Tamara

„Sluší ti to," pronese tiše máma, když mi zapíná zip na šatech. Obě stojíme naproti velkému zrcadlu, ve kterém mohu vidět celou svou postavu. Dominantou mé tváře jsou teď hlavně temné kruhy pod očima špatně zakryté líčidly. Známka toho, že posledních pár nocí mě neustále budila ta stejná noční můra. Otec zahynul při letecké havárii.  Jenže když se vzbudím, není to noční můra, ale realita. Má mysl v důsledku toho přepnula do režimu, kdy se bojí usnout. Spánek se  nejednou stal pastí neustále se opakujícího utrpení.
Obejmu mámu, která se tváří statečně, ale všechno na ní kříčí, že trpí stejně jako já. Upravím jí přetočený perlový náhrdelník, naposledy si věnujeme uklidňující pohled a pak společně vejdeme mezi všechny lidi tvářící se jako tátovi nejlepší přátelé.
Samotný pohřeb proběhnul už před pár hodinami, od nás se však očekává, že ve svém domě pohostíme všechny zúčastněné a společně budeme truchlit nad ztrátou. Mám chuť se rozkřičet na všechny ty muže v oblecích na míru i ženy s umělými řasami, že chceme mít klid a kašleme na nějaká společenská pravidla. Ale poté, co má matka převzít vedení firmy, není dobré udělat si nepřátele.
Zoufale proto sleduji hodiny, čekám, kdy to skončí. A protože se ručička hodin vleče pomalu, jakoby také držela smutek, pozoruji dění kolem sebe.
Mou pozornost připoutá muž, se kterým se zrovna baví máma. Ikdyž znám snad všechny kolegy z tátovi kanceláře, tohoto jsem nikdy neviděla. Navíc vůbec nezapadá mezi ostatní hosty. Přes široká ramena má přehozenou koženou bundu, která je na několika místech dost odřená, zvláštní dojem umocňují i černé roztrhané džíny s řetězem připnutým k poutku na pásek. Blonďaté vlasy má stažené do culíku, v uších se mu leskne hned několik náušnic. Přesto všechno vidím v jeho zelených očích jemnou laskavost, se kterou mluví k matce. Ta vypadá vyděšeně, ale ne překvapeně. Několikrát přikývne. Kéž bych uměla odezírat ze rtů. Ještě stihnu zahlédnout, jak jí muž předá nějaký lístek. Ten hned schová do své malé kabelky.
„Tamaro!" vypískne mé jméno tátova sekretářka a zastoupí mi výhled, musím svou pozornost přenést na ni.

Posbírám poslední květiny, které sem přivezla květinářská služba. Všechny je nastrkám do váz a postavím na ostrůvek v kuchyni. Některé přijdou na tátův hrob, zbytek si necháme.  Ztichlý dům způsobí, že se uvnitř mě uvolní lavina, kterou jsem se snažila udržet na místě celé odpoledne. Dvě horké slzy si najdou cestu po mých tvářích až na bradu, kde je rychle sestřu dlaní. Posadím se na vyvýšenou židli zatímco čekám až kávovar připraví moje oblíbené vanilkové latté, protože to je snad jediná věc, co by mi teď mohla trochu zlepšit náladu.
„Víš, že pan ředitel říkal, že nemusíš hned chodit, potřebuješ se zotavit," připomene mi máma, když vejde do kuchyně s talíři, které zůstaly v obýváku.
„Vím, ale potřebuji se chvíli soustředit na něco jiného než na tohle," odpovím ji a rozhodím rukama, abych obsáhla smuteční výzdobu v kuchyni.
„Navíc musím dodělat tu esej k prezentaci na konci roku."
Máma ke přistoupí a políbí mě do vlasů.
„Táta by na tebe byl hrdý Tam, ale neboj se truchlit, je to správné."
Se slzami v očích mi věnuje menší úsměv a pak odejde s pozdravem na dobrou noc. Když je v tomto  stavu, raději se jí ani neptám na toho podivného chlápka. Možná mi napoví lístek, který si schovala do kabelky pověšené na opěradle židle. Jakmile uslyším buchnoutí dveří ložnice, jsem si jistá, že mé prohledávání tašky zůstane nepovšimnuto.  Moje výčitky přebije zvědavost, otevřu zdobenou sponu a rychle nahmátnu papírek úhledně složený do čtverečku. K mému zklamaní jsou na něm jen tři čísla.