice pusu do vlasů a Alexe poplácal po rameni.

Po jeho odchodu vstala i Bea a řekla Alexovi, že mezitím uklidí obývací pokoj a kuchyň. Ještě, než ho poslala do vedlejší místnosti, podala mu tmavý vlas, jenž předtím sebrala z otcových zad. Alex se na ni nevěřícně podíval, překvapen tím, že mu vlas sebrala ona, ačkoliv s jejich plánem nesouhlasila.

,,Tak si ho vezmi," sykla na něj. Nemusela mu to říkat dvakrát, Alex si ho opatrně převzal a vložil ho do malé ampulky, jíž mu před odchodem půjčila Eileen. V duchu si oddechl a vděčně se na svou sestru usmál. ,,Nenechám přece svoje dvojče ve štychu."

Anthony se mezitím zavřel v koupelně a úsměv mu okamžitě zmizel z tváře. Vrhl se k umyvadlu a pevně se o něj zapřel, dívaje se do zrcadla na svůj odraz. Pak pomalu zavrtěl hlavou, znechucen sám sebou a svým chováním. Jak jen to mohl dopustit? Kdy jej to všechno tak zlomilo a přebralo nad ním kontrolu?

,,Co jsem to za otce?" zašeptal svému odrazu a odevzdaně svěsil hlavu, když mu do očí vhrkly slzy a začaly mu stékat po tvářích.

•••

O nějakou dobu později již tříčlenná rodina Jonesových kráčela nemocniční chodbou a srdce se jim svíralo obavami, zda dnes bude zaznamenána nějaká změna - a kdyby přeci jen ano, doufali samozřejmě v tu lepší, přestože všechny tři tížila úzkost, že bude spíše horší, anebo nedojde ke změně žádné.

Jak se blížili k pokoji Gabrielle, chytila Beatrice svého otce i Alexe za ruku, a oba dva ji stiskli, aby jí vyjádřili svou podporu. Od té doby, co se přemístili před prázdnou výlohu, která zároveň představovala vchod do nemocnice pro kouzelníky a čarodějky, nepromluvil nikdo z nich ani slovo.

Když z pokoje náhle vyšel léčitel Malfoy a cosi si rychle zapsal do karty pacienta, Anthonymu se rozbušilo srdce a nevědomky stiskl Beatricinu ruku ještě pevněji. Doufal, že tentokrát mu Draco sdělí dobré zprávy, které mu znovu vrátí naději. Věděl, že s Gabrielle po boku by bylo všechno jednodušší... a zastyděl se, když si uvědomil, že jeden z důvodů, proč si přál, aby se probudila, byl ten, že by díky její přítomnosti zapomněl na Harryho.

Draco si jich všiml, a tak jen krátce prohodil pár slov s druhým léčitelem, který prošel kolem, a pak na Jonesovy rychle kývl. ,,Ahoj, Anthony. Beatrice, Alexi," pozdravil je všechny a přitiskl si tvrdé desky s papíry na hruď, načež se zhluboka nadechl a pokynul rukou ke dveřím. ,,Nic převratného jsme nezaznamenali, jen před chvílí, když jsem kontroloval všechny životní funkce, - které jsou v pořádku až na mizející magii, což jejímu organismu zrovna moc neprospívá - to vypadalo, jako by chtěla něco říct. Rozhodně se mi zdála být víc při vědomí než za poslední měsíce. Akorát... potřeboval bych s tebou mluvit, Anthony," odkašlal si Draco a šlehl pohledem po dětech, které pochopily, že by s jejich otcem radši mluvil o samotě, a tak se rozhodly, že už půjdou dovnitř za svou matkou. Draco si Anthonyho odvedl trochu stranou.

,,Poslyš, vím, že nejsi nadšený ohledně naší spolupráce se Severusem, ale je to jeden z nejlepších lektvaristů na světě a rozhodně nám velmi pomáhá. Teď k mé otázce," nadechl se a prsty zabubnoval o tvrdé desky. ,,Severus nám nedávno poslal několik vzorků ze svých nových lektvarů a na většině pacientů jsme zaznamenali alespoň malou změnu k lepšímu. Mou povinností je se tě zeptat, zda souhlasíš s tím, abychom je Gabrielle mohli podávat. Je to jen na tobě."

,,Myslíš si, že jí to pomůže?" otázal se ho místo odpovědi Anthony. Draco bez zaváhání přikývl. ,,Tak tedy dobře."

,,Děkuji ti. Můžeš jít za ní. O jakýchkoliv změnách tě budu samozřejmě nadále informovat," řekl Draco, kývnutím hlavy se s ním rozloučil a odešel. Anthony se okamžitě rozešel do nemocničního pokoje své ženy a jakmile přišel dovnitř, ucítil, jak se pomalu začíná uklidňovat. Tiše za sebou zavřel a chvíli pozoroval své děti, jak sedí každý z jedné strany na lůžku jejich matky a drží ji za ruce. Alex pozoroval její bledou spící tvář a hladil ji po hřbetu ruky, zatímco Beatrice jí třesoucím se hlasem cosi francouzsky šeptala. Na chvíli zavřel oči a zaposlouchán do jejího čistého hlasu začal vzpomínat na doby, kdy bylo všechno ještě v pořádku, kdy všichni žili šťastně a nic je netížilo.

,,Oh, maman, reviens s'il te plaît!" zvolala náhle prosebně Beatrice a zhroutila se jí na hruď, která se jí mírně nadzvedávala v pravidelných intervalech. Anthony tiše došel k lůžku své ženy a položil Beatrice ruku na rameno. Když se podíval na Alexe, ten lehce zavrtěl hlavou a povzdechl si.

,,Ona to zvládne, mi cariño," zašeptal Anthony a jemně ji pohladil po zádech. ,,Draco má nějaké nové lektvary, které by jí měly pomoct. Bude to dobré. Zvládneme to, ona se nás nevzdá."

,,Tolik si přeju, aby se probudila," špitla Beatrice a trochu se nadzvedla, aby Gabrielle odhrnula stříbrné vlasy z čela a mohla ji políbit na obě tváře. Anthony svou dceru něžně pohladil po tmavých hustých vlasech. Píchlo ho u srdce. ,,Tolik si přeju, aby tady byla."

,,To my všichni, holčičko," povzdechl si Anthony a pak se sklonil, aby mohl Gabrielle vtisknout malý polibek na rty. ,,Miluju tě. Myslím na tebe každý den a slibuju ti, že udělám cokoliv, abych ti pomohl."

,,Tohle není fér," popotáhla Beatrice a vzdálila se od nich pár kroků, aby se vysmrkala. Anthony se mezitím naklonil Alexovi.

,,Je úžasné, jak jsi silný, Alexi, a jak jsi oporou pro svou sestru. Dej mi na Beatrice pozor, když já nemohu," zašeptal a Alex rozhodně přikývl. Jakmile se Bea vrátila k nim, posadili se a Anthony ji objal kolem ramen. Když se o něj vděčně opřela, natáhl se pro Gabriellinu ruku, jíž stiskl v té své.

,,Přála bych si, abych si taky našla někoho, kdo mě bude mít tolik rád a bude schopen udělat pro mě cokoliv jako ty pro mámu, tati," řekla tiše Beatrice a smutně pozorovala Gabriellinu spící tvář. Anthony na okamžik zavřel oči.

Ne, holčičko moje. Nezasloužím si Gabrielle. Obě dvě si zasloužíte někoho, kdo k vám bude upřímný a bude vás hluboce, vášnivě a nekonečně milovat celým svým srdcem.