Autor: RaSoKim

Ačkoli ho neskutečně bolela hlava, třeštilo mu ve spáncích a víčka držel křečovitě semknutá, celou svou bytostí nedokázal přestat vnímat kaluž krve, v níž seděl. A příjemné to věru nebylo.

Skvělá párty, říkali, budeš se bavit, říkali… místo toho si teď v hlavě přehrával slova své nejlepší kamarádky: „Duch na obzoru!“ Nenáviděl její ječák, ale stejně ho vždycky fascinovalo, jak jednoduše dokázala všechny zaujmout, když potřebovala klid. Smích se vytratil hned, halas jen o něco později, dokonce i plné kelímky zůstaly na půli cesty k ústům. Všichni se zvědavě rozhlíželi a očima prozkoumávali honosné sídlo, zatímco chlapce v rohu přepadla předtucha něčeho zlého  – oprávněně. „Pojďte tancovat, nechlastejte furt, bavte se!“ křikla.

A nyní seděl na studených kachlích v té nejsnobštější koupelně, jakou kdy viděl, a snažil se uklidnit své vlastní tělo – třásl se jako osika. Vážně ho vyděsilo, když ti chlapci podřízli nevinného králíčka. Nemohlo se to však vyrovnat okamžiku, kdy na něj s leskem v očích vylili krev chycenou do hrnce. Nečekal to, a tak nestihl uhnout. Pozvracel se. Oni se rozesmáli. Na útěku do koupelny slyšel všechny ty nemístné poznámky na jeho osobu, že vůbec nechápe srandu a nepatří mezi ně. Měli pravdu, nepatřil tam – nechtěl tam patřit.