Posledních pár měsíců pro nás všechny, ba i pro celý svět, bylo velmi těžkých. Z klidných Vánoc a šťastného Nového roku jsme se přímou čarou vydali na setkání s úplně novým virem. Ze začátku jsme aféru nebrali příliš vážně, říkali jsme si co začalo v Číně, zůstane v Číně, přeci jen je od nás východní Asie dost daleko na to, aby bylo pár mrtvol někde na druhém konci světa to poslední, čeho bychom se v každodenním uspěchaném životě museli bát. To jsme však nevěděli, že se COVID-19 neomezí jen na jeden stát. Brzy se začal rozlézat do všech koutů planety, a než jsme se nadáli, už se jeho dlouhá ruka natáhla i do naší malé zemičky.

Zavření škol jsem uvítala proudem emocí.
Jako první nastoupila nevěřícnost, že by situace mohla být opravdu tak vážná na to, aby se musely zavřít školy. Následoval strach o mé blízké, kteří přese všechno stále museli chodit do práce. Konečně však dorazila i radost nad prázdninami, zrušenými testy a úniku některých zajímavých obědů ze školní jídelny - vážně, chtěli byste ochutnat těstovinový salát se skořicí nebo kočičák? Najednou jsem měla čas se pořádně vyspat bez nutnosti téměř každé ráno brzy vstávat a množství mého volného času se rapidně zvětšilo, jelikož jsem konečně velkou většinu z něj nemusela věnovat škole.

Mohla jsem dělat to, co jsem dlouhodobě nestíhala: dívat se na filmy, číst si, pracovat na řidičáku, dát si maraton seriálů nebo si chystat portfolio pro blížící se přijímačky, či jen tak polehávat. Rutinní střídání bloků škola – volno bylo zaměněno za prázdniny, a ano, počáteční radost stále ještě neopadla. Vlastně si teď připadám jako hrdinové knihy Dva roky prázdnin od Julese Verna, jen ten opuštěný ostrov mi k tomu chybí. I když ten vlastně mám, stejně jako každý z vás: svou bublinu samoty, jídla a tun toaletního papíru.

Pokud se však na situaci mám podívat z pohledu celého lidstva, zaujal mě na toto téma názor anonyma, který byl zveřejněn v jistých bezvýznamných novinách bezvýznamného města. Psal o tom, že tento virus je možná přesně to, co všichni potřebujeme.
Nevážili jsme si starších lidí, takže nemoc nám ukázala, jak zranitelní vlastně jsou.
Netrávili jsme čas s rodinou, načež jsme byli zavřeni do našich domovů, abychom vše napravili. Celou dobu jsme pobíhali po nákupních centrech, proto nám je COVID-19 zavřel.
Nemohli jsme se věnovat našim koníčkům, tak nám ta možnost byla velkoryse věnována.

Článek mě hodně oslovil, a ani teď, po několika týdnech, jsem na něj nezapomněla. Třeba opravdu není dnešní situace plná jen špatných věcí, když se na ni s menší pomocí podíváme z jiného úhlu. Konečně máme čas na sebe i na ostatní. Jestli tedy máte náladu sdílet váš názor ohledně tohoto tématu, podělit se o své pocity nebo třeba jen napsat, co celý den děláte, každý komentář uvítám. Já vám zde na oplátku popřeji pevné zdraví i hodně štěstí v této složité době a budu doufat, že také využijete své druhé šance.