,,Raz, dva, tři, dva, dva, tři a Ballon! Velice dobře. Ano ano, jemně a uvolněně... Přijde otočka... Skvělé!" Vypnul hudbu. ,,Pro dnešek bychom mohli skončit mademoiselle Agreste. Uvidíme se příště. Přeji příjemné svátky." Políbil mistr baletu Louise Mérant hřbet ruky mladé baletce a následně odešel. Marinette se odešla převléci do šatny, kde si navlékla tričko s dlouhým rukávem, růžový svetřík, bílou sukni sahající po kolena, šedé punčocháče, černý kabát s růžovým kožíškem a černé zimní boty. Rozpustila si vlasy a nasadila si růžové klapky na uši. Popadla tašku a vyšla ven před Pařížskou operu, kde měla dvakrát do týdne hodiny baletu s mistrem Louisem Mérantem. Marinette měla ráda balet, ale mnohem raději se věnovala zimnímu krasobruslení, ale o tom nikdo nevěděl. Měla v plánu vystoupit na každoročním Vánočním představení, které se odehrávalo v místním parku. Do baletu chodila především pro to, aby udržovala kondici a to, co se naučila v hodinách od mistra Méranta, následně využila v krasobruslení. Byla za to moc vděčná. I když byla samouk, jednou týdně si platila speciální hodiny u mistra Philippe.
Před operou již na ni čekalo drahé stříbrné auto, které ji mělo odvést domů. Sešla tedy několik schodů a za pomoci jejího bodyguarda, který jí otevřel dveře auta, nastoupila.
Dnes byl první prosincový den. Venku se značně ochladilo, ale po sněhu prozatím nebyly ani stopy. Celou cestu se dívala z okénka auta na Paříž, utíkající jí před očima. Uviděla několik dětí, jak si spolu venku hrají, několik zamilovaných párů a jako vždy, její oblíbený park, kde se pomalu chystal vánoční jarmark. Usmála se. Už se nemohla dočkat, až se tam půjde opět podívat, stejně, jako každý rok. Z jejích myšlenek jí vyrušila až vysoká kamenná stěna tyčící se kolem domu jejích rodičů. Když auto zastavilo a otevřely se dveře jak auta, tak i domovní, vystoupila a po schodech vyšla nahoru, kde na ni již čekala asistentka jejich rodiny, Nathalie.
,,Vítej doma Marinette." uvítala ji s jemným úsměvem na tváři. Mari měla Nathalie ráda. I když se tvářila přísně, dělala cokoliv, aby ji viděla šťastnou a téměř každé přání jí splnila.
,,Děkuji Nathalie, taky tě ráda vidím. Půjdu si dát koupel, mohla bych poprosit o trochu mých oblíbených makronek a čaj z dračího ovoce?" poprosila s úsměvem na tváři znakovou řečí a pak si sundala kabát.
,,Jistě. Zajdu do kuchyně a pak ti je donesu." vyhověla a doprovodila ji do pokoje, kde se zula, kabát pověsila na věšák a ze skříně vytáhla pohodlné oblečení na doma. Popadla mobil a šla si napustit vanu do koupelny, kde se zamkla. Zatímco se napouštěla vana s růžovými okvětními lístky a jemnou pěnou, sepnula si Marinette vlasy do vysokého drdolu, ze kterého jí vypadlo pár malých pramenů, ale to jí nijak nevadilo. Svlékla se a pustila si písničky z mobilu přes menší bedýnky, které se nacházely v druhé části koupelny. Jednu část koupelny totiž tvořilo umyvadlo se zrcadlem a s toaletou a druhou část, která byla lehce oddělena od první části, tvořil sprchový kout a vana. Mari zastavila vodu a za doprovodu jejích oblíbených písní pomalu vlezla do vyhřáté vody. Opřela se o stěnu vany a zavřela oči. Užívala si tu chvíli, co nejvíce dokázala. Vnímala kapičky potu, které jí stékaly po tváři, hudbu, která zaplňovala koupelnu a mlhu, která se po chvilce vytvořila. Málem by v koupeli usla, kdyby někdo nezaklepal na dveře.
,,Marinette? Přinesla jsem makronky a čaj. Raději vylez, než ti vychladne." Uslyšela Nathalie a neslyšně si povzdechla. Ještě chvilku seděla v teplé vodě, než se rozhodla vylézt, osušit se a převléct. Na stolku u gauče byl položený podnos s čajem a makronkama. Zpocené oblečení vyhodila do koše na prádlo u dveří jejího pokoje a pak se s dekou pohodlně usadila na gauč. S čajem v ruce si pustila film a pochutnávala si na makronkách. Ani si neuvědomila, že v polovině filmu usnula.

,,Marinette, beruško, je čas vstávat." pohladila Emilie šestiletou dívenku po jejích tmavých vláskách a přisedla si k ní na postel stejně, jako každý jiný den. Dívenka se jen otočila na druhou stranu a hlavu si přikryla peřinou. Emilie se potichu zasmála.
,,Ale no tak." odkryla ji. ,,Přece nechceš přijít pozdě na jarmark, který dneska začíná." polechtala ji. Mari spíše funěla, než by se smála, ale v jejím obličeji by poznal i hluchý, že se směje. Nakonec se postavila a objala svoji mámu. Mari byla drobounká dívenka, takže i když stála na posteli, na které zároveň seděla Emilie, měly oči na stejné úrovni. Emilie svoji dceru objala a pak jí pomohla se převléct.
Mari na sobě měla růžové jednoduché teplejší šatičky s dlouhým rukávem, bílé punčošky, krémový svetřík a hnědé vyšší zimní boty. Vlásky měla rozpuštěné, jen do vlasů dostala červenou stuhu. Jako vždy byla se svým outfitem spokojená, což pokaždé zahřálo Emilie u srdce. Ruku v ruce se svojí dcerou sešla schody a skrze obrovské dveře vešly do jídelny, kde už na ně čekali Gabriel, manžel Emilie a Adrien, bratr Marinette.
,,Dobré ráno." usmála se Emilie.
,,Mami!" seskočil desetiletý Adrien ze židle a rychle objal Emilie. Naopak Mari se rozeběhla ke Gabrielovi, který si ji posadil s úsměvem na tváři na klín a nechal se od drobné tmavovlásky obejmout.
,,Tobě taky dobré ráno holčičko." zasmál se a v obětí jí pohladil po vláscích.
,,Ale no tak Adriene, vždyť jsme se před půl hodinou viděli, když jsem tě budila." zasmála se Emilie. Adrien jí objal.
,,To je moc dlouho!" zatrucoval a pak se usmál.
,,Adriene, pojď pomoct svojí sestře." usmál se na něj Gabriel.
,,Dobře!" přiběhl usměvavý Adrian a nastavil ke své sestře záda. ,,Naskoč! Odnesu tě." Mari se usmála. Ráda se nechávala nosit na Adrienových zádech. S Gabrielovou pomocí nasedla na jeho záda a chytila se ho kolem krku.
,,Drž se! Uíííí!" Adrien se rozeběhl po jídelně a na zádech měl svoji tichou vysmátou sestru.
,,Dobré ráno drahý." políbila Emilie svého muže a sedla si vedle něj.
,,Tobě také drahá." chytil ji za ruku, když se posadila a spolu chvíli pozorovali dvě skotačící děti a usmáli se.
,,Už se pojďte nasnídat!" zavolala Emilie a Adrien se usmál. Přiběhl s Mari na zádech k jejímu místu, kde jí následně pomohl vylézt na židli a pak se sám posadil na své místo a pustili se do jídla. Na snídani byla vánočka s máslem a kakaem. Marinette postupně ukusovala vánočku a opatrně ji zapíjela, aby si neopařila jazyk. Naopak Adrien se nemohl dočkat a vánočku do sebe rychle naházel a vrhl se na zapití horkým kakaem.
,,Auuu!" zakřičel chlapec a odložil hrnek.
,,Co se stalo Adriene?!" Emilie byla hned v pozoru a ustaraně se podívala na svého syna, kterému stekla slza po tváři.
,,Fpálil jfem fi jafik..." snažil se ho zchladit, ale moc se mu to nedařilo . To už se situace chopila Mari, chytila Adriena za tváře, otočila si ho k sobě a začala mu na jazyk foukat. Emilie mezitím donesla Adrienovi kostku cukru.
,,Dej si ji na jazyk a nechej ji rozpustit. Musíš být opatrný zlato." pohladila ho po hlavě a do pusy mu na jazyk vložila kostku cukru. Mari vzala ubrousek a utřela Adrienovi slzy. Emilie se usmála.
,,Jsi šikovná sestřička. Jsem na tebe pyšná." políbila Mari do vlasů a tím si vysloužila velký úsměv. ,,A na tebe taky Adriene. Jsi šikovný starší bráška, který se stará o svoji sestru. Jste moji andílci." oba dva je objala.
,,Jste všichni najedení?" Postavil se Gabriel. Adrien zapil cukr vodu a usmál se.
,,Já ano!" Z výrazu Mari šlo poznat, že ona je taky nachystaná.
,,Tak to abychom se vydali na trhy!"

Marinette se s trhnutím probrala.
,,Promiň broučku, nechtěla jsem tě vzbudit. Jen jsem tě chtěla přikrýt." Přisedla si k ní Emilie. Mari si protřela oči, se zívnutím se protáhla a posadila se.
,,To nic. Ani jsem si neuvědomila, že jsem usla. Kolik je vůbec hodin?" Emilie se podívala na hodinky.
,,Za pár minut bude devět." Mari se zhrozila.
,,To jsem spala tři hodiny?! Zmeškala jsem večeři! Omlouvám se..." Emilie zakroutila hlavou a pohladila ji po tváři.
,,To nic zlato. Jestli máš hlad, řeknu Nathalie, aby ti něco přinesla. Navíc jsi toho měla dneska hodně. Je dobře, že ses trochu prospala." Mari se usmála a objala ji. Nedokázala pochopit, jak může existovat někdo tak laskavý, jako její maminka.
Chvíli tam seděly v obětí, když si Mari vzpomněla na sen, který se jí zdál. Přišlo jí to tak... skutečné... Jako by to už prožila, ale jen mlhavě si na to pamatovala. Nebylo to ale poprvé, co se jí to zdálo. Emilie se po chvíli odtáhla.
,,Měla by jsi jít spát. Zítra máme něco naplánovaného, tak ať jsi v plné síle." Mari se na ni zvědavě podívala.
,,Zase další překvapení?" Zvedla s úsměvem obočí a postavila se. Emilie se jen zasmála.
,,Dalo by se to tak říci, ale věřím, že tě tohle překvapení velice potěší." Postavila se. Mari se uchechtla a i s dekou ji objala.
,,Mám tě ráda zlato." Když se od sebe odtáhly, promluvila na ni tmavovláska znakovou řečí.
,,Já tebe taky. Dobrou noc."
,,Dobrou." Mari se vyskytla ve svém pokoji opět sama. Hlavou jí létalo tolik myšlenek. Pořád musela myslet na ten sen. Měl nějaký konec? Pokračoval by, kdyby ji máma neprobudila? To už se zřejmě nedozví. Když už se chtěla odebrat do postele, zastavila se a vrátila se zpátky k velkým skleněným oknům. Její pohled zamířil na noční oblohu, na které zářily dvě jasné hvězdy. Usmála se. Nebyl jediný den, kdy by zapomněla poslat své přání této kouzelné hvězdě. Celých jedenáct let, co hvězdu zná, ji vždy prosila jen o jednu věc. Znala ji ale jenom ona a hvězda.
Deku si lépe přehodila přes ramena a paže, aby jí nespadla. Své ruce sepnula do prosícího gesta a soustředěně s úsměvem zavřela oči.
Hvězdo hvězdičko, ty, jenž nejvíce záříš na nebi, moc tě prosím, splň jedno moje malé přáníčko. Tak, jak měla ve zvyku, poslala hvězdě své přání a doufala v jeho vyplnění. Stále věřila. Chvíli ještě stála na místě, než jí probudilo zívnutí. Nakonec se odebrala do své postele a zachumlala se do teplé pohodlné peřiny. Dnešek jí utekl, jako voda. Netušila však, co pro ni dnešní noc a zítřejší den nachystali.

Paříž byla pokryta bílou vrstvou třpytícího se sněhu, který přibýval díky kouzelným vločkám padajících z nebe na Paříž. Cestou na jarmark si Mari s Adrienem společně hráli ve sněhu, sem tam přiletěla ta sněhová koule, někdy se zase váleli andělíčci a dokonce se stavěli malí sněhuláčci. Emilie se držela za rámě Gabriela a společně s úsměvem na tváři pozorovali hrající si děti.
Když rodinka dorazila na vánoční jarmark do parku, nebylo zatím moc co k vidění, jelikož se teprve stavěly stánky, vyvěšovaly se ozdoby a zdobil se obrovský Vánoční stromeček. Marinette s Adrienem to ale nijak nevyvedlo z míry. To, co měli na jarmarku a celkově na celých Vánocích nejraději, bylo to kouzlo.
Šli se podívat tam, kde bylo otevřeno a koupili si punč a horkou čokoládu. Tentokrát si ale dal Adrien pozor. Když procházeli kolem fontány, všimla si Marinette malého tmavovlasého chlapce, který seděl na okraji fontány a v ruce držel menší kytaru. Chvíli ho jen tak pozorovala, když tu najednou si jí chlapec všiml a s červeným nosem se na ni podíval. Chvilenku se na sebe jen tak dívali a navzájem se prohlíželi. Mari se jako první odtrhla od jeho pronikavého pohledu a zatahala Adriena za rukáv.
,,Co se děje Marinette?" Podíval se na ni s červenými tvářemi. Mari ukázala na chlapce u fontány a Adrien se tím směrem podíval taky.
,,To jsou lidi, kteří budou zpívat vánoční koledy. Chceš si je jít poslechnout?" Usmál se na ni. Zřejmě nepochopil, že ukazovala na kluka, ale ten nejspíš patřil k nim, jelikož za ním přišla paní s černými vlasy zapletenými do dlouhého copu s kytarou v ruce.
,,Mami! Marinette si chce jít poslechnout koledy! Můžeme?" Zeptal se Adrien Emilie a ta se podívala na Gabriela.
,,Jistě, že ano." Usmál se a přemístili se k nim. Mari byla ráda, že si mohla chlapce lépe prohlédnout. Byl starší, než ona, ale mladší, než Adrien. Muselo mu být tak osm. Mari se celou dobu dívala jenom na něj a když jí sem tam věnoval pohled s úsměvem, usmála se na něj zpátky.
Stáli tam asi hodinu, než nadešel čas oběda a Agrestovi se museli vrátit zpátky. Marinette si ale všimla, že jiní lidé dávají skupince nějaké drobné do mísy, která byla umístěna před nimi. Zmateně si tu situaci prohlížela a pak zatahala tentokrát Emilii za její kabát. Ta se na ni usmála a přidřepla k ní.
,,Copak zlato?" Mari ukázala směrem k misce. ,,Oh, tam házejí lidé penízky, na oplátku, když zpívají. Chtějí jim udělat radost, stejně jako oni dělají radost nám, že nám zpívají." Vysvětlila. Mari se ten nápad líbil a usmála se.
,,Já jim chci taky dát penízky mami!" Přiběhl Adrien. Emilie mu s úsměvem dala do ruky kovovou minci a Adrien ji šel celý rozzářený hodit do misky.
,,Chceš jim taky jednu dát?" Usmála se. Mari se podívala na minci v dlani. Chvíli si ji prohlížela, ale pak se podívala na chlapce, který se na ni díval také. Chtěla mu něco dát, ale ne obyčejnou kovovou minci. Chtěla mu dát něco výjimečného, něco, co neměli ostatní. Pak se bez jakékoliv komunikace sebrala k chlapci.
,,Mari?" Chtěla ji zastavit Emilie, ale když viděla, kam má její dcerka namířeno, usmála se a čekala. Marinette došla k chlapci a věnovala mu jeden ze svých pronikavých pohledů. V tu chvíli si dívenka jeho akvamarínový pohled zapsala navždy do duše.

Takže hned na začátek:
Tento Vánoční příběh bych chtěla věnovat těmto třem úžasným dívkám, které mi pomohly dát do kupy cover 💙 Helen_Shades, ChatonsPrincess a akemii_star 💙
Na Vánočním speciálu je použit cover od Helen_Shades, takže pokud by Vás zajímalo, jak vypadají zbylé covery, určitě se podívejte na můj instagram @calimemermaid 💙

Doufám, že se prolog a dnešní kapitola líbili😇 Těšte se na zítřejší pokračování!👑

Vaše Calimë Mermaid 💙