Na ten trénink jsem nešla. Místo toho jsem až do večera koukala do stropu, pak se umyla a šla spát. Ráno jsem se probudila ve čtyři. Nemohla jsem spát. Vstala jsem a šla se umýt a připravit do školy. Výjimečně jsem se i namalovala. Nechtěla jsem, aby ostatní viděli můj rudý obličej a kruhy pod očima. 

Po skončení všech procedůr jsem se na sebe podívala do zrcadla.
"Proč jsem tak ošklivá?" pomyslela jsem si. Hřebenem jsem si prohrábla svoje nevýrazné světle hnědé vlasy. Ve žlutém světle v koupelně vypadaly skoro až šedivě. Mohla bych si je nabarvit, ale nemám na to dost odvahy. Navíc, jemu se líbily.

Nebyla jsem ani omylem jako ta holka ze druháku, co každý týden měnila barvy vlasů, výrazně se líčila a v podstatě se neoblékala. Nemohla jsem zářit vedle té prvačky s dokonalými ženskými křivkami a dlouhými zrzavými vlnami splývajícími jí na záda. Dokonce ani holkám od nás ze třídy. Třeba Iva. Její blond vlasy a modré oči mě přece musely dokonale zastiňovat.
Nebo Carmen. Carmen a její černé lokny zděděné po tátovi. Přesně ten typ vlasů, co nejsou ani úplně kudrnaté, ale ani vlnité, prostě dokonalé prstýnky, po kterých touží všichni - kluci by ji za ně vytahali v posteli a holky by si z nich udělaly paruku. Všichni mají rádi Carmen.

Když se nad tím tak zamyslím, dostala trefné jméno. "The boys, the girls, they all like Carmen," zpívá Lana del Ray. A Carmen všichni milují. Už jen to, jak dnes oslnila celou třídu svým výstupem na tyči... Ona by se nebála obarvit si vlasy, ale ona to nepotřebuje. 

Mohla bych zkusit být jako ona. Teď je sotva pět a v supermarketu o dvě ulice dál mají otevřeno non-stop. Tam určitě budou mít barvy. Pomalu a potichu jsem se vykradla z bytu. Doběhla jsem do obchodu, protože jsem se trochu bála jít takhle brzy ráno po ulici. Uvnitř mě už strach přešel, takže jsem v klidu došla k regálu s barvami a vybrala jsem jednu krabičku s podivnou usmívající se obarvenou ženou na obrázku. Byla to červená.

Tak dobře, když už, tak už. Položila jsem barvu na pult a vytáhla peněženku. Zaplatila jsem a zase doběhla domů.
Jak se ty vlasy barví? Mám si je nabarvit už teď nebo až po škole? Vybalila jsem z krabičky návod a přečetla si upozornění. 

"Barvy na vlasy mohou vyvolávat silné alergické reakce."

Ale co když se mi něco takového stane? Radši počkám a poradím se s Ivou nebo Káťou... A když mi to nebude slušet? Vždyť, kdybych nebyla ošklivá, tak by se mnou zůstal a nezakoukal se do jiné... Kdo to sakra může být? Anamia?

Ty vlasy si barvit nebudu. Ne teď. Radši jsem si sedla k notebooku a napsala e-mail. 

"Ahoj,
Mohla bys mi prosím napsat, kdo jsi? Hrozně by mi to teď pomohlo. Není to úplně lehké. Určitě jsi už zažila rozchod, takže to znáš a snad mě pochopíš. Nerada jsem otravná, nerada se bavím s cizími lidmi a většinou se toho i bojím, ale tohle opravdu potřebuju vědět. Prosím.
Anna."

Odeslala jsem ho a složila hlavu do dlaní. Asi za dvě minuty mi zazvonil budík a mě došlo, že za chvilku musím být ve škole. A tentokrát to nebude tak krásné jako poslední dva roky. Už nikdy to tak nebude.

Sebrala jsem tašku, vrazila si do uší sluchátka a vyrazila na autobus. Budu tam moc brzy. Ani jsem nejedla. Ale to mi bylo jedno. Nic mě nezajímalo. Vůbec nic.

První, co jsem uviděla ve škole, byl on. Seděl tam před svojí skříňkou a koukal do mobilu. Vypadal, že toho taky moc nenaspal. Vybavil se mi úryvek ze školního představení, které jsme se pokoušeli nacvičit v osmé třídě, když jsme poprvé probírali Shakespeara. Ani jsem nevěděla, že jsem si z toho scénáře něco zapamatovala.

"Ach Romeo, copak se stalo,
žes toho na dnešek naspal tak málo?
A nebo ne, teď jsem na to káp!
Náš Romeo dnes vůbec nešel spát!"
"Nespal jsem, ale ne svou vinou."
"Bože chraň, snad jsi nespal s Rosalinou!"

Bože chraň, že už nechodí s tou holkou?! Kdybych je teď spolu viděla, to bych nezvládla. Obvykle nežárlím, ale...

Ne, nechci si to ani představit. Rychle jsem došla ke svojí skříňce a odemkla ji. Přezula jsem si boty a začala se probírat učením. Najednou se tak tři skříňky vedle mě mihly černé lokny.
Carmen.

Měla na sobě černé converse tenisky, upnuté tílko a roztrhané skinny jeans. Všechno černé. Vypadala dokonale. Její plné rty zářily sytě rudou rtěnkou a zelenohnědé oči měla nenápadně zvýrazněné řasenkou. Její snědá pleť byla úplně čistá, naprosto bez akné.

"Ahoj," pozdravila mě a ukázala mi zuby v dokonalém úsměvu. "Jak to zvládáš?"
"Co?" nechápala jsem.
"Možná jsem napůl Španělka, nejsem chytrá a nemám vysoké ambice, ale fakt nejsem slepá. Jeho," kývla hlavou směrem, kde seděl.

"Aha. No, jde to," pokrčila jsem rameny.
"Máš kruhy pod očima a rozmazanou řasenku," upozornila mě.
"Fajn, nedávám to," přiznala jsem.
"Tak pojď sem," objala mě. Tohle jsem nečekala. Je pravda, že Carmen s lidmi jednala způsobem sobě vlastním, ale stejně. 

"Co mám dělat?" zašeptala jsem. "Cos dělala ty při posledním rozchodu?"
"Přestala jsem nosit šaty," pustila mě a znovu se usmála. Změnila styl. Já věděla, že tohle funguje.
"A pomohlo to?" naléhala jsem.
"Hodně. On měl rád, když jsem byla oblečená elegantně," zasmála se. "Co měl rád on?"
"Moje vlasy. Prý jsou krásně vlnité," vzlykla jsem.
"Obarvit a žehlit," stiskla mi ruce. "Hodně štěstí. Kdyby něco, jsem tady, Anny," popřala mi a zmizela za skříňkami. Nepřezutá. Bez učení. Jen s jedním poznámkovým blokem.
Znovu jsem otevřela skříňku a přezula se zpátky. Pak jsem ji zabouchla, zhluboka se nadechla a vyrazila do třídy. Budu jako Carmen.
Budu jako Carmen.

"Ona, chudák, trpěla za tebe."