Tohle všechno vlastně začalo před dvěma roky. Tehdy mi bylo čerstvě patnáct a přestupovala jsem na střední - konkrétně na jazykový gympl. A jak to tak u patnáctiletých holek bývá, zamilovala jsem se. Do kluka z druháku. Stejně jako ona.

Ona byla trochu starší než já. A taky byla krásná. Křehoučká, bledá brunetka, hubená, jemné, modré oči...dokonale nevýrazná. Na všechny se tak mile usmívala... Na všechny, kromě mě.
On byl vysoký, tmavovlasý, černooký chlapec se zálibou v rockové a metalové muzice. Hrál na kytaru, zpíval, pořád se smál a - dle mého pozorování - nikdy ani nezkoušel říci "ne" alkoholu a drogám. Prostě asi tak nejžádanější kluk na škole, než začal chodit s ní. Pak zájem o něj jaksi upadl.

Já jsem byla děvče zvyklé pohybovat se v drsnějších podmínkách a pro pár urážek jsem nešla daleko. Vyrostla jsem u divadla a v podstatě jsem odmalička měla cirkusovou průpravu. Ve čtrnácti mě odchytil jeden režisér, který se věnoval experimentálnímu divadlu, a moje kariéra se začala ubírat tímto směrem. A i na herečku jsem měla, jak se říká, velmi výraznou osobnost a prořízlou hubu. Nebylo se moc čemu divit, máma herečka, táta nějakej Španěl, kterej ji zbouchnul na mezinárodní divadelní přehlídce v Madridu. Svůj temperament a černé kudrny jsem tedy měla po kom zdědit.

Všichni říkali, jak bychom se k sobě hodili. Oba jsme byli výrazní a osobití. Ale on se rozhodl pro ni. Pro tu nejšedivější myšku z davu. Někdy v té době, kdy spolu začali chodit, jsem si všimla svých ženských křivek, které ona v podstatě neměla. A začala jsem je nenávidět.

Čím víc jsem je vídala spolu na chodbě, tím víc jsem chtěla být jako ona. Tak krásná. Nebo spíš tak hubená a nevýrazná. A proto jsem přestala jíst. Když už jsem snědla něco jiného než zeleninu a ovoce, hned jsem si strkala prst do krku, abych to dostala ven.

Zároveň s tím, jak jsem pozorovala změny sama na sobě, pozorovala jsem ji. A obdivovala jsem to, jak jí všude vystupovaly kosti, bledou pleť, téměř žádné křivky. Chodící kostnatá dokonalost. Prostě byla můj vzor. 

Samozřejmě jsem měla i spoustu pohybu, hlavně v divadle, kde si první všimli, že je se mnou něco špatně. Navíc jsem začala chodit běhat, posilovala jsem a celkově se dřela. Asi půl roku. A pak jsem před tělocvikem zkolabovala v šatně s pohledem nenápadně upřeným na tu na kostech sedící krajkovou červenou podprsenku. Ta podprda mě totiž fascinovala. Dokonce jsem si, když jsem konečně zhubla i přes prsa a přišel čas na nákup nového spodního prádla, koupila podobnou, jen vínovou.

Z mé ztráty vědomí byl celkem virvál, protože se to bohužel stalo, když jsem neměla na sobě nic kromě spodního prádla - a přesně tak oblečenou mě pronášeli celou školou záchranáři, které pravděpodobně učitelka zavolala. Od té doby si mě všichni pamatovali jako tu anorektičku v podprdě. A částečně měli pravdu.

Bohužel, když jsem se po dvou měsících relativně tvrdé léčby vrátila, zjistila jsem dvě skutečnosti. Nejprve tu příjemnou, že v divadle odložili nejnovější premiéru, abych v tom představení mohla hrát i já. A pak tu horší, že ve škole jsem vlastně nikomu nechyběla. Kromě Sama. A tak jsme se dali dohromady.

Sam byl jeho nejlepší kamarád a zároveň spolužák. Vždycky se ke mně choval hezky, trochu jako k mladší sestře. Možná to bylo tím, že jsme spolu vyrůstali jako sourozenci v divadle. Když jsem se vrátila ze špitálu, byl jediný, kdo se mnou mluvil stejně jako předtím, a pomáhal mi dohnat zameškáné učivo. A možná proto se zrovna Sam stal můj nový "on". A já si ho tentokrát nehodlala nechat ukrást.

Když za mnou přišel do ložnice se slibovaným zeleným čajem a usmál se na mě tak, že mu v šedozelených očích tancovaly jiskřičky, někde ve mně zaplál oheň nenávisti. A touha po pomstě.

"Ty starší z nich volají po pomstě."