Když se Ajreen konečně probrala, rychle se postavila a už po pár vteřinách rozhlížení věděla, kde se právě nachází. Byla zase ve svém vězení, před ní se nacházely těžké magické dveře a po její pravici zase seděla Karenna, ona tajemná dívka, která se však od doby, kdy tu byla naposledy, snad ani nepohnula.

Pohled na ni byl snad ještě smutnější, než když se s ní Ajreen setkala poprvé. Dívka vůbec nereagovala na nic, co se kolem ní dělo, nepřítomně hleděla před sebe, a i když o seveřance určitě věděla, vypadalo to, jako by její přítomnost ani nebrala vážně.

Ajreen pohled na ni nejdříve rozesmutnil, ale po chvíli cítila, jak v ní roste vztek. Už se ani necítila rozzlobená kvůli sobě, za své problémy si koneckonců mohla sama, ale dívka vedle ní se jí líbila a to, co jí provedli, nechtěla nechat jen tak.

"Co ti udělali? Proč jsi taková? Musíme to zlomit, nemůžeš takhle zůstat!" křičela Ajreen zoufale, ale brzy se zklidnila, věděla, že takhle dívce nepomůže. Její křik však způsobil alespoň to, že se na ni dívka podívala.

Pohled jejích oříškových očí byl netečný, bez emocí, a přesto v nich Ajreen rozpoznala zoufalství, prosbu o pomoc. Cítila se najednou tak bezmocně, ale nevzdávala se.

"Dobře, podívej, dostaneme se odsud," promluvila a snažila se, aby její hlas zněl nadějně, třebaže sama netušila, jak to provedou, když ani jedna z nich evidentně nemají žádnou magickou moc, "až přijde nějaký strážce, vrhnu se na něj a nějak ho zneškodním, moc mi vzít mohou, ale pořád mám ještě bojové nadání, strážce určitě mou sílu podcení. Potom ti pomohu vstát a poběžíme odsud co nejrychleji to půjde, nějakou cestu ven už najdeme."

Klekla si před Karennu a vzala opatrně její dlaň do té své. Jejich oči se opět střetly a Ajreen cítila, že jí chce neznámá něco říct, ale cosi ji svazuje, nemohla mluvit. Seveřanka ani nevěděla, jak dlouho takhle seděly, přišlo jí to jako věčnost, když se najednou opět otevřely dveře a dovnitř vešli čtyři démoni, se kterými už měla tu čest v Jeskyni tisíce duší. Byli však po zuby ozbrojení a Ajreen hned došlo, že jakýkoliv pokus o výpad by skončil její smrtí. Rozhodla se tedy, že počká, až budou na cestě a pokusí se je třeba zneškodnit zezadu. K jejímu překvapení však démoni pouze zvedli dívku ze stupínku a okamžitě s ní vyrazili zase ven. Jeden z nich během toho namířil seveřance hrot svého oštěpu pod krk a ta mohla jen bezmocně sledovat, jak tři zbylí démoni mizí i s Karennou ve dveřích. Za chvíli z místnosti odešel i čtvrtý a Ajreen osaměla.

Vstala a začala prohledávat vchodové dveře. Hodilo by se jí cokoliv, škvíra spára nebo narušený kámen, ale dveře byly dokonale hladké a příliš pevné, než aby s nimi mohla bez nástrojů něco udělat.

Jak to tak zkoušela, zaslechla najednou z druhé strany kroky. Sotva stihla odskočit ode dveří, když se otevřely a hleděl na ni Dorian. Jeho pohled byl jako vždy zcela bez emocí, ale dívka poznala, že má něco na srdci.

"Co tu ještě chceš?" vyštěkla na něj, "přišel jsi se vysmívat?"

Vlastně... ne," odpověděl, "přišel jsem tě poprosit o pomoc."

Ajreen se zarazila. "Jak pomoci? Už není jak pomoci. Vzal jsi mi mou moc, co po mně teď můžeš chtít?"

Dorian povytáhl obočí. "Vzal? A zkoušela jsi ji použít?"

Seveřanka přivřela oči a natáhla ruku. Chvíli bylo ticho, ale potom se jí v dlani objevila malá světélkující kulička. Vyděšeně na ni hleděla.

"A teď sáhni do kapsičky na boku," přikázal jí strážce.

Když tak dívka udělala, vytáhla z ní ven jasně červený křišťál, který svým jasným ostrým světlem ozařoval celou místnost.

"Co to je?" zeptala se.

"Díky tomuhle kamenu jsi nepřišla o svou moc, pravda, rituál tě potom bolel o trochu víc než jiné, ale jestli jsi taková hrdinka, jak se o tobě vypráví, jistě to pro tebe nebyl zas takový problém, jako kdyby z tebe rituál opravdu vysál tvou magickou podstatu."

"Ale proč tohle děláš? Co z toho máš?" zněly další dotazy.

Dorian chvíli váhal. Bylo vidět, že se mu s pravdou ven moc nechce, ale nakonec váhavě začal: "Jsem služebníkem Yadariho už po dlouhá léta, ale nikdy jsem to nedělal dobrovolně. Vzepřít se však jeho vůli a utéct nebylo tak jednoduché, on tušil, že bych ho zrovna já mohl zradit a velmi pečlivě si mě hlídal. Jsem nadaný mág a on mě potřebuje, jinak by se mě už dávno zbavil. Nyní ses tu však objevila ty a mě konečně napadl způsob, jak mu oplatit jeho věznění."

V Dorianově, jindy tak nečitelném výrazu, byla najednou vidět všechna ta zášť, kterou vůči svému pánovi choval. Musel ho opravdu hodně nenávidět, ale zároveň to celou dobu skvěle maskoval. Ajreen si taky vzpomněla na to, jak do ní Dorian před rituálem dost nemotorně vrazil. Celé to provedl tak dokonale, že si nikdo včetně ní nepovšiml, že jí schoval onen červený krystal do kapsy její róby. Všechno nyní perfektně zapadalo, a i dívka zase začala sbírat svou obvyklou odhodlanost.

"Zachránil jsi mě před mnohým utrpením, Doriane, moc ráda ti pomohu. Jaký je tvůj plán?"

Mladý mág nebyl zvyklý na to, že by ho za jeho práci někdo chválil nebo mu děkoval, dívčina poznámka mu proto vykouzlila úsměv na tváři.

"Můj plán je perfektní. Vyrážíme do archivu."