Ječela jsem. Ječela. Hrozně moc. Sam stál na kraji skály a díval se dolů. Vyděšeně. Ruce zatínal v pěst. Ozvala se hrozná rána. Ne! Ne! Ne, ne, ne! To nemůže...
Rozeběhla jsem se ke skále. Zastavila jsem se u Sama. Dole ležela v objetí dvě těla. Křehoučké děvče s červenými vlasy a černovlásek s dokonalým, porcelánovým obličejem. Skočila jsem Samovi kolem krku.
"Je to moje vina!" vzlykla jsem. Za všechno tohle může ten můj záchvat. Zabila jsem dva lidi!
"Není," zavrtěl hlavou. "Může za to on."
"A co Anny?" škytla jsem.
"Ta to chudák odnesla za všechny ostatní," povzdechl si a setřel si slzu z tváře. Utírat moje slzy bylo úplně zbytečné. Teklo jich moc najednou. Anna... Anny...
"Carmen?" zašeptal Sam. "Carmen, měli bychom to někomu říct."
Přikývla jsem. Vytáhl z kapsy telefon a někomu zavolal. Asi policii. Neslyšela jsem ani slovo. Se slzami v očích jsem pozorovala dvě těla v objetí dole pod skalou. Španělčina skála...
Začala jsem zpívat písničku, kterou mi zpívala máma před spaním. Španělskou písničku o princezně, která navěky spí. Byla krásná. Tedy, předtím. Teď měla jakýsi smutný nádech.
Sam dotelefonoval a schoval telefon. Znovu mě obejmul. Nechal mě dozpívat.
"Za chvilku tu budou," zašeptal. Vytáhl cigaretu a zapálil si. Já jsem se znovu rozbrečela.
Za chvíli se za námi ozvaly sirény. Přijeli. Našli nás. Našli Anny. Našli Milese.
Nějaká blonďatá paní mě vzala kolem ramen a i se Samem nás odvedla do auta. Sam mě celou dobu držel za ruku. Byl tu pro mě, jako tu měl být Miles pro Annu. Ale Miles to prostě nezvládl.

O 10 dní později

Takhle to tedy končí. Takhle končí Miles a Anny. Tolikrát jsem si přála, aby Miles a Anna skončili, ale ne tímhle způsobem. Tolikrát...

A teď sedím tady. Se Samem po boku. Stejně jako oni dva jsou bok po boku neseni na věčnost. Nevědí, že se rozešli. Ještě se to nerozkřiklo. Iva, které jediné jsme řekli celou pravdu, nás přesvědčovala, že Anny by i přes to chtěla být pohřbená vedle něj, a my to nemohli vyvrátit. Kvůli Milesovu názoru se nikdo z nás nehodlal znepokojovat. 

Průvod v černém pláče, vzlyká nebo se minimálně tváří smutně. Každý jeden člen přinesl čtyři květiny na hrob - dvě pro Annu, dvě pro Milese.

Sam zamlčel, jak to bylo. Řekl, že jsme přijeli moc pozdě. Vyhovuje mi tohle tajemství, které bude navždycky jen naše. A Ivy, Annině nejlepší kamarádce. Jí jsme to prozradit museli. Nemohli jsme ji nechat utápět se v pochybnostech o tom, co se vlastně stalo.

Takhle to tedy končí.

Už končí i smuteční řeč. Kněz, který stejně jako ostatní stále věří, že spolu stále chodili a byli do sebe hluboce zamilovaní, uzavírá dle jeho názoru zřejmě tématickým citátem z Shakespeara:
"Ať smutnou výstrahou nám provždy je,
ten příběh Romea a Julie."

A já si z toho vezmu naučení. Anamia je zlo. Všechno s ní spojené musím hned zrušit. A pomůžu každému, o kom zjistím, že se taky propadá do pasti anorexie.

"A když jsi pochopila, co jsem ti říct chtělo,
už bylo pozdě s tím cokoliv dělat.
Mrzí mě, že kvůli tobě jsem muselo,
dva mladé lidi obětovat."
-Slunce