Byla skoro dvanáctá hodina, když se Mari probudila a udělala si hygienu, jako každé jiné ráno. S rodiči a Adrienem se uviděla až u oběda. Dělali si o ni starosti, ale když viděli, že se Mari dorůžova vyspala, tak se s ní usmáli taky. Doufala, že si dnešek užije s bratrem, ale Adriena si na celý zbytek dne zabrali Gabriel s Emilií. Chtěli si s ním promluvit o Londýně a celkově o Anglii a o jeho pokrocích.
Mari je nechtěla rušit a tak se teple oblékla, do kabelky si dala mobil s peněženkou a klíči a vydala se ven. Přes noc napadla hromada sněhu, avšak teď na obloze nebyl ani mráček. Paříží se nesl radostný smích dětí, hrajících si v čerstvém sněhu, který Mari nádherně křupal pod podrážkami. V dálce uviděla skupinu starších dětí, jak se kolují a schovávají za vybudované sněhové hradby. Posmutněla. Takhle si jako malá hrávala s Adrienem. Teď na to ale nebyl pořádně čas. Zahnala smutné myšlenky a s jemným úsměvem se vydala na trhy.
Zrovna byla u stánku s teplými punčochami, když jí někdo najednou zakryl oči. Leknutím lehce nadskočila. Nečekala moc dlouho a melodický hlas jí zašeptal do ucha;
,,Zdravím Vás princezno." Mari se usmála a sundala si Lukovy ruce z očí. Otočila se na něj a s úsměvem ho objala.
,,Taky tě rád vidím. Omluvám se, že jsem se včera neozval, ale měl jsem hodně práce." Omluvil se, když se odtáhla. Mari popadla mobil a napsala do poznámek;
,,Na svůj věk jsi celkem zaneprázdněn." Smutně se pousmála. Luku zahřálo už srdce, jak se o něj Mari strachovala, ale popravdě tady byl on, kdo se strachoval o ni.
,,To víš... Máma vydělává, hlídá sestru a já se jí snažím pomoct co to jen jde. Někdy mě ale vyžene ven z domu, ať si jdu i užívat. Že mě nechce vidět prožívat má nejúžasnější léta pořád jen v práci. A otce jsem nikdy nepoznal a ani přítele máma nemá, takže to je krapet komplikované." Řekl v naprostém klidu, jako by se nechumelilo. Mari mu věnovala tak omluvný pohled, až by uronila slzu. To ale Luka nechtěl a tak vzal Mari za ruku a kamsi bokem ji odtáhl.
,,Tohle ne. Nechci tě vidět s takovým výrazem na tváři. Někam si spolu vyrazíme. Co ty na to?" Podíval se na ni s úsměvem, ale nezastavoval. ,,Navíc... Ti to dlužím..." Mrkl na ni, až se začervenala. Divila se, že Luka prozatím neslyšel její silně bušící srdce. Co se to se mnou sakra děje?! Nadávala v duchu.
Zatímco se spolu procházeli po rušných ulicích Paříže, bavili se o všem možném. Luka Mari řekl něco o své rodině a o tom, proč bydlí na lodi. Když se ho tmavovláska zeptala, jak se dostal k hudbě, tak jenom podotkl, že jejich rodina byla vždy hudebně založená, takže to měl dá se říci v genech. Když se začal vyptávat Luka, tak mu Mari řekla všechno, co mohla. Že je dcera slavného módního návrháře a slavné herečky a zpěvačky. Má bratra, který studoval dva roky v Anglii a chce začít svoji kariéru, coby spisovatel. Svěřila se mu, jakou lásku chová k bruslení a ráda by se tím i někdy v budoucnu živila. No a nakonec se dostala až ke své hvězdě. To bylo snad poprvé, co Mari bolely palce ze psaní na klávesnici jejího mobilu.
,,A ty tomu věříš?" Optal se se zvědavým pohledem. Přikývla.
,,A... Jak dlouho už v tohle věříš?" Optal se.
,,Máma mi o té hvězdě řekla večer před tím, než jsem poznala tebe, takže už jedenáct let." Usmála se a Luka se na ni fascinovaně podíval.
,,A... Mohu se zeptat, co sis za tu dobu všechno přála?" Optal se opatrně. Nevěděl, jak moc Mari věřila v její kouzlo, ve které on sám pochyboval, protože byl spíše realista. Ale nic na to neřekl.
,,Já si celých jedenáct let přála jednu a tu samou věc. Každý večer před spaním. A to přání jsem ti před pár dny již řekla." Usmála se. Luka musel zapátrat v mysli, aby si vzpomněl na ono přání. Pak se mu rozsvítilo a podíval se do těch jejich nádherných modrých očí, až se v nich na chvíli ztratil.
,,Přání si s mámou alespoň jednou zazpívat?" Mari smutně přikývla.
,,A... Teď si to už nepřeješ?"
,,Teď mám jiné přání, které bych chtěla splnit." Luka přikývl.
,,A které?" Mari se musela usmát nad jeho zvědavostí. Připomínal jí Adriena.
,,To je tajemství. Kdybych ti to řekla, tak se to nevyplní." Vyplázla jazyk a mrkla na něj. Luka si s úsměvem povzdechl.
,,Dobře, nebudu dále vyzvídat. Ale jak tak vidím, tak ta hvězda pro tebe znamená hodně..." Přikývla.

Ah ah ah ah...

Mari sebou škubla a z reflexu se otočila za hlasem. Už zase ty...?
,,Princezno?" Zamračil se Luka a podíval se stejným směrem, jako ona, ale jediné, co viděl, bylo koryto řeky Seiny.

Ah ah ah ah...

Luka s Mari jemně zatřásl. Tím ji vzbudil a ona se podívala zpátky na něj.
,,Jsi v pohodě?" Dělal si o ni starosti. Stejně se chovala onehdy na stadiónu. Mari zakroutila záporně hlavou.

Ah ah ah ah...

Teď se ten hlas snažila ignorovat a věnovala se s úsměvem Lukovi.
,,To nic. Jen jsem myslela, že mě volá Adren. Přišlo mi to divné, protože je doma s rodiči. Promiň." Lehce zalhala, ale to Luka zřejmě nepoznal.
,,Měli bychom se už pomalu vrátit domů. Stmívá se." Pousmál se a Mari jen souhlasila. Dokázala by sice s Lukou strávit celý den, ale už jí začala být zima.
Luka jí tedy jako správný gentleman doprovodil domů, kde se rozloučili obětím a každý se odebral k sobě. Mari se dnes cítila dost uvolněně, když s ním byla venku. Tedy... Až na tu chvíli, kdy jí zase začal volat ten hlas. Mohla se z toho zbláznit. Nejprve měla sny, kdy si vzpomínala na Luku z dětství a teď slyší neznámý ženský hlas. Život si s ní zřejmě rád zahrává. Dnes vynechala i večeři. Neměla z nějakého důvodu hlad a tak se odebrala k sobě do pokoje. Sundala si boty s kabátem, které následně uložila na svá místa, šla si dát sprchu a umyla si vlasy a pak si lehla již s vyfénovanou hlavou na postel. Milovala ten pocit čistoty a svěžesti. A obvzlášť, když potom mohla zalehnout do čistě povlečené postele. Slastně zavřela oči a s velkým hřejivým úsměvem zhluboka dýchala. Nemohla... Nedokázala ze své hlavy dostat Luku pryč. Prostě se rozhodl, že se tam ukotví se svou lodí a bude tam, dokud se něco nestane. Ale co by mělo být "TO", co by se mělo stát? To nikdo nevěděl.
Mari by v tu chvíli dokázala usnout, kdyby jí opět někdo nevyrušil.

Ah ah ah ah...

Otevřela se zamračením oči a převrátila se na bok. Hlavu si zakryla polštářem.

Ah ah ah ah...

Dej mi už pokoj!!! Prudce se posadila. Následně si stoupla a přešla k oknu, kde viděla na obloze bez mráčků jasnou hvězdu. V tu chvíli volání ustalo. Nechápala. Snažila se pochopit, ale nechápala. Chtěla se tomu vábení vyhnout, ale zároveň někde uvnitř cítila chtíč ho následovat do neznáma... Měla v sobě obrovský zmatek a nevěděla, co nadále chce. Vede jí snad ten hlas někam, kde by zapadala? Vede jí někam, kde by dokázala normálně žít bez hlasu a byla by šťastná? Na tomhle světě šťastná byla. Měla milující rodinu, ale každým dnem přichází víc na to, že nějaká část jejího pravého já, postrádá... Nikdy nedokázala být sama sebou... Takhle ona žila celých šestnáct let... Za chvíli to bude sedmnáct let... Nikdy ale nic neřekla, protože nechtěla přivádět více starostí, než teď... A to jenom díky tomu, že byla němá... Když už byla u okna, sepnula ruce do prosícího gesta a zavřela oči.

Ah ah ah ah...

Otevřela oči. Neměla nejmenší tušení, kde s nenacházela. U sebe v pokoji ale určitě ne. Rozhlížela se kolem sebe a snažila se najít východ. ,,Kde to jsem...?"

Ah ah ah ah...

Škubla sebou a hledala zdroj hlasu. Nehodlala mu ale odpovědět. Jen zavřela oči a snažila se vzbudit. Něco jí říkalo, že se jí to teď všechno jenom zdálo. Nacházela se v nicotě. Byla noc a okolo ní nebylo nic jiného, než mlha.

Ah ah ah ah...

,,Ignoruju tě. Ignoruju tě. Ignoruju tě!" Říkala si pro sebe a snažila si dlaněmi zakrýt uši.

Ah ah ah ah...

Ten hlas jí nechtěl dát pokoj. Už to ale nevydržela a postavila se.

❄️
Ah ah ah ah...
Ah ah ah ah...
Ah ah ah ah, oh oh...

🌸
Já tě slyším, nečekej
Problémy nechci a ty své měj
Důvodů je řada, proč si svého hledět mám
Chci tě zkrátka neznat, vábení tvé odmítám

❄️
Ah ah ah ah...

🌸
Oh oh...

❄️
Ah ah ah ah...

🌸
Ne, nejsi hlas
To v uších zvoní mi jen
A zaslechnu-li tě omylem
Dál patří všem můj den
Já své blízké ráda mám, smích zní tu s ozvěnou
A snaha tvá ta marná je má svůdná siréno
Kdo zvlád dobrodružství, ten zatouží mít klid
Proč hned riskovat a s tebou všechny své sny vzít

🌸
Do neznáma dál...
Do neznáma dál...
Do neznáma dál!

❄️
Ah ah ah ah...
Ah ah ah ah, oh oh...

🌸
Co vlastně chceš? Jak to, že ty mi nedáš spát?
Zmatená lehce mohu velkou chybu udělat
Snad žiješ někde venku, mě ve všem podobná
A cítíš to, že mám jinde být i já...

🌸
Všechny dny jak vlny těžknou tou mocí kouzelnou
Víš, jak chce mé druhé já jít cestou svou...

🌸
Do neznáma dál...
Do neznáma dál...
Do neznáma dál!!!

❄️
Ah ah ah ah...
Ah ah ah ah...

🌸
Oh-oh-oh...
Jsi tam někde?
Chci tě znát víc
Jsem ti blízká?
Co chceš nejvíc?

🌸
Ah ah ah ah...
❄️
Ah ah ah ah...
🌸
Ah ah ah ah...
❄️
Ah ah ah ah...
🌸❄️
Oh-oh oh-oh...
Oh-oh oh-oh...
Oh-oh oh-oh...
Oh-oh oh-oh...

🌸
Nenechávej mě tu
Smutek by plál
Jak mám jít za tebou?
Do neznáma dál!
❄️
(Oh-oh-oh...)

Co si myslíte o tom hlase, který Mari slyší? Máte nějaké teorie, kdo či co jí volá a z jakého důvodu? Klidně se v komentářích vypište! Budu jenom ráda a zajímá mě Váš názor! 💙🙃

A kdo nepochopil, tak ve snech může Mari normálně mluvit.🙃 Jsou to přece sny, ve kterých je možné všechno 💙

Přeji krásný den!💙❄️

Vaše Calimë Mermaid 💙