Přeji vám nádherný den, mé drahé nespecifikované muffinky!

(edit: 21. 2., 0:31 | spíš dobrou noc, jelikož wattpad nemá dojem, že spolupráce se mnou je dobrý nápad)

(edit: 21. 2., 11:47 | pořád nemá ten dojem)

(edit: 21. 2., 23:16 | já začínám mít dojem, že fyzické ublížení se jeví jako dobrý nápad...)

(edit: 22. 2., 10:11 | kvůli zubařce jsem vstávala v šest a rozhodně nemám náladu, která by zvládla koexistovat s trucováním wattpadu...)

(edit: 23. 2., 15:55 | tak naposled, možná pomůže přepnutí na druhou Wi-Fi)

Úvodem chci říci, že jsem velmi příjemně překvapená, jak početnou účast tato výzva měla. Po tak dlouhé časové prodlevě, několik dlouhých měsíců, jsem očekávala, že účast bude mizivá. Nicméně jste mě opět přesvědčili o opaku a o tom, že se o budoucnost výzev rozhodně nemusím bát. 

Do devátého kola Drobných K-pop výzev se vás zapojilo úžasných dvanáct, což je ohromné číslo, a já jsem neskutečně ráda, že vás to stále tak moc baví. Nyní se však přesuneme k vašim textům. Opět si je můžete vzájemně komentovat a vyměňovat si rady, názory nebo jen pár povzbudivých slov. 

Opět prosím všechny, pokud jsem na něčí povídku zapomněla, křičte! 

Když by se zadíval dostatečně daleko, zahlédl by ve své minulosti mladíka s rozčepýřenými vlasy. Ten mladík by plakal pokaždé, když ho nepěkně bolely dásně, měl by tváře zmáčené od slz bolesti i neštěstí. A vedle něj by dost pravděpodobně vždy stál jeho Zroditel, stíral by mu z tváří lesklé perličky, masíroval mu pokožku hlavy a prohlížel dásně, ze kterých se draly upíří zoubky.

Tenhle Zroditel ho vždy jemně hladil, věnoval mu nádherný úsměv vyzdobený důlky ve tvářích a konejšil tichými slůvky. Šeptal by: „To nic není, Jungkookie. Ani se nenaděješ a na ten pocit si zvykneš. Bude to v pořádku, věř mi."

Vždy mu uvěřil, přestože mu ta slova namlouval už několikrát a bolest stále nemizela. Neměl ale snad důvod mu nevěřit – koneckonců byl jediným, kdo mu zbyl a kdo se o něj staral. Nepotřeboval tak docela péči jako člověk, spíš prahl po vzoru a po někom, kdo by stál po jeho boku. Na koho by se mohl spolehnout.

Jeho Zroditel, Namjoon, přesně takový byl. Spolehlivý, laskavý a nesmírně oddaný tomu, koho připravil o normální život. Ale bylo sporné, zda to bylo dobře či špatně. Jungkook nikdy neměl tak docela normální a už vůbec ne veselý život. Ten upíří mu tak možná nabízel nové možnosti; nový začátek.

S těžkým povzdechem nesl velké, rudozlaté květy afrikánů. Vůně, která se z nich linula, byla zcela odlišná od té, kterou znal z dob, kdy ještě býval člověkem. Tehdy se mu nelíbila, nyní však byla překvapivě sladká, až se mu rozlézala po jazyku. Opatrně položil květy do trávy.

„Lidé si hledají místa," začal tiše mluvit, zatímco skládal jednotlivé květy do tvaru starých run na kamennou hrobku. „místa, kam by se uchýlili; venkov, přímoří, hory," mumlal monotónním hlasem. „Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém..."

Z oka mu začala vytékat slza, kterou nešetrně setřel. „Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama," opakoval filosofické učení Marca Aurelia, jehož slova mu Namjoon citoval už tolikrát. Když je slyšel naposledy, měl dávat větší pozor, přestože si je už dobře pamatoval. „Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši..."

Vzal poslední kvítek a šetrně ho položil nad kovový štítek se jménem. Přejel po jednotlivých písmenech prsty. Během celého týdenního rituálu zasvěceného pohřbívání měl ještě nepatrný pocit, že mu Namjoon stál po boku. Teď už byl pryč. Alespoň jeho schránka ano. Jako jeho Zplozenec zdědil veškerou sílu, kterou oplýval. Byl jeho jediným. Spadly na něj veškeré dovednosti, které Namjoon za ty stovky let získal.

„Už vím, co jsi tím myslel..." zamumlal a ret se mu zachvěl. Slzy se mu hrnuly z očí, přestože si neustále namlouval, že nesmí plakat. „Neboj se... odteď už budu utíkat jen sám k sobě... protože tam, kde jsem já, jsi teď i ty," promlouval tiše, hlas se mu zlomil a slzy kapaly na přenádherný náhrobní kámen, ozdobený těmi nejhezčími květinami. Jako kdyby rostly přímo z něj. Z člověka pod ním ukrytého, z jeho srdce. Ty nádherné květy, přestože odtržené ze stonků, se zdály čerstvě rozkvetlé a svěží.

Teprve po dlouhých hodinách se zvedl, jeho oči byly vysušené, nepříjemně štípaly. V tu chvíli se cítil tak, jak se musel cítit každý knižní i filmový antihrdina prahnoucí po pomstě. V tu chvíli se tímto antihrdinou stával.

Když pak navštívil hrob znovu, ty staré afrikány ještě neuvadly, jako by je neznámá síla hojně živila. Nové květy, které tam nesl, byly mnohem rudější a kapala z nich vychladlá tekutina, stejná, která mu stékala po rukou, bradě i rtech.

Nové afrikány okrasně skládal kolem Namjoonova jména na hrobce. Usmíval se, když se staral o blaho jeho posmrtného života. Všech sedm kvítků poskládal vedle sebe do oblouku a dával si s nimi stejnou péči, jako když skládal sedm zkrvavených, nehybných těl s rudými květy v ústech.

„Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě," zamumlal a olízl si rty, už nijak nereagoval na pnutí v dásních, které pocítil.

S klidem v duši trávil čas u hrobu svého Zroditele, s láskou v očích se o místo odpočinku staral. Novinové články po celé Jižní Koreji zatím šílely nad několikanásobnou vraždou, kterou novináři s vyšetřovateli nazvali „Soulský květinový masakr".

+++

Přemýšlím, jestli někdy nastane situace, kdy mne autorka svými nápady neohromí. Je těžké hodnotit povídky do výzev, když na nich není prakticky nic, co bych mohla zkritizovat. Povídka je opět zasazena do naprosto fantastického universa, a přestože má jen sedm set slov, žije v ní příběh, který by se dal rozepsat na celou knihu. A tu knihu bych hltala jako nikdo. A ačkoli se říká, že cokoli, co autor napíše, už před ním někdo napsal, a ačkoli pro mnoho lidí jistě nápad originální nebude (protože něco podobného třeba četli), já se s tímto ztvárněním upírů setkávám poprvé a okamžitě jsem si to zamilovala. 

K pravopisu nemám žádné připomínky, zkušenost se u autorky pozná. Text je nádherně upravený do odstavců, čtenáře během čtení vůbec nic neruší. Opět naprosto perfektní práce a já mohu povídku hodnotit jedině jako další skvost ve výzvách. 

+++

Kapička potu mu vyrazila na čele. Setřel ji téměř hned, a přece příliš pozdě.

Neunikla mu.

Mladík sedící naproti němu sotva odrostl dětským rysům, prozrazovaly ho pouze drobné ďolíčky na tvářích, když pozvedl koutky rtů, jako právě teď. Jejich nevinnost ostře kontrastovala se zbytkem obličeje; matné světlo stékalo po bledé pokožce, prameny odbarvených vlasů mu padaly do očí temnějších než noc, a jeho úsměv, ten proklatý úsměv...

Všimnuv si Seungminova pohledu mírně zaklonil hlavu a špičkou jazyka škádlivě přejel přes hranu odhalených zubů. Nepatrný pohyb ve spojení s přítmím, do něhož byla místnost zahalena, stačil k tomu, aby se Seungminovi udělalo úzko.

„Jeongine," zkusil to. „Prosím..."

Jenomže blonďák neměl na žadonění náladu. Zaznělo dvojí lusknutí prstů a muž po jeho boku přichystal pokladnici. Pokynul jeho směrem v jednoznačném gestu.

„Zaplať," poručil hláskem jako med.

Zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu uvěřit, do jaké šlamastyky se to dostal. „Platil jsem," namítal slabě. „Platil jsem ti! Přísahám."

„Znovu," utnul ho Jeongin.

Naprázdno polkl. Sucho v krku mu znemožňovalo rozumně uvažovat.

„Mám nabídku," vyhrkl bez rozmyslu.

Z hrdla mu unikl štěkavý smích, z něhož Seungminovi přeběhl mráz po zádech. Rty se roztáhly v plnohodnotný úsměv, zatímco pomalu vrtěl hlavou ze strany na stranu.

„Nejsi v pozici, kdy bys mohl něco zkoušet," připomněl mu. Za řeči si pohrával s kusem papíru. Seungmin nebyl přes vzdálenost a neustálý pohyb s to přečíst, co je na kartičce natištěné, ale nepotřeboval to. Moc dobře věděl, co na ní stojí.

„No tak, Seungmine," protahoval, a náležitě si vychutnával každičké slovo. „Věděl jsi přece, do čeho jdeš."

Třetí muž, ten, v jehož rukou spočívalo veškeré bohatství a který jejich debatě dosud pouze přihlížel, se nahnul dopředu. „Půjčím ti," nabídl Seungminovi.

„Ne!" bránil se.

„Ne!" ozval se v tu samou chvíli druhý hlas.

Mladíkův nesouhlas, jen kratičké vypadnutí z role, stačilo, aby se mu vrátila část původní odvahy. „Ne?" opakoval po Jeonginovi.

„Tohle není tvoje záležitost, Chane," osopil se na muže blonďák. Vzápětí se obrátil zpět k Seungminovi. „Plýtváš mým časem."

„Jsi zrůda," zavrčel.

Urážka jej dočista minula. Odpověděl drobným pohybem prsty; gestem symbolizujícím peníze. „Čekám," ušklíbl se triumfálně.

„Já..."

„Ano?" protahoval s hranou nedočkavostí. Jako sup, blesklo mu hlavou. A jeho hodina právě nadešla.

„Nemám peníze," hlesl.

Na okamžik zavládlo místností hrobové ticho.

„Ha!" Jeongin vyskočil na nohy tak prudce, až židle, na níž seděl, s hlasitým prásknutím dopadla na podlahu. Opřel se o hranu stolu, naklonil se vpřed a ukazováček pravé ruky zabořil druhému chlapci do hrudi.

Neodvažoval se ani dýchat pod tíhou toho, co mělo přijít.

„Vyhrál jsem!" rozkřikl se Jeongin.

„Nebylo to fér!"

„Vyhrál jsem!"

Seungmin si založil ruce na prsou. „No a co," mračil se, ale to už mladší druh poskakoval po obvodu místnosti střídavě po pravé a po levé noze v jakémsi zvláštním vítězném tanci, a rozhazoval falešné peníze všude kolem sebe.

Chan po jeho pravici se zvedl z křesla a rozsvítil v místnosti velké světlo; Seungminovi se tak konečně naskytl pohled na hrací desku Dostihů a sázek, kde kousek před ním barevný žeton značil chlapcovy stáje, i na to, jakou horu financí u sebe Jeongin hromadil.

„Odvetu," požadoval okamžitě.

Jak předpokládal, mladší se na nabídku chytil. Jejich hyeong pouze cosi zasténal. Ale to už Jeongin třídil peníze a u toho vykřikoval: „Jsem pokladník!"

Chan se své role ochotně vzdal. Přenechal svým druhům přípravné práce a mezitím donesl ke stolku tři skleničky a láhev soju. Nalil sobě a Seungminovi, a po krátkém zaváhání rozlil trošku i do třetí skleničky, která putovala do rukou nejmladšího.

„Tak na štěstí ve hře," pronesl Jeongin přípitek.

„Na nové začátky," dodal Seungmin.

„Na doufám-že-brzké konce," zamumlal Chan. Jeho bručení se ztratilo pod zvukem cinkajícího skla.

Seungmin jako první chňapnul po kostce. Zhluboka se nadechl. Čistý štít. Startovní čára. Žádné hloupé chyby a už vůbec ne žádné zbytečné výdaje, umínil si. Tentokrát bude štěstí na jeho straně. Popadl kostku a hodil s ní. Se zatajeným dechem trojice chlapců sledovala, jak se malý objekt kutálí přes barevná políčka, až se zastavil na čísle pět.

Očima zalétl ke hrací desce a srdce mu spadlo až do kalhot.

„Veterinář," řekl Chan nahlas.

Seungmin nepohnul figurkou; jen nehnutě zíral před sebe. Kdyby pohled mohl zabíjet, po jeho společnících by na židlích tou dobou zbývala už jen doutnající hromádka.

„Já se na to můžu..." zamumlal.

Jeongin na druhé straně stolu se ani nenamáhal skrývat svou radost. Natažená ruka se vynořila Seungminovi před obličejem.

„Pět stovek," připomněl mu s úsměvem.

+++

Čím dál jsem se v této povídce dostávala, tím víc jsem ji podezírala na přesně takový konec, jaký měla, a tudíž, že na první pohled drama se změní na oddechovou hodinku skupinky idiotů, kteří evidentně nemají co na práci. Čtení tohoto kousku jsem si každopádně užila a několik posledních odstavců jsem se královsky bavila. Nejhorší na tom je, že si je takto umím živě představit. 

Pravopis je samozřejmě ukázkový, ostatně jako vždycky. Autorka může být sama se sebou maximálně spokojená. Povídka se četla takřka sama a celý její obsah jsem si opravdu užila. 

+++

Krčila se na samém okraji pole, poslední, zapomenutá. Příliš drobná, než aby posloužila účelu. Víc jižnerostla. Zatímco její sestry hořce zaplakaly a zbytky, které po sobě zanechaly, během dnů začalychřadnout, žloutnout a schnout, ona byla pořád ještě zelená, s hlavou skloněnou pod tíhou novéhoživota. 

Ve chvílích, kdy udeřil první mráz, teprve počala umírat a schnout, skrčená jako stařena, chránící svéděti, které se stihly schovat v objetí půdy – pod její nepropustnou skořápkou tvořenou krystalky vody. 

Zatímco jejich matka byla pozřena přírodou, ony spaly, skryté před zraky světa. Dostaly do vínkuživot, aby matce umožnily nový začátek. Každé z nich si neslo kousek její duše, každé z nich bylorozhodnuté přežít. Ale ne všechna mohla. 

Zima byla dlouhá a ta semínka, která byla příliš blízko povrchu, svůj boj prohrála. Zachránila tím všaksvé sourozence. Každá oběť měla své zúročení, ve světě rostlin ano. V tom lidském... To se nedalo říctjednoznačně. 

A když se příroda počala probouzet, půda je něžně pohladila, dešťová voda zavlažila a semínka se jalatahat za světlem, za teplem a láskou, kterou jim zpívající krajina slibovala. Bylo jich ještě pořádmnoho, všechna drobná, rozhodnutá přežít a čerpat, co jim okolí nabízelo. Avšak některá tonezvládla, byla o živiny okradena vlastní rodinou, zadupána, sežrána zvěří, nebo ubita deštěm, jenž jeměl živit, či sežehnuta sluncem, které je slíbilo ochraňovat. 

Až nakonec... Zbylo jen sedm nejsilnějších, nejodolnějších a nejstatečnějších. Sedm vytrvalých asilných slunečnic, které rozvinuly své květy a nastavily tvář slunci. Sedm květin, které se i přes bolesta prožité utrpení byly schopny usmívat a rozdávat radost všem bytostem, jež kolem pole prošly, všemptáčkům, kteří pro ně zpívali, dokonce i větru – ten je čas od času přišel pohladit, než zase odváljinam. 

Těch sedm slunečnic se zrodilo jen díky tomu, že jejich matka nebyla pozřena lidmi, že nebyla zničenaa že nevyhovovala jejich standardům.Těch sedm slunečnic bylo krásných. A kdyby takový byl i jejich původce, nikdy by nebyly zrozeny. 

S lidmi to bylo vždy takové. To, co se jim líbilo, brali. To, co jim připadalo škaredé, zavrhli. Jenžezapomněli, že krása není všechno. Že to, čím krásné věci zahrnují, z nich nakonec udělá ošklivé. Že jezničí a zahubí, protože jsou vyrvány ze světa, v němž měli své místo. Vhozeny do světa, který je chcecelé, dokonalé, nelidské, aniž by jim dal cokoli na oplátku. Chce, chce, chce... a bere si pořád víc. 

Bral si i z nich. A podobně jako ty slunečnice, i oni zůstali jen proto, že byli dost silní, dost stateční adost odvážní, aby světu, který by je nejraději roztrhal, čelili sami. A přesto společně. 

Bylo jich jen sedm. Sedm vzcházejících květin, které byly příliš mladé, nevinné a neznalé světa. Avyrostlo z nich sedm mužů, statečných a schopných čelit všemu, co je potkalo, protože v tom bylispolu. 

Dospěli. Ale než se tak stalo, prošli si přerodem zcela stejným jako každá slunečnice. 

Společnost je objevila, spojila a nepřipravené vypustila do světa: „Čelte mu, jak nejlépe umíte. Učtese." A oni šli, dřeli a učili se. Jako semínka, která se na jaře probudila do krajiny, kde scházelaochranná náruč jejich matky. 

Nebyli jediní, bylo jich mnoho, ale někteří ten nápor nezvládli, někteří se neučili dost rychle, a tak ječekal zánik a náruč zapomnění. Jako ta semínka, která byla příliš blízko povrchu a umrzla. 

Do světla reflektorů nemířili sami. Ale někteří přestali dřít, jiní dosáhli vnitřního limitu. Oni ne,pokračovali, rozhodnutí překonat vlastní hranice. Jako těch sedm slunečnic, které se nenechaly zlomitpočasím, ani okrást svými sourozenci. 

A pak... Pak se těch sedm nejodolnějších usmálo na celý svět. Na okamžik si dovolili zvolnit a užít sisvého cíle. Na krátkou chvíli si dali přestávku, aby nabrali sil. A poté ve svém růstu pokračovali,překonávali další a další milníky, aniž by přestali dávat těm, kteří chtěli pouze brát. Lidské chci dostalovíce, než bylo schopno pojmout. 

I kdyby je jednou touha po nemožném srazila na kolena, zvedli by se – spolu, nebo každý zvlášť – azačali znovu. Vykročili by rozhodně a s jistotou v očích. Dřeli by tvrději. Dávali by víc. 

A pořád by se usmívali stejně sladce jako poprvé. Jako ty krásné slunečnice.

+++

U této povídky jsem, přiznám se, byla poněkud rozpačitá. Na jednu stranu je plná nádherných slovných obratů, metafor, a celý text zní nádherně lyricky. Na druhou stranu... je toho opravdu plná. Možná víc, než by se hodilo. V některých momentech mi přišla slova zbytečná. Každopádně musím vyzvednout myšlenku, která textu vládne. Autorka měla vskutku skvělý nápad a jeho zpracování je taky dosti uspokojivé. Pro příště bych možná ubrala na libozvučnosti, ale jinak je povídka opravdu skvělá.

Co se týče technické stránky, pravopis i odstavce jsou super, a já doufám, že se mi povedlo je oddělit správně, protože pdf soubor mi opět při překopírování spojil celý text dohromady. Za mě povedená práce! 

+++

Propnul kolena, napřímil se a vyzývavě se zahleděl na prkno o čtyřech kolečkách. Za tichého štěbetání ptáčků udělal váhavý krok vpřed. Opatrně přesunul váhu na desku skateboardu. Tělo mu, ať chtěl nebo ne, vyšlo po třech měsících na lůžku ze cviku a i tak jednoduchá aktivita jako pouhé držení rovnováhy mu činila velké potíže. Necítil se už tak příjemně, nedokázal roztočit ošoupaná kolečka a s lehkostí baletky za občasných triků projíždět městem, jak to míval ve zvyku ještě tento rok.

Za chvilku již sice stál na vratkém kusu dřeva, jeho nohy v podobě hůlek z něj ale doslova vyklepávaly nabytou jistotu z jeho malého úspěchu. Tolik dní se těšil, že zase jednou za jízdy pocítí jemný vítr a s hlučnými kamarády opět rozrazí ticho ulic, a nyní, když tu byl opravdu přilepen podrážkami na drsný povrch skateboardu, jakoby se to všechno vypařilo. Bylo to fuč. Léta dřiny, jedna prostá chyba a oceán smutku.

To by ale nebyl Tae, kdyby to vzdal po prvním nezdařeném pokusu. Padání k takové volnočasové aktivitě patří stejně jako k životu. Proto pravou nohu, dosud položenou na šroubcích u tailu (přečnívající část desky vzadu), uvolnil a pomalu se odrazil. Sotva jel a přesto se nemohl zbavit pocitu, že každou vteřinou skončí na zemi. Všechno bylo tak obtížné. Jak to? Přísahal by ještě čtvrt roku zpět, že pohyb na prkně je snazší než chůze.

Obrněný helmou a chrániči, které nikdy předtím nenosil, si metr po metru nejistě přivykal na tak známý, a přesto takřka nový druh pohybu. Nestrávil na skateboardu ještě ani půl hodiny a přece už dostával křeče do časem oslabených pahýlů, kterým se snad ani nedalo říkat nohy, jelikož jim chyběla veškerá svalovina. Znaveně tedy slezl a rozvalil se na zem jak široký, tak dlouhý. Dnes už toho měl dost.

Podporován vzpomínkou na své druhy, jak si potichu šuškají cosi o chlapci s chrániči, se nechal téměř dobrovolně sžírat pocitem, že už jim nemůže lézt na oči. Ne takto. Vypadal by přeci směšně. Zdrceně si povzdechnul, otočil hlavu na stranu a prohlížel si celou konstrukci prkna. Pohledem sjížděl z jedné strany na druhou tak pečlivě, aby nevynechal jediný detail. Tahle věc mu nesčetněkrát podrazila nohy a způsobila palčivou bolest, a přesto ji tolik miloval. Ještě nějakou dobu ležel, než se belhavým krokem odebral domu.

Celý měsíc den ode dne se se skateboardem v ruce pokaždé objevoval na mlhou pokryté ploše, která se jevila jako ideální pro spoustu sportů včetně tohoto. Za tu dobu pocítil obrovský pokrok, stále však odmítal kamarádská pozvání na společné trávení času s cigaretami - on sám nekouřil - na skateparku jako dříve. Pouhá představa, že by tam opravdu šel s helmou a chrániči a rozklepaně by ze sebe dostával alespoň základní triky, mu nepříjemně zrychlovala tep srdce.

Jednou se to ale stát muselo a v dálce několika desítek metrů za jeho shrbenými zády se ozval jeden z jeho přátel: „Hej, není to Tae?". Než se nadál, parta kluků procházejících právě kolem byla téměř u něj.

„Čus, brácho," zaslechl kousek od sebe a s přerývaným nádechem se z donucení otočil za hlasem Namjoona, „pročs neodpovídal na zprávy?".

Nemohl uvěřit svým očím, když celou bandu spatřil podobně obrněnou, jako byl on sám. Udiveně se rozkoktal.

„Co tak okouníš?" zasmál se Jimin a automaticky si na hlavě srovnal ochranou pomůcku. Když se mu nedostalo odpovědi, pohlédl na společníka po pravici, který vzal situaci do svých rukou.

„Bylo to bez tebe na nic ty tři měsíce. Řekněme, že jsme se z tvé chyby poučili všichni... Není to nový začátek jen pro tebe, neboj," uklidnil Hoseok mladšího a poplácal ho po rameni.

„Vy- děláte si srandu?" pozvedl ohromeně obočí Tae, který s nimi nikdy předtím neprohodil více než pár slov, když přišlo na vážné téma.

„Navlékli by mě do tohohle, kdyby to bylo jen pro srandu?" rýpnul si uraženě Yoongi a protočil přivřená očka. Tae nemohl jinak než naň radostně skočit v návalu úlevy.

A tak se to seběhlo, že jsem budoucího partnera na život a na smrt poznala uprostřed objímacího kroužku, hledajíc nejbližší skatepark v neznámém městě.

+++

... ta poslední věta byla jako co? Definitivně mohu říct, že to bylo jako když si člověk jde po ulici a najednou mu přistane na obličeji chobotnice. Jen tak. Plesk. Tak nějak jsem se na konci povídky cítila. Autorka mě bez nadsázky úplně odrovnala. Takto prostě a jednoduše čtenáře na konci příběhu ohromit, to se vskutku povede málokomu. Za to klobouk dolů. 

Co se týče samotného nápadu, ten se mi líbil hodně. Toto prostředí snad ještě ve výzvách ani nebylo, to zaprvé. Zadruhé se mi líbilo, jak autorka všechno nenásilně popsala (poznámka v závorce mě však od čtení trochu vyrušila...). 

Pokud jde o pravopis, nemám žádných větších výhrad, snad jen, že byl místo pomlčky použitý spojovník. Ale to je jen titěrná chyba, která se dá snadno přehlédnout. Úžasná práce!

+++

Pokud by se Alice někdo před pár měsíci zeptal, jak voní nový začátek, myslela by si o něm, že mluví z cesty. Jenže když dnes ráno otevřela oči, věděla přesnou odpověď. Nový začátek voněl jako čerstvá káva a pečivo, jako letní vánek, který dovnitř proudil skrz otevřené okno, jako ty barevné květiny na parapetu a jako Mingyu.

Nos si zabořila do polštáře a zhluboka se nadechla. Včera měnila prostěradla, ale přes noc jím všechno stačilo načichnout. Nemohla si stěžovat.

Podívala se na oblohu, na které pomalu mizely stopy východu slunce, očima následovala trajektorii letu dvou černých ptáků, dokud nezmizely za rohem a potom oči znovu zavřela. Potichu si přála, aby každé další ráno v jejím životě mohlo vypadat přesně takhle i přes to, že Mingyu neležel vedle ní. Zvuky z vedlejší místnosti jí ujišťovaly, že nikam neodešel.

„Prosím," zamumlala. Dovol mi s ním být už napořád.

„Jsi vzhůru?"

Nehnula se ani o píď, chtěla předstírat, že jestě spí, ale koutky úst se jí chtě nechtě maličko roztáhly. V téměř úplném tichu slyšela, jak se plavoučka pod jeho kroky prohýbá, potom se zastavil a na tvaři ucítila dotek, když jí pramínek vlasů zahrnul za ucho. Matrace za ní se prohnula, jak se na ni posadil a potom špičkou ukazováčku obkreslil oblouček jejího ucha.

Na rukách jí vyskákala husí kůže.

„Pokud nepředstíráš, že spíš, doufám, že se ti zdá o mně," zašeptal tak blízko, že cítila teplo jeho dechu a taky mentolovou vůni zubní pasty.

„Musíš už jít?" zeptala se chraplavě a pomalu otevřela oči. Nepodívala se na něj.

„Nikdo jinej za mě tu práci neudělá." Slyšela, jak se usmívá. „Ale mám ještě trochu času." Sklonil se k ní víc, aby ji jemně políbil na tvář.

Alice otočila hlavu a podívala se mu do očí. Ona by z tohohle úhlu vypadala ošklivě, ale on stále vypadal jako model z titulních stránek časopisu.

„Lehneš si ještě ke mně?" zeptala se potichu a zamrkala.

Mingyu se na ni zahleděl. Zaváhal. Bál se, že když to udělá, tak už znovu nevstane a přes to nedzvedl deku a vklouzl pod ní. Alice se převalila na druhý bok a okamžitě si ruce obmotala kolem jeho hrudníku. Tváří se k němu přitulila a zavřela oči.

„Jsi jako klíště," spokojeně vydechl a pohladil ji po krátkých vlasech.

„Hej," zamaračila se. „Bez tebe mi je zima." Oba dva věděli, že je to lež i přes to, že teplo jeho těla nedokázalo nahradit nic, ale potřebovala nějakou výmluvu, proč k němu potřebuje být natisknuta dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Zhluboka se nadechla, nemohla si pomoct, musela si přičichnout ke zdroji vůně, která se vznášela všude kolem.

„A ještě ke všemu úchyl."

„Mám ráda tvoji vůni," pronesla naprosto spokojeně.

„Nikdy jsi mi nevrátila mikinu nebo svetr vypraný. Myslíš si, že jsem si toho nevšiml?"

Pobaveně se usmála. Nikdy by slovami nedokázala popsat ten klid, který v sobě cítila. Po tolika letech na trnité cestě, teď měla pocit, že se vznáší na obláčku kolem nebeských zámků. Byla to nekonečná eufórie a štěstí, které se nedalo popsat ani vyčíslit a nevěřila tomu, že by se někdy s někým jiným mohla cítit stejně. Tak jedinečně, lehce, v pořádku. Připadalo ji jakoby celý svět kolem nich uzavřel mír a všechno špatné se vypařilo jako ranní mlha. Už nedovolí nikomu, aby ji tohle někdo vzal.

Nový začátek voněl jako on.

+++ 

V jednoduchosti je krása, to se říká. A tato povídka je toho příkladem. Nápad je prostinký, děj stejně tak, a celý textík se nese v příjemné pohodové atmosféře, jakou zažívám ve výzvách jen málokdy. Autorka do povídky vložila krásné myšlenky a zpracovala je jak se říká "na pána". 

Co povídce trochu ubíralo na kvalitě, byl občasný výskyt překlepů a nějakých drobných chybek, které se tak nějak nahromadily na malém rozsahu povídky, a tak byly patrnější, než kdyby to byla dvakrát tak dlouhá povídka, nicméně to nebylo nic tak strašného, aby mě to od čtení výrazně rušilo. Naopak, povídku jsem si užila i přes to. 

+++

„Miluješ mě? Ne-„ vychrlil na mě, když jsem k němu celý zadýchaný přiběhl.

„Miluješ mě?" zeptal ses mě.

„Miluji tě. Miluji tvůj úsměv, tvoje oči, tvůj smích, tvoje plné rty, tvůj sametový hlas. Miluji tvoji lásku k přírodě, k lidem. Miluji tě," ve chvíli kdy jsem ti odpověděl, jsem se zasmál a políbil tě.

„-bo miluješ osobu, kterou ti jen připomínám?"

„Pojď se mnou Yoongi! Půjdeme se projít k vodopádu!" vypískl jsi nadšeně. Jenom jsem si povzdechl a následoval tě, jelikož jsi už uháněl jako malé dítě, po kamenité cestě dolů k vodopádu.

„Já-„ nedokázal jsem odpovědět.

„Co tu děláš Jimine?! Měl jsi být ve vesnici!" zařval jsem, když jsi klečel mezi mrtvými těly.

„Konečně jsi tady!" řekl jsi a namířil na mě luk s šípem.

„Jimine neblbni! Dej to pryč!" snažil jsem se říci, co nejméně rozklepaným hlasem.

„Chci tvoje tělo! Dnes tu umřeš!" řekl jsi a vystřelil šíp.

Koukal se na mě a nedočkavě čekal na mojí odpověď.

„Imoogi," vydechl jsem.

„Čekal jsem na tebe dlouho!" řekl jsi a začal znovu na mě mířit dalším šípem.

„Kde je Jimin?" zeptal jsem se, i přestože odpověď jsem dopředu znal.

„Někde v hloubi své duše odkud se už nedostane!" znovu tvoje ústa vypustili něco, co jsem nechtěl slyšet. Znovu jsi vypustil ze svých úst tak ošklivá slova, kterými jsi mi ublížil.

„Já-„ znovu jsem ze sebe nedokázal dostat odpověď. Stále čekal na mojí odpověď. Koukal jsem se mu do jeho očí, který měly barvu hořké čokolády.

„Jimine! Prosím vrať se!" snažil jsem se k tobě, co nejvíce promlouvat. Nic. Stále jsi po mně střílel šípy.

„Neslyší tě!" řekl jsi a vítězně se zasmál.

„Jimine! Prosím! Miluji tě!" řekl jsem a nechal první slzu stéct po tváři.

„Yo-yoongi?" promluvil jsi ke mně svým sametovým hlasem.

„Jimine!" vykřikl jsem a běžel k tobě. Tisknul jsem tě ve svém objetí.

„Zabij mě!" vydechl si roztřeseným hlasem a odtáhl se odemne.

„Co to povídáš?!" vykřikl jsem.

„Musíš mě zabít! Musíš! Miluji tě!" prosil jsi mě mezi vzlyky.

„Ne! Ne! Ne!" začal jsem nesouhlasně kroutit hlavou.

„Yoongi, musíš mě zabít! Prosím! Je to moje přání a ty si mi dal slib!" snažil jsi se mi mezi vzlyky říci odhodlaně.

Okolo mého a tvého prsteníčku se objevil oranžový prsten, který nás spojoval. Moje nehty se začaly měnit na drápy. Pak už to přišlo samo. Moje ruka ti vyrvala srdce.

„Miluji tě," vydechl jsi a začal padat k zemi. Chytil jsem tě do náruče.

Tiskl jsem tvoje bezvládné tělo k tomu svému a brečel.

„Miluji tě, ne kvůli tomu, že vypadáš jako on, ale protože ty jsi on," vydechl jsem nakonec a políbil ho.

„Počkej, babi!" snažil jsem se zastavit babičku na řece Samdo, která odvážela Jimina ze světa živých do světa mrtvých. Rychle jsem přiběhl ke břehu a pomocí svých schopností zmrazil řeku.

„Prosím! Vzdám se všeho, co mám, jenom prosím ať se budu moc znovu setkat se svojí láskou!" prosil jsem na kolenou mojí babičku. Jenom si povzdechla a zakroutila hlavou.

„Prosím..." vydechl jsem.

„Dobře! Od této chvíle už nejsi pán hor, lesů a větru!" rozhodla. Rychle jsem se zvedl a přiběhl k Jiminovi.

„Budu na tebe čekat! Najdu tě! Začneme spolu znovu od začátku!" řekl jsem mezi vzlyky a naposledy ho políbil. V tu chvíli se okolo nás objevila oranžová bublina, ve které jsme byli jenom ty a já.

„Čekal jsem na tebe. Chyběl si mi," vydechl jsem a znovu ho políbil. V tuto chvíli počíná nový začátek našeho vztahu.

+++

V povídce se mi docela líbí prolínání budoucnosti a minulosti. Možná je jen rozsah textu příliš krátký, aby se do něj vešlo všechno, co by mohlo v tomto příběhu být, a ve mně to tak jako evokuje touhu znát příběh víc. Myšlenka je pěkná, povídka zpracovaná dobře a vůbec se nečetla špatně. 

Pravopis malinko pokulhává, je tam pár drobných chybek, zaměnění pomlčky a spojovníku, pár chybějících čárek a nějaké to špatně napsané slovo, ale není to nic, co by čtenáře nějak výrazně rušilo. Opět skvěla práce a autorce velice děkuji! 

+++

Tik tak.

Zdálo se mu, že hodiny visící na zšedlé zdi vydávají hlasitější zvuk než jindy. Navíc se ručička neúprosně blížila k číslici devět.

Tik tak.

Nikdy předtím si neuvědomil, jak rychle čas letí. Jak každá vteřina a minuta může být drahocenná, a jak pro některé můžou mnoho znamenat.

Tik tak.

Přál si, aby mohl zůstat o něco déle. Jenže čas ani lidé k němu nebyli milosrdní.

Tik tak.

Povzdechl si.

Stěny pokoje působily jaksi stísněně. Jako kdyby se na něho tlačily a dusily ho. I přesto, že zde strávil většinu svého života, připadaly mu nyní cizí.

Pomalu otáčel hlavou a pohledem hltal každý detail, jako by si chtěl místnost co nejpřesněji zapamatovat. Byla malá pravděpodobnost - vlastně téměř žádná - že by se sem ještě někdy vrátil. A přitom skutečnost, že tu mohl žít s ostatními chlapci, byla pro něho vším.

Co však mohl dělat?

Byl jen obyčejným pěšcem v rozehrané hře. Hračkou, jež měla každou chvíli nového majitele. Jeho sen a cíl se tak znovu oddálily.

Prozatím.

Tik tak.

Nalevo se na podlaze válelo šest matrací se šesti různě barevnými dekami a polštáři. Pět jich bylo celkem slušně ustláno. Zato prostřední vypadala, jako by se po ní prohnalo tornádo, a ještě za sebou zanechalo puntíkaté trenky.

I když měl k veselé náladě daleko stejně jako umrlec k živému, přece jen mu koutky úst zacukaly v pobavený úšklebek.

Dohyun věděl, že Minkyoung je z nich na uklízení nejhorší. Ani když se opravdu snažil, dokázali jste lehce poznat, kde chlapec spí, čemu se před hodinou věnoval, co jedl k večeři, nebo jakou barvu má jeho zubní pasta. Bylo to jako sbírat důkazy přímo na místě činu.

Došel k matracím a naposledy se na jednu z nich posadil. Dlaní přejel po drsném povrchu, jako by si chtěl její strukturu vtisknout do paměti.

Kolik nocí na ní proležel, kdy se jeden ke druhému tiskli a doufali v lepší zítřky? Kolik vzácných dní na ní proseděl, kdy jim bylo dopřáno krátké volno, a kdy se vzájemně pošťuchovali a smáli se?

Vzpomněl si na jeden moment, kdy přidržovali Honjuna, a Sihan ho pak zlechtal. Chlapec sebou mrskal jako ryba na souši a vřeštěl, až z toho málem ohluchli.

Tik tak.

Vstal a očima zabloudil ke skříni. Kdyby ji otevřel, věděl, že narazí na dvě prázdné poličky.

Kdo zaplní jeho místo, až tu nebude?

Odvrátil se.

Na protější zdi viselo několik fotek. Jednu pořídili hned první den, co se sem nastěhovali. Šest chlapců namačkaných vedle sebe a nucených se usmívat. Ještě se spolu moc neznali, a tak fotka působila spíš trapně.

Na druhé se už tvářili přirozeněji. Menší Minkyoung uprostřed s omotanou paží kolem Honjunových širokých ramen. Za nimi stojící hnědovlasý Sihan a vždy se usmívající Jaewoon. Nalevo od Sihana stál zachmuřený Yehan, a on sám, opírající se o Jaewoona, je fotil.

Na třetí fotce, když měl narozeniny, si udělal selfie s Jaewoonem.

Pousmál se.

Za tu dlouhou dobu, co s nimi trénoval, jedl a sdílel naději i strach, se pro něho stali lidmi, na kterých mu záleží. I přesto, že byl donucen odejít, si sebou na ně ponese vzpomínky.

Tik tak.

Bylo za pět minut devět.

Znovu si smutně povzdechl a vzal za madlo kufru. Chlapcům nebylo dovoleno přijít za ním v průběhu tréninku, a tak se s ním rozloučili hned ráno.

Naposledy se kolem rozhlédl, načež s těžkým srdcem vyšel ven. Opouštěl staré známé prostředí a vydával se vstříc novému začátku.

Co na něho čeká? 

+++

Opravdu silná povídka, která ve mně evokuje mnoho, přemnoho opravdových situací, a tak se do ní dokážu vžít. Mám podobné kousky velmi ráda a těší mě, že se ve výzvách tyto náměty objevují. Povídka je napsaná jednoduše a příjemně se čte, efekt tikání hodin jí dodává ještě více na atmosféře. Za to má autorka velké plus. 

Z pravopisného hlediska nemám, co bych vytkla, povídka je napsaná dobře, odstavce jsou krásně rozdělené. Snad jen klasické zaměnění pomlčky a spojovníku, který nepatří tam, kde ho autoři na wattpadu (a nejen tam) používají. Za mě opravdu povedený kousek! 

+++

Seskočil z hasičského žebříku, který se táhl po boku budovy, ve vnitřní kapse bundy cítil váhu pistole. Nebyla nejlepší, to musel uznat, vlastně, když se nad tím zamyslel, už držel i lepší, pro dnešní účel však musela postačit. Dopadl rovnou do kaluže, s nadávkou na rtech vyrazil do ulic.

----------------------------------------

Říkali si děti krys, pouliční spratkové, na které všichni nahlíželi z vrchu. Vlastně se jim ani nedivil, kdyby si i on mohl každý večer lehnout do vyhřáté postele taky by se lůzou z ulice nezahazoval. K jeho neštěstí on ta lůza byl a namísto spánku se každý večer vypravoval do ulic města, které, jako by se proměnily. Milé paní ve stáncích se svíčkami nahradili dealeři, kteří podle nich nabízeli to nejlepší ve městě. O tohle se nezajímal, pravda, párkrát už se sjel, ale byl na tom špatně a prostě to potřeboval. Teď se do těchto míst vypravoval za informacemi.

Otevřel dveře do pochybného baru, vevnitř to páchlo alkoholem, marihuanou a krví. On ovšem hledal dámu ve středním věku, tu záhy spatřil na jedné z barových stoliček. Označení „dáma" bylo více než přehnané. Rozteklý make-up měla po celém obličeji a třpytivá halena na jejím těle držela silou vůle. Přesto k ní došel a poklepal na rameno.

„Bon-Hwa?" žena se otočila a pohledem ho sjela od hlavy k patě.

„Si piš, ty budeš Seung Cheol, viď?" jen přikývl. Bon-Hwa poklepala na stoličku vedle sebe.

„Tak povídej, co bys potřeboval vědět?" posadil se a spustil.

„Beom-seok. Kde bude dneska o půl noci?"

„Beom-seok říkáš, hmmm, dneska má zakázku v páté ulici, prý něco velkýho, o půl noci ho tam zastihneš." Seung Cheol vyrazil z baru rychlostí světla, ženu nechal za sebou.

Utíkal co mohl, když si pohne tak to stihne. Dorazil, udýchaný a rozbolavělý, ale byl tam. Rychle zkontroloval hodinky, 23:53, ještě měl čas. Schoval se za jeden z kontejnerů a čekal, prsty ho svrběly nedočkavostí. Konečně, konečně.

Za nedlouho do uličky přijela dodávka. Motor ztichl, světla zhasla. Z místa spolujezdce vystoupil on. Muž, na kterého čekal tak dlouho, sedm let se v tomhle městě neukázal, jen včera v noci proletěla zpráva, že Beom-seok se vrátí.

Potetované ruce, staromódní klobouk na hlavě. Musel to být on. Seung Cheol vynaložil všechno svoje úsilí, aby se teď nesebral a neumlátil ho vlastními pěstmi.

Z dodávky vystoupily další tři muži a začali vykládat náklad.

Za chvíli, opakoval si to pro sebe jako mantru. Za chvíli ti chlápci odejdou odnést zásilku, zůstaneme tu jen my dva. A stalo se, chlápci se sebrali a nechali Beom-seoka samotného, vždyť jen blázen by si na něj dovolil. Shodou náhod jeden blázen právě čekal za popelnicemi. Bylo to tady.

Teď.

Vyskočil ze svého úkrytu a dvěma rychlými kroky byl u něj, dříve, než stačil cokoli zaregistrovat držel mu Seung Cheol ruku na ústech a zbraň u krku.

„Pamatuješ si na mě?" Seung Cheol mu to zašeptal přímo do ucha, Beom-seok jen zděšeně zavrtěl hlavou.

„Před sedmi lety kvůli tobě zkrachoval můj bratr ty kre*éne! Totálně ho to složilo! Je teď v base abys věděl, na všechno přišli, nechal se zatknout abych mohl utéct. O mojí existenci policajti neví. Kdo by si mě teda spojil s mrtvolou chlápka, kterému jde po krku celá spodní vrstva? Hmm?"

Beom-seokovi se oči zalily slzami, šlo vidět, že si na život na ulici odvykl.

„A víš, co jsi mu řekl, když jste podepisovali smlouvu?!" Seung Cheol zuřil. Beom-seok jen zavrtěl hlavou.

„Nový začátek!!! Že společně začínáte znovu!!! Ale víš, co ty pitomče? Já ti ukážu nový začátek, já ti ku*va ukážu takový začátek, žes to ještě neviděl. A víš, co musí přijít před začátkem? Co se musí stát, aby něco začalo? Správně, něco musí skončit, a hádej, co skončí dneska večer?"

Beom-seok brečel a po nohavici mu stékal proud teplé tekutiny, velký šéf se něčeho bál. Bál se smrti.

„A hádej, co bude poslední, co uslyšíš, než tvůj zpropadenej život skončí?" Seung Cheol se třásl zlostí, byl jí úplně oslepený. Pomstí bratra. Za tímhle momentem se hnal sedm let, možná po téhle noci opravdu začne něco nového.

Slyšel, jak se chlapi vracejí, měl ještě chvilku, ale musel to udělat rychle.

„Potkáme se v pekle šmejde." Rychle odskočil ale ještě před tím stihl Beom-seokovi zašeptat:

„A můžeme začít nový začátek"

Než se Beom-seok vzpamatoval, Seung Cheol už tiskl spoušť a kulka vzápětí prolétla hrudí chlapa. A pak ještě další čtyři. Pro jistotu.

Seung Cheol se dal na úprk, naplněný prapodivným pocitem, trochu štěstí a trochu něčeho, co nedovedl pojmenovat.

Teď mohl začít opravdový nový začátek. 

+++

Oh! Drama! Nefalšované drama! Tak nějak jsem se cítila, když jsem pročítala tuto povídku, která mi atmosférou připomínala těch nespočet detektivních krimi doramat, co už jsem viděla. Co musím vyzvednout speciálně, je název, protože ten se mi neskutečně líbí a krásně se k povídce hodí. Úplně bych ho viděla jako titul nějaké knihy. Povídka opět zvládla vstřebat na takový malý úsek příběh mnohem rozsáhlejší, aniž by to působilo příliš uměle, což je taky obrovské plus. 

Co mě ovšem hodně rušilo, byla jména. Respektive jejich zápis, kdy autorka používá dva různé: Jednou odděleně, obě slabiky velkým písmenem, podruhé se spojovníkem, přičemž by měl být jejich zápis v obou případech stejný (a nejlépe asi Seungcheol a Beomseok spolu, ale to už je na autorce, nejspíš). K pravopisu bych pak ještě dodala, že některé přímé řeči byly zapsány špatně: na jejich konci musí být vždycky interpunkce, a pokud se za větou objevuje ještě i uvozovací, pak tam patří výhradně čárka, nikoli tečka. Každopádně příběh se mi líbil, byl velmi povedený a jeho čtení jsem si užila. 

+++

Lehký vánek vál přes rozsáhlé zelené louky, tiše šuměl v korunách vysokých, starých stromů a zároveň čechral vlasy každému, kdo se mu postavil do cesty. Byl jen jemný, teplý a nikoho neotravoval.

Muže s krásnou tváří také neobtěžoval. Jen v polospánku ležel, i když ho vánek už začínal probouzet. Mladík otevřel oči, a když uslyšel jakési zavrnění, pomalu se posadil a rozhlédl se kolem sebe.

Uviděl krásného kocoura s dlouhou, sněhově bílou srstí a modrýma očima, které se mu dívaly hluboko do duše.

„Kim Seokjin," ozvalo se mladíkovi v hlavě, když kocour přiklusal až k němu a otřel se mu hlavou o ruku. Jin ho pohladil po hřbetě a čekal, jestli se mu v hlavě ten moudrý hlas ozve znovu. Když však dlouho nic neslyšel, musel se mladík odvážit promluvit sám.

„Kde to jsem?" otázku mířil ke kocourovi, jelikož neviděl nikoho jiného, koho by se mohl zeptat.

„Zemřel jsi," ozvala se strohá odpověď. Jin sebou trhl a rozhlédl se kolem sebe, i když si byl jistý, že moudrý hlas patří nádhernému kocourovi. Místo další osoby si však všiml něčeho, co ho zaujalo. Kolem jeho prsteníčku byl omotaný rudý provázek, který vedl neznámo kam.

Jin se znovu podíval na svého kočičího společníka, pohledem ho prosil, aby mu řekl víc. Až v tu chvíli mu došlo, co mu bylo sděleno. Zemřel.

Kocour jen tiše zavrněl, jako kdyby ho chtěl uklidnit.

„Netruchli nad něčím, co už nejde změnit. Truchlit nech ty, kteří tam dole zůstali. Tvůj život tam skončil, ale teď tě zde čeká nový začátek," hlas byl jemný a sladký jako med, Jin ihned poslouchal každé slovo.

„Provázek tě zavede k tvému největšímu přání, které jsi ve svém životě měl. Mohou to být věci, zvířata, lidé, specifický talent. Ale například bohatství je zde zbytečné. Neexistuje zde hlad, žízeň ani nemoci," kocour kolem něj obcházel a tiše vrněl, jako kdyby si hlídal svou kořist. Seokjin ho sledoval a horlivě přemýšlel nad tím vším. Co vůbec bylo jeho největším přáním?

„Vše se postupně dozvíš, jediné, co potřebuješ nyní vědět je, že provázek nesmíš přetrhnout. V tom případě by pro tebe tohle všechno zmizelo. Teď můžeš jít," kocour se mu naposledy otřel o ruku, než se Jin pomalu postavil. Pátral očima po okolí, poté se však pomalu vydal za provázkem. Přemýšlel nad každým slovem nádherného kocoura.

Kolem něj byl slyšet krásný zpěv ptáků a šeptání větru, který se kolem něj proháněl, jako kdyby si ho chtěl prohlédnout. Provázek se s každým jeho krokem zkracoval.

„Zemřel jsi..." zamumlal si Jin sám pro sebe a nad těmi slovy se zamyslel. Zemřel, ale nevěděl jak. Vzpomínal si jen na oslepující bílé světlo.

Vzpomínka ho zasáhla náhle, jako blesk z čistého nebe. Seděl v malé loďce uprostřed moře. Byl schoulený v dece a nikdy se nebál víc. Měl jen malou lucerničku, která byla jediným světlem v tmavé noci. Aby zahnal sžírající strach, začal tiše zpívat píseň. Po několika okamžicích uslyšel, že někdo zpívá s ním. Když se za hlasem otočil, odskočil tak, že se loďka málem převrátila. Z vody se na něj dívala nádherná dívka. Její milá tvář a krásný hlas donutily Jina zapomenout na strach. Naklonil se k ní, aby si ji lépe prohlédl, ona se zářivě usmála a položila mu dlaň na tvář. V tu chvíli ho siréna stáhla pod vodu a rychlými pohyby ho stáhla do hloubky. Jin se vzpíral, ale brzy se už nemohl nadechnout a do plic se mu dostala slaná voda.

Utopil se. Jin si skousl ret nad svou hloupostí a znovu se rozešel za provázkem. Už když se na malé loďce ocitl, věděl, že nedopadne dobře. Když se však díval kolem sebe, došlo mu, že skončil lépe, než si myslel. A jak řekl ten kocour, neměl by truchlit nad svou vlastní smrtí. Šel tedy odhodlaně dál.

Jeho provázek vedl do stříbrné mlhy, která spíše připomínala spirálu. Jin tedy usoudil, že se nejspíš nejedná o nic zlého a se zavřenýma očima vstoupil do rámu. Oči otevřel, až když uslyšel tekoucí vodu. Okolí vypadalo jako krásný kouzelný les, ale to Seokjina nezajímalo. Rychle šel za provázkem a jeho dech se zadrhl v hrdle, když spatřil jeho druhý konec.

„Hoseokie..." vydechl a spojil pohled s mužem, po jehož smrti se nechal naverbovat k posádce jednoho kupce. Na jeho sedmé plavbě je ale přepadli piráti a on byl jediný, který stihl utéct na záchranný člun.

„Jin-hyung..." Hoseok se rozzářil a musel hned staršího obejmout. Jin ho ihned objal nazpět a šťastně se usmál.

Najednou mu onen svět přišel ještě krásnější.

+++

Jak s oblibou říkám v soukromých konverzacích: mentální exorcismus proběhl, třikrát jsem se obrátila naruby a poté jsem vyskočila z okna. Další naprosto nádherný kousek jedné velmi talentované autorky, která se den ode dne zlepšuje jak v psaní, tak v nápadech. Povídka měla i přes klišé nádech poměrně originální zpracování a četla se fantasticky. Na okamžik mne donutila zapomenout, že jsem tady ten hodnotící člověk, nikoli jen fangirlící čtenář. 

Pravopis bez komentáře. Autorka je svého jazyka znalá a rozhodně se tím netají. Povídka je napsaná opravdu krásně a stejně tak se i čte. Opět nádherný kousek to této "sbírky" povídek! 

+++

Cítil se příšerně, snad nejhůře za poslední dva týdny. Ruce se mu mírně klepaly, nohy byly zesláblé a mysl zamlžená. Při každém kroku cítil, jak silná dokáže být gravitace, jež se nebála svou moc ukázat. Na závratě si již zvykl, přesto jej dokázaly čas od času vykolejit. Nejhůře na tom však byl se svou energií a bolestí hlavy. Nemohl popírat vyčerpanost, to ona byla zajisté příčinou všech jeho strastí, nejspíš měla na svědomí i téměř neustálé bolesti hlavy.

Měl by právě spát, věděl, že mu to neprospívá, ale nedokázal se zbavit toho nesnesitelného pocitu bezmoci pokaždé, když navštěvoval říši snů a nočních můr. Stejně tak dobře věděl, jak se na něm jeho životní styl podepisuje, nechtěl jej však měnit. Skutečnost, že se mohl ničit, mu naprosto vyhovovala. Ano, občas prožíval stavy, při nichž si říkal, že za nic nemůže a nezaslouží si takové zacházení, byť to byl právě on sám, který se sebou tak zacházel, jenže později vždy přišlo bolestivé vysvobození – vzpomínky skrývané za zrcadlem, které od nich každého odráželo – a on si opět uvědomil, proč to vše dělá.

Právě v ten moment si dokázal dostatečně utřídit myšlenky, aby věděl, že o život nestojí; rozhodně ne v takové míře jako dřív. Snad až bolestně pociťoval zklamání sebou samým. Zklamání ze své naděje, již do nedávna považoval za nesmrtelnou a již v těch dnech pozoroval rozpadat se na prach. Jedna jeho část by přivítala zpět onoho usměvavého chlapce, jímž kdysi dávno snad býval, spolu s jeho nehasnoucí nadějí, ta druhá ovšem pociťovala jakousi zvrácenou radost z toho, že nějakým způsobem prozřel. On, zatímco obě tyto části soupeřily o nadvládu, pouze nepřítomně hleděl do stropu a vše okolo vnímal jako v mlze. Téměř neslyšel tikání ručičkových nástěnných hodin, nijak jej neoslepovalo světlo příliš jasného měsíce pronikající skrz tabulky skla v okenních rámech.

Myšlenky mu hlavou vířily a splašeně do sebe narážely, překřikovaly se. Jako by každá chtěla být v popředí, jako by každá chtěla, aby jí byla věnována náležitá pozornost, aby si kvůli ní rval vlasy frustrací, zatím však jako celek způsobovaly pouze zmatení. Zmatení, z něhož se později může vyklubat nepříčetnost; tak lákavá a uklidňující, zároveň však také krutá a ničivá.

Najednou – skoro jako blesk z čistého nebe – jej uhodilo poznání. Chtěl zemřít! Tak absurdní myšlenka, přesto však natolik jasná a více než pravděpodobná. Vlastně to podvědomě tušil již dříve, všechny ty drobounké detaily v jeho chování v sobě skrývaly mnohé z jeho tužeb i odporů. Ano, rozhodně to tušil, ty drobnosti v obyčejných situacích tomu napovídaly – když si vzal více prášků, než měl; když se bez důvodu, naprosto zkratkovitě rozhodl začít kouřit; když fascinovaně sledoval karmínovou barvu životně důležité kapaliny stékající do dlaně po nehodě při krájení masa –, jenže on si jich nechtěl všímat. Nepřipouštěl si, že by se vzdal.

Ať už chtěl, nebo nechtěl, musel nad tím začít přemítat. Musel se sám sebe ptát proč. Tato jindy až směšně lehká otázka jej nyní neuvěřitelným způsobem trápila. Co tak strašného se mu přihodilo, že skončil takto? Nevěděl. Ne, on to věděl, jen si nechtěl přiznat, že by jej něco jako ztráta blízké osoby a šikana dokázalo zlomit. Nedokázal to pochopit, a i kdyby to dokázal pochopit, nechtěl.

Frustrovaně si vjel rukama do vlasů a rozklepaně vydechl. Uvědomil si, že jej smrt neděsí. Proč taky? Co na ní bylo tak děsivého, že se před ní každý snažil utéct? Možná, že se báli upadnout v zapomnění, báli se, co bude potom. Potom, až se z těla vytratí i poslední kousek života, až zhasne plamínek naděje, až bezduchá schránka vychladne a zbledne. On se právě v moment uvědomění bát přestal. Nepochopení bylo vystřídáno smířením.

Všichni říkají, že smrt je konec, ale co když je to jen nový začátek? Nový začátek pro někoho, koho život zničil... Smrtí vše končit nemůže, někdo jiný otočí na další stranu a začne psát novou kapitolu. Může navázat, kde jiný skončil, nebo začít jinde, ale vždy bude pokračovat.

+++

Musím říct, že pokaždé, když čtu texty této autorky, fascinuje mne, jak věrohodně dokáže popsat negativně vyhlížející emoce. Téma sebevraždy je na wattpadu běžné, ale pokaždé mám pocit, že mladičké autorky těží jen z toho, že je to "in", nikoli z toho, že by doopravdy znaly tyto emoce. Jejich povídky pak vyznívají uměle, až směšně. V tomto případě tomu tak není. Autorka dokáže ve čtenáři probudit pocity. Reálné pocity. Ačkoli je to na jednu stranu děsivé a nutí to čtenáře přemýšlet, proč přesně jsou tak reálné, myslím si, že ano, někdo by takto doopravdy psát měl. Aby ukázal světu, že tohle se děje. 

Pravopis komentovat nemusím, je naprosto fantastický a funguje přesně tak, jak má. Povídka je smutná, ale krásná. Děkuji za ni. 

+++

Biela miestnosť. Osoba, ktorá ležala na posteli s bielym povlečením pomaly otvorila oči. Pozerala na strop miestnosti, premýšľala nad udalosťami posledných hodín. Hnedé oči sa zrazu zaleskli slzami. Slzami šťastia, slzami uvedomenia, slzami úľavy. No taktiež aj slzami bolesti, ktorá bola v tejto situácií samozrejmá. Slzy rôznych dôvodov a rôznych emócií sa stretli na jednom bode, a všetky sa vydali jednou spoločnou cestou. Osoba sa usmiala. Chlapec sa usmial. To najťažšie je za mnou, pomyslel si.

S bolesťami po celom tele sa pomaly posadil. Unavenými očami hľadal zrkadlo, hľadal svoj odraz. Aj ho napokon zbadal. Bolo postavené vedľa umývadla, naľavo od postele. Nedovidel na seba, ale zvedavosť, túžba a nádej mu nedali na výber, takže sa s ťažkosťami postavil. Keď s bolestnou grimasou kráčal k zrkadlu, pridržiaval sa steny a vecí, ktoré mu práve prišli pod ruku. A zrazu sa videl. Videl v zrkadle svoj odraz, svoje pravé ja. Črty jeho tváre poznal už nejakú tu dobu. No nepoznal to, čo sa skrývalo pod bielym županom. Ruky sa mi triasli, no ani to ho neodradilo. Končekmi prstov prešiel po hrubej látke županu, až chytil opasok, ktorý mu bránil vidieť to, čo vidieť chcel. S búšiacim srdcom pomaly ťahal za opasok-

Jeho zvedavú chvíľu mu však prekazila zdravotná sestrička, ktorá ho prišla skontrolovať. Za ňou sa už so starostlivými očami prikradla jeho matka.

„Pane, vysvetlíte mi, prečo neležíte na posteli, ale prechádzate sa po izbe? Už som vám hovorila, že po operácií by ste mali oddychovať a z postele by ste mali vstávať iba s pomocou druhej osoby. Prečo sa správate takto nezodpovedne? Vy, mladí, by ste si mali zdravia vážiť najviac," vyčítala mu sestrička, ktorá síce nebola od Hoseoka omnoho staršia, no očividne zhltla knihu múdrosti.

Hoseok sa len sklopil pohľad k zemi, uklonil sa, ale potom si všimol aj druhého páru topánok, ktoré sa pred ním zjavili. Jeho matka ho chcela objať, no vedela, že to by sestričku ešte viac rozzúrilo. Preto chlapca len pohladila po tvári, na ktorej neskôr zanechala jemný bozk. Keď mu aj so sestričkou pomohli dostať sa späť do postele, chytila ho za ruku, a usmiala sa na neho úsmevom hrdej matky.

Sestrička mu ešte dala pár pokynov ohľadne liekov, pripomenula mu, aby ostal ležať, a potom odišla. Hoseok stisol mame ruku, čím jej dal znamenie, že môže hovoriť.

„Chcel si sa pozrieť na svoj odraz, však?" spýtala sa ho s láskou v hlase. Hoseok sa mierne začervenal, čo ju celkom rozosmialo.

„Nemusíš sa hanbiť, veď toto si si prial celý svoj život. Si určite krásny, ver mi, som tvoja matka," usmiala sa na neho. „Môj krásny synček."

To Hoseoka dohnalo k ďalším slzám. Jeho mama bola tou najúžasnejšou a najdôležitejšou osobou v jeho živote. Vždy si prijala jeho názor, vždy si vypočula jeho problémy, vždy mu bola odhodlaná pomôcť. Prijala ho takého, aký bol, aký je. A on ju miloval. Bol odhodlaný sa jej akýmkoľvek spôsobom odvďačiť za to, čo pre neho robila.

„Mami ja... ďakujem ti za všetko. Ani si nevieš predstaviť, ako veľmi ti som vďačný. Ľúbim ťa, mamička. Tak veľmi ťa ľúbim."

A tak tam spolu sedeli – vlastne Hoseok ležal, zatiaľ čo jeho mama sedela vedľa postele - , držali sa za ruky, plakali, smiali sa spolu.

Hoseok sa možno v nesprávnom tele narodil, no jeho matka mu pomohla, a on to konečne mohol zmeniť. Konečne bol sám sebou a to bola pre neho nová kapitola v živote, jeho nový začiatok.

+++

Další povídka s naprosto úžasnou myšlenkou, která mě dojala téměř k slzám. Jak jsem řekla už u několika předešlých povídek, nejvíc si cením textů, které dokáží na tak krátkém rozsahu vypovědět velký příběh. Málokdo to umí. Tato autorka svým umem stejně jako několik dalších dokázala, že to skutečně jde. Myslím, že téma, které si vybrala, je jedno z těch, o kterých by se mělo mluvit a psát (ale zase to nepřehánět na infantilních fanfikcích, podotýkám pro mnoho autorů, kteří si toto téma berou pro své povídky a ty opravdu nejsou dobré). Autorka předvedla skutečný um a přestože je povídka kratičká, je vskutku nádherná. 

Pravopis je zde opravdu povedený, nemám, co bych mu vytkla. Autorka pracuje s textem svědomitě a nemá problém ho udržet kvalitní natolik, aby v něm čtenáře nic nerušilo. Úžasná práce!

Do oken bubnovaly kapky deště, skrze mastné, zaprášené tabule skla nepronikalo nic jiného, než ostré, modrobílé světlo blesků a rozpadající se kuchyní otřásaly opožděné hromy.

Skrze ústa muže unikl hustý bělostný dým, až příliš čistý, příliš nevinný v kontrastu s plísní, nesnesitelným pachem zasychající krve a léta neuklízené špíny. Jen další z opuštěných bytů v opuštěném domě na opuštěné ulici, v bohem zapomenuté čtvrti, kam se chodívaly ukrýt jen smažky za účelem stříknout si do jehlami projebaných žil další dávku.

Kňučení, výkřiky a řinčení řetězů se tak dokonale krylo s okolními zvuky zoufalců, kterým v těle proudily největší sračky, říznuté těmi nejlacinějšími náhražkami, požírajícími je zaživa.

Napodruhé vydechl agresivněji, tmavé obočí svraštěné, palci kroužil po spáncích, zatímco lokty se opíral o kolena. Kdysi porcelánově čistá pokožka zářila rudými cákanci krve.
„Zavři kurva hubu!" burácel hlubokým hlasem, v záchvatu hněvu kopl do židle stojící proti němu. Ta, prožraná brouky a zčernalá všudypřítomným bordelem, se roztříštila o stěnu na několik kusů.

Vstal. Černé, karmínovou tekutinou slepené vlasy odrhnul z čela, tváře lehce vcucl s tím, jak si plíce naplňoval dalším oblakem kouře.
Rozkopané, rozpadající se dveře koupelny visely na pantech pouze silou vůle, jejich vrznutí vzbuzovalo hrůzu v muži, jehož oči překrývala páchnoucí látka, ruce měl pevně svázané za zády a nohy připoutané k nohám židle. Nad hlavou plastový kýbl naplněný ledovou vodou, odkapávající už celé tři dny na jeho hlavu. Totéž tempo, pořád dokola, žádné zvuky, žádné světlo. Jen voda.

„Máš dost?" prudkým stržením látky do očí muže vniklo mdlé světlo, zeleně se odrážející od slizem olezlých stěn koupelny, v rohu ležela mrtvá krysa, v oloupané vaně se to jen hemžilo všelijakou havětí, kterou nebylo možno pojmenovat.

Děsivý úsměv, z nějž nevycházelo nic, než jen čiré zlo, se rozléval mladíkovou tváří jako úsměv šílence, černé oči plály podivnou, bizarní, zvrácenou vášní.
Žhavá špička cigarety oranžově zářila a v jednom okamžiku, v příštím se zabořila do rozšklebené rány na mužově stehně, krev uhasila žár, kouř stoupal ke stropu a řev pronikal skrze látku do celičkého domu. Prázdného, beze svědků.

„Dost... prosím, dost," brada se vězni třásla, oči zalité slzami, bolavé tělo se vzpíralo v řetězech, zařezaných do rozedřené kůže.
Mladý muž znechuceně uchopil prořídlé vlasy mezi prsty, zvrátiv mužovu hlavu, cigaretu boře stále hlouběji do masa.

„To říkala i ona, že?" šeptal zlověstně, špičkou boty šlápl na rozdrcené kůstky v chodidle, křik udusil zakrvácenou rukou. Přitlačil, pootočil nohou, nutil popraskané kosti v holeni, aby se oddělovaly ještě dál, bolestivěji, nemilosrdněji. 

„Taky křičela a prosila... Nechte mě, prosím... Co to děláte? Nenechal jsi ji. Nenechal, viď?" kopnutí, hrůzné prasknutí kosti, maso se trhalo, kůže propouštěla na již tak černě se lesknoucí podlahu ještě víc krve.

Kov zařinčel, ochrnuté tělo se svalilo na zem, vězeň s hrůzou hleděl do rohu místnosti. Obrovité kladivo obalené jeho vlastní krví, svaly, jen připomínalo nesnesitelnou bolest, kvůli níž přicházel o rozum. Nedokázal myslet, jen cítil. Jen nohy necítil. Bylo fuk, kolikrát otupělý mozek vyslal signál „Utíkej!", stejně akorát ležel na podlaze jako kus hovna, prázdně prosil o smilování někoho, kdo o jeho osudu už v podstatě rozhodl.

„Argh! Kurva, kurva!" prsty s dávno slezlými nebo násilím vyrvanými nehty zabořil do země, další kopnutí vyslalo napříč tělem něco, co slovy nešlo popsat. Nebyla to bolest. Byl to dech samotné smrti, plížící se mu za zády.
Nebránil se, ani nemohl, když byl otočen břichem vzhůru, za vykloubené rameno dotažen ke stěně a opřen o ni. Před očima se pohupoval medvídek. Jeden knoflíček namísto oka mu scházel, mašlička rozpáraná a nožka skoro utržená. Pohled se přeostřil, tvář mladého muže byla jen kousek od jeho.

„Ten byl její. Pamatuješ? Držela ho u sebe. Celou dobu. Dokud nebyla mrtvá," s každou další větou byl jeho hlas chladnější, postrádal však jakoukoli emoci. „A než umřela, musela se dívat na tebe. A na svoje rodiče, kterým's rozpáral břicha a ji znásilnil na posteli vedle nich, než jsi ji předhodil čoklům."

Světlo probliklo, stříbřitá čepel se v něm zaleskla, než si našla svůj cíl. Skrze tělíčko plyšáka až do klína lidského odpadu, kusu rozkládajícího se hnisu, který nikdo nebude postrádat.

„Co jsi... do prdele zač?" zasýpal z posledních sil, krev z jeho těla unikala příliš rychle, vzdávalo veškerý svůj boj.

„Někdo, kdo je ještě dost zoufalej na to, aby věřil v šanci na lidstvo. Novej začátek. Stupidní myšlenka, co? Když denně potkávám zbytečný existence, jako seš ty."

Sirény, modročervená světla. Napřímil se, do dlaně uchopiv dřevěnou kluzkou násadu.
„Přijeli dřív, než jsem čekal."

„N-ne, ne...!"

„Škoda, že už nebudou mít, co zachraňovat."

Jeho dílo bylo dokonáno.

+++

Já jsem prakticky takový povídkový sadista (a masochista), takže tento kousek jsem si vážně užila. Práce se zlem a lidskou zrůdností v povídkách silně hapruje, protože jen málokdo dokáže toto zlo věrohodně popsat. Autoři si myslí, že stačí pár sprostých slov a pár kopanců a už dokonale popsali šikanu či týrání. Špatně. Pokud chce toto někdo psát, měl by to umět psát. A to je právě případ této povídky, která je napsaná opravdu senzačně. Autorka rozhodně ví, jak pracovat s textem, s emocemi, se syrovostí lidské bestiality. Jsem neskutečně ráda, že takovéto dílo vzniklo a že vzniklo právě do výzev a já si tak mohu odškrtnout další z oblíbených prací celkově. 

Pravopis ani nemá cenu komentovat, autorka je v tomto skvělá stejně jako ve všem ostatním, a tak nemám jedinou výhradu. Úžasná práce, ostatně jako vždycky.