Bylo 24. prosince osm hodin ráno, když nervózně stála před dveřmi do pekárny. Sekanými nádechy se snažila uklidnit své rychle bušící srdce, jenomže to moc nefungovalo. Před očima se jí míhaly tisíce obrazů, jak na to budou reagovat. Byla z toho nervózní ještě víc. Ucítila stisk na své levé ruce.
,,Jsem tu s tebou. To zvládneš." Pošeptal Luka a dal jí polibek na tvář, čímž si od dívky vysloužil úsměv za všechny hvězdy světa.
,,Děkuju Luko." Stiskla jeho ruku a z hlubokým nádechem otevřela dveře pekárny.
Do nosu je oba zasáhla nádherná vůně čerstvého pečiva. Když vešli ruku v ruce dovnitř, ihned je přivítala starší paní.
,,Dobré ráno děti. Co by jste si přály?" Mari měla jenom kousíček od slz, ale při Lukových prvních slovech se uvolnila.
,,Dobré ráno i Vám." Pozdravil, ale Marinette se stále neodvážila vyřknout jediné slůvko. Když si ji ale stařenka začala přihlížet, myslela, že se na místě propadne.
,,Oh... Váš já poznávám slečno. Vy jste tady nedávno byla se svými přáteli, je tomu tak?" Přikývla na náznak souhlasu.
,,Jste nějaká zamlklá zlato, nemusíte se stydět." Usmála se, což Mari zahřálo u srdce, ale zároveň ji uvnitř ničilo, že mluví s někým, koho nezná a přitom jsou pokrevné příbuzné.
,,Děje se něco drahá? Není Vám dobře?" Mari zakroutila hlavou a stiskla Lukovi ruku ještě víc.
,,Já..." Uchechtla se. ,,Omlouvám se, jen... Jen nevím, jak začít... Je toho tolik, co bych Vám chtěla říct." V jejích očích se zaleskla láska. Láska k babičce, kterou snad niky nepocítila, protože v Adrienově rodině všichni prarodiče již byli dávno po smrti.
,,Omlouvám se, ale nevím, co máte na mysli." Starostlivě se na ni podívala. Luka jen mlčel a poslouchal. Byl tady jako podpora, to ano, ale do rodinných konverzací, které se ho netýkají, se nepletl.
,,Já Vám rozumím. Jen se snažím najít správná slova pro začátek, i když si myslím, že se mi to nepovede. Už Vás ale napínám dost dlouho, takže zřejmě půjdu hned k jádru věci." Paní Dupain hltala každičké její slovo a zároveň dostala i strach z toho, co jí chce neznámá dívka říci.
,,Před sedmnácti lety, došlo k neštěstí. Váš syn se svojí ženou zemřeli v den narození jejich dcery."
,,To já vím drahá. Byla jsem přece jeho matka, tak snad vím, co se jim stalo. Jestli jsi přišla, aby jsi mi to připomněla, tak můžete rovnou odejít." Marinette chápala její bolest, ale chtěla, aby i ona znala pravdu. A tak pokračovala.
,,Jejich dceru, vaši vnučku, jste si chtěli adoptovat. To jste ale z finančních důvodu nemohli, proto si ji adoptovala jiná rodina a vy jste o ní po celých sedmnáct let nevěděli." Stařenka nechápala.
,,Odkud tohle všechno víte. Nikdo o tomhle neví!" Mari pustila Lukovi ruku a přešla blíž k ní.
,,Protože já ji znám. Znám dceru manželů Dupain-Cheng, znám Vaši vnučku." V tu chvíli, kdyby Marinette paní Dupain nezachytila, upadla by.
,,Co se to tady děje?!" Vyběhl z zpoza rohu pan Dupain.
,,Gino!" Přiběhl ke své ženě. ,,Co se děje?" Gina, Marinettina babička, se jen chytila za hlavu.
,,Zdravím pane Dupain. Omlouvám se za komplikace, které tady způsobuji, ale přišla jsem kvůli vaší vnučce. Zúžily se mu zorničky.
,,Jak se opovažujete tady něco takového vůbec vyslovit?!"
,,Já se omlouvám, ale potřebuji Vám to říci." Gina zastavila svého muže ještě dřív, než stihl po dívce vyjet.
,,Ty... Můžeš odpřísáhnout, že znáš naší vnučku a... Dokázala by jsi nás s ní seznámit?" Podívala se na ni s nadějí v očích. Po tolika letech by se konečně seznámila se svojí vnučkou.
,,Ráda bych jí vyprávěla o jejích rodičích, aby jim byla alespoň skrz příběhy blízko a poznala je." Mari se úlevně usmála a zahnala slzy, které se rvaly napovrch.
,,Přísahám. Mohu Vás s ní představit. Klidně hned." Usmála se.
,,Hned? Ale, mi nemůžeme opustit pekárnu." Odpověděl Rolland, děda Marinette.
,,Nemusíte." Svým počínáním si vysloužila jen více zmateně výrazy svých prarodičů.
,,Pane a paní Dupain, dovolte se mi představit. Jmenuji se Marinette Agreste. Mým pravým jménem, které jsem měla při svém narození, Marinette Dupain-Cheng. Jsem dcera Sabine a Toma Dupain-Cheng. Ráda Vás konečně po poznávám." Usmála se. Čekala cokoliv. Hřejivé obětí, slzy štěstí, ale nic z toho nepřišlo.
,,Opravdu si snad myslíš, že ti uvěříme?" Ozval se Rolland. Mari si povzdechla.
,,Čekala jsem, že mi nebudete věřit. Proto jsem přinesla tohle." Podala jim kus papíru, který si ihned převzali a přečetli.
,,Je to potvrzení o mé adopci. Jsou tam napsaní moji biologičtí rodiče a i mé pravé jméno." Bylo ticho. Bylo tak hrobové ticho, až z toho dostala Mari strach. Luka ji objal kolem ramen.
,,Dej jim chvilku. Musí to všechno vstřebat." Jen kývla a čekala na jejich reakci.
,,T-tohle... Tohle je snad Vánoční zázrak..." Usmála se Gina se slzami v očích a postavila se. To Marinette brala jako dobré znamení a ihned se jí ulevilo. Gina přešla k ní.
,,Holčičko moje..." Pohladila ji roztřesenou rukou po tváři a Mari si užívala každičký její dotyk.
,,Babičko..." V tu chvíli si obě dvě padly do náruče. Když Marinette spatřila usmívajícího se Rollanda natáhla k němu ruku, aby se k nim do obětí přidal.
,,Dědečku..."

,,Marinette! Čeká se už jenom na tebe!" Zavolal přes dveře Adrien. Když je otevřela, vyskytl se mu pohled na nádhernou dospívající ženu v červeném triku s černými puntíky a černé áčkové sukni.
,,Moc ti to sluší ségra." Mari se usmála.
,,Ani ty nejsi úplně k zahození." Bouchla ho jemně pěstí do ramene a pak se ho chytila za rámě.
,,Jsi nervózní?" Optal se jí, když kráčeli po mramorové chodbě směrem do společenské haly.
,,Proč bych měla?"
,,Letos budeš zahajovat Vánoce ty." Adrien měl pravdu. Každý rok jejich máma zahajovala Štědrý den písní a pokaždé se k ní přidali ostatní.
,,Ale... Kde bereš tu jistotu?"
,,Děláš si legraci? Konečně můžeš mluvit! Ovšem, že letos zahájení provedeš ty." Mari se usmála. Splní si svůj sen a zazpívá si s mámou.
,,Ano, ano zahájím." Sebevědomě se usmála a spolu se svým bratrem se dostavili do společenské haly, kde se nacházeli jejich rodiče, mistr Philippe, matka a sestra s Lukou a prarodiče Marinette. Mari byla ráda, že všichni přijali jejich pozvání a společně budou slavit.
Když si Emilie všimla svých příchozích dětí, přešla k nim.
,,Oběma Vám to moc sluší."
,,Tobě také mami." Pochválil ji nazpátek Adrien a odešel se bavit k ostatním.
,,Jsi připravena na přípitek a pak na zahájení?" Usmála se Emilie a pohladila Marinette po tváři.
,,Ano. Ano jsem. A doufám, že si zazpíváme spolu." Objala ji a Emilie jí obětí oplatila.
,,Budu jen šťastná."

Všichni již seděli u štědrovečerního stolu a čekali, než jim z kuchyně přinesou jídlo. Marinette se tedy chytila příležitosti a zacinkala lžičkou o skleničku, aby si získala pozornost všech přítomných, což se jí povedlo.
,,Všechny Vás ještě jednou vítám u našeho stolu. Jsem šťastná, že jsme se sešli všichni a můžeme tyhle nádherné svátky oslavit pohromadě. Přiznám se, že co se týče projevu, nejsem v tom moc dobrá, ale to zřejmě víte." Všichni, včetně Marinette se tomu uchehtli.
,,Takže to vezmu tou jednodušší cestou." Kývla k Emilii a ta pochopila

🌸
Je to krásné rozbalit dar
Co září stuhou převázán
🌻
Jenže dárkem nejlepším je,
Ten co už tolik roků mám
🌸
Je nádherný, má váhu svou
Je to dar být rodinou

🌻
Jenom když jsme spolu
To co přejem si, můžem mít
🌸
Jenom když jsme spolu
Šťastné můžem být

🌻
U všech stromků vánočních
Plní se přání snů
🌸
Ale když jsme spolu
Ty mým dárkem jsi, dar dnů

Obě dvě postavili skleničky splátky na stůl a přešly k sobě.

🌸🌻
Šla bych míle, cestou a cestičkou
Za tvou hvězdou třpytem skal
Závějí bych běžela,
Abych pak šla s tebou dál!

🌸
Jenom když jsme spolu
🌻
(Jen když jsme spolu)
🌸
Dny jak doma milé jsou
Jenom když jsme spolu
🌻
(Jen když jsme spolu)
🌸
Chci se smát i s tmou
🌻
Smát i s tmou

🌸🌻
Ať se ztrácím v džungli cest
Jen když jsi tam ty
🌸
Místo kde jsme spolu
Jako lásky strom se skrýt

Za doprovodu ostatních se přesunuli k vysokému bílému stromečku, zdobeného modrými ozdobami. A i ostatní se přidali do zpěvu.

🌸🌻
Jenom když jsme spolu
💐
Jen když jsme spolu!
🌸
Zem je sváteční světa kraj!
Jenom když jsme spolu!
💐
Jen když jsme spolu
🌸🌻
Svět je přímo ráj

🌸
Zvon co právě náhle ztich
🌻
Klidně může spát
🌸
Teď v srdci nám zní
🌻
Zvon srdce nám zní

🌸
Vždycky když jsme spolu
🌻🌸
Zvu tě k svému stolu
Vždyť jen když jsme spolu

Teď se k nim přidal i Adrien a pak Gabriel.

🌼
Všechny líbá...
🌸🌼🌻💮
...nás
Rok náš...

Nathalie rozsvítila vánoční stromeček a všichni zalapali po dechu. Luka se nenápadně přesunul k Marinette a vzal ji za ruku, čímž se na něj podívala svýma nádhernýma očima. Beze slov jí opět ruku pustil a Mari se zastavilo srdce.
,,Marinette..." Zaznakoval. ,,...miluju tě." Do očí se jí dostaly slzy.
,,Chtěl jsem tě tím překvapit a chtěl jsem ti být zároveň i blíže, ale hádám, že znakovou řeč už nebudeš potřebovat. Miluju tě Marinette. Miluju tě celým svým srdcem a byl bych nejšťastnější na světě, kdyby ses stala mojí dívkou." Marinette ho uslzeně pozorovala a ostatní byli potichu. Vytáhl z kapsy krabičku, kterou následně před ní následně otevřel. V krabičce se třpytil jednoduchý stříbrný prstýnek se dvěma hvězdama.

,,Veselé Vánoce Marinette." Nasadil jo prsten na prsteníček její levé ruky, až to trochu připomínalo zasnoubení, ale to nikomu nevadilo.
,,Taky tě miluju Luko. Veselé Vánoce i tobě." Vrhla se mu kolem krku a vášnivě ho políbila. Ostatní kol nich začali tleskat a jásat. Když se od sebe odtáhli, tak se Luka na Mari tázavě podíval.
,,Poslyš, jak jsi říkala, že máš nyní jiné přání, které chceš, aby se splnilo... Co to bylo?" Mari se jen usmála.
,,To je tajemství." Mrkla na něj a ruku v ruce se odebrali ke štědrovečerní večeři.

Člověk by nevěřil, jak tenhle příběh o němé dívce skončí. Ale jedna věc je jasná. Každý z nás má svoji vlastní hvězdu, ať už v ní věří nebo ne. S každým z nás je někdo, kdo na nás dává pozor a shlíží na nás z hvězdné oblohy. Stejně, jako teď shlížela druhá hvězda na noční obloze nad Paříží, na jednu velmi výjimečnou dívku, která se dočkala svého šťastného konce.

Nebo snad... Šťastného začátku?

Fin

Máme tady konec! Už taky bylo načase, ne?😂 Jako to musím říct, že jsem se vytáhla, když vánoční příběh skončil na začátku března 😂

Jsem celkem špatná ve finálních slovech, tak Vám jen poděkuji, že jste se mnou byli po dobu tohoto příběhu a snad se Vám konec líbil 😇

Tímto se s příběhem loučíme a budu se na Vás těšit u dalšího příběhu, který by mohl vyjít až někdy v létě. Až tak pozdě bohužel, protože mě čeká hromada práce v rámci školy a potřebuju se nyní na ni koncentrovat.😖

Ještě jednou moc děkuji a těším se u dalšího příběhu!!!💙

Vaše Calimë Mermaid 💙