Stála jsem na ulici a hledala ve tmě jméno na zvonku. Šla jsem sem už tolikrát a umístění zvonku jsem si pořád nepamatovala. V duchu jsem zanadávala na svou špatnou paměť.

Přesně před osmi minutami jsem dopila svou ranní dávku kofeinu, dokončila ranní hygienu, nalíčila se a opustila náš byt. Bylo 5.53 a já doufala, že můj Sam nešel spát. Bohužel, úplně spolehnout jsem se na tuto možnost nemohla. Přeci jen, byl to Sam.

Konečně jsem našla správný zvonek a stiskla tlačítko. Za pět minut mi přišel otevřít rozcuchaný, kudrnatý tmavovlásek. Zívl a usmál se na mě. Energicky jsem ho obejmula. Pevně mě stiskl a vtáhl mě dovnitř. Pak se ode mě odtáhl, chytil mě za ruku a rozešel se do schodů. Bez jediného slova jsme ruku v ruce došli až k němu do bytu. Zavřel za námi dveře a otočil se směrem ke mně.

"Proč jsi chtěla přijít?" zeptal se a pozoroval mě svýma šedozelenýma očima. Měl nádherné oči. Ale ten pohled, kterým mě teď zkoumal, se mi vůbec nelíbil.
"Třeba jsem tě jen chtěla vidět?" zkusila jsem.
"Nene," zavrtěl hlavou. "To ti neprojde. Proč doopravdy?"

"Problémy s mámou," přiznala jsem. Nijak blíž jsem mu to popisovat nechtěla, ani nemusela. Prostě mě jenom obejmul a zůstal tak. Přitiskla jsem se k němu. Po asi tak pěti minutách se odtáhl.

"Dáš si snídani?" zeptal se s úsměvem.
"Jedla jsem doma," zalhala jsem. Kdybych řekla, že nemám hlad, donutil by mě něco sníst. Nechtěl by, abych do toho zase spadla. Ani on, ani nikdo jiný. Upřímně? Ani já. Ale některým zlozvykům, které jsem posbírala, když jsem v tom jela naplno, jsem se prostě nedokázala zbavit.

"Ani kafe?" nasadil nevinný pohled štěňátka, které se právě provinilo shozením míčku ze stolu.
"Nepokoušej mě," jemně jsem ho udeřila pěstí do prsou. Zasmál se.
"A nebo mám," udělal dramatickou pauzu a významně se na mě podíval, "tvůj oblíbený zelený čaj." Začal se lehce pohupovat ze strany na stranu - a vzhledem k tomu, že mě pořád ještě držel, jsem se automaticky pohupovala s ním.
"Samueli," řekla jsem naoko nešťastně. On se znovu usmál.
"Dáš si?" zeptal se.
"Ten čaj," kývla jsem nakonec.
"Hned to bude. Zatím si jdi lehnout. Přinesu ti snídani do postele," políbil mě, vítězně se zazubil a zmizel v kuchyni. Pomalu jsem se tedy přesunula do ložnice a plácla sebou na postel.

Vyhřátou postel. Sam asi nevstával tak brzy jako já. Zalezla jsem podpeřinu. A nahmatala podprsenku. Cizí, pravděpodobně. Pohled se mi zamlžil slzami.

"Samueli..." zašeptala jsem a lehce zakroutila hlavou. Vlastně mi bylo jedno, s kým spí. Kdyby to ale nebyla červená krajková podprpda. Jen jedna mě známá slečna měla červenou krajkovou podprsenku. Nosila ji snad vždycky, když jsme měli tělocvik. Což bylo zrovna dneska. Asi ji v šatně čeká nepříjemné překvapení.

Zvedla jsem onen kus oblečení a odhodila ho na zem. Ta holka měla vážně malou velikost. Tohle jsem tedy nevyzkoumala z podprsenky, ale všimla jsem si toho už dřív. Vlastně, celá byla tak krásně malá a hubená. A očividně odhodlaná zničit mi život.

Zkoumavě jsem se zadívala na červenou krajku na černém koberci v Samově pokoji. Už začínala být trochu otrhaná a jedna kostice se postupně prodírala ven. Bože, jak já bych jí tou kosticí ráda propíchla. Naštvaně jsem přimhouřila oči. Rychle jsem se zvedla a "uklidila" důkaz o Samuelově nevěře pod postel. Budu dělat, že to nevím. Stejně bych si žárlením nijak nepomohla.
"Doufám, že shniješ v pekle," procedila jsem mezi zuby. "Vy všichni!"

"Ačkoliv ani Měsíc nedokázal schovat jisté hříchy."

Zdravíčko vám všem, moji drazí i levní čtenáři.
Další kapitola je na světě a konečně (představte si famfáry) konečně máme i nějakou zápletku. Jinak trochu se mi to vymklo z rukou, takže další dvě kapitoly už jsou na světle božím a třetí se připravuje, teď jde jen o vás, jestli chcete další díly nebo ne. (Už vidím, jak to sem za týden stejně dám, ať si to někdo přečte nebo ne, ale stejně jsem měla potřebu se zeptat:D). Znovu platí pravidlo o komentářích, přijímany jsou i negativní (ano, jsem schopná snášet kritiku celkem statečně).

Jinak děkuji za veškerou budoucí i současnou podporu, vím, že to třeba nečte tolik lidí, jako ostatní příběhy tady, ale snad to alespoň ta hrstka z vás věrných a odhodlaných se překonat a dočíst tuto slátaninu až do konce ocení. Moc si toho vážím a nenávidím vás o něco míň než zbytek světa.
Vaše @aestheticmindaf