Byla pátá hodina večer, když stála před velkým zrcadlem, oblečena v nadýchaných růžovoučkých jednoduchých šatech. Její vlasy byly rozpuštěné, jen na ozdobu měla na zadní části připevněnou sponu s motýlem, který zároveň zdobil její štíhlý pas. Vypadala jako princezna, která se chystá na královský bál. Stejně jako každý rok si myslela, že to rodiče s jejími narozeninami přehánějí, ale nikdy nic neřekla. Ve společenském sále a hale se již sešla celá jejich rodina. Měli velkou rodinu, takže bylo jediné štěstí, že měli tak mohutný dům.
Ze šatů a veškerých hostů se její myšlenky přesunuly k Lukovi. Včerejší den byl dokonalý, moc ráda na něj vzpomínala, až na jeho konec. Jediná její záchrana byl v té době Adrien, který se jí po zbytek večera věnoval a snažil se jí jakkoliv rozveselit. Z myšlenek jí vyrušilo zaklepání na dveře. Svůj pohled stále měla upřený na zrcadlo.
,,Je čas zlato. Všichni dole čekají." Usmála se Emilie, oblečená v nádherných tmavě modrých úplých šatech s pavím zdobením.
,,Zalto?" Přešla k Marinette a položila jí ruku na rameno. Mari se stále prohlížela.
,,Mrzí mě, co se stalo včera. Přála bych si, aby to bylo jinak a... Hlavně aby byl tady..." Stekla jí neposlušná slza po smutné tváři, kterou Emilie hned utřela.
,,Adrien nám všechno řekl, protože měl o tebe strach, takže vím, o čem mluvíš. Mrzí mě to Mari, ale musíš respektovat jeho rozhodnutí. On ví, že by jsi ho tady chtěla, takže je teď jenom na něm, jak s tím naloží." Podívala se na ni skrze zrcadlo. Mari stále hypnotizovala sebe samotnou.
,,Teď na tebe dole ale čeká rodina, která tě miluje a chce se s tebou vidět. Navíc to jsou tvé sedmnácté narozeniny. Dnešek si užiješ. To slibuji." Mari konečně věnovala pohled Emilii, která se na ni usmívala. Nakonec i ona vykouzlila malý smutný úsměv a objala ji.
,,Tak pojď. Už čekají." Odtáhla se a vyrazila s ní po chodbě, až ke schodům do haly.
Sotva vkročila na mramorovou podlahu, uslyšela hlučné hlasy ozývající se ze spodního patra. Najednou se jí zmocnila úzkost. Nechápala, co se děje, protože se jí něco takového nikdy předtím nestalo.
,,Jsi nádherná dcero." Políbil jí Gabriel hřbet ruky a následně nabídl rámě. Adrien udělal to samé, akorát nabídl rámě své matce. Čtveřice rodiny Agrestů sešlapovala po dvojicích mramorové schody do haly. V hale se veškerá pozornost přesunula na Marinette plující po schodech jako majestátní labuť. Všichni žasli.
Mari si někde v hloubi duše přála, aby tady byl Luka a věnoval jí ten jeho nádherný úsměv. Ať hledala očima po hale jak hledala, nikde nebyl. Nakonec to vzdala a smutně si povzdechla, toho si všiml Gabriel.
,,Usmívej se a raduj se. Dnes jsou tvoje narozeniny, tak si tu smutnou tvář schovej." Řekl mile, ale znělo to spíš jako rozkaz. Mari byla poslušná dcera, takže svůj smutek zchovala za maskou dokonalé dcery.

Následující hodinu se pouze přálo oslavenkyni, předávaly se dary a rozkrál se dort. Když nadešel čas, začala již zaplacená kapela hrát valčík, na který Marinette začala s Gabrielem tancovat. V polovině se k nim přidali další páry, včetně Adriena s Emilií. Všichni se bavili, tančili, oslavovali a popíjeli, až na jednu tmavovlasou dívku, která stála u stolku se sladkými jednohubkami. Snažila se, tak moc se snažila na Luku nemyslet a užít si dnešní večer, ale to se jí nedařilo. Téměř všechno tady jí Luku připomínalo. Hlavně ta hudba.
,,Marinette." Vylekaně uskočila a málem by i upadla, kdyby jí nezachytily sliné paže.
,,Omlouvám se, nechtěl jsem tě viděsit." Omluvil se Adrien a pomohl jí najít ztracenou rovnováhu.
,,T-to nic Adriene. Děkuji za záchranu. Copak potřebuješ?" Usmála se na něj.
,,Ještě jsme ti nedali my dárek." Řekl a vzal ji za ruku k Emilii a Gabrielovi.
,,Tady je oslavenkyně!" Zasmál se Gabriel. Podle všeho byl trochu připitý, ale uměl se hlídat, takže při vědomí byl také. Občas mu to jenom uteklo, však nadále si dokázal udržet své postavení a hrdost.
,,Rodičové." Vysekla jemné pukrle, jak byla naučena při takových akcích.
,,Rádi bychom ti dali náš dárek." Řekla Emilie a podala Marinette pečlivě zabalený dárek. Poděkovala a následně ho rozbalila. V krabici se nacházely snad ty nejdražší a nejvíce propracované krasobrusle. Mari se zatajil dech. Vždy si takové přála, ale neměla odvahu do nich investovat tolik peněz.
,,Tak nějak jsme vytušili, že by jsi je chtěla, tak snad se ti líbí." Usmála se Emilie. Odpovědí se jim dostalo obětí. Marinette by si v životě nepomyslela, že by tyhle brusle mohla mít. Měla v plánu je použít na Vánoční vystoupení.
,,Mockrát děkuji! V životě bych nevěřila, že je budu mít! Moc děkuji!" Zaznakovala, když se odtáhla a věnovala každému z nich polibek na tvář.
,,To jsme rádi." Usmál se Gabriel.
,,Teď si tě ukradnu já ségra!" Popadl ji za ruku Adrien a odběhl s ní do soukromí.
,,To jsi mi to nemohl předat tam?" Usmála se, když se zastavili v jedné z místností.
,,Nene. Tohle je totiž tajný dárek, který je jen a pouze pro tvé oči. Zavři je." Mari tedy se zájmem oči zavřela.
,,Nastav ruce." Tak udělala. Chvíli se nic nedělo, ale najednou ucítila na svých dlaních tíhu, až jí trochu poklesly.
,,Dobře, můžeš otevřít oči." Řekl Adrien a čekal na její reakci. Věděl, že Marinette miluje knihy, obvzlášť, když to byly pohádky a fantasy příběhy. Chtěl jí darovat něco speciálního, kdo nikdo jiný nemá, a tak jí sepsal knihu jejích oblíbených pohádek, příběhů a zároveň i on sám jí tam nějaké připsal, jako dárek přímo od něj.
Marinette nedokázala od knihy odtrhnout oči. Byla těžká, takže ji musela položit na stůl, který byl kousek od ní. Byla tlustá, mohla mít přes 2000 stran, nedej bože i víc. Měla nádherné tvrdé desky, zdobené draky, elfy, vílami a mořskými pannami. Vypadala jako ta nejkrásnější a nejvzácnější kniha pohádek a kouzel.
,,Jsou tam všechny příběhy, které nám kdy máma vyprávěla. Pomohla mi s tím samozřejmě, protože si je pamatovala lépe, než já. Proto jsem tam ještě připsal nějaké ty fantasy příběhy. Řeknu ti, byla to fuška, jelikož se v tomhle více orientuješ ty, ale chtěl jsem pro tebe jenom to nejlepší. Doufám, že se ti líbí. Je jediná svého druhu. Takhle kniha je totiž určená jenom pro tebe. Je to originál a žádná kopie neexistuje." Vysvětlil Adrien. Marinette byla ticho. Polštářky prstů přejížděla po ornamentech vytvořených na deskách knihy a snažila se každičký zákrut, každičký detail zapamatovat. Na kožených barevných deskách s kousky krystalů se začaly objevovat slzy. Marinette, ačkoliv byla němá, neměla slov. Nevěděla, co dělat. Do těchto situací se už několikrát dostala, ale tohle... Tohle od nikoho nikdy nedostala... Nikdo ji neznal lépe, jako Adrien. Jen on věděl, jak jí pomoci a jako jediný věděl, co má ráda a jak jí rozveselit.
,,M-Mari...?" Znervóznil, když ji viděl plakat. To nechtěl.
,,Mari j-já se omlouvám, nechtěl jsem-" ocitl se v jejím obětí. Bylo silné a plné lásky. Do ucha mu pouze dechem zašeptala;
,,Děkuji Adriene..." A pak se s úsměvem odtáhla. Adrien byl v transu. Ačkoliv to jeho sestra nevěděla, udivovala ho pokaždé čím dál víc. Za tu dobu, co byl pryč se neskutečně změnila, ale zároveň byla pořád stejná.
,,Nádhernější dárek jsem nemohla dostat. Jsem neskutečně šťastná. Nevím, jak ti mám poděkovat... V životě jsem nic tak nádherného nedostala. Opravdu moc děkuji. Tato kniha je od dnešního dne ta nejdražší věc, kterou vlastním." Utřela si slzy a sevřela těžší knihu na hrudi. Adrien se usmál.
,,Trochu jsi mě vyděsila, o tom žádná, ale jsem moc rád, že se ti dárek líbí. Prozatím ti ji uschovám, než skončí oslava, ano?" Mari přikývla a předala ji Adrienovi. Chvíli na něj počkala, než se vrátil a pak ruku v ruce se odebrali zpátky do společenské místnosti.
,,Jo a málem bych zapomněl! Čeká tě ještě jedno malé překvapení." Zašmátral v kapse a vytáhl šátek.
,,Už jsem toho dostala dost Adriene. Už nic víc nepotřebuju." To už jí ale Adrien zavázal oči a vzal ji za ruce.
,,Tohle ale není ode mě nebo rodičů." Zasmál se a odvedl Mari kamsi zpátky do haly.
,,Tak jo, můžem." Můžem? Pomyslela si, ale to už jí Adrien sundal šátek. Její dech se zastavil někde na půli cesty. Na mezipatře, které spojovalo dvě schodiště v jedno (ze kterého scházela Mari s Gabrielem), stál chlapec s černými vlasy s modrými konečky, oblečen v tmavě modrém obleku a nachystanou kytarou. Marinette nevěděla, jestli má být šťastná nebo se cítit ublíženě.
Bylo ticho. Veškerá pozornost byla přesunuta na Luku. Všichni čekali, nějaký srdečný projev, ale nic takového se nestalo. Jediné, co nekonečené ticho prorazilo, byly tóny kytary, na kterou Luka začal hrát. Po chvíli se k tónům přidal i jeho zpěv.

You might not think you're a supermodel
But you look like one to me
I'd rather have your picture on my phone
Than on a cover of a magazine

It's hard to think that a girl like you
Could have any insecurities
It's funny how all the things you would change
Are all things that are cute to me

And I know you don't believe me
And you think that I'm a fool
But I don't care

Maybe
You'll never see in you
What I see
The little things you do
That make me go crazy
I'm not crazy
You're perfectly perfect to me

You brush it off everytime I tell you
Your smile lights up the room
And I'm guessing that you don't even notice
The whole world notices you

You think you're clumsy
I think you're cool
You say you're typical
But I think you rule

Sometimes I wonder if you'll ever believe
That I wrote this song for you

Maybe
You'll never see in you
What I see
The little things you do
That make me go crazy
I'm not crazy
You're perfectly perfect

Someday
You're gonna see you're beautiful this way
And that you'll always gonna
Make me go crazy
I'm not crazy
You're perfectly perfect to me

You don't have to try
Change a single thing
It's just the way you are
Sweeter than anything
Maybe I'm a fool
But it's always been you

Cause no-one ever makes me smile the way you do

Maybe
You'll never see in you
What I see
The little things you do
That make me go crazy
I'm not crazy
You're perfectly perfect

Someday
You're gonna see you're beautiful this way

And that you're always gonna
Make me go crazy
I'm not crazy
You're perfectly perfect to me
Whoa whoa

Yeah
You're perfectly perfect to me

Whoa whoa
You're perfectly perfect to me...

V průběhu písně sešel Luka schody a došel až k rudnoucí Marinette, nacházející se v rozpacích. Měla dlaněmi zakrytá ústa a po tváři jí stékaly slzy. Kolikrát jí dnes ještě někdo rozpláče? Divila se, že vůbec ještě nějaké slzy v zásobě měla. Luka si přehodil kytaru na záda a věnoval jí pohled.
,,Moc mě mrzí, jak jsem se včera zachoval. Nechtěl jsem být takový, byl jsem naštvaný na sebe. Ty mi toho dáváš tolik a já ti nedal téměř vůbec nic a to mi nepřišlo zprávné. Slibuji, že se polepším a žádám tě o poslední šanci." Vzal ji za ruku a pevně stiskl. ,,Nemůžu totiž o tebe přijít. Znamenáš pro mě až příliš moc. Omlouvám se ti." Všichni v místnosti potichu sálu a sledovali dění. Nikdo sice nechápal, o co se jedná, ale jedno bylo jasné, ti dva se milovali. Marinette zalapala po dechu a otočila se na Adriena. Pochopil a přešel k nim. Mari nedobrovně pustila Lukovi ruku. Adrien byl překladač.
,,Myslím, že chápu, co máš na mysli. Nechtěla jsem, aby ses takhle cítil a mrzí mě to. Teď já žádám o tvé odpuštění. Zároveň ti děkuji za nádhernou píseň. Dnes mě už tolik lidí rozplakalo, že se divím, že mi ještě nějaké slzy zbyly. Jsem šťastná, že tady jsi a..." Až teď si uvědomila, co má Luka na sobě.
,,Odkud jsi vzal ten oblek? Přece jsi..."
,,Jo tohle." Nenechal Luka Mari, ani překládajícího Adriena domluvit.
,,Tvůj bratr mi tak trochu otevřel oči." Pousmál se. Mari hodila na Adriena vražený pohled. Ten se jen nervózně zasmál.
,,No co? I já jsem kolikrát potřeboval od někoho popostrčit." Řekl sebevědomě.
,,Ublížil jsi mu?" Optala se přímo něj. Adrien jí ve znakové řeči odpověděl.
,,Jen jsme si popovídali, to bylo vše." Usmál se a Mari jen zakroutila nevěřícně hlavou. Pak se zase podívala na Luku a Adrien opět překládal nahlas.
,,Jsem ráda, že ti padne. Sluší ti."
,,Nemohu se srovnávat s tebou. Jsi nádherná. Moc ti děkuji za dárek." Chvíli tam mlčky stáli ruku v ruce a dívali se na sebe.
Ticho prolomila až kapela, které dal povel Adrien mávnutím ruky. Ostatní se opět začali mezi sebou bavit a všechno se znovu plynule rozjelo. Adrien odebral Lukovi kytaru a popostrčil ji k Marinette.
,,P-promiň..." Nervózně se pousmál. Mari mu úsměv oplatila a vzala ho za ruce. Pravou dala kolem svého pasu a levou vzala do své pravé. Levou ruku položila na jeho rameno. Pak se začali pohybovat do rytmu hudby.
,,Vzpomínáš si na nás první tanec? Nic lepšího jsem snad ani nezažil." Mari s úsměvem přikývla.
Celý zbytek večera strávili a protancovali spolu. Vypadali jako nádherný pár. Když se oslava blížila ke konci a už někteří členové rodiny odešli, vzala Mari Luku Na její oblíbené místo, a tou byla zimní zahrada.

Byli sami dva. Uprostřed udržovaných rostlin a krásných květin, o kterých si Luka myslel, že je nemožné, aby kvetly v zimě. Nejkrásnější květinou v té zahradě, byla Marinette. Stála uprostřed toho všeho, měla zavřené oči a začala vnímat své okolí pomocí sluchu a čichu. Pro ostatní lidi to mohlo být nezvyklé, ale pro ni to bylo něco, co jí uklidňovalo. Nechodila tady tak často, jak si sama přála, ale když už tu byla, užívala si to. Luka byl naprostou okouzlen. Byla nádherná, věděl jak půvabná a křehká je na venek a silná, sebevědomá uvnitř.
Zničehonic se otočila a přešla k němu, byla až nebezpečně blízko. Vzala Lukovy ruce do těch svých a jen tak tam stála. Chlapec netušil, co měla dívka v plánu, a tak tam jenom tak stáli a užívali si tu chvíli, kdy byli osamotě spolu. Až o několik dlouhých minut později si Luka uvědomil, že je Mari němá a nemá sebou nic, na co by mohla psát. Proto byla ticho, čekala na něj. Nejraději by si namlátil, ale nejprve by jí měl odpovědět.
,,Takže... Ehm... Co budeme dělat?" Řekl dost nervózně, až se Marinette němě zasmála. To vykouzlilo Lukovi na tváři úsměv. Když očima zabloudila nad jeho hlavu a pak na něj, lehce znejistěl. Stále držela jeho ruce a doufala v to, aby ji Luka pochopil. Když to zopakovala několikrát, podíval se Luka zvědavě nad sebe. V duchu si začal nadávat do volů. Marinette chtěla, aby se tam podíval, jenže on jako pitomec to nepochopil. Nakonec se s rumnělcem, který měla nyní i dívka na své tváři, podíval do jejich nádherných očí. Pustil její ruce a položil je na její uzounký pas. Zachvěla se, své ruce položila na jeho vypracovanou hruď a čekala. Když se k ní Luka začal naklánět, s úsměvem zavřela oči a čekala, dokud se jejich rty nespojily v nádherný polibek. Nad nimi viselo jmelí svázáno bílou stuhou.

Překvapení! Tak snad jsem se Vám trefila do chuti a kapitola se líbila 💙 Popravdě jsem si psaní tě kapitoly dost užila už jen z toho důvodu, že 18.12. mám narozeniny i já 😂😎

No nic. Já se jdu zpátky věnovat škole a těším se na Vás zase zítra!💙

Vaše Calimë Mermaid 💙