Nakonec si Harry přece jenom začal říkat, jestli je skutečně dobrý nápad Anthonyho navštívit v práci a požádat ho, jestli by byl tak laskavý a pokusil se prozkoumat Eileeniny nové vidiny, protože pořád byla možnost, že něco přehlédli, nějakou maličkost, která byla třeba užitečná, a stále jim unikala mezi prsty.

Anthonymu nikdy nevadilo Harrymu pomoci, nikdy s tím nebyl problém - až dosud. A Harry stále nechápal, ačkoliv si tu situaci neustále přehrával dokola a pokoušel se ji pochopit; snažil se přijít na to, co se stalo, kde byl najednou problém, proč po nich tak vyjel. Samozřejmě rozuměl tomu, že to Anthony neměl jednoduché, ale pro koho nebylo v téhle době složité žít, když se každý den báli o svůj život, jako by se měl zpoza rohu najednou objevit Voldemort, který by na tuhle chvíli čekal přes dobrých dvacet let? A Harryho mrazilo na zátylku, když si pomyslel, že tohle je skutečně jedna z možností, že Voldemort té noci doopravdy nezemřel a že se skrýval a čekal na příhodnou chvíli... Ale to byla hloupost, určitě ano. On ho přece zabil, sám, vlastní rukou...

Zatřepal hlavou, až jej pramínky tmavých vlasů polechtaly na čele. Zase zaletěl v myšlenkách příliš daleko a nevhodným směrem, ale poslední dobou se mu to stávalo docela často. Vymýšlel si v hlavě šílené a absurdní scénáře toho, co by se ještě mohlo stát, a kdo by mohl být strůjcem toho všeho... Spoustu lidí už napadlo, zda za tím vším nemůže stát Voldemort, který by nějakým záhadným způsobem svůj souboj s Harrym přežil, při vhodné příležitosti by utekl a skryl se, zatímco by vymýšlel dokonalý plán, jenž by jej konečně dovedl k plné moci. Nebyla to tak úplně hloupost, koneckonců, už jednou přechytračil Smrt a po svém prvním neúspěšném pokusu Harryho zabít z něj zbyl jen přízrak, co se potácel mezi životem a smrtí jen díky viteálům.

Harry mohl udělat chybu, mohl si tehdy bláhově myslet, že už je po všem, a třeba poté Tom Raddle utekl a kdesi se skryl. Kul pikle, rozhazoval sítě a pomalu jako pavouk se plížil ke své kořisti, aby si vzal, co mu patří. Třeba jednal skrze prostředníka, třeba neměl tělo, třeba byl doopravdy mrtvý a nějaký zvědavec objevil jeho deník, kde by popisoval svou dlouhou cestu k úplné moci nad celým kouzelnickým světem, co je třeba udělat a jak to provést, aby úspěšně dosáhl cíle...

Harry se zarazil a pokusil se tok myšlenek zklidnit. Už zase se začínal motat v tom všem, co jeho hlava vymyslela, a vnímal, jak jej znovu pohlcují obavy a strach. Protože když čelíte něčemu, co neznáte, čemu nevidíte do tváře, tak nemůžete vědět, zda za tím náhodou nestojí váš blízký přítel, jemuž jste důvěřovali, nebo zda jste před lety, kdy jste se snažili porazit nejmocnějšího černokněžníka všech dob, neselhali a nedohnali svou nepozorností svět ke zkáze...

Nekonečné spirály. Byly všude kolem něj, po celém světě, v jeho mysli. Utahovaly se jako smyčky lana, dusily ho, škrtily, a dělaly ho ještě zmatenějším. Harry si unaveně promnul spánky. Kéž by se ty nevítané myšlenky daly nějakým knoflíkem vypnout, kéž by našel nějakou nápovědu, která by mu ukázala cestu vpřed a pomohla mu tuhle záhadu rozlousknout... V téhle době už nešlo o to, zda někdo je Vyvolený nebo ne. Někteří lidé bojovali za sebe, jiní se cítili lépe, když byli po něčím boku, v nějaké skupině. Nebyla vyřčená žádná věštba, jež by slibovala, že se najde někdo, kdo jejich svět zachrání. Teď nemohli čekat na někoho, kdo jim přijde na pomoc; teď museli ruku k dílu přiložit všichni, teď záviselo na každém vlákénku magie, na síle odhodlání a odvaze.

Ale ne, teď není správná chvíle nad tím vším polemizovat, teď je tu kvůli Anthonymu a musí se plně soustředit na něj a na to, o co jej chce požádat. Tolik doufal, že mu pomůže, že už se nebude zlobit a všechno bude v pořádku, protože si nedokázal představit, že by ztratil přítele a spojence, jelikož poté by si připadal snad ještě bezmocněji. Křehké ostrovy, na nichž pobývali a jež se všechny spojovaly úzkou cestičkou, se pomalu bortily, lidé a jejich psychika byly zranitelnější. Strach se plížil ulicemi jako mor a temnota je tiše a nenápadně požírala, aniž by tomu kdokoliv dokázal zabránit.

Měl nepříjemný pocit, že jej Anthony pošle pryč, že ho nebude chtít vidět, že nebude mít náladu se s ním bavit, a už vůbec ne mu s něčím pomáhat. Harry si přál, aby mezi nimi bylo všechno v pořádku, aby to bylo jako dřív. Ale smutně si uvědomoval, že takové to už nikdy nebude; chvíli kráčeli spolu bok po boku, pak se jejich cesty rozdělily, osudy se propletly a poté rozpojily, a jim už na ty časy zbyly pouhé vzpomínky, na něž pomalu usedal prach.

A Harry se zastyděl, když si uvědomil, že po Severusově návratu se s Anthonym vídal už jen minimálně, nepsal mu, neozýval se. A to možná byla chyba. Kdyby mu dal najevo opravdovou podporu, že stojí při něm a že se na něj může kdykoliv obrátit, když Gabrielle napadla temnota a ona byla hospitalizovaná u svatého Munga, možná by dopadlo všechno jinak. Třeba by Anthony přestal být uzavřenější, nestalo by se to, co se stalo, a mezi nimi by nebyla tak hluboká propast. Ach, jak jen je člověk sobecký tvor... Harryho tolik pohltilo vlastní štěstí, že dočista zapomněl na Anthonyho a Gabrielle, kteří se z Londýna odstěhovali, a co oči nevidí, to srdce nebolí a přetížená mysl spoustu věcí zapomene.

Ach, Merline, tolik se za sebe styděl. Nebylo divu, že byl Tony najednou tak nepříjemný - občas to na člověka zkrátka všechno dolehne, on to nevydrží, protože to příliš dlouho drží v sobě, a pak něco praskne. Odříznutí od všech přátel, trauma z dětství, současná situace, strach, že člověk přijde o své milované, děti jsou daleko, Gabrielle je v nemocnici a neví se, zda se někdy probudí, zda bude v pořádku... Tohle přece nemůže věčně držet v sobě, nemůže to všechno zvládnout, když má pocit, že je na všechno sám, když mu nikdo nenabídne pomocnou ruku, nevyjádří mu podporu... Harry byl ze sebe zklamaný, že mu to všechno nedošlo dřív, že tu pro Anthonyho nebyl, když to potřeboval, a že nedokázal pomoci.

,,Deváté patro - Odbor záhad," řekl ženský hlas, jenž probral Harryho ze zamyšlení. Vyšel z výtahu ven a vydal se vpřed, až na konci chodby byla Anthonyho kancelář. Zdi z černých lesklých kamenů, v nichž mohl vidět svůj odraz, byly bez oken a chodbu ozařovala jen modrá světla z pochodní. Kráčel pomalu a tiše, jako by váhal, zda se ještě nemá otočit a odejít dřív, než mu Anthony zasadí další ránu. Klapání jeho bot se rozléhalo chodbou a podivně ho uklidňovalo svou pravidelností.

Nakonec v něm však zvítězila nebelvírská odvaha a zvědavost - a taky doufal, že Anthony byl tehdy jen ve špatné náladě, a že dnes to bude lepší. Třikrát krátce zaklepal a poté vešel dovnitř. Za stolem seděla Anthonyho asistentka Elizabeth, a ta, jakmile Harry vešel, vzhlédla. Obdarovala ho zářivým úsměvem.

,,Pane Snape, to je překvapení! Jak se vám daří? A zda-li mohu být tak zvědavá, co vás sem dnes za námi přivádí? Dáte si kávu?" vychrlila ze sebe. Harry se pobaveně pousmál.

,,No, znáte to. Starosti, práce... Je tu Anthony? Potřeboval bych s ním o něčem mluvit," rozhodl se nechodit kolem horké kaše. Elize ihned spadl úsměv z tváře.

,,Ano, je tady, ale má ještě práci. Měl by tu být každou chvíli," ujistila ho a zkoumavě se podívala na hodinky. Harry se zarazil a zamyšleně se na ni podíval. Něco se snad stalo? Připadala mu najednou podivně roztržitá.

,,Víte co? Tu kávu si dám, když tu budu na Anthonyho čekat Merlin ví jak dlouho," usmál se na ni a posadil se do pohodlného křesla. Zatímco Elizabeth připravovala kávu, pokusil se znovu zavést konverzaci na Anthonyho. ,,Vlastně jsem si s ním už dlouhou dobu pořádně nepopovídal; když už se vidíme, buď se kolem sebe jen mihneme, nebo se vídáme na schůzi, kde oba dva máme plné ruce práce. Ošetřovatel jeho ženy ho ale pravidelně vídá, a svěřil se mi, že mu přijde, jako by Anthony nebyl delší dobu ve své kůži. Hrozně mě to mrzí, víte? Nemohu mu nijak pomoct, protože se mi nemůže svěřit, a protože se oba vídáme tak málo. Ani nevím, co se vlastně děje..." povzdechl si. Skutečně to tak cítil, nesvěřoval se Elize jen proto, aby zjistil, jak to vnímá ona, a zda by mu mohla říct k Anthonymu i něco dalšího. Ta nepromluvila do té doby, než mu přinesla hotovou kávu, a poté se zase posadila ke svému stolu, kde se pustila do vyplňování nějakých papírů. ,,Nemyslíte si, že by to mohl mít z přepracování?"

,,Vím, že jste jeho blízký přítel, pane Snape, ale i kdybych něco věděla, nejsem si jistá, zda by bylo vhodné vám to říct. Nechtěla bych zklamat jeho důvěru ve mně," špitla Elizabeth, aniž by zdvihla hlavu. ,,S tak osobními věcmi se mi už nesvěřuje. Ne, že by to někdy dřív dělal, ale občas tu a tam něco utrousil. Byl to veselý, mladý muž, který toužil něco dokázat a posunout výzkumy na jinou, lepší úroveň. Jenže poté... se stala ta nehoda s jeho ženou, a všechno se pokazilo.

Zpočátku byl odhodlaný udělat všechno pro to, aby ji zachránil, trávil tu spoustu hodin, zkoumal všechno, co s jejím případem souviselo, a snažil se najít řešení. Věděl, že když na to přijde, zachrání ji a všechno bude zase v pořádku. Jenže když se její stav stále nezlepšoval a chvílemi byl dokonce i horší, přestal se snažit. Jako by ztratil motivaci. Jako by to vzdal..." Harry si všiml, že se Elizabeth chvěje hlas, a že mezi prsty svírá brk příliš pevně. ,,Změnil se. Někdy ani nepřišel do práce, na všechny byl nepříjemný, byl nevrlý a nesoustředěný. Několik jeho zaměstnanců raději odešlo, protože se jim nelíbil jeho přístup a nechtěli, aby na ně denně řval, že svou práci ještě nemají hotovou, ačkoliv sám moc dobře věděl, že na ni potřebují spoustu času. Vlastně se jim ani nedivím, že chtěli odejít. Ale já jsem zůstala, vím, že mě potřebuje, a že s ním musí zůstat někdo, kdo ho doopravdy zná a pokusí se ho navést zpátky na správnou cestu."

,,Slyšel jsem, že začal holdovat alkoholu," poznamenal opatrně Harry. Elizabeth si rychle setřela slzy z tváří, jako by se za ně styděla.

,,Ano. Stejně jako spousta lidí si myslí, že to vyřeší jeho problémy. Myslím, že si užívá alespoň tu chvilkovou otupělost, kdy nemusí myslet na to všechno špatné. Je zlomený, pane Snape. Je nešťastný a jeho duše se pomalu rve na kusy, jak ztrácí sám sebe a všechny ve svém okolí. Vím, že to není správné... ale někdy místo odchodu chvíli čekám za dveřmi a poslouchám, co se děje. Občas ho slyším plakat, někdy nadává a hází věcmi. Několikrát přišel do práce opilý a to dopadlo velmi špatně, to si nejspíš dovedete představit," zamumlala a při jejím přiznání se jí trochu zbarvily tváře do nachova. Harry se mezitím zaraženě díval do svého hrnečku s kávou a kousal se do spodního rtu.

,,Svět zlomí každého," řekl tlumeně v odpověď, když si vzpomněl na to, co mu ten poslední den, co se viděli, pověděl Anthony.

,,Tolik doufám, že si uvědomí, že ho potřebujeme - že ho potřebuje Gabrielle a děti - a zase se postaví na vlastní nohy. Bojím se, že pokud se něco nestane, tak bude pozdě..." zašeptala Eliza, a v tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř nakráčel nabručený Anthony.

,,Elizo, buďte tak laskavá a zapište do denních záznamů -" řekl hlasitě Tony, ale když si všiml, že Elizabeth není sama, zarazil se. A když poznal, o koho se jedná, nevěděl, jestli na něj má začít řvát, vyhodit ho odsud a házet po něm věcmi, nebo mu okamžitě padnout kolem krku a skrýt se v jeho láskyplném objetí před celým světem.

Neudělal ani jedno. Byl naštvaný a unavený, a tak raději zavřel oči. Vřelo to v něm, úplně cítil, jak mu magie proudí tělem a rozehřívá ho. Harry vstal ze židle a když Jones zaslechl krátké zavrzání, nasadil chladnou masku, oči otevřel a aniž by o Snapea zavadil pohledem, obešel ho a posadil se ke stolu, skláněje se k rozházeným hromadám pergamenů.

,,Anthony," oslovil ho opatrně Harry, který najednou nevěděl, co dělat, a připadal si snad ještě vyděšeněji, než když se tehdy ve čtvrtém ročníku měl utkat s maďarskou trnoocasou dračicí. ,,Potřeboval bych s tebou mluvit. Prosím. Nezdržím tě dlouho." Eliza těkala pohledem z jednoho na druhého a kousala si rty, a když ji Anthony zpražil pohledem, vyskočila ze svého místa a utíkala do laboratoře, protože si uvědomila, že jí zadal práci.

,,O co jde? Pokud to není životně důležité, musím tě požádat, abys odešel. Jestli nevidíš, mám spoustu práce," odpověděl mu nepříjemným hlasem a mávl rukou ke zmatku na stole. Harry zatnul ruce v pěst, jeho tón hlasu mu rval srdce. Práskl rukama do stolu a opřel se o něj, skláněje se k němu.

,,Jde o mou dceru," sykl na něj Harry. ,,Eileen je moje všechno. A ty jsi nám slíbil, že nám pomůžeš. Nebudu ohrožovat její život jenom proto, že se ti nechce. Tuhle nudnou práci si můžeš klidně udělat i doma."

,,Nerad odcházím od nedokončené práce a ještě víc nesnáším, když si ji musím brát domů," odsekl Anthony, ale nevzhlédl. Celou tu dobu se mu díval na ruce, na silné hebké ruce s vystouplými klouby a slabě viditelnými žilami. Nedokázal se mu podívat do očí, protože věděl, že při pohledu do těch zoufalých zelených smaragdů by mu slíbil všechno na světě. A to nechtěl. Nemohl.

,,No jistě," ušklíbl se Harry. ,,Nikdy jsem si nevšiml, že by ti to v minulých letech tak hrozně vadilo."

,,Časy se mění."

,,A jak tak koukám, tak lidi také." Anthony konečně vzhlédl. Harry se na něj mračil a on nedokázal z jeho očí vyčíst, co vůči němu cítí. Zradu? Bolest? Nenávist?

,,Ne, Harry. To svět se mění. A my se mu musíme přizpůsobit," odpověděl mu potichu a zvedl se ze židle. Harry byl ale ještě o něco vyšší než on. ,,Tak co je ta věc, která Eileen ohrožuje na životě?" Otázka zněla skoro jako odfrknutí. Jako by ho to prostě vůbec nezajímalo. Jako by ho Harry otravoval.

Co se to s ním sakra děje? ptal se sám sebe nevěřícně Harry, když rukou sahal do kapsy kalhot, odkud vytáhl úzkou ampulku, v níž se vznášely Eileeniny tmavě modré vzpomínky. Už před lety jim Anthony vysvětlil, že se Eileeniny vzpomínky odlišují barvou i konzistencí od vzpomínek ostatních lidí. Normálně byly bílé, skoro až stříbrné se zářivými odlesky nebesky modré. Ale Eileeniny vzpomínky byly tmavé proto, že v sobě skutečně nesly dívčinu podstatnou část bytí. Byly její součástí, nevytvářela si je pomocí svých zážitků. A navíc to byly vidiny... a ty kouzelníci prakticky nemají.

,,Eileeniny nové vidiny. Potřebují prozkoumat," řekl mu chladně a podal mu danou ampulku. Jakmile si ji Anthony převzal, ušklíbl se.

,,Á, zase ty naše slavné vidiny," šklebil se a prohlížel si obsah lahvičky. ,,Tak v tomhle tě mohu ujistit, že ji rozhodně neohrožují na životě. Je to pořád stejné, Harry. Nemyslím si, že by se na tom dalo zkoumat ještě něco nového. A mě už přestalo bavit, že vždycky pískneš a já jako poslušný pes přiběhnu a udělám, co po mně chceš. Mám. Nějakou. Práci," odsekával každé slovo zvlášť a když viděl, že se Harry nadechuje k odpovědi, povolil stisk prstů kolem ampulky, ta mu vyklouzla a rozbila se o zem. Mezi třpytivými střepy probleskovala tmavá tekutina, která se začala vypařovat a mizet. Harry zalapal po dechu a klekl si ke střepům, snaže se to ještě nějak spravit. Už to nešlo, bylo pozdě. Anthony ho pozoroval s chladným výrazem ve tváři a rukama za zády.

,,Co jsi to udělal?" zašeptal Harry nevěřícně. Anthony mlčel, a tak klečící muž zvedl hlavu. ,,Tohle nejsi ty, Anthony. Doufal jsem, že si dneska konečně promluvíme... že si to všechno vysvětlíme... Ale když nemáš zájem, budiž. Nebudu se tě doprošovat," řekl mu, vstal, věnoval mu poslední pohled a odkráčel z jeho kanceláře pryč. Anthony se za ním díval, ve tváři nečitelný výraz, přestože uvnitř něj panoval přímo hurikán emocí. Věděl, že už ho navždy ztratil, a že mu ho už nic nevrátí. Přál si za Harrym běžet, omluvit se mu a všechno mu říct, všechno, co cítil, ale pak si připomněl, co mu Harry řekl a proč tu byl. Ne kvůli němu. Kvůli své dceři.

Proklínal Snapea, proklínal Eileen. Proklínal toho, kdo mohl za stav jeho ženy, proklínal Malfoye, že mu zabil sestru... Ale v hloubi duše věděl, že si za to mohl sám. Protože kdyby se choval jinak, nic z tohohle by se nestalo.

•••

Tak jsme tu měli trochu náhled do Anthonyho života🙈 jak se vám to líbilo? Změnili jste na něj trochu názor? Musím říct, že tohle je jedna z mých oblíbených kapitol❤
Doufám, že se máte dobře, užívejte si víkend a načerpejte síly. Jako vždy budu velmi ráda za vaše komentáře, a na další kapitolu se můžete těšit opět v úterý 2.3.🙈
Millie🍪