Autor: Lotus_Flower2003

Pracuji za svitu petrolejky. Na tu se lepí obrovské masařky, hořlavá tekutina mi akorát drásá oční sítnici a navíc civím do blikajícího monitoru, který je pokapaný podivným slizem a vyluzuje daleko intenzivnější zář než dobová svítilna. Ale to už by nebylo tak poetické, že. Pravda je trýznivá, nic skvělého na tomto výzkumu není, tři dny jsem nespal a odloučení od společnosti si kompenzuji marnými pokusy o opravu jediného předmětu, jenž by mi mohl přiblížit civilizaci. Připadám si jako bezdomovec.

Obezřetně, jak jen mi to nekonečná únava dovolí, se rozhlédnu kolem. Instinktivně se víc schoulím do sebe. Dříve to jistě bylo honosné sídlo, typické selské baroko, teď ta samá budova připomíná hromadu kamení, která se pravděpodobně sesune jen pod mým pohledem. Na zemi se skví podivné louže – jedna z nich silně připomíná kaluž krve. Mé oblečení je propocené a nepříjemně studí, oči sotva mžourají a pochybuji, že bych se udržel na nohou. Musím vypadat žalostně.

Zaostřím na dva plastové – stále trochu plné – kelímky. Z prvního pomalu vytéká voda drobnou trhlinou na modrém povrchu a ve druhém se třpytí po dně soli. Temné síly totiž milují sůl, možná…

,,Skvělá párty, skvělá!“ smyslům až po pár vteřinách dojde, co se právě stalo. Přízrak, který se zde snažím vypátrat, promluvil! Konečně!

,,Duch… na obzoru...“ dostanu ze sebe tichým chraplavým hlasem. Zatuchlý vzduch mísený se všudypřítomným prachem mi vlétne do očí.

,,Skvělá!“ odrbaná deska stolu se nebezpečně přiblíží a já ztratím vůli jakkoli protestovat. Tupou ránu do čela už ani nevnímám.

Poslední, co tělo vyruší ze spánkové otupělosti, je tichý šum. Barvy mi tančí před očima kankán. Změť červeného a zeleného peří, matná žlutá lesknoucí se v měsíčním světle, dva hladové černé korálkové body – připomíná mi to lapač snů.

-

,,Skvělá!“ papoušek se usadí na dřevěné okno a plynulým máchnutím křídel mizí vztříc náruči inkoustové noci.