To, že mi ukradla mou první velkou lásku bych jí odpustila, vzhledem k tomu, že nikdo o mojí zamilovanosti nevěděl. Ale na Sama mi sahat nebude. Natáhla jsem ruce a přitáhla si ho k sobě. Políbila jsem ho.

Nevím, kam se ztratil podnos s mým čajem a Samovou snídaní, ale hned mi začal polibky oplácet a lehl si na mě. Chytil mě za zápěstí a držel mi ruce podél těla. Takhle to měl rád. Připadal si pak, že mi může udělat, co se mu zlíbí. A taky že ano. Zasténala jsem.

"Carmen, lásko," zašeptal mi do rtů. No jasný. Najednou mě popadl pud žárlivosti a nějak se mi podařilo se mu vykroutit. Ublíženě jsem se na něj podívala. Smutně mě pozoroval. Nevěděla jsem, co říct.

"Dáš si ten čaj?" přerušil trapné ticho. Dostala jsem chuť mu znovu skočit kolem krku a ulíbat ho k smrti za to, že zachránil situaci, ale místo toho jsem jen přikývla. Podal mi hrnek.
"Děkuju," zašeptala jsem.
"Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně.
"Ano," zamumlala jsem. Promnula jsem si oči a usrkla si čaje.
"Vážně?" položil mi ruku na stehno. Co mu mám asi říct? Pravdu? Ne. Ale moje pusa rozhodla za mě.

"Kde je?" vypadlo mi z ní.
"Kdo?" zatvářil se zmateně.
"Anna!" zaječela jsem. Už to nešlo vrátit. Musela jsem to říct. "Kde ji sakra máš?" vykřikla jsem. Odhodila jsem hrnek, jehož obsah jsem si ale předtím vylila do klína. Bylo mi jedno, že to ukrutně pálilo. Vší silou jsem na něj zaútočila - strkala jsem do něj, bušila do něj pěstmi, a on se jen smutně a zmateně díval. Nakonec jsem to vzdala a rozbrečela se. Totálně jsem se zhroutila.
Obejmul mě, přitáhl si mě na klín, položil mi bradu do vlasů, hladil mě po zádech a jemně mnou kolébal ze strany na stranu.

"Co to povídáš?" zašeptal. "Jaká Anna? Co by tu dělala?"
"Červená podprda," škytla jsem.
"Co?" nechápal. Ale já si moc dobře pamatovala, kam jsem ten důkaz schovala. Vymanila jsem se z jeho objetí a sáhla pod postel. A vytáhla onu vínovou podprsenku, kterou jsem si tu kdysi zřejmě zapomněla. Dodnes netuším, proč ji měl Sam v posteli, a v tu chvíli jsem nad tím ani nepřemýšlela. Vyděšeně jsem se podívala pod postel, ale nic tam nebylo. Zoufale jsem podprsenku zahodila a znovu se rozškytala. Já přeci nejsem tak zákeřná a tak zlá, abych si tohle vymyslela. Tak špatně jsem na tom přece být nemohla...

Sam nic neříkal. Jen se na mě nešťastně díval. Jeho oči se setkaly s mýma, ale já mu neměla co říct.

"Jsem úplně blbá," vypadlo ze mě.
"Carmen, zlato, jestli mi nevěříš tak," začal. Ale já ho nenechala to dokončit. Byla jsem šílená, dokonale zoufalá. Nemůže se se mnou teď rozejít. Vystartovala jsem směrem k oknu. Z očí mi tryskaly slzy.
"Carmen!" zakřičel Sam a vyběhl za mnou. Chytil mě za ruce, kterými jsem právě otevírala okno, a znovu mě k sobě přitiskl. Držel mě a těžce oddychoval, zatímco já jsem se konečně přestala zmítat a klesla jsem mu do náruče.
"Carmen," zašeptal a dal mi pusu do vlasů. "Proboha."

"Ty nové jsou odlesky tvé pýchy."

Poslušně hlásím, že se znovu hlásím a doufám, že se vám tato povídka líbí😄 příští kapitola bude konečně z pohledu Anny a konečně se aspoň okrajově dozvíte hlavní zápletku... Jinak jsem ráda, že držíte se mnou a čtete tuhle zatím naprosto neoriginální slátaninu random myšlenek. Veškeré poznatky o tomto rádoby uměleckém díle mi pište do komentářů, ať vím co zlepšit. Jestli jsem vás alespoň trochu zaujala, dejte o tomto příběhu vědět svým přátelům, rodinám, známým, neznámým, náhodným kolemjdoucím... Všem, kterým by se to mohlo líbit. Děkuju za vaši podporu❤️ @aestheticmindaf