Autor: Wallaeky

Zavřela oči. Křupot suchých větviček pod podrážkami pohorek ustal a ona jen stála a nosem nasávala vůni jehličí, hlíny, čerstvého vzduchu a svobody. Jen tady, na místě mezi kopci šumavského předhůří, se cítila volná. Ne že by ji nic nesvazovalo, žádné povinnosti a závazky, ale mohla na všechno aspoň na pár minut zapomenout a jen na sebe nechat dýchat tajemnou atmosféru toho místa a přihlížet, jak se její myšlenky rozbíhají.

Tady, u hromad kamenů, zdánlivě jen tak rozházených, se její fantazie doslova trhala ze řetězu. Místo polorozbořených, mechem obrostlých zídek viděla silné hradby. Z roztahaných, neopracovaných kamenů, které se čas od času shlukovaly ve vyšší hromady, se stávaly mohutné věže a stačilo už si jen domyslet ržání koní, hluk kroků, chřestění zbroje, pokřikování a hovor služebných a šlechticů a vzniklo to, co vídala jen v knížkách - hrady připravené bránit se před vojsky nepřátel stejně dobře, jako přivítat vysoké pány sjíždějící se na slavnostní hostinu.

Jenže co tu kdysi bylo doopravdy? Honosné sídlo nebo pevný hrad? A co se zde odehrávalo? Hostina, kde byly plné kelímky nahrazeny stříbrnými poháry a skvělá párty se změnila v elegantní ples? Vražda, po níž pod schody zbyla pouze tmavá kaluž krve, kterou objevil až služebník nesoucí jídlo svému pánu? Pro ni, náctiletou dívku s horou nevyužité fantazie, představovalo tohle místo únik z reality.

Duch na obzoru, napadlo ji najednou. Přestože si nebyla jistá, jak na takové slovní spojení přišla, přesně věděla, co tím myslela. Měla totiž pocit, jako by tohle místo, ukryté v lesích před zraky lidí, mělo vlastního ducha, jako by dýchalo a žilo. Usmála se a otevřela oči, v nichž jí spokojeně, vesele jiskřilo. Věděla, že ten duch tu pro ni bude už navždycky, dokud ona sama neusne věčným spánkem a nepřidá se ke všem těm lidem, po nichž zbyla sotva vzpomínka.