Ve zmijozelské společenské místnosti bylo až nepřirozené ticho, jež narušovalo jen tiché praskání ohně, jenž vesele skotačil v krbu. Eileen Snapeová stála u obloukového proskleného okna, skrz nějž do místnosti prosvítalo nazelenalé světlo z Černého jezera. Zamyšleně hleděla do poklidné vody, v níž žili nejrůznější tvorové, a taky olbřímí oliheň, která studenty často navštěvovala a chapadly jim ťukala na okno. Kolem proplul ďasovec, malý vodní rarach, a když ucítil, že se na něj kdosi dívá, ohlédl se. Cosi zažvatlal, z tlamičky mu vyletěly malé bublinky, a zoubky se mu zaleskly, když na Eileen vyplázl jazyk a zasmál se tomu. Když si ale všiml, že se natahuje po hůlce za pasem, tváří mu problesklo zděšení a rychle odplaval pryč.

,,Děsí mě to," protnula dlouhé ticho Beatrice vyděšeným hlasem. Alex i Scorpius zvedli hlavu a zvědavě se na ni zahleděli, vděčni za to, že je alespoň na chvíli vysvobodila z jejich pochmurných myšlenek. Eileen se neotočila, ale bedlivě ji poslouchala. ,,Chci říct... všechno se zdálo být normální, když jsme nastoupili do Bradavic. Nebo to bylo alespoň víc v pořádku než teď. Mámě bylo dokonce natolik dobře, že nás šla s tátou vyprovodit na nástupiště. A pak se to všechno začalo kazit a já absolutně nechápala jak. Proč. Co má tohle všechno za smysl? Proč se tohle děje a proč je to každým dnem horší a horší? Bojím se v noci spát a ráno se probouzet, protože mám strach, že se dostanu do ještě děsivější noční můry. Bojím se, že to bude ještě horší a děsím se toho, co přinese zítřek. Já... bože, jsem tak zmatená a absolutně nevím, co dělat. Jak se chovat, jak reagovat. Co se ode mě očekává a co ne. Jestli mám pomáhat, abychom byli silnější, nebo jestli mám zůstat v bezpečí a jen tomu přihlížet, abych něco nepokazila. Udělala bych cokoliv, jen aby to skončilo. Aby to bylo zase normální, zase jako dřív," špitla nešťastně a skryla hlavu v dlaních.

Eileen by jí tak ráda pomohla, nejraději by ji ujistila, že bude všechno v pořádku - ale nedokázala to. Nedokázala jí lhát a vzbuzovat v ní falešné naděje, protože jak Beatrice řekla, nemohly vědět, zda zítřek nepřinese další hrůzy a špatné zprávy. A tak mlčela a v duchu proklínala toho, kdo za tohle všechno mohl, kdo je nutil cítit bezmoc a strach. Zatnula ruce v pěst.

,,Mně je jedno, jestli budu všem na obtíž, ale já nemůžu jenom někde sedět a přihlížet tomu," odvětil Scorpius zamračeně a bubnoval prsty do stehna. ,,A přesně proto se chci vydat na to Ministerstvo a zjistit o tomhle něco víc, protože dospělí si myslí, že když nebudeme nic vědět, budeme ve větším bezpečí, a že nás tím hrozně ochrání. Já chápu, Beatrice, že se pereš sama se sebou, ale tohle prostě není žádná zkouška ve škole, tohle se děje doopravdy a může nás to klidně zničit. Navíc máme třeba šanci pomoct vaší mámě," dodal nadějně, protože doufal, že při zmínce o nemocné Gabrielle Beatrice přece jenom uzná, že je to dobrý nápad, a že nakonec půjde s nimi. K jeho překvapení a zklamání ale pomalu zavrtěla hlavou.

,,Ne, já s vámi nepůjdu, a svoje rozhodnutí nebudu měnit. Nevadí mi vám pomáhat s mnoholičným lektvarem, klidně tu budu sedět a sledovat Pobertův plánek, abych vás mohla kdyžtak pomocí obousměrného zrcátka kontaktovat, jestli se něco děje nebo ne, ale na Ministerstvo s vámi nepůjdu, to nebudu riskovat," odpověděla mu pevným hlasem. Scorpius se podíval na Alexe, něco mu řekl očima, ale bratr Beatrice jen zavrtěl hlavou a zlehka se zamračil.

,,Tak jo. Fajn. Nebudu tě přemlouvat. Vlastně tě chápu, kdyby nás někdo náhodou odhalil, což si nemyslím, protože je to geniální, a pak by se to dozvěděl váš táta, asi by se naštval. Takže je od tebe vážně pěkné, že nechceš, aby zůstal sám, protože Alexe za to pak určitě vydědí," řekl znuděným hlasem Scorpius a ušklíbl se. Beatrice vyskočila z křesla, jako by ji píchla vosa.

,,Přestaň!" křikla na něj a zatla ruce v pěst. ,,Můžeš toho už sakra nechat? Zníš, jako by ti to všechno bylo úplně jedno, jo, může ti to být jedno, ale mně to jedno není, protože vím, jak na tom táta je a taky se nehodlám smířit s tím, že se mamka nikdy neuzdraví! A t-ty o nich pořád mluvíš tak... tak... tak hnusně! Vůbec nemyslíš na následky, a to se týká všeho, Scorpiusi! Prostě s tímhle přestaň, přestaň mít takovéhle narážky, protože jestli ti to nedošlo, jestli to nevidíš, tak já se o ně oba bojím a bolí mě to!" Do očí jí vhrkly slzy a začaly jí stékat po tvářích. Naštvaně je setřela a tiše vzlykla. Eileen se na ni ohlédla a chtěla něco říct, nějak ji uklidnit, ale v tu chvíli se Bea otočila na Alexe a zamračila se na něj. ,,A ty! Myslela jsem, že budeš mít víc rozumu! Myslela jsem, že ti na nich záleží a ty... ty mě takhle zradíš!"

To už vstal z křesla i Alex. ,,Já že jsem tě zradil? Myslíš si, že mi na nich nezáleží, že mi nezáleží na tobě? Proč asi myslíš, že tohle dělám, Beo? Že se chci pobavit? Vypadnout na chvíli ze školy? To fakt ne, prostě v tom jenom vidím naději jak pomoct, jak tu konečně přestat nečinně sedět a něco začít dělat! Protože když tu zůstaneš a budeš doufat v to, že se všechno samo spraví, tak ničemu nepomůžeš, protože takhle to nefunguje!"

,,Fajn! Jasně, udělejte ze mě tu špatnou jenom proto, že si myslím, že to není dobrý nápad a že nechci porušovat školní řád! Tohle není sranda! Ale existují i jiné způsoby jak pomoct, sám jsi to říkal, Alexi! Ale víte co? Mně je to jedno, dělejte si, co chcete, a nechte mě na pokoji!" vzlykla, otočila se na podpatku a vyběhla ze zmijozelské společenské místnosti pryč. Eileen, Alex a Scorpius se za ní zaraženě dívali.

,,No, tak tohle se moc nepovedlo," podotkla Eileen opatrně a rozešla se ke křeslu, na němž seděl Scorpius, a posadila se na jeho opěradlo. ,,Nezlobte se na ni. Musíte pochopit, že Beatrice není jako vy, nemá stejný myšlení a je citlivější, protože je to holka. Vnímá to jinak, cítí to jinak. A je z toho všeho dost zmatená. Já vím, že chceš Gabrielle taky pomoct, Ale, to Beatrice taky, jenže jinak, protože tohle jí nepřijde jako vhodný způsob, který by mohl v jejím stavu něco změnit," vysvětlovala jim trpělivě, jako by to byly děti, které chtějí vědět, proč je nebe modré a tráva zelená. Pak se Eileen podívala na Scorpiuse. ,,Možná bys vážně měl přestat dávat jí jako důvod, proč pomoct, stav její matky, Scorpiusi. Zraňuje ji to ještě víc a opravdu nepotřebujeme, abychom se teď rozhádali."

,,Myslel jsem, že ví, že to nemyslím zle," řekl mdle Scorpius a zamyšleně si přejížděl ukazováčkem po čelisti. Eileen si povzdechla a zvedla se.

,,No právě. Půjdu za ní a zkusím jí to nějak vysvětlit," sdělila jim, krátce na ně mávla a vyrovnaným krokem se rozešla pryč ze zmijozelské společenky jako předtím Bea.

•••

Jakmile se za Beatrice uzavřel tajný vchod skrytý ve zdi, rozplakala se ještě víc a rozeběhla se chodbou vpřed. Chtěla se schovat na Astronomické věži, kam často chodila, když chtěla být osamotě, byť tam byl přístup mimo vyučovací hodiny zakázán. Jenže skrz slzy skoro neviděla, vše se jí slévalo dohromady, a tak nebylo divu, že zakopla na schodech.

,,Do prdele," ulevila si, když ucítila palčivou bolest v koleni a na dlaních. Vzlykla a posadila se na nejvyšší schod, zatímco si otírala slzy z tváří, ale ty jen tak nechtěly přestat téct. Tiše plakala a přemýšlela o tom, co jí Alex se Scorpiusem řekli.

Určitě si o ní všichni tři mysleli, že je zbabělá, že je sobecká. Byla to pravda, ačkoliv si to Beatrice nerada přiznávala. Vyvádět školní žertíky jí nevadilo, tady jí hrozil maximálně školní trest a stržení kolejních bodů. Ale kdyby se měla na vlastní pěst vypravit někam ven a pustit se do záchrany světa, rychle by couvla. Bála se, v tomhle nechtěla riskovat, a ještě horší pro ni bylo smířit se s prohrou. Pokud chtěla zachránit z blížících se spárů Smrti svou maminku, musela vymyslet geniální plán, jenž by stoprocentně zabral.

Co získají tím, že na pár hodin ukradnou identitu jejího otce a vkradou se na Ministerstvo kouzel? Získají třeba nějaké informace, ale je jim to k něčemu dobré? Když s tímhle nedokážou nic dělat dospělí, jak by mohli oni? Scorpius tvrdil, že děti mají větší fantazii než dospělí. Děti jsou šílené. A rozhodně nepatří do války a je hloupost jim dovolit, aby se jí zúčastnili, když existují i jiné možnosti.

Kdosi se za ní zachechtal a když se ohlédla, rychle si setřela slzy z tváří, aby ji nikdo neviděl plakat. Jenže Protiva, to šprýmařské bradavické strašidlo, si toho samozřejmě všiml, protože Beatrice byla v obličeji červená a oči měla vlhké a opuchlé. Nasadil naoko kajícný výraz. ,,Ale, ale? Naši malou výtržnici něco trápí, že tu sedí sama samotinká a pláče? Tvoji kamarádíčci tě zavrhli? Nebo na tebe Trocar udělal bububu a chtěl ochutnat tvůj mlaďounký krček?"

,,Nech mě být, Protivo," řekla mu Beatrice, přestože věděla, že tohle na něj nezabere. ,,Vypadni."

,,Ho hó!" zachechtal se a udělal ve vzduchu kotrmelec. Bílý límec s velkou růžovou mašlí na barevném kostýmku s velkými knoflíky se zakymácel. Protivovy modrozelené vlasy byly rozcuchané a zorničky jeho očí, jimž na ni škodolibě pomrkával, neměly stejnou barvu; jedno oko bylo zelené, druhé oranžové. ,,Pozor na jazyk! Aby ti ho třeba Filch nevyřízl, takhle se přece k váženému strašidlu nechová, mladá dámo!"

,,Dej mi pokoj," odsekla Beatrice a otočila se k němu zády, aby se mohla dál koupat v sebelítosti. Protiva na ni vyplázl jazyk a začal se přehrabovat ve svých bezedných kapsičkách, aby našel něco, co by po ní mohl hodit. Objevil zrovna malé stříbrné lžičky, které kdysi ukradl domácím skřítkům z kuchyně, když jím náhle cosi proplulo, což ho zlehka vyvedlo z rovnováhy a on se přetočil, aby na toho, kdo si tohle dovolil, viděl a mohl po něm za trest a tu troufalost hodit celou čajovou soupravu z 18.století, jíž kdysi ukradl profesorce Merrythoughtové.

Rozvážným krokem se k nim blížil profesor Trocar a nepěkně se na Protivu ušklíbl. ,,Dobrý večer, Protivo. Copak jsi to provedl slečně Jonesové, hm? Takhle se k dámě nechováme, strašidlo."

Protiva se zachechtal. ,,Slečinka už se nemůže dočkat, až se zakousnete do jejího krčku. Jsem si jistý, že mu neodoláte," mrkl na něj, věnoval mu směšnou úklonu a s hlasitým prásknutím zmizel pryč. Trocar mezitím tiše došel až k Beatrice, která se stále marně snažila zamaskovat svůj pláč, a pak se po chvilkovém zaváhání posadil na schod vedle ní.

,,Jste v pořádku, slečno Jonesová? Neudělal vám nic? Občas umí být dost ošklivý," pohlédl na ni a věnoval jí mírný úsměv, ale ona se na něj nedívala. Když mu neodpověděla, pořádně si ji prohlédl, snaže se zjistit, co se stalo. Všiml si jejího odřeného kolene a povytáhl obočí. ,,Co se vám stalo?"

Beatrice sebou trhla a rychle si přikryla nohy hábitem. ,,To nic," špitla. ,,To je maličkost, můžu si za to sama. Nebrečím kvůli tomuhle," dodala a zrudla, protože si uvědomila, že mu musí připadat jako ubrečené malé dítě.

,,To mě ani nenapadlo," ujistil ji upřímně a naklonil hlavu na stranu. ,,A nebojte se, nemám v úmyslu vám prokousnout hrdlo a nemusíte se bát, že bych se na vás vrhnul, protože cítím krev. Umím se ovládat, když jsem dostatečně najedený." Beatrice krátce přikývla, ale netušila, co na tohle říct, a tak raději mlčela. Ticho po nějaké chvilce protnul až Trocar. ,,Vím, že nejsem váš kolejní ředitel, ale kdybyste mi chtěla říct, co vás tak rozrušilo, jsem jedno ucho. Rád bych vás ujistil, že si vaše tajemství odnesu do hrobu, ale nejsem si jistý, zda mne někdo probodne kůlem a kdy to případně bude." Spokojeně se usmál, když si všiml, že se Beatriciny koutky rtů zvedly nahoru.

,,Jaké to je být nesmrtelný?" položila mu místo své odpovědi otázku Beatrice a tázavě se na něj zadívala. ,,Tedy, není to ode mne troufalé? Já jen, že vy často o svém upírství bez zábran mluvíte."

,,To je v pořádku, na tuhle otázku se mě zeptalo už několik lidí," odvětil a dlaněmi se zapřel o podlahu. ,,Vlastně vám k tomu nemohu říct nejspíš nic, co byste sama nevěděla. Ale abych to uvedl na pravou míru, každý nesmrtelný je nesmrtelný jen dočasně. Alespoň jsem ještě nikdy neslyšel o někom, kdo by opravdu žil dlouhá staletí a byl by naživu ještě v tuhle chvíli, kdy s vámi mluvím, a pak by zemřel až v den, kdy zanikne svět. Ne, tomuhle já nevěřím. Vezměte si Nicholase Flamela - legendární kámen mudrců byl také po dlouhých letech navěky zničen, jelikož si geniální hlavy uvědomily, že s sebou přináší určité zpropadeně lákavé riziko, a mohl by se dostat do špatných rukou.

Další známá věc - upírství. Každý upír byl nakonec zabit, probodnut kůlem, spálen slunečními paprsky, převážně kvůli vlastní hlouposti... Existují upíři, kteří se stmelují ve skupinách, číhají na lidi nebo na jiné upíry, ale každá skupina potřebuje svého vůdce, a tak je vám nejspíš jasné, že po nějaké době už je to přestane bavit, a tak se ho zbaví. A takhle to jde pořád dokola. Vždycky jde především o moc," odpovídal Beatrice Trocar a hleděl kamsi do dáli. Ona se dívala na jeho tvář z profilu; na dokonalou a bezchybnou světlou pokožku, na tmavé vlasy, jež mu rámovaly obličej, na perfektně vykrojená ústa, na dlouhé řasy, ostré lícní kosti, na kostnatou čelist... Zatraceně, vážně bylo zrnko pravdy na tom, že upíři jsou velmi charismatičtí. Když se na ni ohlédl, oči zamlžené, jako by byl ztracen kdesi ve vzpomínkách, začervenala se a sklopila pohled.

,,Takže vy chcete znát odpověď na to, jaké je to být nesmrtelný," zopakoval pomalu její otázku a teď si prozměnu prohlížel on ji. Se zájmem, s hlubokým zamyšlením ve tváři. ,,Vlastně je to skoro stejné, jako když nesmrtelná nejste. Stále žijete, prožíváte to samé jako ostatní, cítíte bolest, která vás ale nedokáže zabít, a to je někdy možná horší. Jako upír mám jisté výhody, kvůli kterým se spousta lidí nechala proměnit. Někteří to, Merlinžel, nepřežili... to dokáží opravdu jen silní jedinci. Ale je důležité nezapomínat na to, že vždycky vás může někdo zabít, zničit, ať už jste upírkou nebo jste vypila nějaký směšný elixír. Vždycky existuje nějaký způsob, jak lidi zprovodit ze světa. A všichni odsud jednou odplujeme na druhý břeh. Je to nutné a nikdo se tomu nevyhne." Dlouze se jí zahleděl do očí a Beatrice se cítila jako paralyzovaná, jako přišpendlená, a nemohla od něj odtrhnout pohled. Nedokázala to a ani nechtěla. Pak jako by jí došlo, že upíři dokáží číst myšlenky, přinutila se od něj odtrhnout pohled a nepatrně se usmála.

,,Děkuji za upřímnost," zašeptala a pak se zhluboka nadechla, jako by si tím chtěla dodat odvahy. ,,Myslím, že vám za to dlužím odpověď. Já jen... moje maminka umírá. A já nevím, co mám dělat, jak jí pomoct. Nemůže přece odejít. To nejde."

Trocarovi v očích cosi problesklo. Smutek? Něžnost? Soucit? Opatrně jí překryl svou dlaní její ruku. ,,A vy jste si myslela, že když se stane upírkou, její život se alespoň na nějaký čas prodlouží?" zeptal se jí jemně. Beatrice zvedla hlavu a vykulila oči, načež začala rychle kroutit hlavou.

,,Ne, to ne! Tak jsem to vůbec nemyslela, a abych byla upřímná, tahle možnost mě vůbec nenapadla. Jen jsem chtěla vědět, jaké to je..." vysvětlila pomalu a v duchu si začala říkat, že stát se upírem není tak špatný nápad...

,,Vaši maminku neznám a léky na nemoci už vůbec ne. V tomhle vám nejspíš nepomohu, slečno Jonesová. Ale - odpusťte mi má slova - někdy nemá cenu hledat, když v hloubi duše víte, že to nemá smysl, že to nepomůže. Někdy je zkrátka musíme nechat odejít, nesnažit se tomu zabránit," řekl jí šeptem a zlehka ji pohladil po ruce, než se zase odtáhl. ,,Ničí život není lehký jako peříčko a žádná cesta není jednoduchá. I já mám komplikovanou minulost." Pak se usmál a vstal, načež jí podal ruku. Ve zmijozelské dívce probudil zvědavost, náhle zatoužila dozvědět se o něm víc. ,,Potřebujete ošetřit zranění? Mohu vás doprovodit k madame Pomfreyové, jestli chcete."

Beatrice rychle zavrtěla hlavou a bez jeho pomoci se zvedla. ,,Ne ne, to je v pořádku, je to jen malá odřenina. Děkuju... za pomoc i za rozhovor," řekla mu, věnovala mu úsměv a popřála mu dobrou noc, než se rozešla ze schodů směrem do sklepení. Koleno ji bolelo, ale snažila se tvářit, že je to v pořádku. Zahnula za roh a zhluboka si oddechla, když v tu ránu ji někdo popadl za paži a zatáhl ji do přístěnku.

,,Pst!" sykl na ni kdosi, a když obě postavy ozářilo namodralé světlo z hůlky, zjistila Beatrice, že stojí naproti své nejlepší kamarádce.

,,U Merlina, Eileen! Nemohla jsi mě zastavit cestou do sklepení jako normální člověk? Proč jsme proboha v přístěnku?" Nechápavě se na ni zamračila a založila si ruce na hrudi.

,,Ty a Trocar? Co to jako mělo být? Ty chceš svoji mamku proměnit v upírku?" Eileen na ni kulila své zelené oči.

,,Tys nás odposlouchávala?!" zvolala nevěřícně. ,,Našel mě, protože mě otravoval Protiva, a pak jsme si prostě začali povídat. A i kdybych chtěla, aby ji kousnul a ona tak mohla dál žít, tak co jako?"

,,Beo, víš sama moc dobře, že je to blbost. Přijdeme na něco jinýho, na něco, co jí vážně pomůže. Budu hledat s tebou," řekla jí vážně a vzala ji za ruku, kterou zlehka stiskla. Beatrice se jí zadívala do jejích upřímných očí, v nichž svítilo odhodlání.

,,Slibuješ? Myslíš, že vážně něco najdeme, že ještě není všechno ztraceno?" špitla nadějně. Eileen se na ni usmála.

,,Slibuju. Nic není ztraceno. Nikdy nepřestaň věřit a bojovat až do konce. To mi vždycky říkal táta. A má zatracenou pravdu."

•••

Beatrice a Trocar? Rodí se tu něco, co myslíte?😁 nebo byl profesor jen hodný, aby ji pak mohl jednou zakousnout?😂
Millie🍪