Stála jsem v koupelně a držela v ruce lahvičku s barvící směsí. Mám si to dát na hlavu? Carmen říkala, že ano. Ale... Já nejsem Carmen. Bohužel.
Bohužel. Právěže bohužel.
Otevřela jsem lahvičku a nalila ji do misky. Podle návodu jsem smíchala barvící směs a stále postupujíc podle návodu jsem si ji nanesla na první pramen. Pak na další. A další.
Asi uprostřed procesu jsem začala hrozně brečet. Kvůli tomu, proč jsem tohle dělala. Kvůli tomu, že mi došlo, že tohle už nikdy nebudu já. Nikdy jsem nechtěla mít červené vlasy. Až dneska ráno. Kvůli němu.
To on mě donutil se změnit. Ale Carmen to kdysi někdo udělal taky. A sice asi nikdy nebudu jako ona, ale můžu být jiná. Uvolněná. Změním se. Chci to. Chci se změnit.
Nikdy bych si nemyslela, že mě to tak vezme. A hlavně by mě nikdy nenapadlo, že mě jen tak z ničeho nic opustí s tím, že mi celou dobu jen lhal. Kvůli nějaký holce, která je s největší pravděpodobností Anamia, ale těžko říct, kdo je vlastně Anamia.
Chci se změnit, protože i můj život se změnil. Změnil se z jistoty, z lásky a ze štěstí na černou díru, na tmu, tmu, ve které není vidět nic, tmu, ve které padám a nemám se čeho chytit. Žádná jistota. Nic. Tma. Tma a pád.
Uplynula doba působení barvy. Umyla jsem si vlasy a vysušila je fénem. Podívala jsem se do zrcadla a zjistila, že to vlastně není až tak hrozné. Červené vlasy pěkně podtrhly moje modré oči a zvýraznily bledost mojí pleti.
"Není to Ivča ani ta holčina z druháku a rozhodně to není Carmen, ale je to dobrý," řekla jsem sama sobě. Úplně jsem slyšela ve svojí hlavě Carmenin hlas.
"A co ti ještě říkal?"
"Že je fajn, že se nemaluju," odpověděla jsem  jí v mysli.
Takže nosit linky, rtěnku, make-up, řasenku. A nalakovat nehty. Pomyslela jsem si. Dobře. Zítra to na sebe naplácám. Vlastně jsem líčení až do teď vlastnila jen kvůli speciálním příležitostem, třeba na svatbu mojí sestřenice jsem si dala lesk na rty a trochu řasenky. Líčidla mi kupovala babička, protože si myslela, že je budu potřebovat. A taky že ano. Děkuju, babi. Usmála jsem se na sebe do zrcadla.
"Měj se, Ani. Vítej, Anny," řekla jsem sama sobě do očí.
Anny, protože Anny mi neříkal nikdo, kromě Carmen. Četla to po anglicku Eny. Líbilo se mi to. Hodilo se to k mým vlasům. A té krásně rudé rtěnce, která se krčila na dně kosmetického kufříku, který jsem dostala od babičky k sedmnáctinám.

"A zatímco já svítilo na tebe,"