Autor: CaptainFione

Jeho Daisy pro něj vždy byla jako honosné sídlo. Mohl se jí pyšnit v celé flotile. Jen málokdo měl vzducholoď tak krásnou, že se té jeho vyrovnala. Popravdě ji ani nevlastnil, spravoval ji, když zrovna nešlapala tak, jak měla. A kapitán s ním byl spokojen.

Na palubě nikdy neměli daleko od veselí. Skvělá párty se stávala každodenní rutinou. Už ani nebyly doby, kdy by je ohrožovali piráti, pro něž byla kořist v podobě exotického koření, které Daisy převážela, lákavá. Slavili celé dny a noci, plné kelímky nikdy nepoznaly prázdnotu dna a hrdla žízeň.

Nikdy nebyl nadšencem do větších sešlostí. Jakožto člen posádky se sem tam objevil u jednoho z – minimálně – padesáti přípitků, ale tam jeho zapojování se do kolektivu končilo. Mnohem raději postával u okraje krásné Daisy a koukal se dolů na místo, nad nímž se trhaly mraky.

Už to bylo dlouho, co zahlédl střechy domů, špičky vížek nebo papírové draky, pro něž měly děti – i posádka, jak mohl občas vidět – slabost. Většinou viděl jen stromy, někdy nějakou mýtinku nebo pole. 

Nebylo to poprvé, co ho napadlo, jak snadné by bylo prostě spadnout. Z takové výšky by z něj nejspíš nezbyl ani mastný flek, ani ta kaluž krve, o níž nejeden vzdušný námořník básní, když v ruce třímá ostrou šavli a v zubech má kus slaného vepřového.

Možná by se po smrti vydal zpět na vzducholoď. Pozdravit Daisy ještě naposledy, rozloučit se. Slyšet „Duch na obzoru!“, až by ho posádka zmerčila, a rozplynout se někde mezi mraky, aby se k nim přidal a mohl krásnou vzducholoď doprovázet jako její nesmrtelný společník.