❄️23. prosince❄️
Den před Štědrým dnem a zároveň den Vánočního vystoupení. Marinette se na tenhle den těšila jako nikdy, ale nyní se nacházela ve své posteli s kruhama pod očima, rudýma očima a unavená, jako nikdy. Téměř celou noc probděla a probrečela. Chvílemi dost silně uvažovala, jestli nespáchá sebevraždu, ale na to nebyla dost silná, aby si dokázala ublížit. Jediná věc, na kterou se zmohla, bylo nehybně ležet v žalu, bolesti a zklamání. Dveře od pokoje zamkla už včera večer, takže i když na ni Emilie nebo Adrien klepali, bylo jim to k ničemu. Marinette ani nemrkla. Jediná chvíle, kdy otevřela dveře bylo, když jí Nathalie donesla oběd, kterého se stejně nedotkla. Pak byla líná dveře zamknout, ale o tom ostatní nevěděli.
Po celou dobu měla před sebou vizi té fotografie v pekárně. Ten zesnulý pár, to byli její OPRAVDOVÍ rodiče. Rodiče, které nikdy nepotkala a ani nikdy nepotká. Její život nestál za nic. Už jí vytáčelo, jak jí neustále cinkal mobil s upozorněními, že jí napsal Luka, takže ho nakonec vypla. Díky tomu si ani hudbu nemohla pouštět. A takhle strávila téměř celý den. Byla naprosto bez života.
Blížil se čas, kdy by se měla začít připravovat na vystoupení a sejít se s Lukou a mistrem Philippe v parku. To se ale nestalo. Marinette to nedokázala uvnitř obrovského, nyní i zamlklého sídla Agrestů vydržet. Oblékla se do teplého a co nejpotišeji a nejnenápadněji se vytratila ven. Měla štěstí, že na nikoho nenarazila, byla za to doslova vděčná.
Jakmile se dostala ven uslyšela znovu ten hlas.
Ah ah ah ah...
Poprvé za ten den se usmála. Nechápala svoji změnu nálad, ale byla najednou tak strašně ráda, že ji slyší. Ve svém nitru totiž pocítila něco, co ještě nikdy. Rychle se za hlasem rozeběhla. Neměla tušení, kam ji vede a bylo jí jedno, jestli se ztratí. Chce jít pryč. Chce pryč od všeho a od všech, co jí ublížili. Ta žena byla někdo, kdo jí přitahoval a chtěla ji znát.
Ah ah ah ah...
Marinette měla už po hodině pocit, že si s ní ten hlas hraje. Stála pod Eiffelovou věží a snažila se zhluboka dýchat. Bože... Prosím... Prosím... Narovnala se, ale když chtěla pokračovat, zjistila, že ji neslyší. Ne... Ne... Ne, ne, ne, ne, ne... Rozhlížela se kolem sebe a poslouchala. Nic. Začala ztrácet naději. Venku nebyl téměř nikdo, jelikož se velká většina lidí sešla na Vánoční vystoupení. Prosím... Prosím... Ať se snažila jak se snažila, hlas se už neozval a Marinette ztratila veškerou naději. Sesunula se vyčerpaně k zemi. Tohle nemá smysl... Nic už nemá smysl... Patřím do blázince... V tu chvíli se obloha rozjasnila. Když zvedla hlavu k obloze, uviděla ji. Uviděla svoji hvězdu. Na tváři se jí vykouzlil nepatrný úsměv. Sepnula ruce a zavřela oči. Nehnutě seděla a z celého srdce promluvila.
Prosím... Ukaž se... Ticho.
Ah ah ah ah..
Marinette stekla slza a úlevně vydechla.
Ah ah ah ah...
Usmála se.
,,Slyším tě... A už jdu." Promluvila. Otevřela své oči, postavila se a pomalým krokem se vydala za hlasem.
🌸
Celá horečně se chvěju
Snad odvahou svou
Něco je tu známé
Jako sen, který prodírá se tmou
🌸
Vím, že tady jsi
Že jsi přítelkyní mou
Už jsem blízko
Srdce s duší doma jsou
🌸
Byla jsem jen tichá pevnost
Svých citů chladná stráž
Ty svá tajemství
Už dávno neskrýváš
🌸
Ukaž se!
To já tě chci potkat
Ukaž se!
Pojď už hrát
Jsi to ty, kterou já po celý život hledám?
Procitám!
A pravdu chci znát
Ah ah ah ah...
❄️
Ah ah ah ah...
Hlas uslyšela jasněji, než kdy jindy. Uvnitř ucítila úlevu a svobodu. Rozeběhla se směrem za hlasem.
🌸
Teď prvně jsem si jistá
Jistá ve zmatku svém
Být tady je můj osud
Jen pro tohle na svět přišla jsem!
🌸
Vždycky byla jsem tak jiná
Opak věcných pravidel
Je dnes můj den?
Jsi cesta má?
Má život správný směr?
🌸
Ukaž se!
Proč jsem se tak chvěla?
Já přišla jsem z daleka!
Odpověď chci na mé otázky nekonečné!
Tvář tvou chci znát!
Touha má odvěká!
Ani si neuvědomila, že doběhla nazpátek ke známé pekárně. Její hrudník polilo příjemné teplo a ona před sebou uviděla jakési světélko, podobné světlušce. Bylo akorát větší a zářivější. Připadalo jí, jako by to byl kousek světla, které v jejích snech ozařovalo tu neznámou ženu. Bylo bílomodré a teplé. To světlo jí vedlo stále blíž a blíž k pekárně.
🌸
Dnes otvírej mě dveře své
Ať nečekám, ve tmě teskne
Ooh!
Dnes otvírej mě dveře své
Ať nečekám, ve tmě teskne
Ahah!
Světélko jí přivedlo až ke dveřím. Když chytila kliku a potáhla, pohltilo ji modrobílé světlo.
Myslela si, že se nachází v samém jádru polární záře. V té záři zároveň viděla různé úryvky vzpomínek. Hned danou osobu poznala. Sabine Cheng seděla u okna s šálkem čaje v ruce a druhou hladila své těhotenské bříško. U toho láskyplně pěla Marinette známou ukolébavku.
❄️
Tam kde fouká severák
Vládne krajům řekla ledová
,,Mami..." Vydechla při pohledu na její nádherný úsměv. Když její hlas slyšela i za sebou otočila se a kvůli vlně radosti a štěstí si na malý okamžik zakryla dlaněmi ústa a její oči zeskelnatěly. Pak se k ní se slzami v očích a úsměvem na tváři přidala.
❄️
Vrať se domů dítě mé...
🌸
Pravdu znám!
Kolem Marinette se vytvořila další záře smíchaná s mlhou, která pokryla její tělo. Během chvíle na sobě už neměla své zimní oblečení, ale nádherné bílomodré jednoduché lehké šaty s dlouhým rukávem zakončeným do špičky na hřbetu ruky, bílými legínami a na nohou měla zimní brusle. Její vlasy vypadaly jako nádherná nočí obloha plná hvězd, sepnuta do vysokého copu. V jejích očích se leskly slzy a dlaně si položila na srdce, když svoji pozornost odtrhla ze šatů zpět na svoji mámu.
🌸❄️
Ukaž se!
Věř moci svých kouzel
Přeroď se!
V dívku ze svých snů!
❄️
Ženou jsi tou, kterou chtělas být
🌸
A chci být dál!
❄️
(A tou buď dál)
🌸
Svou pravdu znám!
Ah ah ah ah...
Ah ah ah ah...
Ah ah ah ah!
Konečně znala pravdu. Už chápala, proč ji slyšela jenom ona a hádala, že ani tuhke nádheru, kterou teď zažila, nikdo neviděl. Ale to jí bylo teď jesdno. Její duše našla klid a ona věděla, co udělat. Jako kouzlem se pod jejími bruslemi objevoval led, aby se mohla dostat co nejdříve na představení do parku.
,,Nemusíte se bát madam Agreste. Věřím, že se zde Vaše dcera dostaví. Znám ji moc dobře na to, abych si dovolil říci, že když je Marinette na dně, tak jediný lék pro ni, je bruslení. A navíc se na vystoupení velmi těšila. Věřím, že ho jen tak nezmešká." Snažil se Emilii uklidnit Philippe.
,,Jsem takový hlupák. Jsem idiot. Ona za nic nemohla, já... Ach bože..." Gabriel seděl na lavičce jako hromádka neštěstí.
,,Přestaň otče. Tohle nám teď nepomůže. Pokud sem nedorazí, musíme ji jít hledat a pak..." Podíval se mu zhluboka do očí, až sám Gabriel dostal ze svého syna strach. ,,pak se jí omluvíš." S těmito slovy se odebral ke své matce, aby ji utěšil. S Gabrielem si to už vyříkali doma, takže je teď na řadě on, aby se Marinette omluvil.
Luka mezitím nervózně přešlapoval z místa na místo. V jeden den tolik bolesti. Tolik bolesti jsme způsobili tak úžasné a čisté dívce. Nikdy nikomu nic neudělala a takhle se jí to vrátilo. Co je tohle za svět? Topil se ve svých myšlenkách, až si myslel, že se za chvíli zblázní.
,,Je to moje vina... To já jsem jí to ještě nechtěla říct a pořád jsem to oddalovala." Emilie si schovala tvář do dlaní, na kterých měla drahé kožené rukavice. Adrien jí hned zvedl hlavu zpátky.
,,Mami, podíleli jsme se na tom všichni. Neber na sebe všechnu-" Jeho pohled padl za Emilii.
,,Adriene?" Adrien žašle vydechl. Emilie se nechápavě otočila jeho směrem a postupně se k ní přidali i Gabriel, Luka a mistr Philippe.
,,To je..." Zamrkal Gabriel.
,,To není možné..." Promnul si oči Philippe. Luka se protáhl dopředu a úlevně se usmál.
,,Je to ona."
Marinette už z dálky rozpoznávala konkrétní postavy. Jako první byli Adrien s Emilií a pak Luka a mistr Philippe. Přidala hned tempo a během chvilenky byla u nich.
Když na kouzelném ledu zabrzdila a tím vytvořila malinkatou hromádku sněhu, led zmizel a Marinette přede všemi stála v plné kráse, už jen na sněhu.
,,Marinette!" K pohybu se jako první odvážila Emilie a sevřela ji v pevném náručí se slzami v očích.
,,Tohle nemůžeš dělat! Nemůžeš jenom tak zmizet a nechat vypnutý mobil doma a nikomu nic neříct! Myslela jsem, že se ti něco stalo! Prosím... Moc tě prosím... Už tohle nedělej... Já... Omlouvám se ti... Měli jsme ti to říct už dávno, ale... Báli jsme se... Já se bála... Bála jsem se, že tě ztratím... I když nejsem tvá biologická matka a ty moje biologická dcera, vždycky, VŽDYCKY pro mě budeš, jako moje vlastní. Miluju tě Marinette nadevše na světě. Slibuji, že budu lepší máma." Vyplakala se jí na rameni a čekala na jakoukoliv reakci.
Marinette Emilii obětí oplatila a pevně ji sevřela. Se slzami v očích usmála.
,,Omluva přijata." Emilie se urychleně odtrhla a podívala se své usmívající se dceři do uslzených očí. Byla stejně překvapená, jako ostatní.
,,T-ty... T-ty-ty jsi...?" Rozkoktala se a položila jí dlaň na tvář.
,,Ano. Ano promluvila. A konečně můžu říct to, co mám na srdci." Vzala Emilii za dlaně a sevřela je.
,,Miluju tě mami." Emilie myslela, že omdlí. V tuhle chvíli si to ale nemohla dovolit. Marinette ji po tom všem nazvala mámou. Nezmohla se na nic jiného, než na pouhé;
,,Taky tě miluju Marinette, strašně moc." Opřely se čely o sebe a propletly si prsty. Když se od sebe odtáhly, opatrně na bruslích ve sněhu přešla k Adrienovi, který měl taky kousek od toho, aby se rozbrečel. Vzala ho za ruce.
,,Děkuju ti Adriene. Lepšího bratra jsem si nemohla v životě přát." Usmála se a políbila ho na tvář. To ji už ale on na oplátku sevřel v náruči.
,,Konečně se budu moct s kým pořádně hádat." Zasmál se do jejího ramene a pak ji pustil.
Když došla k mistrovi Philippe, objala ho.
,,Děkuji. Děkuji, že jste to se mnou za těch pět let nevzdal." Políbila ho na tvář a usmála se.
,,To já děkuji, že jsem měl tu čest učit tak dokonalou bruslařku." Usmál se.
,,Marinette...?" Otočila se za hlasem. Před ní stál Gabriel černém kabátě a s provinilým výrazem na tváři.
,,Já... Chtěl bych se ti omluvit. To co jsem ti řekl a udělal je neodpustitelné, proto tě o odpuštění ani nežádám. Jenom chci, aby jsi věděla, že to, co jsem udělal, už se nikdy nestane. Jediná věc, o kterou tě žádám, je druhá šance. Dáš mi prosím druhou šanci?" Mari si ho chvíli tiše prohlížela, bez jakékoliv známky emoce. Gabriel byl dost nervózní a atmosféra začala houstnout. Mari ho vzala za ruce a položila je na svoje srdce. Překvapeně se na ni podíval. Jeho výraz byl ještě překvapenější, když viděl dívku s obrovským úsměvem na tváři a slzami v očích.
,,Miluju tě tati. A všechno ti odpouštím. Slibuji, že budu lepší dcera." Gabriel myslel, že upadne. Marinette byla dneska samé překvapení, a zřejmě s tím nehodlala jenom tak přestat. Gabriel ji pevně sevřel.
,,Děkuji ti, děkuji ti Marinette..."
,,Dcero."opravila ho. ,,To se mi líbí víc."
,,Co se stalo? Jak... Jak je tohle všechno možné?" Optal se Luka, když se k němu Marinette konečně dostala a svíral její ruce. Mari se podívala směrem na Emilii a pak zpět na Luku.
,,Víš, jak jsem ti říkala o té hvězdě?" Přikývl. ,,To ona mě volala. Ta hvězda mě volala k sobě. Ta hvězda, byla moje máma. Sabine Cheng." Emilie se chytila Gabriela a zalapala po dechu.
,,Sabine?" Mari se na ni podívala a přikývla.
,,Ale... Jak?" Optal se znovu Luka.
,,Chtěla mě vidět. Chtěla mě vidět a díky tomu, že jsem chtěla vidět i já ji, tak se to stalo."
,,Co?"
,,Tohle!" Ukázala na sebe.
,,Viděla jsem se s ní. Byla nádherná. To ona mě kouzlem takto proměnila a... Snad i díky ní jsem dostala hlas." Usmála se a opět se podívala na Emilii.
,,Už chápu, proč jsi mi zpívala tu ukolébavku. Chtěla jsi, aby se mnou máma byla celou dobu. A to se i stalo. Nebýt vás se nic z tohoto nestalo. Jsem vám všem moc vděčná. A máma taky." Podívala se nahoru a všichni ji následovali. Druhá hvězda nádherně zářila a osvítila Marinette tak, že vypadala jako princezna noční oblohy. Nejenom její šaty, ale i její vlasy se třpytily. Všem to vyrazilo dech a Emilii opět ukáply slzy.
Ucítila stisknutí své ruky.
,,Marinette." Podívala se na Luku.
,,Nevím, co sis myslela, když jsi mě viděla s Alyou, ale chci tě ujistit, že mezi námi nic nebylo. Přiznám se, že jsem se s ní scházel, ale to bylo z toho důvodu, aby mě něco naučila." Mari se na něj nechápavě podívala.
,,Naučila?" Luka ji nervózně pustil a s rudými tvářemi zvedl ruce.
,,Marinette..." Zalapala po dechu. On se učil... Kvůli mě...? Sledovala každičký pohyb jeho rukou.
,,Já-"
,,A na závěr celého večera prosím přivítejme krasobruslařskou dvojici, která si pro nás připravila velkolepé vystoupení! Tak nám to tedy oznámil jejich trenér, mistr Philippe!" Všichni se podívali směrem ke kluzišti a Mari se usmála na Luku. Luka chtěl už pokračovat ve znakování, ale Marinette ho zarazila.
,,Ještě počkej. Ta pravá chvíle ještě přijde." Odpovědí byl Lukův úsměv a následně sundání jeho zemní bundy, pod kterou se skrýval dres, který od Mari dostal k Vánocům. Philippe podal Lukovi jeho brusle z tašky a on si je nasadil a zavázal.
,,Tak jim jdeme vytřít zrak." Nastavil k Marinette ruku a ona ji s radostí přijala. Když odbruslili doprostřed kluziště, pohledem oba dva projeli dav, aby našli jejich skupinu, plus rodinu od Luky.
Marinette poskočilo srdce tehdy, když viděla Natha s Marcem a vedle nich pana a paní Dupain. Její prarodiče. To oni ale ještě nevěděli. Hřejivě se usmála a s Lukou zaujali začínající pózu, po které následovala ta nejúžasnější show celého večera.
Největší hvězdná kapitola celého příběhu je tady! Psaní téhle kapitoly jsem si moc užila a doufám, že jste si písničku pustili zároveň k textu, protože to je pak úplně něco jiného!💙
Marinette konečně přišla na to, kým doopravdy je a čím chce ve svém životě být a hlavně s kým ho chce prožít!
Pište a přehánějte, protože za tuhle kapitolu jsem dost pyšná a těším se na vaše názory!
Čeká nás poslední kapitola do konce, a to je 24. prosince, který je zároveň i epilog dalo by se říci 😇
Mějte se krásně a zanechte hvězdičku a komentář!😍
Vaše Calimë Mermaid 💙
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro