Annabeth

Je to už měsíc od doby, kdy mě můj druh a vůdce všech vlkodlaků Michael, zachránil. První dny mě nechtěl pustit z pokoje a hlídal mě, co to jen šlo. Bál se, že jakmile odejde, něco se mi stane. A nebo zase usnu a už se neprobudím.

Naštěstí se musel brzy vrátit k povinnostem vůdce a neměl mnoho času se mi věnovat. A já po skoro dvou týdnech jsem vylezla z pokoje na čerstvý vzduch.

Vzduch byl chladný a pára šla od mých úst, jako když jde pára od hrnce. Podzim byl za dveřmi a já musela vypustit po tak dlouhé době svou vlčici. Už dlouho jsem se nezměnila a dost mě to štvalo. Chtěla jsem být zase volná. Běhat po čtyřech, užívat si přírody kolem mě...a najít si místo podobné mému útesu u nás doma.

To jsem taky zapomněla zmínit. Moji rodiče se dost změnili od toho incidentu a navázali se mnou znovu kontakt. Otec sice tolik nevolal, ale matka byla pravidelná a každý druhý den se mě ptala na úplně stejné otázky. Jak se mám a co dělám? Kdy se zastavím a jestli pravidelně jím? A právě dneska, kdy nemá volat, se mi zachtělo lesa a mé vlčice.

A ani to netrvalo dlouho. Jakmile se mé nohy dostaly na okraj lesa, přeměnila jsem se ve svou šedou vlčici a rozeběhla se lesem, jako dříve. Všude vanuly pachy zvířat i lidí, hub a nebo mechu. Vůně jehličí byla snad nejkrásnější a lákala mě zůstat tu mnoho hodin.

Jenže na to nebyl čas. Brzy se určitě bude Michael po mně shánět a já chtěla najít místo pro mé myšlenky. Kam si budu moci zaběhnout, když mě něco nebo někdo zraní či si jen tak pročistit myšlenky od všech možných starostí. Ale i po hodině běhání jsem žádné místo nenašla.

Přeměnila sem se zpět do své lidské podoby a pomalým krokem se vydala zpět k obřímu panství mého druha. Styl budovy mi připomínal příběh jedné knihy, kde se mluvilo o jakýchsi Britech, kteří žili na ostrovním státě a tato panství se převážně nacházela více na venkově než ve městech. A kdyby ta jejich Británie existovala, určitě bych ji chtěla celou procestovat. Jenže to bylo nemožné, protože ta nádherná země existovala pouze v knize.

Když jsem došla k bráně od sídla, už tam čekal Levir a netrpělivě přešlapoval z místa na místo. A to určitě kvůli mně, protože mě Michael nemohl najít v jeho ložnici. Byl tak moc starostlivý a někdy až moc, že mi to jeho nové chování začínalo lézt na nervy. I když to myslel dobře. Jakmile si mě všiml, neváhal ani minutu a přiběhl ke mně.

,,Tady jste. Pán Vás hledá."

,,Já vím. Ale taky to nejde, abych byla celé dny zavřená v jeho ložnici a nudila se k smrti. Už mě to nebavilo, a tak jsem se šla proběhnout." Levir si pouze povzdychl a zavedl mě do velkého sálu. Levir totiž věděl, že mě nikam nepouští. A taky ví, že i jemu by hráblo, kdyby nikam nemohl.

Ve velkém sále už Michael netrpělivě přešlapoval z místa na místo a čekal až mě jeho hlídka najde. A když se podíval mým směrem a spatřil, že jsem v pořádku, strach z jeho očí zmizel a nahradila ho obří starost.

,,Annabeth! Kde jsi byla?" Během vteřiny mě jeho mohutné paže objaly a já vdechla tu krásnou vůni, která z něj vždycky vycházela, když byl nablízku. Byla tak omamná, že jsem se v té vůni topila.

Michael se po chvíli odtáhl a pozorně si mě prohlédl. Jako by hledal sebemenší zranění, které jsem si mohla udělat během mé procházky. A nebo mi v očích hledal lež či pravdu. Zda opravdu nejsem zraněná. Ale nakonec si oddychl, vzal mě za ruku a táhl mě bůh ví kam.

,,Kam mě to vedeš?" Jsem zvědavý člověk a ráda zjišťuji všechna tajemství okolo mě. Jako malá jsem ráda donášela na syna omegy, který každý večer kradl ve špízy bonbony a vše sladké. Jenže nikdy mě za to nečekala žádná odměna, jak jsem vždycky myslela. Jenom pokárání a nic víc.

,,Uvidíš. Je to malé překvapení." Když se na mě hned na to otočil a já viděla jeho úsměv, jako by neexistovalo nic jiného než on a já v tomhle světě. Jeho úsměv mě vždycky překvapil a já byla šťastná, že jeho úsměv mohu vidět.

Ze začátku byl zlý, ledový a vůbec se nesmál. Ani jednou. Ale díky mě začal znovu milovat, být sám s sebou a neubližovat, když to není nutné.

Pomalu mě vedl různými chodbami našeho panství, dokud nedošel k hlavním dveřím. Ty otevřel a dál mě táhl k zahradě. Já věděla, že to bude něco úžasného a aniž bych si to nějak uvědomovala, usmívala jsem se též.

Dovedl mě ruku v ruce k zadní bráně panství, kde stála k nám zády otočená postava. Nevycházel z ní žádný pach, jako by ho dokázal potlačit. Jako by nechtěl, aby ho kdokoli z vlků poznal právě takto.

Ale čím blíže jsme byli, tím mi byla postava známější. Výška, postoj, jak stál a jak se každých pár vteřin podrbal za levým uchem.

,,Tak jsem ji přivedl," oznámil Michael té postavě a já hned věděla, kdo to je. Ihned jsem mu skončila kolem krku a jeho ruce mě pevně sevřeli v příjemné objetí.

Když objetí ukončil a lehce si mě odtáhl od těla, pozorně si mě prohlížel.

,,Je z tebe krásná dívka a určitě i nádherná vlčice." Hlas měl hrubší po tolika letech. Však mu už je více, jak sedmdesát let a stále vypadá tak na třicet.

,,Šamane. Tolik jsi mi chyběl. Od doby, kdy jsi odešel pryč, jsem to neměla jednoduché. Chyběla mi tvá přítomnost i tvé rady."

,,Já vím mé dítě. Ale můj odchod byl velmi důležitý a bez mého odchodu by jsi už nikdy nežila. Protože díky tomu jsem mohl tady vůdci pomoci zachránit jeho družku a mou malou, zlobivou vlčici."

Byl to krásný okamžik, kdy jedna z důležitých osob v mém životě se vrátila a znovu mě tak zahřálo u srdce. Ale zlo, které mělo podle slov bohyně brzy přijít k nám a postavit tak mě a Michaela před další zkoušku, už dávno bylo za našimi dveřmi.

Naše druhá a důležitější zkouška našeho života právě začíná.