Přeji vám krásný večer, mé drahé nespecifikované muffinky! 

Na texty a hodnocení šesté výzvy jste si museli počkat nekřesťansky dlouho, a za to se vám velmi omlouvám. Měla jsem mít volný víkend, místo toho jsem však musela jít do práce a neměla jsem příliš mnoho času se věnovat Wattpadu. Zase.  A to ani nemluvím o tom, že dárek pro vítězku 5. výzvy mi pořád leží doma. Pokud nespadne asteroid, půjdu ho zítra konečně poslat. 😅

Úvodem bych vám chtěla poděkovat za vaši účast, která byla opět početná a vaše příběhy byly opět skvostné. Nyní se pojďme na všechny společně podívat. 

Slyším nějakou nádhernou melodii. Line se po celém pokoji. Do očí mi svítí slunko a já se raději otočím na druhý bok a pořádně se zachumlám do peřiny. Pomalu se oddávám snění v doprovodu té přenádherné melodie. Najednou na mě někdo skočil.

„Au!" zaskuhral jsem. Blízko u mého ucha jsem slyšel dětský smích. Počkat! Dětský smích?

Otevřel jsem oči a přejemnou seděla holčička a chlapeček. Jsem úplně mimo. Zamrkal jsem a začal se rozhlížet po místnosti. Velké okno, bílé závěsy kudy se prodírá sluneční světlo. Stůl z tmavého dřeva.

Strop zdobil přenádherný lustr. Zdi nesly bledě modrou barvu se zlatými ornamenty. Moje oči se zastavili na klavíru, před kterým seděl přenádherný chlapec. Hudba utichla a on se na mě se založenýma rukama v klíně a s úsměvem od ucha k uchu otočil. Tak to byl on! On hrál tu přenádhernou melodii.

Najednou jakoby se mi v hlavě rozsvítila žárovička. Vyskočil jsem z postele. Začal jsem panikařit a zběsile se kolem sebe rozhlížet. Velká neustlaná prostorná postel s nebesy. Velké okno se závěsy. Klavír, zdobené zdi, lustr. Teď mi to došlo! Tohle není můj pokoj! Podíval jsem se na sebe. Měl jsem na sobě košilku. Vždyť jsem včera... Sakra! Co se včera stalo? Na nic jsem si nemohl vzpomenout. Tuším, že odpověď nenajdu. Někdo mi položil ruce na moje ramena a tím mě vtáhl zpět do reality.

„Zlato, vyspal ses dobře?" zeptala se mě mile osoba za mnou a začala mi pokládat motýlí polibky na šíji.

Ošil jsem se. Bylo to velice příjemné.

„Zlato?" zeptal jsem se. Vždyť já tu osobu vůbec neznám!

„Ano, tak co jak ses vyspal?" zeptal se mě znovu a dále pokračoval s polibky. Byl jsem úplně mimo. Někdo mě zatahal za košilku. Koukl jsem se dolů. Byla tam holčička, která držela mojí košilku v ruce.

„Tati, jsi v pořádku?" zeptala se mě. Tati? Byl jsem mimo ještě více. Vždyť jsem včera žádné dítě neměl.

„A-asi ano?" vykoktal jsem ze sebe odpověď. Osoba, stojící za mnou, si mě otočila čelem k sobě a políbila mě. Zapojil jsem se, přestože jsem ho neznal, ale mohu vám říci, že líbá úžasně.

„Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko," popřál mi a znovu mě políbil.

Počkat, co? Já mám dnes narozeniny? Jsem vážně zmatený. No, ale co. Komu se naskytne slavit dvakrát za rok narozeniny? Usmál jsem se do polibku.

„Copak by sis přál?" zeptal se mě, když se odpojil z polibku.

„Mohl by si ještě něco zahrát?" zeptal jsem se a žmoulal jsem si ret. Usmál se.

„A copak by si moje zlatíčko přálo zahrát?" zašeptal mi do rtů.

„Nechám to na tobě," zašeptal jsem mu nazpět do rtů, které jsem následně políbil. Co to proboha dělám!

Vždyť ho ani neznám! Ale tělo si dělá, co chce. A nemám potřebu se tomu bránit. Hezký je, líbá skvěle.

Jediné, co mi trochu nesedí jsou ty děti.

„Tak si běž sníst snídani, co jsem ti nachystal," pronesl a ukázal na noční stolek, kde byl položený tác s jídlem. Bylo na něm opravdu hodně jídla.

Vlezl jsem si zpět do postele. Položil si tác na stehna. Z každé strany si sedlo jedno dítě, popřáli jsem si dobrou chuť a pustili se společně do snídaně. Uslyšel jsem tichý smích. Zvedl jsem hlavu. Chlapec sedící před klavírem se usmíval.

„Jste roztomilí," s těmito slovy se otočil a začal hrát. Bylo to neuvěřitelné. Zavřel jsem oči a začal jsem se pohupovat do rytmu melodie. Užíval jsem si ten nádherný pocit. I když přestal hrát, stále jsem nechal oči zavřené. Uslyšel jsem kroky blížící ke mně a potom tiché šeptání. Tác z mých stehen zmizel pryč. Vedle mě se prohla postel.

„Tak co, jaký jsem byl?" zašeptal blízko mého ucha, které následně jemně políbil.

„Dokonalý," zašeptal jsem roztřeseným hlasem.

Vzal mé tváře do dlaní a políbil mě.

„Všechno nejlepší tati!" uslyšel jsem dětský křik. Usmál jsem se do polibku.

Uslyšel jsem prasknutí dveří, které mě vytrhly z euforie. Odtáhl jsem se z polibku. Usmíval jsem se od ucha k uchu a moje tváře nabrali nachovou barvu.

V očích mu hrálo pobavení, ale zároveň i chtíč. Začalo mi býti horko. Přitáhl jsem si ho za zátylek k sobě a znovu spojil naše rty. Chtěl jsem ho stejně jako on mě. Přitáhl si mě na klín a já lehce zavzdychal do polibku.

Nakonec mi ani nevadí, že jsem se objevil v cizím pokoji, s cizím chlapcem a s cizími dětmi.

+++

Tato povídka na mě působí strašně snově. Takovým tím dojmem, že hlavní postava není vzhůru, ale že sní. Myslím, že za to může i ten fakt, že autorka nekonkretizuje osoby ani je nepopisuje. Ke všemu je pak hlavní postava až příliš klidná a to ten pocit snění ještě umocňuje. Mám takové povídky ráda, jsou prostě jiné, neokoukané. Originální. 

I když mi v první moment přišla intimní scénka nevhodná, nakonec jsem přišla na to, že si dokážu tu situaci docela živě představit jako nějaký kousek videa/filmu, což je ve výsledku dost pozitivní věc. 

Drobné neduhy v pravopisu mě od čtení občas rušily, především některé chybějící čárky, které jsem velmi postrádala, ale žádná katastrofa to není, a proto hodnotím povídku velmi kladně. 

Technická poznámka: Pokud se vám v některých slovech zobrazují písmena s háčkem jiným fontem, omlouvám se jak čtenářům, tak autorce. Wattpad měl smysl pro humor a nechce je změnit zpátky. 

+++

Cítil, jak ho mráz štípá do tváří. Přitáhl si tričko víc k tělu, i přestože věděl, že je to zbytečné. Přidal do běhu. To však jen zhoršilo ledový vítr, bičující ho na cestě do kavárny.

Proč jsem si jen nevzal něco teplejšího?

Vráska na čele se zkrabatila, když se zamračil nad svou lehkomyslností, načež potřepal hlavou a pokrčil rameny.

Věděl, že si má vzít kabát a vyhřáté boty. Neměl ovšem ponětí, proč to neudělal. Takový byl vždycky: neřízená střela, která se do všeho hrnula po hlavě a kdyby to šlo, vypálila by díru do vesmíru.

Prohnal se poloprázdným parkem, přeběhl na druhou stranu a jako hurikán vtrhl dovnitř.

Zvonek nade dveřmi zacinkal a jeho polilo horko. Praštilo ho jako blesk z čistého nebe. Promnul si oči a vdechl to krásné, téměř nepopsatelné aroma, jenž mu zaplnilo chuťové pohárky. Zdálky vnímal okouzlující melodii jakési skladby.

Došel k pultu, za kterým postávala starší žena. Vzhlédla k němu a usmála se.

„Budete si přát to, co vždy?"

„Samozřejmě," oplatil jí úsměv.

Žena pokývala a odběhla splnit požadavek. Po chvilce se vrátila podávaje mu horký nápoj v plastovém obalu.

Zdvořile poděkoval, zaplatil a vydal se ven.

Běžel, jak nejrychleji dokázal, jen aby už byl doma. Než však mohl vejít, musel se vypořádat s tělem, které ho odmítalo poslouchat a neposednými klíči, jenž padaly, kdy a kde se jim zrovna zachtělo. Když se vítězoslavně popasoval se zámkem a vlastním tělem, byl z boje tak vyčerpaný, že s sebou plácl na postel.

A to chtěl ještě večer pracovat...

***

Probudil se. Vzápětí však oči zavřel, když do nich udeřily sluneční paprsky.

Nepamatoval si, že by kdy na podzim svítilo slunce tak prudce.

Jednou rukou se chránil před světlem a druhou zašátral kolem sebe. Prsty však nenarazily na postelovou látku, nýbrž na něco zcela jiného, rozpáleného a hladkého, vyklouzávající mu z dlaně.

Co je to?

Přinutil se otevřít oči a otočit hlavu. Jestliže slunce bylo překvapující, tohle bylo šokující...

„Písek?!"

Vzápětí byl na nohou rozhlížeje se kolem.

Kam však oko dohlédlo, táhla se jen dlouhá a nekonečná poušť.

„Co to sakra...?!?"

Otáčel se kolem dokola. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. A přece to bylo tak reálné, jak jen mohlo. Štípl se do tváře, zavřel oči a znovu je otevřel. Ale nic se nezměnilo.

Hrůzou se chytil za vlasy.

„Panebože, co se to právě stalo? Kde to jsem? A jak se odsud dostanu?!?"

Začal panikařit. Pak si vzpomněl na uklidňující cvičení, které mu doktor doporučil, když byl ve stresu nebo pod tlakem.

„Dobře, jen se musíš uklidnit. Nádech, výdech. Jde ti to skvěle. Nádech, výdech."

Promnul si spánky. „Dobře, všechno má nějaké reálné vysvětlení, že? Takže dejme tomu, že jsem v poušti. Nevím, jak jsem se sem dostal a ani jak se odsud dostanu pryč. Ale," vztyčil ukazováček, „někdo tu určitě musí žít. Nebo aspoň..."

„...oáza!" vykřikl, když v dálce spatřil pruh zeleného porostu.

Zaradoval se jako malé dítě a vydal se tím směrem. Věděl, že voda je jedinou záchranou na přežití. Až tam dojde, odpočine si a promyslí další krok.

Písek byl měkký a jemu se zdálo, že se blíží čím dál blíž.

Už jen kousek...

Za chvíli tam budu...

Voda...voda...voda...

Stal se z toho opakující se refrén.

Jednu věc však nemohl vědět. A to, že žádná oáza neexistovala. Nebylo tam nic. Vůbec...

A přesto se neúnavně plahočil dál, ošálen vlastními smysly.

Náhle se na obzoru objevila temná písková mračna. Ta nepřinášela nikdy nic dobrého a ani tentokrát nebyla výjimkou.

Zvedl se prudký vítr tlačící před sebou mraky. Nestihl se ani pořádně připravit, když se během okamžiku dostal přímo do jejího středu. Prudký náraz, jenž ho srazil na kolena; tisíce, ne, sta tisíce poletujícího písku a prachu v nepolevujícím víru smrti.

Oči ho pálily a kůže svědila. Snažil se nadechnout, ale přesně na to zrnka čekala.

Vlétla mu do úst, do plic, za oblečení. A začala ho dusit...

Lapal po dechu jako ryba na souši. Vytřeštil oči a křečovitě se chytil za hrdlo. Plíce měl v jednom ohni. Musel je ze sebe dostat, vyplivnout je! Cokoliv, jen je nenechat, aby ho zabily.

Boj netrval nijak dlouho. Snažil se, opravdu, ale příroda byla silnější...

Prudce otevřel oči a s výkřikem se posadil na postel.

„Co to jen bylo?"

Byl zpocený a přerývaně oddechoval. Měl pocit, jako by hořel. Sáhl si na rozpálené čelo a vzápětí se rozkašlal.

Ten večer byl potrestán za svoji lehkomyslnost...

+++

Přiznám se, že konec jsem pochopila až poté, co jsem si povídku rozečetla podruhé. Nicméně za to nemůže, ale moje únava a nepozornost. V povídce byla ztvárněná velmi originální myšlenka a myslím, že jsem něco takového na wattpadu ještě nečetla. Řadím tento příběh k těm opravdu povedeným. 

Co se týče pravopisu/gramatiky, podívala bych se na přechodníky a na to, které se kde používají, a také na jež/jenž/již/atd. V tomto autorka trochu kulhá. Mimoto je však příběh napsaný opravdu dobře a kvalitně, takže kromě těchto nedostatků nemám autorce co vytknout. 

+++

Místnost vyplnil křik.

Bolest mu rozervala hrudník. V místě, kudy kulka vnikla dovnitř, tepalo a pach krve vznášející se ve vzduchu hrozil způsobit, že co nevidět opět ztratí vědomí. Ale to nesmí. Musel... musí...

Co musí?

Vřískal, dokud může, dokud poslední zbytečky vzduchu neopustí protrženou plíci, dokud mu ústa nezaplní krev a neudáví se vlastní poškozenou tkání.

Utichl jen natolik, aby se mohl nadechnout a ječet dál. Může dýchat, uvědomil si skrz zdánlivě neprostupnou stěnu paniky. Možná přece jen neumře.

Chytil se té naděje jako klíště. Nadechl se znovu. Množství kyslíku v jeho plicích se zdálo nepřirozeně malé, přesto vyplnilo hrudník a opřelo se do žeber, než mu povolil uniknout zpět do světa. Zoufalý křik vystřídalo lapání po dechu. Každý doušek mu dával ochutnat naději. Přežije.

„Co? Vzal jsem ti dech? No tak, hochu! Tvrdili, že jsi výřečný."

Vybavil si tvář – a ihned na ni zapomněl v návalu emocí, jež nebyl s to správně pojmenovat. Nazval je vztekem a zradou, lítostí možná; všechno mu připadalo jako v mlze. Nevzpomíná si, jak se tady ocitl. Měl umřít. Proč neumřel?

„Žádné: ‚Neměli jsme ti věřit'? Nebo co takhle: ‚Věděl jsem, že jsi to ty'? Ne?"

Ve své blízkosti rozpoznal šum hlasů. Skrz pootevřená oční víčka zpozoroval záplavu bílého světla.

Nemocnice?

„Bude to můj velký triumf. Přál bych si, abys u toho byl, až se to stane. Ale... ovšem. Takový nemilý zádrhel."

Nechtěl do nemocnice. Potřebuje... musí mluvit s Namjunem. Ano. Velitel bude vědět, co dělat.

„Proč ti to říkám, ptáš se? Inu, je všeobecně známo, že mrtví nemluví."

Teď, když jeho smysly opouštěly říši spánku, připadal si, že se vznáší. Neviditelné ruce si jej předávaly mezi sebou. Jedna z nich mu z těla smývala krev a u toho k němu tiše hovořila. Mluvila s podivným rytmem – hlava ho rozbolela, když se pokoušel vybavit si, v které části Koreji používají lidé tak zvláštní dialekt. Málem kvůli tomu nepostřehl, že není schopen porozumět jedinému slovu.

Podivná řeč zaútočila na zmatkující myšlenky. Nezná to tady!

„Kde... kde to jsem?" Zvuk, jež opustil jeho hrdlo, připomínal kňučení opuštěného štěněte. Příliš slabý. Jiné ruce – velké, teplé – jej opatrně přivinuly k sobě.

Někde poblíž se rozplakalo dítě. Ne, ne, naříkal v duchu. Neumí to s dětmi.

Cizí hlas se vynořil z bílé tmy. Na něco se ptal. Nerozuměl slovům, ale rozpoznal intonaci.

Snad ho zajímá jméno? „Jung Hoseok," pokusil se říct, ale odpověď zanikla v dětském nářku. Teplo, k němuž tiskl tvář, se zachvělo. Směje se, pochopil.

Otázka zazněla znovu a jiný hlas, tentokrát ženský, odpověděl: „Esperanza."

A potom udělala něco nemyslitelného. Melodie prostoupila skrz zmatek a strach. Ona zpívá, uvědomil si. A vzápětí: ona zpívá jemu. Pobrukovala tóny jeden za druhým, pomalu, a tak neuvěřitelně... jemně. Stejně, jako když před mnoha lety ležel zabalený v bezpečí přikrývek a svět byl ještě v pořádku a jeho matka klečela po boku postele a zpívala tak, jak to dovedou jenom matky.

Nemocnice. Dítě.

Matka.

To plačící děcko...

Zvedl ručičku a zamával s ní.

... je ve skutečnosti on?

Nemožné, zněla přirozená reakce. On žil. Ještě před několika minutami stál na vlastních nohou –dospělých, chlupatých a se vším všudy – potil se pod límečkem košile, když se hlaveň pistole stočila jeho směrem, cítil knedlík v krku, jak ho slova, nejmocnější nástroj, v šokujícím, nemyslitelném zjištění opustila. Byl tam. Doma. V Koreji!

Nemohl přece...

Když scházel ze schodů, uhodil se do malíčku! Bolelo to.

Neuvědomoval si, že by se jeho tělo tvořilo buňku po buňce, nepamatoval si na první úder srdce, ani kdy se pahýly rozštěpily v pět směšně maličkých prstů na každé ruce. Copak mohl doopravdy necítit? Nevnímat, neexistovat do posledního okamžiku?

Jak dlouho nebyl při vědomí?

Žena – matka – dozpívala svou píseň. Vyčerpalo ji to, ale nějakým způsobem věděl, že ani teď se nepřestává usmívat. Bojovala s únavou, nevědoma toho, že zatímco lísá k ňadrům lidský uzlíček, na druhém konci světa přišla o své dítě jiná matka.

„Kdo ví, Hoseoku? Ale jdi, samozřejmě, že vím, jak se jmenuješ. Jak říkám, kdo ví? Dej tomu rok, dva, maximálně tři – a svět se změní. Škoda jen, že ty u toho nebudeš."

V tomhle se spletl. Pamatuje si.

Možná ještě není pozdě. Ještě je může varovat. Mrtví nemluví; ale v tuto chvíli nemá ke smrti nikdo dál než on.

Dobrá zpráva: odhalil spiknutí za pět dvanáct, a při tom jen tak mimochodem vyřešil jednu z nejstarších otázek lidstva. Život po životě, reinkarnace... existuje.

Špatná zpráva: jeho země je v nebezpečí – a patnáct minut starý Jung Hoseok netuší, jak ji zachránit.

+++

Myslím, že ze všech možných zpracování, jaké mohli autoři k dílu na zadané téma vymyslet, je toto nejoriginálnějším ze všech. Téma reinkarnace je sice častým prvkem v různých povídkách, nicméně nikdy ne v této podobě. Autoři obvykle s reinkarnací u nemluvněte nepracují, přesněji spíše nikdy, alespoň já jsem nikdy nic takového nečetla, a proto musím žasnout nad kreativitou autorky. 

Po pravopisné stránce je povídka opravdovým skvostem, ale to nejspíš každá povídka, kterou autorka napsala a napíše. Není zde nic, co bych mohla vyčíst, chyby jednoduše nemají v autorčiných příbězích místo. Opravdu úžasný počin. 

+++

„Ahh, vždycky jsem si chtěl zkusit vodní lyže."

„Mm? Tak teď máš šanci, mám ti koupit pár projížděk?"

„Já ti nevím, Jimine...heh, mám do toho jít?"

„Jo, Tae, budu se na tebe dívat."

Světlovlasý mladík postává kousek bokem od nemocničního lůžka a se skleněnýma očima sleduje, jak jeden z doktorů prohlíží jeho raněného kamaráda a taktéž společníka z hudební skupiny.

Taehyung se konečně probudil, trvalo to celý měsíc, ale nakonec konečně otevřel oči. Svět, do kterého se ale probudil, byl pro něj zcela cizí. Nepoznával věci kolem sebe, nepoznával osoby, slova, nedokázal odpovědět na žádné otázky, jediné, co dokázal, bylo tupé zírání do prázdna před sebou bez jediného sebemenšího pohybu.

Jeho tmavé vlasy zcela překrývá tlustá vrstva obvazů kolem jeho hlavy, obě ruce se mu schovávají v sádře a noha v dlaze. Není to pěkný pohled, rozhodně není pěkný pro někoho, jako jsou jeho nejbližší, a nejen proto, jak zmrzačeně vypadá, ale i proto, že je jeho hlava prázdná, jako by v těch skalách, do kterých Taehyung před měsícem najel vodními lyžemi, vypadaly ven všechny jeho vzpomínky a klesly až na dno moře, odkud už je nikdo nevyloví zpátky.

„Je to moje vina..." zasípe tiše Jimin, ale na jeho rameni se ustálí dlaň, ovšem k dotyčnému světlovlásek nevzhlédne, zůstane dál nešťastně koukat na lůžko – na svého nejlepšího kamaráda a spřízněnou dušičku, jež už si asi už nikdy nevzpomene na zážitky, které spolu prožili ještě na škole.

„Nemůžeš za to, Jimine, nemohli jsme vědět, co se stane," pronese chvějivým hlasem Namjoon, ale Jimin si jen rukávem setře uslzené oči a semkne rty pevně k sobě.

„P-Prý bude na vozíčku..." vydá ze sebe Jimin, ale na konci se mu zlomí hlas a on vzlykne víc nahlas, než sám čekal. Hned se kolem něj shlukne zbytek týmu, jenž na tom není o moc lépe. Taehyung pro ně znamená všechno, je to přece jejich „bratr", všichni jsou si ale vědomi toho, že o toho pravého Taehyunga, toho usměvavého a milého kluka, jenž ze sebe snažil vždy dostat to nejlepší, už ztratili.

„Ehm, necháme vás tedy s ním o samotě," pronese soucitně doktor a se svými kolegy odejde z nemocničního pokoje. Náhle je tady ticho, ve kterém se odráží jen tikot hodin. Jimin se nadechne a jako první přistoupí k lůžku, opatrně chytne Taehyunga za ruku a pevně ji stiskne, stisku od něj se mu však zpátky nedostane.

„Taehyungie...," mladík v obvazech mu neodpoví, jen k němu vzhlédne, zabodne svoje oči plné otázek, nechápání a zmatení do těch Jiminových plných slz a omluv, „pamatuješ si na mě? Jsem...tvůj nejlepší kamarád. Chodili jsme spolu do školy, taky...jsme spolu složili spoustu písniček, pamatuješ na to?" Taehyung mlčí. Mlčí a výraz se mu nemění. Je úplně ztracený, nedokáže porozumět.

A Jimin to na něm vidí. Proto nedokáže udržet slzy, okamžitě mu stečou po tvářích a dopadnou na bílou přikrývku zakrývající Taehyungova stehna, která musí být úplně fialová a otlučená

„Je nám to líto. Od pasu dolů je ochromený, bude mít problémy s pamětí, i s mluvením, bude se to všechno muset učit od znovu, včetně psaní, čtení, jedení..."

„Je tady aspoň nějaká šance, že se vrátí zpátky do normálu?"

„Není. Je tady možnost, že se naučí normálně komunikovat, ale na nohy už se nepostaví."

***

„Dneska je krásně, je bezva, že jsem tě mohl vyvézt ven, co?" usměje se Jimin, zatím, co tlačí před sebou vozík s Taehyungem. Ten ale neodpovídá, jen se dívá kolem sebe, mlčky pozoruje všechny ty barvy a naslouchá všemožným zvukům, všechno, jako by pro něj bylo zcela nové.

„Sedneme si na lavičku?" optá se Jimin, ač odpověď nečeká. S vozíčkem zastaví u jedné z laviček a sám se posadí co nejblíž k Taehyungovi. S pousmáním chytne po mobilu a pustí svoji nejoblíbenější skladbu- 'Friends'.

„Tahle je naše, Tae, vzpomínáš?" optá se a stiskne Taehyungovu ruku, čeká na jeho reakci, čeká aspoň na něco, jakýkoliv pohyb, náznak, ale nic nepřichází. Taehyung zírá před sebe s pusou lehce pootevřenou.

Tohle Jimin nevydrží, jeho rty se změní v rozechvělou vlnku, z očí se mu spustí slzy a on přestane kontrolovat svoje vzlyky. Rozbrečí se naplno, skloní hlavu k Taehyungovým kolenům a nechá se unášet proudem neštěstí, lítosti a slz doprovázeným dvěma pějícími hlasy, z nichž už jeden zanikl.

„J-Já...n-nikdy si to neodpustím..." vydá ze sebe přes vzlyky, ale zadrhne se mu hlas, když ucítí něco, jako menší tlak na svých prstech. Zvedne hlavu, když mu dojde, že ten tlak způsobila Taehyungova ruka, jež po celém měsíci konečně poprvé zareagovala – a to slabým stiskem.

+++

U této povídky mi nejvíce imponuje skutečnost, že si Taehyung zázračně nevzpomněl, a že se projevuje uvěřitelně. Povídka je sice smutná, ale i tak se mi četla skvěle. Autorka zvolila moc dobré téma a také se mi líbí odkaz na jejich společnou skladbu, kterou já osobně hodně miluji. Myslím, že kdyby tato povídka byla kapitolovou knihou, chtěla bych si ji přečíst, ačkoli bych měla obavy, že by mohla sklouznout do velmi klišoidního zpracování. Jako oneshot je však skvostná. 

Po stránce pravopisné povídka taky není špatná, napsaná je kvalitně, bez zbytečných do očí bijících chyb, a toho si na psané tvorbě opravdu cením. Velmi povedené dílo.

+++

Řasy se zamihotaly a odhalily tak cyanově modré oči, jež začaly ihned bystře pročesávat okolí. Nozdry se rozšířily, vehnaly do plic notnou dávku vzduchu, který ukázal černovlasému něco nového a nepoznaného.

Chlapec zakroutil hlavou, vytočil ji do strany, naklonil na bok. Nepřirozenýma očima se zadíval dolů, černé zornice se rozšířily v překvapení. Hleděl na pár nohou, prohlížel si jejich tvar a zvědavě přitom kroutil prsty. Na stehna přiložil ruce, táhlým pohybem po nich přejel. Frikce vytvořila na jeho kůži postavení drobných chloupků, na což chlapec zareagoval nakrčením nosu.

Ve snaze postavit se několikrát spadl, než byl schopný se na končetinách udržet. Uslyšel zašvitoření, zvedl hlavu, očima přejel po okolí a pohled mu padl na drobného hlodavce. Chlapec poklekl, rychlými pohyby uvěznil hraboše mezi svými dlaněmi, přičemž zvíře začalo nesouhlasně pískat. Prohlédl si ho.

Hřbetem ruky si nešetrně otřel ústa a rozešel se pryč. Drobné kapičky krve, jež však ulpěly na jeho tváři, ho už nezajímaly.

Oblečení, aby zahalil své nahé tělo, bez ostychu ukradl ze šňůry blízkého domu, načež zavítal do ulic vedle přístavu, kde se to jen hemžilo lidmi. Jeho pozornost uchytila jakási dívka, zadíval se na její rty a tiše zopakoval její slova. ,,Já jsem Jimin," černovlasý chlapec natočil hlavu na stranu, skrze zuby zasyknul. Jimin.

Šel dál, než jeho zvědavé zorné pole zachytilo psa, který na něj divně zíral, a jakmile mu černovlásek pohled oplatil, agresivně vyštěknul.

Chlapec ohrnul pysky, obnažil zuby, tělo postavené do bojovné pozice. Skrze zuby drze zasyknul, zavrčel, zaprskal. Zvíře najednou sklopilo uši, lítostivě zaskučelo a ocas stáhlo mezi nohy. Chlapec pozvedl bojovně bradu, poté jej však do očí praštil obraz čehosi, co zapříčinilo rozšíření jeho zorniček. Zastavil se a podíval se přes cestu na výlohu, na jejímž skle byla namalovaná majestátně tyčící se mořská panna.

Černovlásek přeběhl ulici jako nic, zatlačil do dveří a jeho ušní bubínky ihned objal zvuk zvonečku. Zdálo se, že tam nikdo nebyl, proto zmateně koukal kolem, očima pročesával všechny předměty, od těch drobnějších až po ty největší. Mezi prsty vzal keramickou sošku vodní panny a se zvláštním pohledem si ji prohlížel.

,,Hledáte něco konkrétního?"

Soška mu vyklouzla z rukou, spadla společně se zvuky tříštícího se porcelánu na zem, rozletěla se na několik kusů. On se hbitě otočil, zasyčel, prsty zapletl mezi prameny temně černých vlasů, nešetrně zaklonil cizinci hlavu dozadu a odhalil tak jeho krk.

,,Nechci ti ublížit," zaskřehotal poněkud vyděšeně druhý, dlaněmi naznačil defensivní gesto. Drobnější chlapec si k jeho krku přivoněl, připraven kdykoliv prokousnout tepnu. Až po nějaké chvíli se s tichým zasyčením doopravdy odtáhl, propouštěje tak člověka ze svého sevření.

Vysoký chlapec stál klidně se zatajeným dechem, než si všiml odlupující se kůže na těle druhého a tiše, stále vyděšeně, zašeptal, ,,jsi zraněný. Nechej mě ti pomoct."

,,Já jsem Seokjin," představil se chlapec. Černovlásek ho sledoval, jak něžně roztíral mast po jeho předloktí a po krátké chvíli se odvážil promluvit taktéž. ,,Já jsem," zasekl se, zvláštně pohnul hlavou, ,,Jimin."

,,Ty toho asi moc nenamluvíš, co?" zvedl k němu tmavé oči Seokjin. Chvíli si vzájemně opláceli pronikavý pohled, který odpověděl na onu otázku za Jimina. Ten však po nějaké chvíli skutečně pootevřel rty, aby skrze ně nechal proklouznout zvláštní melodii, linoucí se z jeho hrdla, která ve svém nitru skrývala zároveň několik různých frekvencí. Seokjinovy rty se od sebe oddělily v němém úžasu, zaposlouchal se do něčeho tak nádherného, že měl skoro pocit, že blouzní. Tiše seděl a nechal se hypnotizovat písní o níž netušil, co je zač nebo kde se vzala, přičemž hleděl do cyanových očí druhého chlapce.

Zvoneček.

Seokjin netušil, jak se stalo, že Jimina sprintem následoval pryč z obchodu, ale tato skutečnost mu vytanula na mysli až poté, co viděl chlapce zastavit se na konci mola. To ta píseň.

,,Počkej!"

Jimin se skutečně otočil a střelil po něm očima.

,,Vrátíš se?"

Odpovědí mu byl pouze pronikavý pohled, načež chlapec zmizel pod hladinou.

Ledová voda ho objala, nutila jeho mysl šílet, neskutečná bolest mu vystřelila do zad v momentě, kdy se mu povedlo servat oblečení. Nohy začaly srůstat k sobě, z místa uprostřed zad vystřelily ostny.

Jeho agonický křik udusila němá voda.

Seokjin čekal dlouhé měsíce, kdy jeho mysl doslova šílela. Už ani nedoufal, že by ho snad viděl znovu.

Zvoneček.

Stál tam. Stál v jeho krámku, stále tak okouzlující jako tehdy. Měl delší vlasy.

Chvíli si opláceli pohled plný nevyřčených otázek. Seokjin se chtěl ptát – na všechno. Ale hlavně chtěl znovu slyšet onu záhadnou píseň.

Jimin tiše přistoupil k němu, hlavu si složil na jeho hrudník a něžně zašeptal:

,,Bojíš se."

+++

Mořské panny! To byla moje první myšlenka a zněla opravdu nadšeně. Autorka splnila zadání velmi nekonkrétně, což se mi na povídce líbilo nejvíc. Co se mi líbilo velmi, byl popis konání Jimina v úvodu povídky. Celkově byl text povídky napsaný velmi dobře a skvěle se četl a já ho zhltla na jeden šup. Úplný konec, ta poslední věta, ve mně zanechala úplně úžasný dojem. 

Z hlediska pravopisu je povídka taky naprosto perfektní a byla radost textem proplouvat. Hodnotím povídku jako další, která patří mezi nejlepší počiny v těchto výzvách celkově. 

+++

Hoseok s adrenalinem v krvi otevřel kanistr plný smradlavé tekutiny, kterou začal rozlévat po vytipovaných místech. Cestu k oknu a ke schodišti nechával volnou.

Olízl si rty, poupravil kapuci na hlavě a odhodil již prázdnou nádobu. Jeho úkol, přání jednoho z městských úředníků, který si ho zaplatil, byl téměř u konce. Vytáhl krabičku sirek a všechny z ní vysypal. Velmi zručně škrtl, aby se jich co nejvíc rozhořelo, a odhodil je k místům, kde rozlil benzin. Téměř ihned začaly v místnosti tančit plameny a on to s potěšením sledoval. Staré rukavice odhodil do ohně, aby po nich zůstal jen prach.

Když však zamířil ke schodišti, zjistil, že přímo před ním hořel plamen také, přestože tam tekutinu nerozléval. S trochou paniky se snažil najít jinou cestu, ale plameny pomalu zachvacovaly celou místnost a nebýt vymlácených oken, už by se nejspíš udusil. Otočil se a pohlédl právě na jeden z otvorů, kde už byl přítomný jen rám. Hlavou se mu mihla jediná myšlenka. Radši zlámaný nohy, než uhořet.

A s tím se rozeběhl, odrazil a cítil, jak ho pohladil chladný, noční vzduch. Padal. A padal moc dlouho na to, že byl ve výšce pouhých pár metrů. Nikdy nenarazil.

*

Prudce se nadechl a otevřel oči. Někdo horlivě klepal na dveře a on vystřelil do stoje, popadl drobný kufřík a běžel otevřít. „Spěcháme, kamaráde, za hodinu hrajeme," vyhrkl muž s tmavou pletí a pospíchal směrem do ulice. Hoseok ho následoval, přestože byl nesmírně šokovaný. A to rovnou nadvakrát.

Naprosto perfektně totiž rozuměl angličtině, kterou muž použil. A také znal jeho jméno, přestože si byl jistý, že ho nikdy dřív nepotkal. Steve.

Plný zmatení ho následoval ulicemi, které mu byly kompletně cizí, a přesto zdánlivě známé. Vešli do dveří, nad kterými visel nápis, jenž si nestihl přečíst. Uvnitř se skrýval drobný bar a pódium, po kterém už chodilo několik mužů s hudebními nástroji. Černoch před ním shodil futrál ze zad a začal skládat blyštící se saxofon.

Hoseok si v tu chvíli uvědomil kufřík v pravé ruce, který předtím automaticky popadl. Když jej položil na zem a otevřel, odhalila se mu zlatě lakovaná trumpeta. „Šup, nemáme už moc času," pobídl ho jeho společník a než stačil přemýšlet, složil trumpetu a došel na pódium.

„Těším se, až uslyším to tvé nové sólo," odhalil Steve řadu bílých zubů. Hoseok viditelně zbledl a nervózně se zasmál. Sólo. Nikdy v životě nehrál na žádný nástroj a měl zahrát trumpetové sólo.

Ani se nenadál a drobný band, jehož byl součástí, začal hrát, Steve se pohupoval v rytmu, který sám vyhrával a Hoseok s úžasem sledoval lidi v baru, sedící na dřevěných stoličkách. Z transu ho probral až samovolný pohyb vlastních rukou, kdy zvedl nástroj k ústům a vyloudil z trumpety velmi jistý tón. A tak se rozhodl vnímat doprovodnou hudbu a nechal své prsty pohybovat se na klapkách.

Byl obdarován drobným potleskem a mohl hrdostí prasknout. Jeho tělo zaplavil podivný, euforický pocit, a tak si celý zbytek večera užíval vyhrávání na hudební nástroj a atmosféru malého, jazzového klubu uprostřed New Orleans.

Společně se Stevem dorazil lehce přiopilý a s dobrou náladou k domu, který skoro neznal, přestože mu měl patřit. Saxofonista se s ním rozloučil a kymácel se ulicemi k vlastnímu domovu, zatímco Hoseok se uklidil k posteli, na kterou se svalil a okamžitě usnul.

*

Vzbudil se malátný, hlava ho pobolívala, ale když se rozhlédl, nacházel se ve svém pokoji. Přes židli byly přehozené jeho ohořelé kalhoty. S úsměvem se zvedl do sedu a vzpomínal na události, které se mu musely tak živě promítnout ve snu. Bylo to nádherné, jako kdyby se vrátil v čase. Shodil nohy z postele a vydal se otevřít okno.

Prošel kolem postele směrem ke dveřím, ale nohou narazil na roh něčeho tvrdého a málem se natáhl na zem.

Jeho zrak ulpěl na ošoupaném futrálu, který neomylně poznal. Sklouzl na zem a opatrně odklopil pojistky, aby kufřík otevřel. Uvnitř se nacházela místy ještě lesklá, většinově však už matná a ošoupaná trumpeta. Kousl se do rtu, vyndal ji a zastrčil nátrubek. Popošel k otevřenému oknu a opřel se o parapet, s trumpetou v ruce.

Olízl si rty, pokusil se vybavit si melodii ze snu, když nástroj přiložil ke rtům. Ozval se jistý a čistý tón, za ním další a další.

A tak až do večera stál u okna a do ulice vyhrával slavná sóla pro trubku.

+++

Vím, že se opakuji v této kapitole už poněkolikáté, ale tato povídka je prostě a jednoduše naprosto originální. Neskutečně se mi líbí, jakým směrem se ubírala a kam ono "probuzení v cizím světě" vedlo. Líbily se mi především myšlenkové pochody hlavní postavy a také jeho zmatení, přestože tělo vědělo přesně, co má dělat. Postava zde byla v podstatě sama jen pozorovatelem, a to bylo svým způsobem strašně unikátní. 

Pravopis zde nejspíš ani není třeba hodnotit, autorka je prostě talentovaná, znalá a zkušená ve všech směrech. Povídka je jedno z nejpůsobivějších děl tohoto kola výzev. 

+++

Než som sa dotkol Jungkooka zdvihol sa vietor a nabral na sile. Stalo sa z neho maličké tornádo v ktorom sa zjavil Namjoon. 

Jungkook si ho nedôverčivo prehliadal. Podišiel som k správe, ktorá okamžite zareagovala a spustila sa. 

Joon vyzeral naštvane. "Neviem prečo si sa rozhodol chrániť toho hada, ale Yoongi je kvôli vám vo vážnom stave. Lisa povedala že mu niečo spaľuje mysel a doktori nevedia ako to zastaviť. Ak zomrie ani ten najvzdialenejší kút sveta pre teba nebude bezpeční. Nájdem si ťa a roztrhám na kusy!!" 

Viac ako Joonova nahnevaná tvár ma desil Yoongi, ležiaci na lôžku. Jeho pleť bola biela, ako krieda. Prepadnutú tvár mu pokrývali husté kropaje potu. Pod očami sa mu vynímali tmavofialové kruhy a triasol sa od horúčky. Správa sa rozplynula tak rýchle, ako sa zjavila a zanechala vo mne nepríjemní pocit vini. 

"Musíš ho vyliečiť," otočil som sa na Kooka, ktorý sa rozosmial ako by som práve povedal dobrý vtip. 

"Pokúsil sa ma zabiť, nech si trebars aj zhnije v pekle!" odvrkol podráždene. 

"Ja som ťa zachránil!! Dvakrát!!" už som sa neudržal a rozkričal sa. 

"Je to nepriateľ!!" vykríkol zúfalo, "a je vo vašom hniezde, ako sa tam chceš dostať, keď sme teraz obaja na zozname nežiaducich osôb?" 

"Moja starká nám často rozprávala o dračom paláci. Už je stará a v hlave to má popletené, ale ak jej nahliadnem do pamäti možno nájdem čo hľadáš. No iba ak pomôžeš Yoongimu." 

"Fajn!" vzdal to, "no ja ho vyliečiť neviem, ale Hoseok to zvládne." Položil mi ruku na rameno a zmizli sme. 

Bez varovania som sa rozcapil na zemi pred honosním domom. Dosť to bolelo a ten kretén jeden, sa na mne očividne bavil. Podal mi ruku aby som mohol vstať. 

"Kde sme!" zavrčal som a oprášil sa. Kook mi nevenoval pozornosť a vstúpil do domu. 

Dom prekipoval prepychom. Všade viseli olejomaľby a na podstavcoch stáli mramorové sochy. Halu s druhým poschodím spájali masívne schody na ktorých sa zjavil majiteľ. Vysoký a elegantný muž v čiernom obleku nás prepoaľoval temným pohľadom, ktorý takmer zakrývali havranie vlasy. 

"Čo hľadá podvodník a zlodej v mojom dome?!" jeho hlas sa desivo ozýval v mramorovom priestore. 

Jungkook sa pobavene rozosmial. "Démon mi nadáva do podvodníkov?"

 Hostiteľ sa zatváril podráždene, "čo chceš Jungkook!" odvrkol a zišiel k nám. 

"Zachrániť draka," vyšlo to z neho ako nadávka čo démona rozosmialo. 

"Hoseok, myslím to vážne!" odvrkol Kook zatiaľ čo ja som sa úspešne vyhýbal démonovmu pohľadu. Mal som pocit, ako by mi videl do duše. 

"Čo za to?" na tvári vykúzlil slniečkový úsmev. 

"Vezmi si čo chceš okrem, mňa a krpca," mykol hlavou smerom ku mne, to ma trochu urazilo. "Dám ti aj toto, ak sa nebojíš, že ťa spáli." Natiahol pred Hoseoka dlaň v ktorej mu zažiarila zlatá aura. 

"Dobre, vezmem si čo budem chcieť," prikývol, "o koho sa jedná?" 

Démoni majú schopnosť cestovať časom i priestorom a je vzácne na nejakého v našom svete naraziť no zdalo sa mi že sa s Kookom poznajú už dlho. Hoseok ku mne natiahol ruku a druhou schmatol Kooka za rameno. Len čo som sa ho dotkol mramor pod mojimi nohami zmizol. Cítil som Hoseka v mojej hlave, ako hľadá Yoongiho. 

Ďalší pád rovno na podlahu pred postel na ošetrovni. Doktor Chansol a Lisa okamžite zaútočili na votrelcov no bez šance. Doktor Sol sa zrazil z kachlyčkovou stenou na, ktorú ho Hoseok narazil a Lisa skončila v obkľúčení zlatej energie, ktorá ju pridusila a ona omdlela.Démon podišiel k lôžku na ktorom ležal Yoongi v žalostnom stave. 

"Fascinujúce," zašepkal hneď, ako ho uvidel. Odtiahol prikrývku aby si ho mohol prezrel celého. "Je maličký, aké roztomilé." 

"Prestaň slintať, nemáme čas!" zavrčal Kook. 

Hoseok, položil dlane Yoongimu na spánky. Z Giho hlavy vystúpila zlatá energia, ktorú démon do seba nasával. Tvár sa mu skrúcala bolesťou, ale nepustil ho, až kým z neho nevysal poslednú štipku Kookovei mágie. Zlatá aura sa stratila a zanechala po sebe popáleniny na Hoseokovích rukách. 

"Moja odmena," zaškeril sa zodvihol Yoongiho z postele, "rád s tebou obchodujem Kook," a bol fuč. 

Yoongi 

Prebudila ma rýchla hudba lynúca sa miestnosťou, ktorú som nepoznal. Ale to čo ma zaujalo viac, než hudba bolo domy za oknom. Ťahali sa do výšky a trhali mraky. Na cestách jazdili zvláštne, kovové stroje na kolesách. Ľudia, pobehovali v oblečený, ktoré som nikdy nvidel. No najviac ma desilo, že som necítil žiadnu mágiu, toto nie je môj svet. 

"Vitaj, v mojom svete, maličký." Vo dverách sa zjavil vysoký muž so slniečkovím úsmevom na tvári. Môj únosca.

+++

Na tuto povídku jsem se obzvlášť těšila. Ostatně jako vždycky. A i tentokrát jsem byla zvědavá, jak si autorka s tématem poradí. Představovala jsem si různé varianty toho, co se s tím dá dělat, ale tato mě ani nenapadla a autorka mě tak velmi příjemně překvapila. Že do toho takhle zainteresuje další postavu, jsem fakt nečekala. 

Po pravopisné stránce text pořád kulhá, což je opravdu škoda, věřím však, že se to bude časem zlepšovat. Autorka si i přes tyto nedostatky zaslouží můj obdiv a poděkování, že v této soutěži tak statečně a úspěšně pokračuje. 

+++

Taehyung se zmítal a snažil se dostat nad hladinu. Ledová voda mu prosákla oblečením a
mráz se mu zaryl až do morku kostí a on se zoufale snažil plavat. Docházel mu dech, byla mu příšerná zima a on sám se v hlavě proklínal, že ho vůbec napadlo krátit si cestu přes užší část jezera. Opravdu nečekal, že se pod ním led propadne tak rychle, zvlášť, když chlapci z vesnice tvrdili, že je dost pevný.

Zalapal po dechu, přičemž se mu do plic dostala voda. Taehyung se zadusil, ale stále se snažil dostat na hladinu. Nevěřil tomu, když se jeho ruka dotkla vnější strany ledu. Snažil se vyškrábat z vody, když ho za paži uchopila cizí ruka. Bohužel to bylo až v momentě, kdy pomalu ztrácel vědomí.

~

Nabyl vědomí až tehdy, kdy už se dávno nenacházel na zamrzlé vodní ploše. Opatrně otevřel oči. Nic neviděl, oči měl přikryté jakýmsi studeným kouskem látky. Pomalu se posadil a rozhlédl se po místnosti, ve které se nacházel. Údivem vykulil oči nad tím, jak honosně pokoj vypadal. Byl zvyklý se probouzet do skromného, chudého domova, o který se dělil se svými sourozenci, rodiči a prarodiči. Tohle pro něj bylo cizí. Rychle otáčel hlavu z jedné strany na druhou, nemohl vstřebat, kde se to vlastně nacházel.

Až po chvíli si všiml, že v místnosti není sám. V rohu stáli dva muži, z nichž jeden odešel rychlým krokem ihned, jakmile viděl, že je Tae vzhůru. Starší muž, podle oděvu doktor, jen mlčenlivě stál a čekal. Černovlasý mladík nevěděl na co, ale tušil, že se to brzy dozví.

Jeho tušení se vyplnilo jen o chvilku později, kdy uslyšel z chodby rázné kroky a do místnosti vstoupil znovu stejný mladík, ovšem se světlovlasým mužem před sebou. Taemu málem spadla brada údivem, když si uvědomil, kdo před ním stojí. Muž s jizvou přes pravé oko a blonďatými vlasy, které i sepnuté v ohonu sahaly téměř až k trupu.

Byl to princ. Válečník. Vrah a hrdina.

„Jděte," promluvil chladným hlasem k oběma mužům. Oba se uklonili a v mžiku zmizeli.

Tae zůstal s princem sám. Nechápal, co se právě teď dělo. Myslel si, že se nachází v sídle mladšího z princů, které bylo nedaleko jeho vesnice, ale nevěděl, co zde dělá. Princ rovnovážným krokem přišel k posteli, ve které Taehyung seděl a zadíval se na něj tmavýma očima. Tae uhnul pohledem směrem dolů, jako kdyby se chtěl uklonit.

„To jsou zvěsti o mně tak strašlivé, že mi uhýbají pohledem i odvážlivci, kteří přecházejí přes špatně zamrzlá jezera?" otázal se, i když nečekal odpověď. Taehyung se nebál. Slyšel různé povídačky o krvelačném, šíleném princi, o zrůdě, která se narodila do královské rodiny jako trest za jejich hříchy. Nikdy jim nevěřil, ale právě teď začínal. Mladík zaslechl lehký, krátký smích.

„A i přes to jsem tě z té vody vytáhl. Jeden dobrý skutek sice nevykoupí mojí hříšnou duši, ale i tak jsem tě zachránil. Tak se dej do kupy," prince nejspíš Taehyungovo mlčení přestávalo bavit.

„V-vaše výsosti," vykoktal ze sebe Taehyung a vzhlédl k blonďatému muži, který si ho zaujatě prohlížel. Když však Tae nebyl schopný ze sebe dostat víc, jen vydechl a opustil místnost.

Černovlásek se za ním díval a až když jeho postava zmizela, tiše vydechl. Ani si neuvědomil, že měl celou dobu zatajený dech.

~

Mladík se po pár dnech téměř uzdravil z horečky, která ho trápila celou dobu, co strávil v sídle. Cítil se poměrně zdravý a ačkoliv věděl, že mu za to nejspíš setnou hlavu, vydal se pryč z pokoje.

Sídlo bylo tiché, jen tu a tam se mihnul nějaký sluha. Taehyung, oblečen v jednoduché košili a kalhotách tiše šel chodbami. Brzy zapomněl cestu zpět. Z jeho zmatení ho však vyvedla hudba, kterou náhodou zaslechl. Zaujatě šel přímo za ní, až došel k těžkým dveřím. Hudba zněla krásně a Taehyung byl až příliš zvědavý. Co nejopatrněji otevřel dveře a nakoukl dovnitř.

Ten pohled se mu líbil. Viděl prince a mladou ženu, jak společně tančí v krásné melodii. Než se však stihl zaposlouchat a nechat se ovládnout lákavými tóny, někdo ho čapnul za lem košile a vytáhl ho pryč.

„Přeskočilo ti?" vyhrkl mladík, kterého viděl první den po tom, co se probudil. Taehyung se provinile zadíval na podlahu a čekal, co bude dál.

„Pojď, jsi nemocný. Na tohle zapomenu, ale neopouštěj pokoj."

Taehyung se nechal vést zpět do pokoje. Přitom se ještě jednou podíval za sebe na ty dveře a pousmál se. Na princovu krásnou tvář a radost, když se díval na onu dívku, nezapomene.

+++

Historická povídka? Princové? Ano, prosím. Čekala jsem, až se to tu objeví. A ono to přišlo. Autorka zvolila opravdu zajímavý pohled na zadání tématu. Splnila ho, o tom žádná, a líbí se mi, jak se s tím poprala. Šla na to zase o něco jinak než ostatní autorky a to dává příběhu opravdu velkou hodnotu. Určitě bych si ho ráda přečetla i jako kapitolový příběh. 

Povídka je samozřejmě napsaná velmi dobře a kvalitně i po pravopisné stránce a já jsem vážně ráda, že se ve výzvách sešlo tolik talentovaných bytostí. Velmi povedené dílo. Děkuji za něj.

+++

Probudil se zcela vyčerpaný, postrádaje sílu se zvednout z místa. Šmouha, která se vzápětí vyjasnila v obrovské město plné světel, barev a lidí, v něm zanechávala pocit, že do ní nepatřil. Vše se hýbalo, nic nezastavilo, nikdo si anděla se zlomenými křídly nevšiml. Volal o pomoc, prosil, ale vlídných či uklidňujících slov se mu nedostávalo. Zcela osamocen se ztrácel v nekonečném labyrintu domů a silnic. Připadal si zoufale, neboť svět z mrakodrapů tyčících se až k nebi nebyl stvořený pro něj, nezapadal tam a chtěl utéct, přestože bez schopnosti létat nemohl.

Ovál ho chladný vítr, jenž se snadno prodral lehoučkým bělostným oděvem. Anděl se otřásl nejen zimou, ale i strachem. Zatímco nadále bloudil neznámými ulicemi, k jeho uším kromě hlaholu metropole dolehla i tichá melodie. Srdce mu vynechalo úder a on ji s nevysvětlitelnou důvěrou následoval, přesvědčen ve správnost svého rozhodnutí. Našlapoval pomaličku, krůček po krůčku se blížil k budově, odkud energická hudba přicházela. Zatoužil ji zaslechnout zblízka.

Připlížil se ke dveřím bez povšimnutí, ani ten nejbystřejší člověk ho totiž nemohl spatřit. Vkradl se dovnitř, prosmýkl se ke schodišti a rozhlédl se. Nešlo mu zbavit se tíživého pocitu na hrudi spojeným se smutkem neznámého původu. Netušil, že to samé jej probodne skrz naskrz, jakmile přistoupí ke dveřím, které hledal.

V tu chvíli se nedokázal hnout z místa. Zmohl se na pouhý fascinovaný pohled věnovaný muži následujícímu zlověstné tempo skladby. Upřeně ho sledoval ze stínu, kam světla tanečního studia nedosáhla, obdivoval ho v temném koutě a v duchu jeho úsilí podporoval. Svou volností, ladností a odevzdaností životní vášni anděla učaroval. Byl natolik dokonalý, jak jen lidská bytost mohla být. Nebo ho takového chtěli ostatní.

Viděl všechno. Viděl, že muž byl zlomený jako sněhově bílá křídla, jež on sám nosil na zádech. A přesto se – i navzdory do krve rozedřeným loktům a pády způsobeným modřinám – na úkor spánku a volného času nutil pokračovat. Snažil se nevnímat bolest svírající jeho tělo a každičký sval v něm, ani třas, jenž mu znesnadňoval tanec neúnosným způsobem. Nemohl to vydržet dlouho a anděl pozorující jej u vchodu to tušil. Bylo jen otázkou času, než úplným vyčerpáním padl k zemi, neschopen v sobě nalézt sílu se zvednout. První slzy beznaděje smočily jeho tváře a roztříštily se o podlahu.

Nechtěl tomu jen mlčky přihlížet, a tak učinil první krok z temné opony, o které zněla i skladba přebíjející ticho místnosti. Taemin, uvědomil si najednou.

Když se jejich pohledy setkaly, bylo to jako úder blesku – jasné, nečekané, děsivé. V ten moment však oba věděli. Anděl věděl, komu nabízel pomocnou ruku, Taemin věděl, co se skrývá za nevinně světlými perutěmi. Pochopili to ve stejnou chvíli bez jediného slova, neboť lidská řeč na popsání síly kratičkého okamžiku nestačila.

Vzápětí se ozval hlasitý hrom určený jen pro ně dva, jak se v jejich nitru cosi zlomilo. Ledové hráze se zhroutily a propustily na povrch mnohé, co se doteď skrývalo hluboko uvnitř pod kůží. Taemin zatajoval spoustu nedokonalostí, přestože odjakživa byly tou nejryzejší známkou lidskosti. Jen co anděl otevřel dlaň, neváhal a pevně se jí chytil, načež mu padl kolem krku. Své slabé stránky přestal halit do neviditelného pláště, odkryl ji totiž pro anděla, do jehož náruče se položil. „Odpusť..."

„Není to tvoje vina, nemohl jsi mě tu udržet," špitl do Taeminových vlasů. Odmítal otevřít oči, odmítal vidět znaveného chlapce takto zničeného. Zvláště pak, když on sám znal ten pocit klesnout až na absolutní dno.

Vzpomněl si na sebe obklopeného slávou a zářemi reflektorů. Davy jej milovaly, mohl mít skoro cokoliv, a přesto neměl takřka nic. Čím déle zůstával, tím více toužil po tom utéct. Nehledě na to, kolikrát se do lesklého vesmíru probudil, vždy mu připadal vzdálený. A stejně tak nebezpečný. Natolik nebezpečný, že v jeho proudech bez něčí pomoci nedokázal přežít dostatečně dlouho. Ten svět byl příliš cizí i poté, co se do něj probudil podruhé. Vrátil se do něj, ačkoliv chtěl zmizet navždy.

„Měl jsem–"

Anděl ho umlčel tím nejněžnějším způsobem, protože prázdné nářky a lítost k ničemu nebyly. Raději si Taemina přitáhl jen o kousíček blíž a poté jej nechal, aby za něj dokončil, co začal. Jejich polibek, který kdysi nestihl, zničil všechny zbývající bariéry. Jedny rty polapily druhé, jejich těla se tiskla k sobě naléhavě, jako by další možnost dostat neměli, přestože se to stalo poprvé. Nasládlé opojení střídalo slanost smutku, který se vracel a hned nato odezníval, když si uvědomili vzájemnou blízkost a oporu.

„Nepouštěj mě, prosím," hlesl Taemin. Nevědomky svou prosbou přimkl anděla k sobě, přičemž jeho křehkou a pochroumanou duši zničil naposledy. 

+++

Další smutná a procítěná povídka na zapovězené téma, na které však čtu velmi ráda. Autorka si nádherně pohrála s tématem a přiklonila se k fantasy žánru, který v tomto zpracování působí vážně krásně. Povídka ve čtenáři vyvolá nejednu emoci a tak nějak bolestivě ho rozněžní. Myslím, že povídka bude patřit k mým nejmilejším. 

Ohledně pravopisu ani tady nemám žádné výhrady. Povídka je napsaná skvěle, což jsem samozřejmě od autorky očekávala. Velmi pěkné dílo, za které jsem opravdu hodně moc vděčná. Jen tak dál.