Nebyla na tom tak dobře, jak se tvářila, ale zase ne tak špatně, jak jsem čekala. Jen potřebovala podržet. Chtěla jsem, aby věděla, že ostatní stojí při ní. Ona za nic nemohla. Dřív jsem ji ze všeho obviňovala a snažila se tvářit, že on v tom byl nevinně... ale celou tu dobu jsem lhala sama sobě. A já lhaní nesnáším.

Řekla jsem si, že bych jí měla pomoci, co nejvíce to půjde, a tak jsem si sedla za notebook a přihlásila se na ten prokletý e-mail. Nenáviděla jsem anu, nenáviděla jsem miu, nenáviděla jsem sebe jako Anamiu, ale byla jsem odhodlaná odčinit svou vinu na jejím neštěstí.

Překvapivě jsem kromě spousty zpráv od mých bývalých anasis, které to ještě nevzdaly, ačkoliv některé z nich už párkrát skončily na psychárně, objevila také jeden nenápadný, ale naléhavý mail od Anny. Ta holka vážně moc toužila po tom vědět, co se jí vlastně stalo. Teda, teď momentálně spíš kdo jí to udělal. Odepsala jsem jí.

"Jsem někdo, kdo se moc stydí za to, co se ti stalo. Někdo, kdo by to rád všechno vrátil do původního stavu a zároveň by to chtěl nechat tak, jak to je. Někdo, kdo by tě před rokem uškrtil, ale teď prosí o odpuštění. Někdo, kdo by se zbil za to, jak se cítil před rokem. A zároveň ta, která na ten rozchod tak dlouho čekala. Ale prosím, nech mě ti pomoci. Teď už vím, že nejsi zlá osoba. Že sis ho zasloužila. To on byl ten, kdo mi způsoboval bolest, ten, kvůli kterému se zrodila Anamia. Ne ty. A já nechci, aby se z tebe stalo to, co ze mě."

Sama sebe jsem poplácala po rameni a odeslala jsem e-mail. Zamaskovala jsem se téměř dokonale, a zároveň jsem jí dala dost jasně najevo, s kým má co do činění.

"Jsi fakt dobrá,Carmen," pochválila jsem se. Přečetla jsem si mou tvorbu ještě jednou a zjitila, že mě asi opravdu hodně poznamenaly zkoušky v divadle. Připadala jsem si trochu jako Victor Hugo a jeho šíleně složité metafory, metonymie, eufonie, ironie, epanastrofy a kdo ví co ještě. "Nevím, co to uvnitř tebe žije za psychopata, ale jsi fakt dobrá," zopakovala jsem pochvalu.

Zazvonil mi mobil. Sam.

"Mi amor?" zvedla jsem to.

"Carmen, zlato, mrznu venku pod oknem. Mohla bys mi prosím otevřít?" ozvalo se ve sluchátku.

"Dáváme si balkónovku?" zasmála jsem se a šla k oknu. Otevřela jsem ho. "Máš otevřeno."

"Sakra, Carmen, bydlíš v pátém patře. Jak tam mám asi vyšplhat?"

"Na balkónovku to stačí. Chci balkónovku," provokovala jsem ho.

"Znovu opakuji, že bydlíš v pátém patře, a dodávám, že bych zítra rád mluvil, což bych nemohl, kdybych si tu dnes vyřval hlasivky," odpověděl mi.

"Tak od čeho máš mobil?" zamumlala jsem.

"Nevím proč, ale balkónovka s mobilem mi připadá podobně romantická jako sekera v hlavě," podíval se nahoru za mnou.

"Aspoň chvilku," zaškemrala jsem.

"Ach Romeo, proč jsi Romeo, bla bla, vždyť růže zvána jinak voněla by stejně. Stačí?" zaskuhral.

"Počkej! Já jsem Julie!" ohradila jsem se.

"Ne, ty jsi malá sadistická mrcha, která nechává svého přítele mrznout na ulici. Otevřeš už konečně?"

"No jo," rezignovala jsem, zavěsila a pomocí podle mě moc chytrého tlačítka na zvonku jsem ho pustila dovnitř. Za chvilku stál přede mnou a usmíval se.

"Stál jsem pod oknem, ne pod balkonem," upozornil mě.

"Tak příště se obleč, vezmi si megafon a stoupni si pod balkon. Bude to autentičtější," usmála jsem se.

"Ty mě fakt nemáš ráda, viď?" zasténal.

"Nemám. Já tě totiž zbožňuju," přitáhla jsem si ho k sobě a políbila jsem ho na tvář. Pak na druhou, na čelo a na bradu. Celou dobu dělal uraženého, ale když jsem nakonec vyhledala jeho rty, začal mi polibky oplácet. Postupně jsem se přesunuli do mého pokoje, zamkli se a svalili se do postele. Tak nějak jsem se u toho zvládli nepřestat líbat. Přetočil mě na záda a lehl si na mě. Přetáhl mi přes hlavu triko a začal mě líbat na krk. Vzdychla jsem.

"Vás dotýkat se neurvalou dlaní,

je stejný hřích jako svátost znesvětit

ale mé rty, poutníci uzardění,

spěchají polibkem tu vinu smýt," zašeptal mezi polibky.

"Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý,

vždyť poutá moji ruku oddaně,

tím dotykem se obě políbily,

jak při modlitbě jsou teď spoutané," odpověděla jsem s úsměvem a rozepnula mu mikinu. Okamžitě si ji sundal z ramen. Hned za mikinou letělo jeho triko. A kalhoty, jeho i moje. Byli jsme jen ve spodním prádle, oba v černém.

"Balkónovku ti vynahradím. Ale teď si tě, s dovolením nebo bez něj, vezmu, a Montek a Kapuletová jsou mi úplně ukradení," zavrněl svým nádherným čistým hlubokým hlasem.

"Vezmi!" zasténala jsem, když mi začal jezdit jazykem po břiše. Vjela jsem mu prsty do černých kudrlinek a nechala ho dělat si, co chtěl. A on by to udělal, kdyby mi zrovna nepřišla zpráva a on nebyl tak neskutečně žárlivý. No fakt, žárlil snad i na moji mamku, když se mnou mluvila.

"Kdo ti píše?" okamžitě se narovnal.

"Same, prosím," povzdechla jsem si. On se ale natáhl pro můj mobil.

"Proč ti píše Miles?"

To jméno! To zkurvený jméno! Tak říkali jemu. Ve skutečnosti se jmenoval nějak Milan, Miloš nebo tak podobně, ale všichni ho znali jen jako Milese. Prostě Miles.

"Nevím, fakt ne. Už to zkoušel včera. Klidně si to přečti, neodpovídala jsem mu. Nikdy jsme spolu nemluvili. Nemáš se čeho bát. Já mám ráda tebe, ne jeho," sedla jsem si vedle něj a položila mu ruce na ramena. Zhluboka se nadechl a odložil mobil.

"Promiň," zašeptal. "Věřím ti, ale... tohle si s ním vyříkám. To, že se rozešel s Annou, ho neopravňuje k tomu, aby..." nedořekl to, jen prudce zatřásl hlavou.

"Aby co?" pohladila jsem ho po dokonalé tváři s rašícím strništěm.

"Prostě o tebe nechci přijít, Španělko moje," usmál se na mě.

"Hele, když nám teď tvůj nejlepší kamarád zkazil romantickou chvilku,..."

"Chvilku? Co mi tím chceš naznačit?" nasadil rádoby vražedný pohled.

"Nic, ale romantickou dlouhou dobu rozhodně nezní tak dobře."

"Jo, to je fakt. Cos mi chtěla?"

"Já jen, že bychom mohli pokračovat v duchu našeho Shakespearovského rozhovoru, a dodat k tomu i atmosféru místa," zazubila jsem se.

"Chceš jít na party?" obejmul mě.

"Správně," pochválila jsem ho. "Ještě si pamatuješ, kde se ten rozhovor odehrál. Jsem na tebe pyšná."

"Ale jen kvůli tomu, že jsme tuhle cukrovku způsobující konverzaci zkoušeli stejně dlouho, jako balkónovku, ne-li dýl," odfrkl si.

To byla pravda, ale ne odpověď.

"Tak jdeme?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.

"Co bych pro tebe neudělal?" vyskočil z postele a šel ke skříni, odkud vytáhl jeden ze svých outfitů pro tyhle příležitosti, který si u mě schovával. Po mě hodil černé minišaty s krajkou, které mi koupil před dvěma měsíci k narozeninám a pod které se daly vzít maximálně černá tanga, která po mě mrskl hned potom. Podprsenku bych pod ty šaty nenarvala, ani kdybych se jó snažila.

"Stejně to z tebe hned co tam dojedeme strhám, tak ať je těch vrstev co nejmíň," zasmál se.

"Ty víš, kde se teď něco děje?" usmála jsem se zpátky.

"Jo, u Romana za půl hoďky něco začíná."

"Miluju tě," navlékla jsem se do šatů. "Zapneš mě?"

"Jistě," přišel ke mně, už oblečený. Jen se učesat a obout si boty.

Za chvilku už jsme stáli upravení a připravení na schodech a zavírali za sebou dveře.

"Tak co máš na tom večírku v plánu?" zavrněl Sam svůdně a zároveň trochu s očekáváním, co ze mě vypadne.

"Ach líbat, líbat jako kniha!" zakřičela jsem, chytila Sama za ruku s rozeběhla se i s ním ze schodů.

"Snažila ses jí pomoci."