Marinette se už dávno rozcvičovala na zimním stadionu. Byla tady téměř celý den. Poprosila mistra Philippe, jestli by jí stadion odemknul už v devět hodin ráno. Neměl s tím nejmenší problém, ale nebyl s ní po celou dobu. To Mari nijak nevadilo. Asi hodinu s mistrem vybírali písničku a když si musel odskočit, vzala si svůj mp4 přehrávač a sluchátka, se kterými trénovala i jindy a začala vymýšlet choreografii. Bylo to složitější, když musela vymýšlet pro pár a ne jen pro sebe, ale to nebylo nic, s čím by si nedokázala poradit.
Blížila se čtrnáctá hodina a Mari si za celé čtyři hodiny dala jen jednu pauzu. Byla lehce vyčerpaná, ale musela dále trénovat. Jakmile dorazí Luka, tak mu ukáže, co prozatím vymyslela.
Zrovna se opírala o mantinel s lahví v ruce, když najednou uslyšela jakýsi hlas. Zarazila se. Slyšela ho matně, protože měla na uších stále sluchátka, ze kterých hrála hudba. Sundala si je.

Ah ah ah ah...

Ztuhla. Ani se nepohnula. Stále naslouchala doufajíc v to, že ten hlas znovu uslyší.

Ah ah ah ah...

Otočila se. Ten hlas šel z jiného směru. Ale... Proč jí přišlo, že jí volá...? Znala ten hlas? Co to sakra...?

Ah ah ah ah...

,,Marinette?" S trhnutím se otočila. ,,Rád tě vidím." Usmál se na ni Luka. Konečně ho po těch dvou neúprosných dnech viděla. Když se k němu ale chtěla rozjet, zastavil ji opět ten hlas.

Ah ah ah ah...

Porozhlédla se kolem sebe, ale nikdo kromě jí a Luky tam nebyl.
,,Jsi v pořádku Marinette?" Nakonec dobruslila k Lukovi a věnovala mu seriózní pohled.
,,Co se děje?" Už chtěla začít mluvit znakovkou, ale uvědomila si zavčas situaci. Naznačila mobil a poprosila. Luka pochopil. Odemkl mobil a otevřel poznámky. Pak ho předal Mari.
,,Slyšel jsi to taky?" Napsala a ukázala mu displej. Luka se zamračil.
,,Co jsem měl slyšet?"
,,Dívčí hlas. Jakoby... Jakoby volal..." Luka záporně zakroutil hlavou.

Ah ah ah ah...

Otočila se. Opět nic. Přišlo jí, že si s ní ten hlas hrál. A nebo se jen silně zbláznila.
,,To nic... Zřejmě se mi jen něco zdálo..." pousmála se.
,,Nebo jsi jen utahaná. Není toho na tebe hodně? Strýc mi psal, že tady jsi už od deváté hodiny. Obědvala jsi vůbec?" Zněl starostlivě. Mari to zahřálo u srdce, ale nemohla se nechat rozptylovat. Musela dál trénovat.
,,Měla jsem vydatnou svačinu ve dvanáct. Měli bychom cvičit. Máme málo času. Ukážu ti, jakou písničku jsme s mistrem vybrali. Něco málo jsem už vymyslela, ale je to trochu složitější vymyslet choreografii pro dva, než při sólistu." Vrátila mu mobil a odbruslila do středu stadionu a opakovala si choreografii, než se k ní po pár minutách přidal i Luka.
Mari mu ukazovala choreografii, kterou spolu upravovali a zkoušeli. Po půl hodině přišel i Philippe a dali spolu všichni tři dohromady polovinu choreografie. Skončili v pět večer. Mari byla vděčná za sprchy, které byly v šatnách. Počítala s tím, že bude celý den trávit tady, takže byla vybavena. Sprchový gel, ručník, čisté oblečení. Vlasy si nemyla. Nechtěla být nemocná. Když byla čistá, převlečená a nachystaná k odchodu, u východu ze stadionu na ni už čekal Luka s taškou přes rameno.
,,Dneska nám to šlo hodně dobře. Jsi šikovná." Mari se usmála. Rukou ukázala na Luku a přikývla.
,,No... Nevěnuji se krasobruslení tak dlouho, jako ty, takže vedeš." Usmál se a položil jí ruku na hlavu. Mari se mu podívala do očí. Její tváře nabraly rudou a srdce začalo bít, jako splašenému koni. Měla máma pravdu? Jsem... Jsem opravdu... Najednou ruku sundal.
,,Mám ještě chvíli čas, tak tě doprovodím domů, jestli chceš." Usmál se. ,,Bydlíš daleko?" Mari záporně zakroutila hlavou.
,,Tak vyrazíme."
Patnáct dlouhých minut. Nikdo za tu dobu nic neřekl nebo neudělal. Mari z toho byla zmatená. Byla šťastná, že Luku konečně vidí, ale... Styděla se snad před ním? Pořád si nebyla jistá. Pomalu se blížili k ní domů, když se ozval Luka.
,,Zítra nebudu moct dojít na tréning." Ani se na ni nepodíval. Mari zamrazilo u srdce. ,,I když je zítra neděle, mám hodně povinností doma a odpoledne mám nějakou práci. Ale v pondělí nebo úterý, ti to vynahradím a můžeme si nějak zajít." Už se na ni podíval s úsměvem. To Mari uklidnilo, ale zatím ne natolik, aby se nezbavila těch motýlů v břiše.
Naznačila Lukovi, že hned za rohem je její dům. Když došli k hlavní bráně, Luka se nestačil vynadívat.
,,Páni... Nezmínila ses, že žiješ v takovém luxusu..." Prohlížel si s obdivem obrovskou budovu. Mari se nad tím jen usmála. Na svém mobilu napsala do poznámek pár slov a ukázala je Lukovi. Ten svůj pohled přesunul na obrazovku.
,,Děkuji ti za tvoji starost a snahu na stadionu. A děkuji za příjemný doprovod domů." Poté si stoupla na špičky a jemně ho políbila svými horkými rty na tvář.
V tu chvíli se otevřela brána a u hlavních dveří, které byly již taky otevřené, stala Nathalie s bodyguardem. Luka byl lehce zaskočen Marinettiným gestem vděku, ale vřele se na ni usmál.
,,Vždy, princezno." To už se oba s úsměvem na tváři a příjemným šimráním v břiše odebrali každý svým směrem.
Ještě ten večer, když se Mari modlila ke své hvězdě, poprvé za jedenáct let změnila své přání. Měla pocit, že to, o co žádala celou tu dobu již nepotřebuje. Ne, když je tady Luka. Teď se odhodlala k novému přání, do kterého vkládala celé své srdce u duši.  A tak, jako každý jiný večer, když skončila svoji modlitbu, odebrala se do postele a upadla do říše snů.

A to jsem si myslela, že dnešek začne úplně krásně.
Jakmile jsem se v osm ráno vzbudila, tak jsem se otočila na druhý bok a tak mi křuplo za krkem, že jsem ztuhla a nedokázala se hýbat.😵 Teď je pro představu 11:25 a já stále ležím v posteli se zaseklým bolavým krkem. Jako už je to lepší, že se můžu už jakž takž hýbat, ale stále se nedokážu posadit a už mě to nebaví 😷

Naštěstí mi náladu zlepšila nová kapitola knihy Co se stalo 1. prosince od AdlaBakovML, kterou všem moc doporučuji!!!💙 Zároveň autorce děkuji, že mi i přes můj menší zdravotní problém zlepšila náladu 💙🌹

Příjemnou neděli přeje Vaše Calimë Mermaid 💙