Autor: 2Lindi2

Člověk postihnutý šestým smyslem, postihnutý prokletím. Schopnost pozorovat, naslouchat, rozumět mrtvým. V odraze okna, pootevřeného o pár stupňů, aby zamezilo místnosti proměnit se v místo zatuchlého vzduchu, stojí chlapec a svírá pěsti. Nešťastně skrz zaprášené tabule vzhlíží na přízrak u pouliční lampy. 

„Duch na obzoru.“ zamumlá a oddělí své nehty od dlaně, ve které se nyní vytvořili mělké jamky. 

„Jaký příběh mi povíš dnes?“ zeptá se přízraku vyrovnaným hlasem. Na něco takového je zvyklý. Je zvyklý, že duchové mu chodí povídat o své smrti, o místě, kde svůj život ukončili. Svá víčka pomalu přikládá ke svým očím a představuje si myšlenky vyslané duchem. Myšlenky, ve kterých vidí poslední vzpomínky mrtvého, jako na běžícím páse. 

V jeho hlavě mu projede obraz velké budovy. Skoro až vily, která se pyšnila svými zdmi a mramorovými schody. Od jeho staré zděné ubikace, ve které bydlel, se toto honosné sídlo lišilo natolik, až musel film vzpomínek ducha zastavit a ještě chvíli sídlo obdivovat. Při pozornějším pohledu si všiml rudé skvrny na perfektně zastřiženém trávníku. Kaluž krve se rozlévala a pomalu kropila každičký centimetr čtvereční. Popohnal myšlenkový film mrtvého a na scénu u sídla se objevily skupinky roztěkaných lidí. Všichni drželi plné kelímky a nepřestávali vychvalovat, jak jim tato skvělá párty zlepšila páteční večer. 

Neschopen jakéhokoliv zvuku jen odlepil svá víčka a nechápavě se zadíval na ducha, poletujícího opodál. Ten se najednou zastavil a zastřeným hlasem pronikl do mysli ubohého nešťastníka s šestým smyslem. 

„Proklínám tě. Zemřeš stejným způsobem jako já. A tvá nejvzácnější rudá tekutina bude také osaměle smáčet parkety ve tvém pokoji a nikdo jí nebude přikládat žádnou pozornost. Tak jako nikdo nevěnoval pozornost mé krvi.“ 

Poslední pohled, který chlapec zpozoroval, byla kaluž krve, rozlévající se pod ním, a lidé okolo, příliš zabraní do jejich rozhovorů, než aby si čehokoliv všimli.