Mrtvolně bledá ruka... bílé, jakoby slepé, bezduché oči... tělo bez duše a špetky svědomí, prázdné a mrtvé... krev, krev všude... krev stříkající z umírajícího těla, oblečení potřísněné rudou, lesknoucí se tekutinou, pomalu zasychající na pošpiněném vrahovi i bezbranné oběti...

Fialový záblesk. Prudká bolest podobná té, jako by něco umřelo, něco se odtrhlo, zničilo se... zmizelo neznámo kam... A pak tma.

Eileen rychle otevřela své zářivě zelené oči, jež byly ještě zamlžené nenadálým výjevem, a chvíli jen zírala na to samé místo před sebou, než se barvy přestaly slévat do jedné podivné šmouhy a konkrétní věci i lidé začali získávat vlastní podobu.

Proto jako první uviděla svou nejlepší přítelkyni Beatrice, jež se rozvalovala v tmavém koženém křesle naproti ní a tvářila se ustaraně. Její krásnou tvář zdobily starosti o svou nejlepší kamarádku jako vždy, když se Eileen dostala do podobného transu, jako se jí to stalo i teď.

,,Už zase?" ozval se vedle ní překvapený chlapecký hlas. Ela unaveně zavřela oči, promnula si spánky, v nichž ji nepříjemně bodalo, jako by snad uvnitř byl roj vos, které se snažily dostat se ven. Poté přikývla. ,,U Salazara, neděje se to nějak často?" poznamenal zamyšleně Alex, a pak vstal ze svého místa a začal přecházet po zmijozelské společenské místnosti sem a tam, jako to dělal pokaždé, když nad něčím přemýšlel.

Alex a Beatrice byli dvojčata, ale byli rozdílní jako oheň a voda. Beatrice byla hlasitá, energická, impulzivní a veselá; tmavou pleť, černé vlasy a snad ještě temnější oči zdědila po otci; Alex byl na rozdíl od ní tichý, přemýšlivý, lidí se spíše stranil, často se uzavíral do sebe a byl dokonalou kopií své matky Gabrielle - oči měl modré jako letní nebe, světlé plavé vlasy mu spadaly do čela a byly věčně rozevláté, pokožku měl bílou jako sníh. V těle obou dětí ale kolovala vílí krev stejně jako jejich matce a oba dva se dostali do zmijozelské koleje jako otec Anthony.

,,Myslíš si, že já jsem z toho snad nadšená?" zavrčela Eileen, která byla jako pokaždé rozladěná a snadno vybuchla, když čelila podobným útržkům jako tomu dnešnímu. Nikdo, komu se s tím svěřila, neměl ani tušení, zda to, co vidí, je přítomnost nebo budoucnost. Vzhledem k tomu neznámému, kterému čelili, si teď nemohli být jisti absolutně ničím. ,,Už mě to vyčerpává, každou vidinou je to snad horší a horší... Vždycky mám pocit, že mě udupalo stádo hipogryfů, vyválel se na mně jeden Šťastný drak, a pak mě ještě vysál upír. Ale takovej, kterej pije nejen krev, ale i magii."

,,Naše vtipkování o upírech bude jednou legendární. A taky trestné," ozval se konečně i poslední člen jejich zmijozelské čtveřice, Scorpius Malfoy. ,,Ještě jeden vtip a zavřou nás do obřího upírského sídla plného zatuchlých kobek s rakvemi, do kterých nás nacpou a pak nás budou strašit. Docela se divím, že nás profesor Trocar ještě nekousnul."

,,Scorpiusi, za to, že pořád vtipkujeme o upírech, můžeš jenom ty," odpověděla mu pobaveně Beatrice, která dokázala měnit své nálady snad rychleji než Zlatonka svůj směr. ,,Och, počkat. Vlastně jsi to jen ty, kdo pořád vtipkuje o upírech a kdo má divné narážky. Takže až si pro tebe přijde Trocar se svými mrtvými kamarádíčky, milerádi mu tě předáme. Ať si z tvých vlasů udělají třeba zubní nit."

,,Né!" vykřikl Scorpius a chytil se za hlavu. ,,Moje krásné vlasy ne! Jen přes mou mrtvolu!"

,,Jestliže tě přemění v upíra, tak možná jo."

,,Jonesová! A pak kdo tu má stále narážky na upíry!" okřikl ji Malfoy, ale Bea se jen zazubila. Jejich věčné špičkování bylo na denním pořádku, občas se k nim přidala i Eileen, jen Alex ani jednoho z nich nikdy neobdaroval žádným sarkastickým či podlým komentářem. Scorpius neustále tvrdil, že si to schovává na horší časy, nebo na dobu, kdy jej někdo doopravdy naštve tak, že už se neovládne a vyletí z kůže.

Eileen si znovu tiše povzdechla a zahleděla se do plamenů, jež svými horkými jazýčky olizovaly tmavá polínka v krbu a vysílaly k ní příjemné teplo. Alex už přestal pochodovat sem a tam a klekl si před Elu. Počkal, než se na něj podívá, a pak ji opatrně vzal za ruce.

,,Co jsi viděla tentokrát?" zeptal se jí tiše a hluboce se jí zahleděl do očí, jako by se z nich snad snažil sám vyčíst odpověď.

,,Byly to jen nějaké útržky. Ten vrah..." zarazila se, odtrhla od Alexe oči a znovu se zadívala do krbu. Pohled na skotačivý oheň uklidňoval její splašené srdce a zmatenou mysl. ,,Připadalo mi to... jako by byl mrtvý. Možná jsem jen popustila uzdu své fantazii, mohl to být nějaký normální člověk... nebo -"

,,- nebo to taky mohla být obyčejná loutka toho, kdo může za tohle všechno," dokončil za ni tiše Alex a pomalu přikývl. ,,Neživí. Když byl Voldemort u moci, využíval jich opravdu hojně. Jenže na to, abys je dokázala ovládat, musíš mít potřebné znalosti z jistého odvětví černé magie. Co jsi viděla dál?" zajímal se.

,,Hmm... Jeho, a pak ještě někoho, nevím, jestli to byl muž nebo žena, ale určitě měl ten dotyčný kouzelnické schopnosti. Ten... neživý... jej zabil," odpověděla tiše. ,,A pak zase to fialové světlo. A ta divná bolest, kterou cítím pokaždé, když vidím něco podobného."

,,Měla bys to říct Severusovi," poznamenal Scorpius, který se přestal hádat s Beatrice a zase poslouchal, co Eileen vypráví. ,,Nebo Harrymu."

,,Anebo jim oběma, když tu oba dva učí, troubo," ozvala se Beatrice a protočila nad tím očima. Scorpius po ní hodil zelený polštářek se stříbrným lemováním.

,,Neříkej mi troubo!"

,,Asi máš pravdu," vložila se do toho zvýšeným hlasem Eileen, aby přerušila jejich další blížící se slovní přestřelku, a vstala. ,,Půjdu za nimi a řeknu jim to. Třeba... třeba jim to nějak pomůže."

,,Máme na tebe čekat?" zavolal za ní Alex. Ela se na ně na půli cesty ke dveřím ohlédla; všichni tři na ni s očekáváním hleděli. Nakonec ale zavrtěla hlavou.

,,Ne, běžte spát. Ráno vám to všechno řeknu. A hlavně nezaspěte, nebo vás Trocar půjde probudit hezky po upírsku," usmála se na ně a oni díky její narážce poznali, že je v pořádku. Bylo to jen další krátké přechodné období mezi jejím transem a prozatimním emočním rozpoložením.

,,Hej, Eli," zavolal na ni Scorpius ještě. Počkal, než se na něj znovu podívá, a pak pozvedl pravý koutek rtů v líném úsměvu. ,,Určitě sis myslela, že ti teď řeknu něco v tom stylu, že tě mám rád, co? Tak to se pěkně pleteš. Chceš slyšet jeden skvělej vtip o upírech?"

Eileen se potutelně usmála. ,,Ale Scorpiusi. Vždyť to přece znamená úplně to samé."

•••

V laboratoři v soukromých komnatách Severuse Snapea stáli dva muži a ticho, jež mezi nimi panovalo, tu a tam narušilo zabublání v kotlíku. Profesor lektvarů stál u stolku, na němž soustředěně míchal svůj lektvar, rty měl stisknuté do úzké linky a mezi obočím se mu objevila hluboká vráska jako vždy, když se na něco soustředil. Jeho společník stál u dřevěných polic opodál, odkud na něj měl skvělý výhled, a s lehkým úsměvem na tváři jej pozoroval do té doby, než mu Severus odsekl, ať toho nechá. Harry, který stále lelkoval, (nebo, lépe řečeno, si od kotlíku raději držel odstup, aby náhodou nevybouchl) si začal se znechucením prohlížet různorodé přísady ukryté v průhledných lahvičkách, než jej vyrušil Severusův hluboký hlas: ,,Podej mi to nasekané srdce bludníčka, prosím."

Harry sebou trhl a lahvičku, již si prohlížel, zbrkle odložil, aby Severus nezjistil, že nedává pozor. Jeho manžel se po něm ohlédl a když si všiml, že Harry jen tak tak zachytil padající baňku, zhluboka si povzdechl.

,,Chováš se jako hormonálně nestabilní puberťák, kterého mi tehdy před lety hodil na krk Brumbál s Trelawneyovou. To srdce bludníčka, prosím," zopakoval trpělivě svou žádost a do jeho klidného hlasu nepronikla žádná emoce. Harry se vyrovnaně vydal ke stolku, na kterém Severus pracoval, a podal mu přísadu, již po něm požadoval.

,,Ano, jistě. Tady to je," odpověděl mu. Severus ji pečlivě odměřil a pak ji přidal do bublajícího lektvaru v malém cínovém kotlíku. Harry si zatím něco tiše broukal a rozhlížel se kolem. Severus se na něj nenápadně podíval, jako kdyby snad při tom nechtěl být přistižen.

,,Chováš se, jako bys tu byl poprvé," poznamenal trefně. Harry se pousmál.

,,A ty se zase chováš, jako bychom spolu teprve začali randit a ty se snažil nenápadně obdivovat mé krásné tělo. Čím jsem starší, tím jsem přitažlivější, no ne?" usmál se na něj nevinně Harry a začal si pohrávat s límečkem u košile.

,,Jistě. Teď ty listy Paměťovky jasnozřivé. A nepopleť si to zase s listy mandragor, buď tak laskav."

,,Samozřejmě," mávl rukou ležérně Harry a olízl si rty. Pak se krátce poškrábal na zátylku a snažil se nevypadat jako ztracené štěně. ,,Ehm. Kde jsou listy...?"

,,Třetí miska zleva."

,,No jistě," pokýval hlavou důrazně Harry a podal mu onu misku.

,,Nešlo by to bez komentářů?"

,,Nešlo by si třeba pospíšit?"

,,Příprava lektvarů musí být precizní a nic se nesmí uspěchat. Copak?" usmál se potutelně Severus, aniž by vzhlédl od kotlíku. ,,Už se nemůžeš dočkat, až z tebe strhám oblečení?"

,,No jasně, na to se těším celej den," odpověděl mu Harry vesele. ,,Nemám se začít svlíkat už teď? Šnečím tempem? Než to dovaříš, bude mi tak sto padesát."

,,Ty se zkrátka nezměníš," povzdechl si Severus, ale usmíval se. Zdálo se, že chce Harry něco dodat, ale v ten okamžik se ozvalo opatrné zaklepání na dveře, které by nejspíš přeslechli, kdyby spolu hovořili, anebo byli v jiné části svých komnat.

,,Á, myslím, že máme po zábavě," broukl Harry a vydal se otevřít. U dveří vedoucích do laboratoře se ale ještě zastavil a otočil se na Severuse, který, jak se zdálo, nejevil absolutně žádný zájem o toho, kdo stál za dveřmi. ,,Mimochodem, můžeš si za to sám, puntičkáři. Kdyby ses s tím tak nepatlal, už jsme mohli mít jedno kolo za sebou."

,,Jestli je to nějaký student, seber mu body a pošli ho na kolej, už je po večerce," zabručel Severus. Harry si pro sebe cosi zabrblal, nejspíš se svého manžela pokoušel napodobit jako vždy, když se choval jako starý bručoun, a šel otevřít. Dobrá nálada se okamžitě vytratila, když zjistil, že na prahu stojí jejich pobledlá dcera a nevypadá zrovna nejlépe.

,,U Merlina, Eileen," uniklo Harrymu. Vzal ji kolem pasu a rychle ji dovedl k pohovce, na kterou ji usadil a pak zapálil oheň v krbu. Eileen si unaveně lehla, přitáhla si kolena k hrudi a zavřela oči. Harry si klekl před pohovku a pohladil svou dceru po vlasech. ,,Už zase?" zeptal se jí tiše. Mlčky přikývla. ,,Je ti špatně?" Další souhlasné pokývnutí hlavou. Harry jí opatrně dal polštářek pod hlavu a pak si přivolal deku, kterou Elu starostlivě přikryl. Vzápětí se mezi dveřmi objevil Severus, jemuž mezi obočím naskočila hluboká vráska.

,,Co jsi viděla tentokrát? Změnilo se něco? Nebo je to pořád stejné?" zeptal se okamžitě, ještě než došel k pohovce, na níž Eileen ležela.

,,Pořád stejné. Jen... jen je to teď častější," odpověděla šeptem. Harry ji nepřestával vískat ve vlasech a snažil se beze slov naznačit Severusovi, aby se přestal vyptávat. Ten to samozřejmě pochopil, protočil nad tím očima a začal pomalu pochodovat sem a tam, úplně stejně jako předtím Alex.

,,Prospi se, Lee. Zítra, až ti bude lépe, si o tom promluvíme," řekl jí šeptem Harry a něžně ji políbil na čelo. Eileen jen krátce přikývla, už byla v polospánku. Tyhle stavy ji vždycky poměrně vyčerpaly a pokaždé to zasáhlo její fyzické síly, psychiku i magii. Harry u ní ještě chvilku seděl a když si byl jistý, že už usnula, potichu vstal a kývl na Severuse, aby se přesunuli do ložnice a nerušili ji.

,,Ničí mě to," řekl frustrovaně Harry, když za nimi Severus zavřel dveře, a zuřivě si začal rozepínat košili. ,,Nevím, co mám dělat. Při Merlinovi, tolik jsem doufal, že bude žít v lepším světě a nebude se muset každý den bát, že někdo umře, nebo se ztratí, nebo že se prostě něco pokazí a převrátí jí to život vzhůru nohama! Přál jsem si, aby... aby prožila klidnej život. Aby nemusela řešit a cítit to samý, co my tehdy..." Harrymu poklesla hlava na hruď, ruce zatínal v pěst. Severus přešel pomalu k němu a vzal jeho tvář do dlaní, čímž ho donutil k tomu, aby se na něj podíval. V jeho zelených očích zahlédl strach, bolest a smutek. ,,Severusi, co jsme udělali špatně? Co jsem já udělal špatně?"

Severus pomalu zavrtěl hlavou a bříšky palců jej pomalu pohladil po tvářích. ,,Nevím, jestli za to, co se děje, můžeme my. Nebo zda na tom máme jen podíl viny. Tehdy jsme ale všechno udělali tak, jak jsme si mysleli, že je dobře. Snažili jsme se vybudovat takový svět, který by byl pro Eileen - pro ostatní - lepší a krásnější. Ale vždycky se najde někdo, komu se to nelíbí, Harry, někdo, kdo s tím nesouhlasí. Může se s tím smířit, nebo proti tomu bojovat."

,,Tím, že začne krást magii a ničit vše, co je s ní spjato?" kroutil hlavou Harry. ,,Já - já tomu nerozumím, Severusi. Musíme se tomu postavit."

,,Ani já ne," přiznal se mu. ,,Válčíme s tím už od prvního okamžiku, kdy jsme něco takového zaznamenali. Ale jak chceš bojovat proti něčemu, co je všem neznámé?"

•••

Johou! První kapitola je na světě a už také za námi, a já vás můžu už ,,oficiálně" přivítat u pokračování Spojeni magií😊
Jeden by řekl, že už si všichni po tom, co prožili, budou užívat klidný život, ale zřejmě to tak nebude, což?😅
Pokud si chcete osvěžit paměť, abyste lépe porozuměli začátku, než se to rozjede, doporučuji vám přečíst bonusy, v nichž už se objevuje nová generace.😊
Pro ujasnění - objevujeme se v Eileenině 5.ročníku, (což samozřejmě bude zmíněno v dalších kapitolách) tedy v roce 2019, pokud jsem všechno vypočítala správně😂
Kdo jste neviděl trailer, mrkněte do předchozí kapitoly😊
A já budu moc ráda za vaše ohlasy a komentáře, vím, že se teprve rozjíždíme, ale i tak mne jakákoliv odezva potěší❤
Děkuju, na další kapitolu se můžete těšit už ve čtvrtek 4.2.
Millie🍪