Nekonečná tma byla hustá, jako krupicová kaše. Dívka byla dost nervózní, když se v ní opět ocitla. Jediné, co jí znervóznilo ještě víc, bylo to, že bylo ticho. Žádný hlas neslyšela.
,,Haló? Jsi tady?" zvolala do tmy, ale žádná odpověď se k ní nedostavila. Povzdechla si a tak se vydala do nekonečné tmy. Když začala ztrácet naději v tom, že se vůbec z toho snu probudí promnula si oči.
,,Kdo jsi...? Co po mě chceš...? Jak se tě mám vůbec zeptat, když tě nedokážu ani přivolat...?" v tu chvíli se v ní něco pohlo a narovnala se. Myslela si, jak pošetilá musela být, když věřila, že by to mohlo vyjít. Nakonec přiložila dlaně k ústům a zvolala.
,,Ah ah ah ah..." Na chvíli se odmlčela a poslouchala. Nic, zkusila to znovu.
,,Ah ah ah ah..." Stále žádná odpověď. Zamračila se. Zhluboka se nadechla a zvolala co nejvíce dokázala.
,,Ah ah ah ah!!" Najednou uslyšela rány a utichla. Veškeré smysly zaměřila na ten stále opakující se zvuk a rozhlížela se kolem sebe, aby našla jeho zdroj. Znělo to jako...
,,Bubny?" Opět se otočila. Teď už se k tomu pravidelnému zvuku přidal zpěv.

Na na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwana

Tma začala pomalu ustupovat a místo ní okolo sebe začala vidět siluety postav, které byly zezadu osvíceny modrobílým světlem. Když zaostřila všimla si, že některé z nich držely hole v rukou, se kterými do rytmu bouchali o zem.

,,Tak to je to, co vydávalo ten zvuk..." Když zaostřila ještě víc všimla si, že se dané siluety postav dotýkají ramen a tím vytváří řetězec, který Marinette obklopoval. Byla uvězněna v kruhu těchto neznámých siluet, které se rozezpívaly ještě víc, než předtím.

Na na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwanaNa na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwana

Na na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwana
Na na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwana (ha ha ya)...

Ticho. Marinette si je všechny prohlížela a čekala, co se bude dít. Siluety se ale ani trochu nepohnuly. Mari ucítila na svých zádech teplo, za kterým se následně otočila. Jasné modrobílé světlo ji na chvíli oslepilo, avšak když si trochu zvykla, spatřila další siluetu. Od ostatních se ale lišila svojí velikostí. Byla třikrát větší, než ty ostatní a zpoza ní vyzařovalo světlo mnohem jasněji. Podle rysů dokázala Mari rozpoznat, že se jedná o ženu. Ucítila, jak od ní začal foukat jemný větřík, který si začal hrát s jejími vlasy. Silueta roztáhla ruce, jako by snad chtěla tmavovlásku vyzvat do svého obětí? Pak se ozval Marinette známý hlas.

Ah ah ah ah...

Ah ah ah ah...

,,To jsi ty...?" Chtěla se k ní přiblížit, ale z jemného větříku se stal silný vítr, který nechtěl Marinette pustit ani o krok dále. Siluety okolo začaly pomalu mizet.
,,Počkej prosím! Kdo jsi?! Co ode mě chceš?! Prosím!" Silueta se ani nehla. Jediné, co bylo v pohybu, byl silný vítr, který Marinette odfoukával stále dál a dál od jejího cíle.
,,Počkej prosím! Stůj!"

Otevřela oči a zpocená se vymrštila do sedu. Stále s hlubokým dýcháním se dívala před sebou s nadějí, že tu ženu snad znovu uvidí, ale tomu se nestalo nejméně dalších pět minut. Opět ulehla a její pohled byl tentokrát upřen na vysoký strop. Co jsi sakra zač...? Letmo se podívala na budík vedle své postele. 7:17. Pochopila, že se nadále už moc nevyspí, takže vstala a odebrala se do koupelny, kde si udělala hygienu, osprchovala se a umyla si hlavu. Zabalená v ručníku a s turbanem na hlavě vyšla z koupelny zrovna, když jí cinklo upozornění mobilu. Přešla tedy k němu se zvednutým obočím a zkontrolovala displej. Srdce ji poskočilo tehdy, když zjistila, že daná zpráva přišla od Luky, nevědomky se usmála.

Luka: Dobré ráno princezno. Doufám, že jsem tě neprobudil. Chtěl jsem se zeptat, jestli by jsi dneska zase nezašla ven? Dnešní program mi odpadl, takže mám celý den volno.☺️

Nad oslovením princezno ji zahřálo u srdce a tváře nabraly barvu. Luka jí tak sice říkal často, ale bylo pro ni těžké se chovat za jeho přítomnosti normálně, vzhledem k jejím citům k němu.
Na jednu stranu s ním moc chtěla strávit den, ale zároveň se bála, že jí ta neznámá žena bude opět volat a ona se Lukovi nebude dostatečně věnovat. Avšak srdce bylo rychlejší, než hlava, a už Lukovi odpověděla.

Marinette: Dobré ráno i tobě Luko. Vůbec jsi mě nevzbudil, jsem už chvíli vzhůru. Velice ráda bych zašla ven. Ráda bych ti poděkovala za nádhernou včerejší projížďku. Byla kouzelná.😍☺️

Po dobu, než jí Luka opět odepsal, se převlékla a sundala si turban.

L: To já děkuji tobě za nádherný a nezapomenutelný zážitek. Jsem moc rád, že se ti projížďka líbila. Mohla by jsi už teď dopoledne? Pozval bych tě potom na oběd.😘

Mari se usmála a s dosednutím na měkkou postel odepsala.

M: Neměl by být problém. Jenom to musím říct rodičům. Co takhle v půl deváté?😇

Vyfénovala si hlavu a pak se opět vrátila, již hotová, k mobilu.

L: O půl deváté tě vyzvednu.😊

S úsměvem na tváři si Marinette pohopsávala a tancovala, jako nejšťastnější člověk na světě. Včerejší projížďka s Lukou byla naprosto dokonalá. Doufala, že si tu projížďku někdy zase zopakují a pojedou třeba i v létě, kdy bude větší teplo. Teď ale musela jít oznámit svůj dnešní program.
Odebrala se do jídelny na snídani, kde již seděli Gabriel s Emilií. Když si Marinette Emilie všimla, usmála se.
,,Ahoj zlato. Co tak brzo?" přivítala ji a tím donutila pozdravit i Gabriela. 
,,Dobré jitro mami, tati. Měla jsem jen špatný sen, ale už je to dobrý." Až teď si všimla, že s nimi není Adrien.
,,Kde je Adrien?" Sedla si a pustila se do nachystané snídaně.
,,Tvůj bratr byl včera se svými přáteli na párty a přespal u Nina. Vrátí se zřejmě až v odpoledních hodinách." odpověděl Gabriel. Mari nad svým bratrem pouze zakroutila očima.
,,Chtěla jsem se zeptat, jestli by nevadilo, kdybych byla dnes až do večera pryč?" optala se svých rodičů, kteří své dceři pouze věnovali překvapené výrazy.
,,A... Co máš na celý den v plánu?" zeptal se podezřele Gabriel.
,,Luka mě pozval ven. Rádi bychom spolu strávili dnešek. Doprovodil by mě večer domů." Vysvětlila. Emilie si všimla, že se to Gabrielovi moc nelíbí, a tak zakročila dříve, než stihl jakkoliv odpovědět.
,,Samozřejmě můžeš, ale pod podmínkou, že do šesté hodiny večer budeš doma s tím, že tě tedy Luka doprovodí." Usmála se na ni matka a položila Gabrielovi svoji dlaň na tu jeho. Mari se zalesklo v očích.
,,Budu! Moc děkuji!" Dojedla, oba dva rodiče políbila na tvář a odebrala se připravit do svého pokoje.
,,Co to mělo znamenat Emilie? Přece jsme na dnešek měli vymyšlený program a ty ho jen jednou větou takhle zrušíš a necháš Marinette na celý den odejít pryč?" Pronesl s mírně zvýšeným hlasem Gabriel. Emilie sevřela jeho dlaň ve svých a podívala se na něj.
,,Dej jí trochu svobody Gabrieli. Sám víš, jak na tom je a to, že bude i s jinými lidmi, než s námi je přece dobře. Zaslouží si to. Nemůžeme ji tady přece držet zavřenou. Má právo poznat přátelství a lásku." Snažila se mu jeho milovaná žena domluvit. Povolil.
,,Asi máš pravdu..." pousmál se a vstal. ,,Budu ve své pracovně." Odešel a nechal ji tam samotnou. Emilie si tvář schovala ve svých dlaních. Věděla, že Gabriel Marinette miluje a chce ji chránit, ale taky věděla, jak je dost horkokrevný. Tuhle povahu před Marinette skrýval. Chtěl jí být dobrým otcem, ale chvílemi Emilie poznala, že kdyby mohl, tak Marinette řekne všechno o její minulosti, a to ne zrovna přívětivým tónem hlasu. Nebylo to poprvé, co ji musela tohoto ušetřit. Měla v plánu jednoho dne Marinette říct pravdu, ale ještě nenastal ten pravý čas.

Tak, jak Marinette řekla, tak se i stalo. S Lukou strávila celý den. Zašli si do parku na trhy, navštívili kino a Luka pozval Mari na oběd. Na závěr měl pro Mari Luka překvapení, v které doufal, že se jí bude líbit, takže když jeli na motorce, měla Mari po celou dobu zavázané oči. Jakmile dorazili na místo, zaparkovali a následně Luka pomohl tmavovlásce dolů. Vzal ji za ruku a opatrně ji vedl po zasněžené cestě. Marinette podle hlasů rozpoznala, že jsou na místě s velkým počtem lidí, ale na nic dalšího se prozatím nezmohla. Nechala se slepě vést chlapcem, kterého miluje, do neznáma.
,,Tak jo... Jsi připravena?" optal se, když konečně zastavili. Mari jen nervózně přikývla a nechala Luku, aby jí sundal šátek. Na prvních pár okamžiků si Mari musela přivyknout na různobarevná světla. Když se konečně rozkoukala, zapomněla, jak se správně dýchá.
,,Vítej na každoročním festivalu ledu a sněhu." Mari byla úžasem bez sebe. Nikdy v životě by si nepomyslela, že by se mohla nacházet na tak nádherném místě, jako bylo tohle.
Okolo se tyčily vysoké a detailně zpracované ledové sochy postav, zvířat, geometrických tvarů, budov, ale také mýtických postav, jako byly například draci, elfové, víly, čarodějové, mořské panny, fénixové a další. Marinette byla v sedmém nebi. Nejvíce se jí samozřejmě líbilo v části s fantasy tématikou. Jakožto fanynka fantasy knížek a milovnice ledu si snad nedokázala přát nich nádhernějšího. Ani nepostřehla, že jí ze samé radosti začaly téct slzy po tvářích. Byla na místě, o kterém si myslela, že neexistuje.
Zatím co byla Mari ztracena ve svých myšlenkách, Luka ji s láskou v očích celou dobu pozoroval a byl šťastný, když viděl její nádherný úsměv, ze kterého se mu klepaly kolena. Konečně pro ni dokázal udělat něco pořádného. Doufal, že se tady dívce zalíbí, ale že by samým štěstím začala brečet? To opravdu netušil. Byl šťastný za ni a nechtěl ji z jejích myšlenek nijak vyrušovat. Byla pátá hodina večer a barevná světla se dokonale odrážela v kusech ledu a vytvářela tak nezapomenutelnou magickou atmosféru. Marinette byla ve svém živlu, jako snad ještě nikdy. Kdyby mohl, neváhal by a hned by ji tady políbil. Měl však strach, aby na to nešel moc rychle. Takhle tam stál snad ještě dalších dvacet minut, zatímco Marinette si užívala té nádhery kol sebe. Chvílemi se samozřejmě podívala na Luku a věnovala mu nádherný úsměv. Kdyby byl ledová socha, na místě by roztál.
Z myšlenek se probudil až tehdy, když ucítil teplé sevření okolo krku. Marinette mu z hloubi duše neslyšně děkovala a odmítala ho pustit. To ale bohužel musela, aby mu mohla napsat své poděkováni do mobilu. Tentokrát mu mobil neukázala, ale přišla mu zpráva.

,,Já... Já nevím, jak ti poděkovat Luko... Je to nádhera... V životě jsem snad nebyla na krásnějším a kouzelnějším místě, jako je tohle! Ty sochy, ty světla, ta atmosféra... Věděla jsem, že tenhle festival existuje, ale nikdy jsem si nepomyslela, jak je to jiné, vidět to na živo, než na fotkách. A obzvlášť  večer, kdy je celková atmosféra úplně jiná! Jsem jak v tom nejhezčím snu, ze kterého se nikdy nechci probudit... Ne kvůli těm sochám... Ale kvůli toho že jsi tady ty... Se mnou..."

Luka zvedl hlavu od mobilu a střetl se s pohledem dívky. Červenala se, ale i tak s úsměvem na tváři ho vzala za jeho teplou dlaň. Až teď si všimla, že nad jejich hlavami visí jmelí vytesané z ledu. Když se rozhlédla okolo, bylo jich tady víc. A oni právě pod jedním stáli. Mari celá rudá sklopila hlavu. Božeee... Jak jsem si toho mohla nevšimnout?! Co si teď Luka asi tak myslí...?" Křečovitě zavřela oči a čekala, co se bude odehrávat dál. Luka chvíli stál na místě, než si uvědomil, že tmavovláska čeká na jeho odpověď. Sám si jmelí všiml již předtím a tak jen s láskyplným úsměvem schoval mobil a volnou rukou zvedl její hlavu tak, aby jí viděl do očí.
,,Jsem šťastný, že jsem ti dokázal vykouzlit úsměv na tváři. Jsem šťastný z toho, že jsi šťastná ty." Pohladil ji palcem po tváři a sám nabral lehce rudou barvu. ,,Za tak krátkou dobu ses stala důležitou součástí mého života Marinette. Mohu znít pošetile, ale nevím, co bych dělal, kdybych tě po tak dlouhé době nenašel. Byl bych zřejmě do smrti ztracen." Teď nebo nikdy. Pomalu se k tmavovlásce naklonil. Marinettino srdce bilo jako splašené. Tak dlouho na tenhle okamžik čekala... Tak dlouho a teď k tomu dojde. Přivřela oči. Jejich rty dělilo jenom pár centimetrů.
,,Mari... Já... Já..."

Ah ah ah ah...

Prudce a vylekaně se odtáhla od chlapce. Luka se na ni zmateně podíval.
,,M-Marinette...?" Nevnímala ho.

Ah ah ah ah...

Marinette se ohlížela okolo sebe a hledala ženu z jejího sna. Nevnímala zvuky kol sebe, kromě hlasu, který ji volal. Luka se snažil získat si její pozornost, ale bylo to zbytečné. Nakonec s ní musel zatřást, aby se mu věnovala.
,,Marinette!" Mari se na něj s lehkým strachem v očích podívala. Lukovy ruce jí silně svíraly paže kousek pod rameny. Měla co dělat, aby jí z té bolesti nezačaly téct slzy.
,,Já... Omlouvám se, jestli jsi to nechtěla. Pochopil bych, kdyby jsi zareagovala nějak jinak. Já totiž myslel, že to..." Povzdechl si a odvrátil pohled. ,,Nečekal jsem takovouhle reakci. A hlavně ne od tebe." Pustil ji. Marinette si promnula bolavé místa na pažích a udělala pár kroků zpátky. Tentokrát slzy vyšly na povrch. Takového ho Mari neznala. Tohle nebyl Luka, kterého milovala. Zatřásla se. Pokazila to. Jak mohla takový nádherný večer tak rychle pokazit?
Luka si jí všiml a hned si uvědomil, co jí udělal. Okamžitě si nafackoval za své chování. Ano, vadilo mu, jak ho někdy Marinette z ničeho nic začne ignorovat, ale to patří k její povaze. Patří to k ní. Patří to k té, kterou miluje. Na rozdíl od něj, ona měla život těžký.
,,Marinette... Já... Bože omlouvám se... Já nechtěl... Prosím odpusť mi..." udělal krok k ní, ale to ona udělala další krok dozadu. Bodlo ho to u srdce. Bála se ho. To byla jedna z věcí, co nikdy v životě nechtěl, aby se staly. Nevěděl, co měl říct nebo udělat. Byl v pasti. 
Když se Mari krapet uklidnila a utřela si slzy, napsala mu.

Je pozdě... Za půl hodiny musím být doma. Můžeme se už vrátit...? Prosím...

Vycítil tu bolest, strach a zklamání, které vyzařovaly z té zprávy. Přikývl. Mari se se složenýma rukama na hrudi více zachumlala do růžového kožichu jejího kabátu a pomalu s lehčím odstupem kráčela vedle Luky k motorce.

A jsme tam, kde jsme skončili!😂 Tahle kapitola nebyla vydána, a tak to pro Vás bude teď nové😈

Moc děkuji za 1K přečtení, kterého jsme u tohodle příběhu dosáhli a snad se Vám pokračování bude líbit!❄️💙

Těším se na Vás zase zítra!

Vaše Calimë Mermaid 💙