V celém těle mi pulzuje hudba vycházejí z obrovských reproduktorů. Protlačím se mezi svíjejícími těly na parketu a zapluji hned na první volnou barovou stoličku. Mávnu na číšnici, která mi kromě skleničky s čirou tekutinou vsune do dlaně lísteček s třímístným číselným kódem, mrkne a dál se věnuje míchání koktejlů. Spokojeně se pousměji, prohodím pár slov s nějakou holkou, co se na mě začne culit, a raději odejdu. Nikdy není dobré zdržovat se na jednom místě. Ale když vidím její rozšířené zorničky, je mi jasné, že si zítra nebude pamatovat, jak se dostala domů, natož s kým flirtovala u baru. Rychle proklouznu na záchody, kde přesně podle plánu leží pod umyvadly sportovní taška. Přehodím si ji přes rameno, pro jistotu se ještě rozhlédnu a vyjdu ven.

Žilami kolující očekávání způsobuje, že mi  lehce mravenčí konečky prstů, hlavu mám chladnou. Postupuji mechanicky, přesně podle instrukcí.
Jakmile vypadnu z klubu, lačně do plic nasaju večerní vzduch, projdu kolem fronty čekajících na to, až jim bodyguard dá na ruku razítko kočky a oni se budou moci ponořit do temnoty, světel a umělého kouře uvnitř.
Přidám do kroku. Rytmické plácání podrážek o asfalt mě uklidňuje. Náklad na pravém rameni je těžší, než jsem očekával. Přesně o půlnoci mi zavibruje mobil, rychle sáhnu do kapsy svých ošoupaných džínů a přečtu si zprávu, ve které není nic jiného kromě adresy. Vím přesně, kde to je. Zabočím do tmavé uličky, trochu se leknu bezdomovce, ale ten jen zabručí a přetočí se na druhý bok.

Konečně stojím před těmi dveřmi. Dveřmi, které se otevřou jen tehdy, pokud znáte číselný kód. A ten díky Meredith mám. Veselé pípnutí mi prozradí volný přístup. Zatlačím do chladného kovu a vejdu do menší chodby. Třikrát zaťukám na další dveře. Otevře mi muž s tetováním draka na levém spánku. Když mě spatří, rozzáří se mu oči.
„Venku se to hemží poldy, ale ty stejně dorazíš! Přesně jako vždy," zasměje se.
„Děláš, jako bys mě neznal, Stew," odpovím mu.
Společně vejdeme do místnosti, kde kolem stolu sedí tři chlápci, ten ověšený zlatými řetězy pokuřuje doutník, další dva hrají karty.
Pozorně si je prohlédnu, každý detail, teprve potom si sednu naproti nim, ale stejně zůstanu pohledem viset na muži po mé pravici, protože mi je povědomý.
„Pablo," oslovím kupce, sedícího v čele, místo pozdravu. Místnost osvětluje jen chabé světlo z menší zářivky, ale stejně vnímám Pablův uhrančivý pohled šelmy. Před ním leží zbraň a štos bankovek, které by co nevidět měly putovat do mé kapsy.
„Poslíčku, jsem rád, že tu jsi. Máš to, co chci?"
Na klíně sevřu sportovní tašku, po chvíli ji položím na stůl.
Rozbuší se mi srdce.
Poprvé za pět let  se mi strachem rozbuší srdce.
Zpanikařím, protože můj mozek zařadí tvář toho chlapíka vpravo. Odskočím od stolu až převrhnu židli.
„Co tu dělá ten policajt!" vyhrknu, ale on je rychlejší než my všichni dohromady. Vytáhne bouchačku a zamíří na lebku Joea, který do posledního momentu netuší s kým to hraje poker. Když Joe sáhne pro svůj revolver, policajt bez slitování zmáčkne spoušť. To spustí řetězovou reakci. Já se jí ale odmítnu stát součástí a tak se prosmíknu kolem Stewa. Rozrazím kovové dveře před sebou. Všechnu svou energii soustředím na to, abych co nejrychleji zmizel. Abych přežil.
A ikdyž mě pálí každičký sval ani skoro po půlhodině nezpomalím.