Přeji vám krásnou neděli, mé drahé nespecifikované muffinky!

Chtěla jsem původně zveřejnit texty výzvy už včera, ale nějak jsem se zapomněla u jiných věcí, ehm. No nic. Stejně jako v předešlých kolech, i tentokrát mi přišlo velké množství opravdu povedených povídek, které se četly neskutečně dobře. Jejich počet mne překvapil, a také to, že mi povídky posílají i lidé, kteří se zároveň účastní Velké vánoční soutěže. Obdivuji vás za to, že obojí stíháte. 

Nicméně přejděme k textům, kterých je tentokrát devět. Opět připomínám, pokud jsem někoho zapomněla, křičte. 

+++

Zdálo se to jako jedna z mnoha dalších výzkumných misí, které měly prozkoumat další část vesmírného prostoru, ve kterém se planeta Země a její sousedé pohybují. Jeden z dalších běžných letů do vesmíru, který před několika měsíci vystartoval z Kennedyho výzkumného střediska. Rutina.

Blížil se 5. listopad. Datum, na které byl naplánován návrat raketoplánu na Zemi. Posádka skládající se z osmi astronautů, mezi nimiž šest ostřílených mazáků a dva astronautští zelenáči celou dobu strávenou ve vesmíru využili jak nejlépe dokázali. Výzkum probíhal hladce; měli více dat než potřebovali a vše hlásili středisku na Zemi, se kterým byli neustále ve spojení. Odváděli špičkovou práci.

Nastal den D, den návratu na mateřskou planetu.
"Vracíme se!" zavelel hlavní pilot a velitel v jedné osobě, Glenn Hawking. Posádka věděla, co to znamená. Loď se vracela už od té doby, co vyletěla, toto prohlášení však signalizovalo blížící se nálet do samotné atmosféry Země. Každý, kdo se nijak významně nepodílel na řízení stroje, se v kokpitu posadil do speciálního sedáku, který bránil astronautům se poddat očekávanému, nevyhnutelnému a velmi nevyzpytatelnému stavu bez tíže. Skafandr pořádně upevněný, v sedáku řádně zasunutý. Takto každý astronaut čekal na okamžik přistání.

Každému se honilo v hlavě něco jiného. Někdo se modlil za bezproblémové přistání, někdo myslel na svou rodinu, někdo si stýskal, že se už vrací, ovšem jeden ze zelenáčů, vlastním jménem Han Jisung myslel na jediné - na to, že se vrací 5. listopadu. Historicky se toto datum zdá pro mnoho lidí bezvýznamné. Ovšem pro Jisunga mělo obrovský význam.
Už jako malý si hrál na to, že jednou poletí do vesmíru. Jako starší se v živých přenosech ve tři ráno díval na start rakety na opačné straně světa, doufaje, že se zdaří. A jako dospělý se stal vědcem, aby se později mohl přihlásit do astronautského výběrového řízení. A teď je tady. Ve svých necelých třiceti šesti letech sedí v kokpitu a vrací se ze své první vesmírné mise 5. listopadu. V den, kdy se narodil jeho největší astronautský idol Charles Hobaugh. Už jako velmi mladý jej obdivoval a i když se nezdá jako příliš významný astronaut, Jisunga zaujal. Proto byl pro něj tento let a datum návratu tak důležité. Tak významné. Tak emotivní, že se nakonec neubránil slzám štěstí.

Jeho proud myšlenek však nemilosrdně protkalo zvučné houkání a neobvyklé, velmi silné třesení. Zhrozil se. Přirozeně nebyl jediný.
"Co se děje?!"
"Do prdele!"
"Glenne, co je?!"

"Něco se posralo!" nadával velitel mise, snaže se zároveň komunikovat s řídícím střediskem na Floridě. Loď se začal třást čím dál tím více.
"Co se děje?!" zvolal i Jisung, stoupaje v něm panika. Nic neviděl, všude byl hrozný hluk. A hlavně mu začalo být neuvěřitelné horko.
"Hoří štít!" křičel velitel a dva astronauti, technici, vylezli ze svých sedáků. Všude byl zmatek, řídící středisko se snažilo marně dávat instrukce. Jisung volal o pomoc a vařil se ve skafandru. Byl vyděšený k smrti.

Nakonec se z neurčitého místa do kokpitu navalil oheň, Jisunga a jeho kolegy oslepilo ostré světlo a... strašlivá rána zabila veškeré naděje na návrat. 

+++

Hned v úvodu musím říct, že mě extrémně zaujal originální nápad povídky; astronauty jsem tu snad ještě neměla, popřípadě mi to v tom množství zaslaných textů ze všech kol soutěže nějak vypadlo. Nicméně to vnímám jako velmi originální námět. Další, co bych ráda vyzvedla a co se mi líbí, je zakomponování listopadu do povídky způsobem, kdy je konkrétní datum tohoto měsíce podstatné pro děj a listopad tam není zmíněný jen okrajově. Rutina, která se velmi snadno promění v tragedii, mne taky zaujala, především (ačkoli za to pravděpodobně může i omezený počet slov) tím, jak rychle se udála. Protože takové věci se vždy dějí rychle, V jednu chvíli žiješ, a pak bum. A jsi mrtvý.

Po pravopisné stránce vlastně nemám žádné připomínky, povídka je napsaná dobře a kvalitně. Co mě naopak trochu mrzelo, byly nesjednocené odstavce, což mělo za následek, že povídka vypadá graficky neupraveně. V každém případě je to opravdu povedená práce. Děkuji.

+++

Dvacátého listopadu.

Tentokrát trefil měsíc. Dny pro něj stále představovaly záhadu, ale odchylka, kterou způsobovaly, byla zanedbatelná ve srovnání s docela jiným problémem.

Dva tisíce dva.

Ocitl se celých patnáct let za datem, do něhož se tak zoufale toužil vrátit; do dne, kdy poprvé stiskl spoušť.

Zvykl si vídat přírodu umírat v místech, kudy procházel. Barevné listí odnesl vítr a stromy zůstanou holé, dokud je nepřikryje první sníh.

Škoda, že už jsou pryč, přemítal při pohledu na drobné jizvičky v kůře stromů, odkud ještě donedávna vyrůstaly lístečky. Znal někoho, pro koho představovaly poklad. Ten kdosi se mu svěřil jedné pozdní noci; leželi vedle sebe, blízko, jejich těla se dotýkala na mnoho místech a oni se tomu nijak nesnažili zabránit.

Tehdy mu řekl, že nemá rád ono roční období. Zima mu dodává klid na duši a léto ztracenou dětskou radost; a to malé cosi mezi nimi postrádalo jakýkoliv hlubší význam.

Jedinou drobnou radostí v pochmurných dnech mu byla barevná smrt.

Mohl by počkat. Patnáct let není tolik, aby nevydržel. Dokázal by žít mimo civilizaci: stranit se lidí a veškerého dění kolem něj. Právě teď mu patřil všechen čas světa.

Patnáct let.

Pět tisíc čtyři sta devadesát tři dní, kdy se cokoliv může pokazit.

Půl miliardy okamžiků, kdy může nezvratně zpečetit svůj osud.

Rozepnul přezku masivních hodinek a sundal je ze zápěstí. Potřebuje se dostat blíž.

Obracel hodinky mezi prsty. Dříve z nedostatku jiné smysluplné činnosti vryl do plíšku na zadní straně své iniciály. Písmena C.H.W. na něj teď pokukovala a on je hladil bříšky prstů v gestu téměř intimní známosti.

Otázkou bylo, jestli stále zná i muže, kterému patřila.

Odjakživa chtěl vědět víc. Teď si nepřál nic, než vzít své bláhové přání zpět. Viděl ty samé ulice na milion způsobů. S minulostí zacházel jako v rukavičkách a budoucnosti se děsil. S každým dalším pokusem hranice jeho existence pomalu mizely.

Když odešel, začínal listopad. Teď se měsíc chýlil ke konci.

Kolik dní uplynulo mezi tím?

Viděl toho tolik, až si nepamatoval, co je skutečné a co ne. Z prožitků se staly vzpomínky a ze vzpomínek představy, a i ty byli pouze tím, o čem doufal, že si přeje.

Složil ruce do klína a shlédl dolů; poznal, že se spletl. Listopad se vzepřel přicházející zimě v posledním marném odporu. Jediný žluto-červený list se přikutálel na dosah.

Zvedl ho a podržel proti slunci. Obyčejný.

I to, co mívali oni dva, svého času považovali za obyčejné.

Datum natisknuté na přední straně novin pohozených kousek od něj vyvolalo na jeho tváři pochmurný úsměv. Za patnáct let budou ležet přitisknutí k sobě a šeptat si důvěrná slůvka skrytí za závojem noci.

Skutečně tomu tak bude?

Zastrčil barevný lístek hluboko do útrob kapsy a zvedl se na nohy. S hodinkami stále v rukou nahmatal příslušný knoflík a zmáčkl ho.

Obrysy současnosti se začaly rozplývat. Mísily se s nekonečnem dalších chvil, jako tolikrát předtím. Tehdy si umínil: nevzdá to.

Ne, dokud se jejich těla opět nesetkají v tom jediném okamžiku.

Dokud se nevrátí k němu.

Domů.

+++

Námět cestováním v čase je něco, s čím musí autor zacházet v rukavičkách a být při psaní velmi pečlivý, protože ne vždy se to povede, ne vždy autor domyslí veškeré detaily a problémy, které s tím mohou přijít. Autorka tohoto krátkého textu si s cestováním v čase poradila bravurně tím, jak kolem něj pouze našlapovala po špičkách a rozhodla se věnovat pozornost více "omáčce kolem", kdy cestování časem působilo jako velmi kvalitní kulisa, přestože bylo podstatou problému. 

Jelikož jsem velký vyznavač (Doctora...) sci-fi, toto dílko si mne okamžitě získalo, a vzhledem k naprosto ukázkovému pravopisu a krásné úpravě putuje do imaginárního šuplíku s mými oblíbenými kousky výzev celkově. Povídka je nádherně vyvážená emocemi a informacemi a tvoří tak celek, který jistě zalahodí nejednomu oku i čtenářské duši. Děkuji. 

+++

Sentimentalita a melancholie měla s listopadem končit.

Období vánočních svátků bylo za rohem a ty měly přinášet pohodu, klid a mír, představovaly šťastné krátké období. I přes to, že zbýval skoro ještě celý měsíc, obchody a trhy se ozdobami jenom hemžily. Předstírala jsem, že nic z toho ještě nevidím, protože jsem ty hořkosladké pocity nedokázala nechat odejít.

Hlavu jsem stáhla mezi ramena, aby mi šála zakryla mrznoucí bradu a bledé rty. Venku se pomalu smrákalo, celý den bylo zataženo a včerejší déšť se ještě pořád vsakoval.

Mohla bych to pokládat za náhodu, že mi dnes ráno došel oblíbený čaj, že jsem se zrovna před patnácti minutami rozhodla si pro něj do obchodu zajít, že jsem se rozhodla jít přes park a ne tržiště jako obvykle, mohla bych to pokládat za náhodu, že se zrovna ten vysoký chlapec rozhodl otočit v moment, kdy jsem kolem něj procházela. Mohla bych to pokládat za náhodu, že jsem zrovna já a on byli zrovna dnes na stejném místě a ve stejném čase.

Proč bych to ale dělala, když ze spadaného potrhaného listí a nahých stromů, co mi připomínaly kostlivce, sálala nostalgie a mě úplně pohltila.

Jenže na těch pár vteřin, kdy se naše oči setkaly jsem uvěřila, že nic z toho náhoda nebyla. Slunce, nebesa, hvězdy, měsíc, všichni byly svědky prolitých slz a bezduchých večerů, bylo jen otázkou jestli mě chtěly trestat nebo obdarovat šancí ho vidět, ukázat mi cestu, věnovat mi příležitost všechno napravit a prožít ještě jednou tu bezpodmínečnou lásku.

Yuki, ten hlas patřil mně. Vytrhl se někde v mé mysli z jedné ze vzpomínek a připomněl mi jeho jméno jako kdyby bylo možné ho někdy zapomenout.

Když moc dlouho zíráte do propasti, propast začne zírat zpátky.

Ta slova byla o jeho tmavých očích. Jako tisíckrát předtím mě pohltily, vsákly do sebe, povznesly a potom pustily. Měl v nich ukrytá všechna svá temná tajemství a hříchy a já jsem se do nich koukala moc dlouho na to, aby na mě nezanechaly stopu.

Jenže ve stejnou chvíli jsem se nedokázala zbavit pocitu, že se konečně vracím domů.

Na rukou, rtech, krku, nohou, všude po těle se mi ozývaly všechny vzpomínky, které mi jednou dal. Nikdy nezáleželo na tom, kde jsme zrovna byli, protože domov nebyl jeho byt nebo můj pokoj, ale my dva jsme jím byli sami sobě navzájem. Vraceli jsme se pro ten pocit pořád a pořád dokola, dokud nás to úplně nezničilo.

Mé srdce to slovo volalo pořád dokola. Domov, domov, domov a z nějakého důvodu to znělo úplně stejně jako jeho jméno.

Nezastavila jsem se, nevydala ani hlásku a nic z toho neudělal ani on.

Naše cesty se dávno neprotínaly a najednou mi připadalo, že jsem si to všechno jenom vymyslela. Že to byl jen výplod mé zlomené mysli a zraněného srdce, co čeká na něco, co se nikdy nevrátí a bylo lepší si to myslet, protože jsem nechtěla žít s tím, že by mě znovu nechal jen tak jít, a proto jsem se nikdy neohlédla. 

+++

Úvodem musím říct, že mne vždycky potěší, když se mi do výzvy přihlásí někdo nový, navíc pokud je to někdo s takto velkým talentem. Povídka má v sobě vše, co by správná povídka mít měla. Kratičká scénka plyne krásně, obsahuje vzpomínky, myšlenky i emoce hlavní postavy, je v ní nádherným způsobem zakomponované zadání. Autorka dokonce překrásně vykreslila atmosféru klasického listopadu, což ve mně vyvolává velmi pozitivní dojem. Přestože povídka není vůbec veselá, je protkaná takovým množstvím nádherně zřetelných emocí, že jsem si její čtení náležitě užila a věřím, že nebudu jediná.

Po pravopisné stránce je povídka velmi, velmi kvalitní. Pravopis nikde nepokulhává, odstavce jsou nádherně rozdělené, užití kurzívy je vhodné a nerušivé; jednoduše řečeno vše je na svém místě a vše spolu dokonale funguje. Děkuji za úžasný kousek.

+++

Tolik mu chyběl, tolik se chtěl vrátit zpátky. K rodině, k mámě.

Ale nemohl.

Nebo nechtěl?

A přitom byl tak blízko. Stačilo jen vstát, odejít. Nechat minulost za sebou a vydat se vstříc novému.

Kolikrát se přistihl, že o tom aspoň uvažoval.

Nebo to byla lež?

Už ani nevěděl, co je skutečné, a co není.

Nechal ji, aby ho vedla cestou, kterou se nikdy neměl vydat.

Nebo to byl jen obyčejný slaboch, který se nechal snadno napálit a ovládat jinými?

Říkali mu: nechoď.

Nerozuměl tomu. Ne doopravdy.

Kým vlastně byl? Kým je teď?

Nyní to vidí.

Konečně spatřil pravou podstatu toho všeho, všech.

Lhali mu.

A co udělal?

Neochvějně jim věřil. A přitom mu jen házeli ohlodané kosti.

Byl tak naivní.

Co si vůbec myslel?

Celou dobu si s ním jen pohrávali.

Nevšímal si toho.

Nebo to možná jen neviděl.

Nedokázal odhrnout clonu a zřít, co je za ní.

Byl ubožák, byl nikdo.

A jakmile se jim znelíbil, jakmile zjistili, že už ho nepotřebují, vyhodili ho. Jako prašivého psa, jako starou hračku, kterou vyměnili za novou.

Bránil se. Ale nebyl dostatečně silný. Neměl nikoho, kdo by se za něj postavil.

Neměl utíkat.

Zaryl nehty do dlaně, až vznikly nafialovělé otisky.

Proč? Proč on? Proč byl vždycky takový?

A přitom chtěl jen někam zapadnout, někam patřit.

Chtěl, aby ho měli rádi, aby ho brali mezi sebe. Vždyť byl přeci stejný!

Nebo snad ne?

Nastal listopad. Nepředvídatelné období, v němž se déšť a teplo střídá v nepravidelných intervalech.

Pod sebou cítil chlad, jenž se mu vkrádal do těla.

Nad sebou viděl hvězdnou oblohu.

Hvězdy.

Nikdy předtím si nevšiml, jak jsou krásné. Jak jsou neposkvrněné, pravdomluvné.

Ztěžka zavřel napuchlá víčka.

Bude pršet.

Nemusel vidět mraky, stačilo, že to prostě cítil.

První kapky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Kap. Ťuk.

Jedna mu přistála mezi oči a druhá se rozlila po obličeji.

Kap. Ťuk.

Přidávaly se další a další.

Ležel dál, neschopen se jakkoliv pohnout. Trhaně se nadechl. Krvavé ranky, jimiž bylo tělo mladého chlapce poseto, se smísily s vodou.

Zoufale se toužil vrátit domů.

+++

Tento text, který je jen o malinko delší než spodní hranice limitu slov, v sobě skrývá neskutečné množství nevyřčeného a myslím si, že je vystavěný způsobem, který otevírá nekonečno možností, jak ho chápat. Dává prostor čtenáři a jeho představivosti, dává každému možnost vidět něco jiného. A to je svým způsobem nádherně magické. I já sama vidím v povídce konkrétní myšlenku, konkrétní událost a konkrétní osobu. Přestože nejspíš nebude mít s představou autorky nic společného, věřím, že je to tak správně. Mám v oblibě texty, které dokážou to, co dokázal právě tento. 

Co se týče zpracování, po pravopisné stránce je všechno v pořádku. Rozložení textů do více odstavců působí překvapivě dobře, protože k tomuto textu se takové rozložení hodí. V delší povídce by to bylo nepraktické a rušivé, takhle je to však ideální, takže nemám žádnou negativní připomínku. Povídka je napsaná skvěle, rozhodně bude patřit k mým oblíbeným textům. Děkuji. 

+++

Cítil se jako rozbitý stroj. Zlomilo se v něm to nejdůležitější ozubené kolečko, jakkoli malé bylo, a ani náhradní, vytvořené přesně na míru jej nedokázalo znovu rozpohybovat. Kdysi by mu nejspíš vadilo, že se takto cítí, ale nyní byla celá jejich parta jako rozbitý stroj. Na rozdíl od jeho jediného chybějícího kolečka však partě přátel chybělo těch ozubených kol hned několik.

---

Černovlasý muž natáhl ruku k otřesně vypadajícímu nočnímu stolku a vzal si z něj svůj mobilní telefon. Ve své téměř úplné apatii by ho tam nejspíš nechal ležet, jenže jej neskutečně štvalo malé, zeleně blikající světýlko, jež oznamovalo nové upozornění. Přiložil ukazovák na čtečku otisku, načež se obrazovka rozsvítila a ukázala tak řadu upozornění, kvůli nimž světlo blikalo. Deset nepřečtených zpráv, šest nepřijatých hovorů a jedna hlasová zpráva. Nevěděl proč, ale při pohledu na slovní spojení hlasová zpráva se mu sevřel žaludek. Zběžně přečetl poslední tři zprávy. První hlásala: 'Až budeš mít čas, zavolej.' druhá obsahovala pouze jeho jméno a třetí jej svým obsahem děsila, ačkoli tak nějak tušil, že to bude vážné.

Chvíli zvažoval zda si chce poslechnout hlasovou zprávu, nakonec jen pokrčil rameny a vytočil číslo své hlasové schránky. Z reproduktoru se ozval chvějící se dívčí hlas jeho jediné kamarádky. Už jen pouhý pozdrav jej znepokojil, nikdy neslyšel Eunbi tak smutnou a roztřesenou, ona byla vždy sluncem mezi všemi jejich společnými přáteli. Teď ale zněla tak křehce a zlomeně, až se černovlasému chtělo z toho divného pocitu, jenž vyvolával ženin hlas, zvracet.

Upustil malý přístroj na nemocniční pokrývku, jen co se ozvala slova : 'Omlouvám se. Přijeď, prosím, brzy.' V té chvíli už mladá žena vzlykala a hlas se jí zlomil.

---

Seděl na lavičce v parku a pozoroval černovlasého, asi tak osmiletého chlapce, jak si hraje mezi barevným listím. Neustále jej pozoroval, nesměl dopustit, aby i on odešel. Zklamal ho už jednou, i když se neznali. Neodpustil by si, kdyby jej znovu zklamal teď, když se znají.

---

Čtrnáct, popelavá pokožka ležícího si nedokázala udržet teplo, pomalu chladla. Přestal. Najednou přiběhlo malé dítě s ovázanou, zkrvavenou rukou. Byl to chlapec, asi sedmiletý, po tvářích se mu kutálely slzy. Chlapec se posadil vedle mladíkovy hlavy, položil mu ruku na rameno a začal ho budit, jako by snad jen spal.

„Bráško. Bráško vstávej. Bráško!" opakovalo dítě s nadějí, že se oči náhle otevřou. Seojoon se přisunul ke klučinovi, objal ho a s každým vzlykavým zvoláním jej k sobě ještě více přitiskl.

---

Mladému muži se po tváři spustila jedna neposedná slza, okamžitě ji však setřel hřbetem ruky. Nemohl si dovolit vzpomínat, protože by se dříve nebo později rozvzlykal a to nechtěl. Chtěl být silný. Musel být silný alespoň pro něj, když nedokázal být dost silný pro jeho bratra.

Vítr zafoukal silněji, koruny stromů se zbytky listí teskně zašeptaly a několik žlutých, oranžových i červených listů se elegantně sneslo k zemi. Už byl listopad, uběhlo více než šest měsíců od onoho incidentu a on míval stále noční můry. Nedokázal se přes to přenést. Ne, když si před ním hrál jeho mladší bratr.

+++

Jak tomu už bývá u této autorky zvykem, i tato povídka v sobě krývá mnohé. Líbí se mi styl, kterým píše, a její povídky jsou po obsahové stránce vždy velmi silné. Autorka dokáže většinou věrohodně navodit atmosféru příběhu tak, aby čtenář cítil to, co cítit má. Tato povídka není výjimkou, a během čtení jsem měla stejně úzkostní pocity, s jakými se potýkala hlavní postava příběhu. Ačkoliv se to tak mnoha lidem nezdá, doopravdy vložit do textu emoci je neskutečně náročná věc a jen málokdy v textu emoce skutečně je. V této povídce nechybí. 

Pravopis je něco, co hodnotit snad ani nemusím, autorka je zkušená a jazyk ovládá perfektně. Odstavce jsou rozdělené krásně, přímá řeč je super. Za mě další z mnoha povedených děl, jak od autorky, tak celkově v rámci výzev. Děkuji.

+++

Obřad se pomalu blíží ke konci. Lidé ošaceni v černých oděvech, držíce velké deštníky nad sebou, aby je déšť nesmáčel. Já jsem postával stranou a nechal dešťové kapky smáčet svoje tělo. Tak strašně moc jsem chtěl stát blíže k tvému hrobu, ale nemohl jsem. Nebyl jsem pozván, ale přesto jsem musel přijít. Musel jsem přijít, protože to byla moje vina, že to skončilo smrtí.

Jeden po druhém chodili k tvému hrobu a házeli ti tam jednu růži za druhou. Raději jsem se rychle otočil a vydal jsem se na cestu domů. Šel jsem přes park. Šel jsem přes místo, kde mám na tebe nejvíce vzpomínek, které se mi hned vybavovaly jako film.

„Hej! Joone! Tady!" mával jsem na nově příchozí osobu. Jsme nejlepší kamarádi už od střední školy a je to vlastně jediný člověk, který mě chápe.

„Ahoj, Jine. Čekáš dlouho?" zeptal ses, když jsi stál vedle mě.

„Ne. Děkuji, že jsi přišel," odpověděl jsem.

„Pro tebe vždy," řekl jsi a usmál ses tím svým přenádherným úsměvem kde ti jsou vidět dolíčky.

Teď je vše pryč. Tvůj úsměv. Tvoje dolíčky jsou pryč. A přitom mohu za všechno já. Kdybych nechtěl jet na chatu, na kterou jezdíme každý druhý víkend v listopadu nic z toho by se nestalo.

Déšť přidal na síle. Raději jsem zrychlil krok a došel do nejbližší sámošky a tam koupil ten nejtvrdší alkohol. Zaplatil jsem vše a pokračoval jsem cestou domů.

Šel jsem okolo hřiště kde jsme se pokaždé spolu loučili. Já jsem se vždy vydal doprava a ty doleva.

„Tak se měj hez-„ nestihl jsem doříct.

„Dnes půjdu s tebou," odpověděl jsi.

„Zvládnu to sám!" nedal jsem se.

„A dopadne to jako minule. Jdu s tebou a nehodlám to s tebou řešit," řekl jsi neodbytně a chytil mě za ruku.

Tohle bylo poprvé, co jsi byl u mě doma.

Moje nohy mě nakonec přivedly před tvé vchodové dveře. Vytáhl jsem zpoza kapsy klíče, kterými jsem následně dveře otevřel. Hned po vstupu jsem je za sebou zavřel a sjel po nich dolů. Otevřel jsem láhev, ze které jsem se zhluboka napil, snažíc zapít všechen ten žal a bolest.

Pocit viny mě sžírá do dnes.

+++

Poznámka mimo hodnocení, která mne napadla během čtení povídky: "Co vám ti kluci udělali, že je s takovou oblibou vraždíte, lidi...!!!" Povídka je přiměřeně pochmurná k tomuto ročnímu období. Upršený a usněžený listopad přímo vybízí k podobným kouskům, o tom žádná. Text je napsaný opravdu pěkně, docela solidně vystihuje pocit viny hlavní postavy a celkově mi přijde opravdu povedený. Vzpomínky, které příběh prolínají, jsou taky na místě, a taky celkem pěkně podané, takže si nemám na co stěžovat. 

Po pravopisné stránce je povídka taky dost povedená, zápis přímé řeči autorka zvládá slušně, chybky jsem taky nikde nenašla. Jednoduše povedené dílo, které se skvěle četlo a neobsahovalo žádné rušivé elementy. Děkuji. 

+++

Taehyung zmoženě vydechl, když s malým kufříkem kráčel halou letiště. Chtělo se mu spát, byl až děsivě unavený a jeho nohy kráčely spíše ze zvyku. Přesto ho vědomí, že už brzy měl dorazit domů, drželo plně vzhůru. Prošel kolem několika stále otevřených obchodů a poměrně zaujatě sledoval věci ve výlohách duty-free.

Oči se mu zavíraly, už když společně s taxikářem nakládal svůj kufřík do auta. Když potom konečně vyjeli, dokázal se pouhých pět minut dívat z okna, než mu čelo měkce ťuklo o okénko a on se ponořil do lehkého spánku. Každou chvíli ho nějaký hlasitější zvuk vzbudil; pokaždé tedy zkontroloval čas a řidiče, než usnul znovu. A to se opakovalo do té doby, než dorazil do své cílové destinace.

Protřel si oči a zívl. Vystoupil z taxíku ještě zmoženější, než se cítil předtím. Ale přemohl se a převzal si kufr, načež řidiči taxi služby zaplatil. Vytáhl si madlo a s drnčením plastových koleček se rozešel směrem domů. Měl pocit, že by mohl každou chvíli usnout i ve stoje. Vidina teplých peřin ho na jednu stranu motivovala, na druhou uspávala.

Z kapsy vytáhl v zamyšlení malinký balíček s dárkem, který domů nesl. Usmál se a musel nad sebou zavrtět hlavou. Byl teprve listopad a on už měl dárek k Vánocům pro většinu svých blízkých. Nemohl si pomoct, většinou nalézal dary úplnou náhodou, spíš jako by si našly ony jeho. Vidět štěstí ostatních činilo šťastným i Taehyunga.

Schoval dáreček zpět a rozhlédl se po ulicích Soulu, které byly v tu hodinu prázdnější a o něco klidnější. Noční město se mu líbilo, hlavně svým tajemstvím a tím, že ho tak nevídal často. Takhle se zdálo, jako by tam bylo pro něj a pro nikoho jiného, svítilo mu na cestu a dávalo na něj pozor.

Usmíval se, oči se mu únavou přivíraly, ale už to měl domů jen kousíček. Zalovil v přední kapse kufru pro klíče, které tam na letišti schoval a raději už dopředu si chytil do ruky čip od zámku. Brzy se před ním objevila velmi známá budova a on jen pár chvilek na to s úsměvem procházel vchodovými dveřmi.

Chodba byla tmavá a tichá, každý krok v ní zněl jako zadunění. Opatrně vzal kufr do rukou. Schody vyšlapal v co největší tichosti, a to přestože o ně klepaly nevysoké podpatky společenských bot.

Dalšími dveřmi se pak dostal do stejně tichého bytu. Teprve uvnitř si však skutečně uvědomil, jaká mu do té doby byla zima. I přes náhlé oteplení se zatřásl zimou a začal ze sebe sundávat kabát, svetr i boty.

Sebral energii už jen na to, aby přisunul kufr ke stěně. Pak už pomalým krokem mířil směrem do ložnice, kde zahrabaný v polštářích a peřině ležel jeho přítel. Spal klidně a Taehyung by jeho uvolněný obličej mohl s obdivem pozorovat klidně hodiny. Místo toho však vklouzl do tepla pod přikrývkou, přitáhl si menší tělo k sobě.

Nevzbudil ho, a tak se pousmál a do ticha ložnice zašpital.

„Jsem doma, Jiminie."

+++

Po všech pochmurných listopadových textech byl tento upřímně jako rána pěstí mezi oči. Autorka opět nezklamala a vsadila na svou schopnost napsat jednoduchý a úplně obyčejný děj tak poutavě a krásně, že to čtenáře neskutečně baví číst, přestože se v textu neodehrává žádné drama nebo konflikt. Čtení tohoto kousku jsem si náležitě užila, ideálně s teplým hrnkem kávy v rukou (a venku sněží!). Povídka se četla neskutečně příjemně; celkově mám tyto jednoduché kousky od autorky ráda, protože ve mně vždy zanechají velmi příjemné pocity. 

Přestože to na wattpadu není vidět, úprava textu v dokumentu, který autorka zasílá, je tak nádherně estetická, že bych vždy nejraději plakala nadšením. Estetický prožitek dokonale podtrhuje kvalitní obsah a absenci chyb či překlepů. Další vskutku perfektní kousek do této sbírky povídek. Děkuji.

+++

Černovlasý hybrid seděl na parapetu zabalený v dece a pil horkou kávu. Sledoval rušnou ulici a přitom jemně hýbal špičkou ocásku.

„Hyung?" ozval se ode dveří něžný hlas a Yoongi otočil hlavu na slušně oblečeného Namjoona.

„Mhm?" broukl Yoongi a napil se kávy.

„Nechtěl by ses podívat do Daegu?" zeptal se vysoký muž a přišel blíž k Yoongimu, který si po jeho otázce začal nervózně hrát s kroužkem ve rtu.

„Je... listopad a zima," mňoukl Yoongi a sklopil pohled k zemi.

„Proto je to dobré, ne? Listopad se mi zdá ideální na nostalgii," Namjoon se lehce usmíval, hladil Yoongiho ve vlasech a občas vědomě zavadil o rozkošná ouška.

„Je to deset let co jsem tam byl naposled..." zamumlal Yoongi. Nebyl tam od doby, kdy ho jeho třetí pěstouni poslali zpátky na ubytovnu pro hybridy, kde většina hybridů strávila část svých životů.

~

I když byl Yoongi zprva neoblomný, nakonec s výletem do Daegu souhlasil. Joon měl své cesty, jak ho přemluvit, aniž by Yoongi vlastně věděl, jak to udělal.

„Tady zatoč doprava," ukázal Joon na křižovatce a Yoongi podle jeho instrukcí zatočil. Celé Daegu poznával, i když to už bylo deset let. Nechápal ale, kam ho Joon vedl. Byli už skoro na kraji města. Po nějaké chvíli mu to bylo opravdu divné. Ulice, kterou projížděli, mu byla až moc dobře známá.

„Joone..." vydechl, když mu došlo, kde jsou. Sklopil ouška a jeho ocásek se ochranářsky obtočil kolem jeho trupu.

„Proč... jedem sem?" zeptal se nejistým hlasem a zaparkoval na nejbližším místě. Podíval se na usmívajícího se Joona.

„Nevíš, hyung?"

„Otáčím to," řekl rozhodně a chystal se odjet. Namjoon chytil jeho ruku.

„Ne," jakmile to vyslovil, Yoongi na něj vrhl nesouhlasný pohled.

„Nechci tam, co nechápeš?" zavrčel Gi.

„Hyung..." vydechl Joon. I když věděl, že bude podobně reagovat, doufal, že přijme návštěvu u své třetí pěstounské rodiny, ve které se jako v jediné cítil doma.

„Co tě to napadlo za blbost..." zamumlal Yoongi a opatrně položil hlavu na volant. Joona jeho slova zamrzela a netušil, co odpovědět. „Nebudou mě chtít vidět..." zamumlal Yoongi po chvíli.

„Proč by nechtěli?" při té otázce se Yoongi smutně zašklebil.

„Vždyť... víš, co jsem všechno provedl," zamumlal Yoongi provinilým hlasem.

„Myslím, že i tak tě měli rádi," Joon stiskl Yoongiho ruku a Yoongi zavrtěl hlavou.

„Já nevím..." zamumlal a vymanil ruku z jeho sevření. Joon posmutněl a zabořil se do sedadla.

„Jeďme pryč... nechci tě do ničeho nutit..."

Yoongi si prohrábl vlasy a vjel zpátky na silnici. Joon se díval z okna a zaskočilo ho, když auto zastavilo. Otočil hlavu na hybrida, který jen zíral na jeden pozemek.

„Je to tu... pořád stejný," vydechl a zaparkoval u kraje. Hned na to vystoupil. Joon udiveně koukal.

Yoongi došel ke dveřím a natáhl ruku ke zvonku. Nemusel čekat vůbec dlouho a ze dveří vykoukla žena středního věku.

„Y-Yoongi?"

„Teto..." zamumlal Yoongi a hned poté byl vtažen do objetí plačící ženy. Udiveně jí objal nazpět. Nepřiznával si to, ale hluboko uvnitř cítil, že v ženině objetí je doma.

+++

Hybridi. Já a hybridi. Tomu se říká odvaha. Nyní však profesionálně. Způsob, jakým autorka do povídky zakomponovala zadání, je opravdu neskutečně krásně zpracovaný. Líbí se mi, jak je dějová linka (ačkoli v tak krátkém rozsahu slov) vystavěna a co všechno nám v těch několika set slovech dokázal příběh sdělit. Autorka nenásilně nastínila pozadí universa, které v tomto textu zjevně figuruje, tak, aby bylo pochopitelné a aby si čtenář dokázal snadno představit, jak funguje. Autorka také naznačila, že proběhl nějaký konflikt, který měl své následky, a dokázala toto nádherně vybarvit emocemi. Čtení této povídky jsem si opravdu užila. 

Skutečnost, že autorka perfektně zvládá pravopis i úpravu textu (... asi geny, jak to tak sleduji...), přidává povídce na kvalitě a čtenáři na prožitku. Vskutku povedená práce! Děkuji.

+++

Scenérie za oknem auta se postupně měnila. Od chvíle, kdy opustil letiště, zalesněnou krajinu s ohnivě zbarvenými listy stromů střídaly první domy, silnice zaplňovalo více a více aut, a on se vracel do vzpomínek, které tu za sebou před lety zanechal.

Usmál se, byl skoro zpátky. Srdce se divoce rozbušilo ve chvíli, kdy oficiálně vjel do lidnaté metropole. Všechny myslitelné kultury světa na jediném místě, vynikající kuchyně, lidé všech národností, povah a duší.
Nebylo snadné se prvních několik minut orientovat v zrcadlově obrácené dopravě. Za léta, kdy vyrazil na zkušenou do rodné země, zvykl si na pravou stranu silnice, přesto se v Londýně cítil být víc jako doma, než v Busanu. Snad kvůli tomu, že Anglii znal od dětství, první vzpomínky získal právě v tomto městě. To pouto bylo příliš těžké jen tak zahodit, nehledě na to, jak daleko se rozhodl odejít.

Pět let se nyní zdálo jako věčnost.

Skousl si ret, volant stiskl zpocenými dlaněmi tak silně, až mu klouby dočista zbělaly, knedlík v krku chvíli neumožňoval pořádně se nadechnout s takovou svobodou, v jakou doufal od okamžiku dosednutí kol letadla na runway.

Rodiče jej očekávali, vlastně už se svého syna nemohli dočkat. Jeho telefonát přijali s nadšením, jeho maminka dokonce dojatě plakala, neustále se vyptávala, kdy přesně její drahý syn přijede. Jeho plán však nebyl, dorazit k rodičům na první dobrou. O několik čtvrtí dál, mezi malebnými ulicemi, hledal se silně bušícím srdcem, plícemi staženými na své absolutní maximum a s bolavým žaludkem, místo na zaparkování.

Jediným uklidňujícím faktorem, zahánějícím počínající panický záchvat, byl pugét čerstvých květin, vyčkávajících na svou příležitost zazářit na sedadle spolujezdce.
Bylo to jako znamení, když před maličkou, zapadlou kavárnou našel volný prostor dost velký pro černý sedan.
Vypnul motor, lokty se opíraje o volant, vykukoval z čelního okna, očima přebíhal v Londýně nezvyklý korejský nápis, pod nímž stál anglický překlad.

Teď, nebo nikdy, povzbudil se lacinou, bezduchou frází, popadaje květy v papírovém obalu do ruky. Ostrý vítr a vůně dešťové vody k Londýnu neodmyslitelně patřila. Listopad tomuto velkoměstu slušíval, ať už svítilo slunce a na nebi nebylo jediného mráčku, stejně tak i tehdy, pokrývala-li město šedivá oblaka a mrholení celičký den dodávalo vzduchu chladivou vlhkost.

Hluboký nádech, dlouhý, bodnutím v hrudi doprovázený výdech. Stiskl kliku, strach polil páteř mrazivým potem a husí kůží. Vřelý vzduch uvnitř budovy, lákavá vůně kávy, vanilky a skořice přesto nedokázali vnést tolik potřebný klid do roztřesené, na smrt vystrašené duše.

Zajíkl se. V očích štípaly první slzy, nebyl schopen jediného slova.
Stál tam. V té samé bílé košili, černé zástěře a "příšerných černých společenských kalhotách", jako před pěti lety, když se dojatě loučili.

Tvář ozdobil poprašek růžové, v očích mu zajiskřilo. Muž s nevěřícným výrazem oběhl pult, hebkou dlaní setřel slzu z mladíkovy tváře, pevně jej objal. Konečně doma.

„ Chyběl jsi mi, hyung," popotáhl mezi vzlyky, boře tvář hluboko do pevné hrudi. Srdce zaplesalo.

„ Ty mě taky, drobku," vydechl muž, jenž jej celý život vychovával. Středobod jeho vesmíru byl konečně u něj. „ Hrozně moc."

+++

Nádherný, opravdu nádherný text. Stejně jako předešlé dvě povídky, i tento vsadil spíše na pozitivní emoce, což je celkově unikátní v sérii výzev, které již proběhly (a nejspíš i v těch, co teprve proběhnou). Popis pocitů a vjemů v povídce nechybí, naopak je jich požehnaně a všechny jsou tak nádherně zpracované, že je tuto povídku radost číst. Celou dobu jsem se usmívala a pociťovala jakési očekávání z vyvrcholení příběhu. Rozhodně jsem nebyla zklamaná, přestože bylo již od začátku jasné, kam děj směřuje. 

O pravopisu zde nemá cenu mluvit, autorka je zkušená, perfektně ovládá český jazyk, má neskutečně bohatou slovní zásobu a dokáže pracovat s textem na úrovni profesionálů. Jedna z nejkvalitnějších povídek ve výzvách celkově, o tom není nejmenších pochyb. Děkuji!