Přeji krásný den, mé drahé nespecifikované muffinky!

Úvodem bych se vám chtěla velmi omluvit za dlouhé čekání. 

Jelikož jsem měla poslední víkend volný, odjela jsem na "dovolenou" ke kamarádce a neměla jsem tam příliš času věnovat se výzvě a nyní jsem měla doslova přepracovaný týden (6 dnů po sobě), přicházím se zveřejněním textu až teď. Poslední doba v práci je šíleně hektická a nejspíš budu muset chodit na dvanáctky, protože nám vyrazili několik kolegů za krádeže (kam tento svět spěje...), takže jsem zatím ani neměla kdy odeslat cenu za třetí výzvu. Evidentně ji budu zase posílat spolu s cenou za čtvrtou výzvu. Aspoň se na mě nebudou na poště koukat jako na idiota, že tam chodím každý týden no...

Ale nyní k textům! Opět mi jich přišlo krásné množství, tentokráte osm velmi povedených textů, které mě zase neskutečně bavilo číst, a myslím, že už jsem si i jistá vítězem. To se však ještě může během tohoto hodnocení změnit. Ale dost bylo řečí, zde si můžete pročíst všechny texty!

+++

Po náročnej a dlhej ceste z družiny sme konečne doma. Ahoj, som Min Yoongi a mám 8 rokov. Chodím do tretej triedy a učím sa hrať na piano.

Hru na piano som miloval už asi aj od narodenia. Môj starší brat Jin mi naň hrával, keď ma uspával. No väčšinou to malo opačný efekt.

Keď som mal 3 rôčky, naučil ma pár jednoduchých skladieb. Lenže ja som chcel vedieť viac. Tak ma rodičia v piatich rokoch prihlásili na umeleckú.

Ako sme prišli domov, hneď som si išiel sadnúť za piano, lebo som dostal jednu skladbu, ktorá mi robí dosť veľké problémy.

Po hodine hrania som sa vydal do svojej detskej izbičky spraviť si domáce úlohy. Bolo to veľmi jednoduché. V škole mám samé jednotky, no spolužiaci sa mi za to vysmievajú. Je mi to ľúto, lebo jediným mojim kamarátom je môj brat. Už sa párkrát stalo, že ma aj zbili. Riešilo sa to aj s riaditeľom školy a ich rodičmi.

Vyšiel som z mojej izby za mojím bratom, ktorý sa nachádza v obývačke a pozeral niečo v televízii. Posadil som sa k nemu a zchúlil sa do klbka.

Práve tam išli titulky, tak môj brať so zohol pre ovládač, aby mohol vypnúť televízor.

,, Jinnie? Ja sa nudím. Čo budeme robiť?" Pozrel som sa naňho s mojími mačacími očkami, ktoré si žiadali o jeho pozornosť.

,, Hmmmm, čo keby si mi niečo nakreslil?" Navrhol a ja som sa nad tým zamrvil. Kreslenie a vyfarbovanie nemám veľmi rád. Je tu totiž jeden problém. Som farboslepý.

,, Nie, to je nuda a vieš, že to nemám veľmi rád." Zamračil som sa naňho.

,, Viem, ale ja som nemyslel také kreslenie. Poď so mnou." Postavil sa a ja som chvíľu nechápal, ale tak, prečo nie?

Prišli sme do jeho izby a zasadli si za veľký písací stôl. Vytiahol čistý papier a ceruzku.

,, Nakresli mi hrocha." Podal mi ceruzku do rúk a položil predomňa papier.

,, Vravel si, že to nebude obyčajné kreslenie." Už som sa chcel stavať a byť nahnevaný, že ma oklamal, aj keď to bola maličkosť.

,, Však ani nebude. Nakresli mi veľkého hrocha, do ktorého napíšeš veci, ktoré máš najradšej, ktoré ťa najviac bavia a aké máš životné ciele."

,, To je jednoduché. Piano a teba." Unudene som si sadol naspäť na stoličku a čakal, čo ďalej ešte vymyslí.

,, Ďakujem, ale určite máš rád aj niečo iné, ako len mňa a piano. Chcem, aby si mi do toho hrocha napísal to, čo máš na svojom živote najradšej a prečo chceš žiť. Síce teraz tam toho možno nebudeš mať veľa a budú tam nezmysly. Tvojou úlohou bude každý deň nakresliť jedného takéhoto hrocha a ukladať si ich do nejakej zložky, aby si si pripomenuli, prečo žiješ a ako sa ti tvoje životné ciele menia."

,, Aj ty si kreslíš hrocha?"

,, Áno, aj ja si kreslím hrocha. Naučila ma to mama. Môžem ti ho neskôr ukázať." Začal som kývať hlavou, že rozumiem a zobral so do rúk ceruzku.

+++

Tato povídka má neskutečně pěknou myšlenku a tím, jak je psaná z pohledu dítěte, mi přivádí takový ten pocit nostalgie, kdy jsem byla sama dítě a dělala jsem podobné věci. Ještě jako náctiletá jsem podobné praktiky cpala přátelům v depresích, a ačkoli si už nepamatuji, jestli jim to pomohlo, jsou to pěkné vzpomínky. 

Fakt se mi hodně líbí, že jsi využila pohled malého dítěte, dává to povídce takovou nevinnou jemnost, která v sobě ale skrývá jakési poslání, a to mi na tom přijde nejvíc pěkné. 

Povídka je psaná čtivě a nenásilně, čte se to opravdu příjemně a neruší mě ani žádné výrazné chyby. Na co bych možná upozornila, je skutečnost, že po uvozovkách na začátku přímé řeči se nedělá mezera. To je ale asi všechno, k čemu bych měla "negativní" připomínku. 

+++

Život Choi Hyungiho se změní.

Ještě o tom neví, ale co nevidět se jeho cesta střetne se skutečným idolem, prvním z mnoha, přesně takovým, jaké zná z televizních pořadů.

Těla se nakrátko dotknou, než se navzájem vytlačí od sebe a upadnou k zemi. A papíry, dosud bezpečně spočívající sevřené pod paží, se rozletí všemi směry. Tváře se zbarví doruda ještě, než vykoktá spěšnou omluvu a idol mu kdo ví proč věnuje úsměv a potřese hlavou a odbarvené prameny vlasů se nepřirozeně zalesknou za zvuku vzájemné výměny jmen.

„Choi Hyungi, trainee."

„Chan."

A nepochybně sebejistý hyung zaváhá, zdráhaje se zeptat na chlapcův věk, nejistý, čeho se bojí víc, čísla či vlastního smíření?

Dvanáct, přizná Hyungi, neboť na to dojde se stejnou nezvratností, s jakou dlouho zadržované slzy vykouknou zpod očních víček – za několik minut nezbude než přiznat, že ho už týdny bolí celé tělo jako ještě nikdy, a neumí rapovat, ne doopravdy, a má hlad a chybí mu máma.

Za několik minut potřese hlavou, aby zahnal slabost a místo toho ukáže k papírům stále rozházeným napříč chodbou a zeptá se: „Co to je?"

A Chan, náhle pohlcen vlastními myšlenkami, přizná, že pracoval, jinak už to neumí, ale Hyungi už ho neposlouchá, jeho pozornost zaujme něco docela jiného. Prsty přejede po inkoustových čmáranicích. „Kreslíš?"

„Nejsem dobrý."

„To nevadí," řekne a slova vyklouznou z jeho úst, než jim to stihne zakázat. „Nakresli mi něco," požádá, sotva zašeptá, dodávaje: „Prosím."

Za půl hodiny idol pochopí, zapomene na únavu, která ho vyhnala ze studia, zapomene i na docela jiné myšlenky, ty, které se neozvaly už tolik let, i jemu tenkrát bylo dvanáct... A pozvedne tužku a přiloží ji k papíru, kde se už utváří šišaté kruhy, tolik fascinující oči malého pozorovatele. A Chan se přece jen zamračí, protože to měl být hroch, ne kolečko a několik pahýlů, ale chlapec se usmívá a už nepláče, přestože ho bolí celé tělo a má hlad, a ještě pořád neumí rapovat a chybí mu máma...

* * *

O šest let později se moderátor zeptá, tedy hned poté, jaký je jeho ideální typ, ale on přece žádný nemá, ještě ne, jaké je jeho oblíbené zvíře. A osm mladíků se k překvapení začne řehtat, až se za břicho popadají, a Hyungi ze všech nejvíc a odpoví, že hroch, jedině hroch, a zájem vystřídá nechápavý výraz, ale na tom nesejde, protože Choi Hyungi, idol, bude mít večer hlad, přestože svaly dávno otupěly, a i když to dokáže, raději by zpíval, než rapoval, a mámu neviděl už celý rok, tak proč by se nemohl smát...?

O šest let a jeden večer později vytáhne chlapec zpod postele zašlou krabici, jejíž existenci vnímal jen tu a tam, a vydechne při pohledu na zažloutlý papír počmáraný několika neumělými tahy. A když se bude opravdu moc snažit, a on bude, jinak už to neumí, rozpozná mezi nimi svého hrocha.

+++

Myslím si, že některé povídky by měly mít své speciální místo, zarámované, s maličkým nenápadným oltářem. Tato povídka je skvost mezi povídkami, a myslím, že jako taková si zaslouží jen samou chválu a hodně, opravdu hodně pozitivního ohlasu. 

Zamilovala jsem si způsob, jakým je psaná, vyprávění je originální a chytne za srdce nejednoho čtenáře. I po pravopisné a gramatické stránce je v podstatě perfektní, nenašla jsem v ní žádnou chybu, která by byla do očí. 

Za mě jedna z nejlepších povídek celkově napsaných pro tuto výzvu. 

+++

Busanská ZOO v Jižní Koreji pořádá už čtvrtou soutěž o nejkrásnější obrázek jednoho z pralesních, pouštních i polárních zvířat, která návštěvníci mohou v tomto areálu vidět a poznat. Soutěžící jsou děti do dvanácti let a odměna vítěze nečiní jen plyšový slon a čokoláda, ale i výhra v podobě tří milionů wonů.

Dnes už všechny děti poslané rodiči do soutěže s pěknou výherní cenou sedí u stolků s papíry, pastelkami, barvami i pastely, jsou připraveny kreslit svoje umělecká díla, do započnutí zbývá ještě pár minutek.

Mezi všemi sedí i šestiletá dívenka s copánky a barevnou sukýnkou, ovšem s posmutnělým výrazem. Její tmavá očka jsou zabodnutá v prázdném papíře, pastelku ani nedrží v ruce, jako by snad kreslit ani nechtěla.

„Jsi šikovná holka, Yoe, nakreslíš tuleně, ten ti jde," řekl jí její otec prahnoucí po výhře obrázku právě její dcerky, ta ale zakroutila hlavou.

„Tuleni mě už nebaví, chci nakreslit hrocha," špitla, ale její otec se zamračil.

„Hrocha jsi ještě nekreslila, nakreslíš tuleně."

Tohle byl poslední rozhovor před tím, než se dívenka usadila mezi ostatní soutěžící ke stolku. Přehrávala si tyhle věty v hlavě a nešťastně hleděla na svůj prázdný papír. Soutěž už začala, všechny děti se ponořily do svých kreseb a malůvek, ale ona jediná stále seděla s hlavou sklopenou.

„Princezno?" ozve se mladý ženský hlas jedné z porotkyň, jež si hned dívenky všimla a klekla si k ní se starostlivým pohledem, „pročpak nekreslíš? Už se začalo."

„Už mě nebaví kreslit tuleně," špetne posmutněle a mladá brunetka ji pohladí po ručce.

„Můžeš kreslit cokoliv chceš, jaké zvířátko máš ráda?" Yoe se trošku uculí a pozvedne rameny.

„Mám ráda hrochy."

„Hroši jsou fajn, nakresli nějakého," pobídne ji brunetka, ale dívenka zakroutí hlavou a povzdechne si nad stále prázdným papírem.

„Chtěla jsem kreslit hrocha, ale táta řekl, ať nakreslím tuleně, protože mi jdou, ale mě už nebaví, chci kreslit hrochy, ale táta říkal, že takhle nevyhraju," vysvětlí Yoe mladé ženě a té hned dojde, že otci nejde o JEJÍ výhru, jde mu o výhru obrázku a poté získání slíbených wonů. Brunetka si povzdechne, ale poté s úsměvem podá dívence pastelku.

„Ráda bych viděla tvůj výkres, jsi jistě nadaná, nakresli mi hrocha, hm?" Yoe se na slečnu trochu nejistě podívala, ale na nic nečeká a s úsměvem se dá do kreslení celé hroší rodinky.

***

A bylo po soutěži. Jedno z dětí si odneslo svoje ceny, ale malá Yoe to nebyla. Nebyla ale nešťastná, byla spokojená, že mohla nakreslit toho nejhezčího hrocha. Mladá porotkyně ji i tak odměnila, a to malým plyšovým hrošíkem, který měl dívence připomínat jejich setkání a taky to, že nemá věci dělat podle toho, jak určí ostatní, ale jak si určí ona sama. Že nejde o to, kolik lidí ji za to pochválí, ale o to, aby se za to ona sama mohla pochválit. Aby ona sama mohla nakreslit to, co jí baví, bez ohledu na to, kolika lidem se to bude líbit.

„Těším se na tebe příští rok."

To byla poslední věta brunetky, než dívenka spokojeně odjela domů.

+++

Další povídka se strašně pěknou myšlenkou a odkazem do světa. Je smutné, když děti musejí dělat to, co si pro ně vysní rodiče nebo to, co rodičům přijde výhodné, nikoli příjemné pro dítě. Takoví rodiče podle mě nejsou připravení na to mít děti. Ale to je asi věc názoru.

Děkuji za krásně napsanou povídku. Četla se moc dobře a nenašla jsem v ní nic, co by mě jakkoli rušilo. Byla svým způsobem strašně milá, i přes jakousi pochmurnost, která se v ní vyskytla. Rozhodně je to velmi povedená a pěkná povídka!

+++

Právě jsem přišel ke klukům s Jisun.

„Ahoj kluci," pozdravil jsem.

„Jé! Ahoj Jisun," hned jí pozdravil Yoongi, vzal si jí do náruče a zatočil se sní.

„A já jsem co? Vosk? Ani nepozdravíš! To je dnešní mládež!" řekl jsem naštvaně, založil si ruce na prsa a zakroutil hlavou.

„Ahoj Jiminie," pozdravil mě Yoongi a hned co položil Jisun na zem, tak mě políbil.

Jisun mezitím odběhla do obýváku a sedla si na gauč. Zrovna dávali nějaký film. Rychle jsem za ní došel a pustil jí tam nějaké pohádky. Vydal jsem se do jídelny, a když jsem tam došel, kluci seděli u stolu a něčemu se smáli.

„Čemu se smějete?" zeptal jsem se a Yoongi mezitím poklepal na svoje stehna, abych si šel k němu sednout na klín, což jsem taky hned udělal.

„Ale Namjoon šel dnes na nákup a koupil jenom půlku věcí a tak musel jít dokoupit ten zbytek," řekl Hoseok.

„No a když se vrátil tak najednou zjistil, že nemá tašku s nákupem, takže se musel vrátit," pokračoval Kook.

„A když jsem se vrátil i s tou taškou, tak jsem vrazil do Taeho a ten shodil tu mísu na klíče, která se rozbila," odpověděl Namjoon.

Začal jsem se smát taky. Yoongi mi dal dětskou pusu na tvář, já lehce zčervenal a obličej zahrabal do jeho hrudi.

„Kvůli tobě se mi zranil můj muž!" řekl Kook a výhrůžně na něj ukázal prstem.

„Tak by se mu to zahojilo, ale co nákup? Neměli bychom pak co jíst!" vykřikl Hoseok.

„Děcka uklidněte se!" zakročil Jin.

Kook ještě zabrblal něco ve smyslu 'chudák můj muž'. Najednou bylo ticho a byla jen slyšet televize.

„... Matýsku, nakreslíš mi hrocha?"

„V kolik si přijde ta paní pro Jisun?" vyhrkl najednou Hoseok.

„Jako vždy," řekl jsem a pokrčil rameny.

„Nechtěl by si tu přespat?" zeptal se mě Yoongi a zakmital obočím. Všichni se na mě úchylně podívali, ale než co jsem stihl odpovědět, přiběhla Jisun. Rychle jsem slezl z Yoongiho a šel si sednout na volnou židli. Yoongi mě propaloval pohledem.

„Stlejdo! Stlejdo! Nakleslíš mi hlocha?"

„Já ale neumím kreslit. Zkus říct strejdovi Kookovi." řekl jsem a ukázal na Kooka.

„Proč já?" zeptal se Kook.

„Protože umíš kreslit," odpověděl za mě Yoongi.

„Ukaž, dej mi ten papír. Tady princ na bílém koni ti to nakreslí!" rychle řekl Hoseok a už se natahoval pro papír.

Jisun si mu sedla na klín a pozorovala co dělá.

„To by mě zajímalo co z toho bude?" zamyslel se Tae nahlas.

„Tramtadadá!" vyjekl po chvilce Hoseok a hned ukazoval svůj výtvor.

„Vždyť to vypadá jak ty!" řekl Yoongi a všichni jsem se začali smát.

„Stlejdo jsi můj plinc na bílém koni!" řekla Jisun. Dala mu pusu na tvář, vzala si obrázek do ruky, seskočila z jeho klínu a běžela zpět do obýváku.

„Tak co ty princi na bílém koni? Že by si měl konečně nápadnici?" zeptal se Jin a lehce zakmital obočím. Všichni jsme chytli výbuch smíchu.

+++

Během čtení této povídky jsem se fakt nehorázně pobavila. Člověk by řekl, že je blbost, aby někdo zapomněl tašku s nákupem v obchodě, ale jelikož v obchodě pracuji, vím, že se to děje pravidelně, v podstatě skoro denně. Nechápu, na co ti lidé myslí. Asi se zeptám Namjuna, haha. Nápad s hlídáním dítěte byl vskutku šťastný a celá povídka byla krásně odlehčená a příjemně se četla. 

Po pravopisné stránce je poměrně dobrá, líbí se mi i přímá řeč v podobě dítěte, které šišlá. Dává to textu věrohodnost a takový ten přirozený nádech. Opravdu moc povedená a pěkně zpracovaná povídka. 

+++

„Dělej, kresli!" zakřičí mi do ucha.

Nervózně se potím, cítím, jak mi potůček potu teče po spánku. Mezi prsty svírám obyčejnou tužku s měkkým hrotem. Už odmala mám špatný úchop, ale to je ta poslední věc, která mě momentálně zajímá.

„Notak! Lee Minho, pohni!" Zaléhají mi z něj uši a jeho vysoký hlas mi rezonuje v hlavě.

„Já-" Snažím se namítnout, že neumím kreslit. Že když jsem se na základce pokusil cokoliv nakreslit, stará škodolibá učitelka výtvarky všem vždy ukazovala mé výkresy jako odstrašující případ. Neumím nakreslit ani stickmana - hlavu šišatou a nohy vycházející z těla ve stejném místě jako ruce.

„Dělej, nebo...!" Začne mi vyhrožovat. Hlaveň pistole mi zatlačí více na spánek, až potichu bolestně syknu.

„A- a cože to mám vlastně nakreslit?" zeptám se bojácně. Moje paměť se rovná akvarijní rybce a stydím se za to i v jiných (ne tak prekerních) situacích, jako je tahle.

„Nakresli mi hrocha, Minho!" rozkřikne se a praští pěstí do stolu, u nějž sedím.

Nabydu dojmu, že je tak trochu psychopat. Nutí mě klečet na zemi před nízkým stolkem a musím plnit, co si umane. Chce, abych kreslil. Abych já, totální antitalent, kreslil. Hrocha. Kdyby chtěl alespoň kočku! Kočku bych možná zvládl, kočky miluju a vídám je denně. Ale hroch ani nevím, jak vypadá. Jen zhruba. Hodně matně. Ale pokud mi to má zachránit kejhák...

„Dobře, dobře, hlavně v klidu," vydechnu, ale napětí se nezbavím. Pistoli mám stále u hlavy. Není to ani maličko příjemné.

Promnu tužku v prstech a její hrot přiložím k čistému papíru. Srdce mi bije jako splašené. Neumím kreslit hrochy, neumím kreslit hrochy, neumím kreslit hrochy.

Jedna roztřesená zaoblená linka. Druhá, která navazuje na tu první. Stejně křivá. Zpětně si uvědomím, že jsem ji měl udělat více prohnutou, aby byl můj pokus o hrocha pořádně vypasený. Ale pokračuju. Malý ocásek (mají hroši vůbec ocas?), dvě tlusté nohy jako obdélníky, břicho sahající až na pomyslnou zem, další nohy, hlava šišoid. Tečka jako oko. Velké čnějící tesáky z tlamy.

Odložím tužku, prsty se mi chvějí. Přelétnu zrakem své dílo. Hroch. Docela pěkný, ale se škaredými nerovnými linkami. Moc malá hlava, téměř plochá záda. Ocásek působí nepatřičně, ale jaký jiný ocas by měl hroch mít?

Bojím se zvednout pohled. Pot z čela mi steká po krku k lemu trička, do kterého se následně vpíjí.

„Hmm," poví jeho hlas přemýšlivě. Tlak hlavně pistole z mého spánku zmizí. „Jsi volný, Lee Minho."

Pomalu se postavím na nohy, mravenčí mi z toho, jak jsem si je přisedl. Bez jediného pohledu na něj se vydám na odchod.

Prásk.

Do zad se mi zavrtají drobné kulky. Odrazí se a spadnou na podlahu. Prudce se otočím a ukážu na něj vztyčeným ukazováčkem.

„Ty!" Jaká to podlost, střelit mě do zad!

Můj malý bráška se na mě jen zašklebí, hodí plastovou pistolku na kuličky pod dětský stolek, u něhož jsem před chvílí seděl, a uteče do svého pokoje. Tak malý a tak zvrácený.

+++

Na konci této povídky jsem se rozchlamala jako idiot. Takový malý satan, jo? Ale já bych asi měla pomlčet, byla jsem jako malá stokrát horší. Opravdu pěkně pojaté zadání, ve kterém to ze začátku působilo jako pořádné drama a člověk čekal, o co přesně půjde. I když to na jednu stranu bylo předvídatelné, což stejně nejspíš jinak udělat nejde, konec tomu dal fakt úžasnou tečku a pobavil. 

Žádné výrazné chyby jsem nenašla, možná tak práci se spojovníkem a pomlčkou, ale to se nejspíš dá odpustit. Mimo to je však povídka hodně povedená a kvalitně sepsaná a já ji nemám, co vytknout. 

+++

Bylo sluneční odpoledne a dvě matky, kamarádky, se rozhodli navštívit a vzít sebou i své dva malé syny.

Zadělali na čaj, přinesli sušenky a samy si sedli v obýváku, kde začali probírat nejžhavější novinky v jejich životě.

Z dětského pokoje se ozývaly výkřiky, ale ne štěstí.

„Ty jsi tak hloupý Jisungu." vypískl malý blonďatý chlapeček svým vysokým hláskem.

O něco vyšší brunet se zakabonil. „To teda nejsem!"

„Ale jo jsi Jisungu," zasmál se blonďák „protože snad každý ví, jak vypadá krokodýl!"

„Chenle, já vím, jak vypadá krokodýl." zakoulel na něj očima mladší.

„No jasně. Ještě před chvílí jsi to ale nevěděl." utahoval si z něj blondýn a Jisung uraženě otočil hlavu na stranu.

„Nebo to bylo snad jiné zvíře? Slon, nosorožec, želva..." hádal Chenle a zkoumavým pohledem pozoroval obličej mladšího.

„Hroch..." zamumlal Jisung a přejel si rukou po tváři.

„J-Jisungu ty brečíš?"

„Nebrečím." odsekl brunet.

„Ale jo jo, však to vidím." řekl Chenle vážným tónem. Čekal jestli Jisung něco řekne, ale Jisung mlčel jako ryba. Bylo mu mladšího líto a tak se ho pokusil alespoň trochu uklidnit.

„To je v pohodě Jisungu. Já do svých čtyř let taky nevěděl co to je hroch..." povídal klidně blondýn chlapci sedícímu na druhém konci koberce, avšak ten nevypadal, že by mu řeči staršího nějak pomohly, spíš se zatvářil ještě smutněji.

Chenle si z něj dělal často legraci, stejně tak jako z ostatních dětí. Jisunga ale škádlil ze všech nejraději. Nenapadlo by ho ale, že zrovna hroch ho dokáže rozplakat. Tajná síla hrochů...

„Hrocha..." řekl tiše Jisung, že ho starší málem neslyšel „Nakresli mi hrocha." podíval se na blondýna svýma velkýma černýma očima.

Chenle netušil co mu má odpovědět a tak prostě přikývl. Zvedl se ze země a došel ke svému psacímu stolu, ze kterého vzal jeden čistý papír a tužku a potom se posadil na koberec vedle Jisunga, který ho celou dobu sledoval.

Položil pod papír knížku, aby se mu lépe kreslilo a do ruky uchopil tužku. Jisung se posunul ještě blíže k němu, aby měl lepší výhled.

„Nebude to úplně dokonalý, to si nemysli. Hrocha kreslím poprvý, takže s tím počítej." varoval ho Chenle. Jisung se usmál. Byl rád, že s ním teď Chenle je.

Starší nakreslil jeden velký kruh. Ten hroch musí být ale velký, pomyslel si brunet. Blondýn pokračoval a nakreslil k velkému ještě jeden velký šišatý kruh jako hlavu. Po chvilce Jisungovi došlo, že to co starší udělal nebyla hlava, ale nozdry s velkou tlamou. Oči a uši dodělal do menšího půlkruhu přilepeného na vršek čumáku. Blondýn se musel usmát, když uviděl překvapený obličej mladšího.

Celé dílo Chenle dokončil tím, že přidal čtyři malé buclaté nožky a podepsal své dílo mistrovským podpisem. Znovu se podíval na Jisunga, který zkoumal jeho malůvku.

„Není to nic moc, já vím, však jsem to říkal." poškrábál se Chenle za krkem, když najednou ucítil, jak ho mladší sevřel ve vděčném objetí.

„Díky Chenle," řekl Jisung „díky tobě už vím co je hroch."

Chenle mu objetí rád opětoval. To je ta tajná síla hrochů...

+++

Tuto povídku bych definovala jako jednu z nejroztomilejších prací v celé výzvě. Líbí se mi pojetí dvou malých dětí, které se hádají. My taky jako děti nebyli jiní, že ano. Povídka je celá taková miloučká a odlehčená, žádné přehnané drama. Nad brečícím Jisungem mám velmi silné mateřské sklony, ale to mám od doby, kdy jsem ho viděla jako dítě plakat doopravdy, takže... No nic. 

Po pravopisné stránce má povídka nějaké mouchy, ale to se dá časem spravit. Chybí pár čárek a na začátku jsou chybně zapsané i/y u sloves ženského rodu, na to se když tak podívej. Nic jiného mě však do očí nebilo, takže bych řekla, že i v tomto ohledu povídka splňuje očekávání. Moc pěkná práce. 

+++

Jimin s nadšeným výrazem projížděl chladnými ulicemi Soulu, nad kterým se hromadily tmavé mraky. Přestože počasí působilo bídně, blondýnkovi to náladu nezkazilo. Konečně sehnal práci, která vypadala slibně.

Už trochu věděl, co a jak, takže zajel do uzounké uličky vedle nízké budovy a slezl z kola, které přidělal řetězem k tyči. Hned vedle se nacházel vchod pro zaměstnance, a tak se zanedlouho převlékal v šatně do bílé košile a černých kalhot. Nazul si boty, zamkl přidělenou skříňku a spěchal do útrob kavárny.

Jeho příchod uvítala část psí smečky, a tak musel každému členovi věnovat alespoň jedno pohlazení. Na tváři mu stále hrál úsměv.

„Ty jsi Jimin?" ozvalo se za ním a on se otočil. Prohlížel si o málo vyššího mladíka s medovými vlasy, který se na něj mile usmíval. „Jsem Taehyung. Minule ti tu většinu věcí ukázali, že?"

„Více méně. Když něco nebudu vědět, okamžitě se tě zeptám," ujistil ho blondýn a vděčně přijal zástěru a magnetickou jmenovku, kterou mu druhý zaměstnanec podával.

Nad dveřmi zachrastila rolnička a všichni psi se okamžitě hnali ke dveřím, aby přivítali nově příchozího. Taehyung se na pravidelného zákazníka pousmál a sledoval, jak si sedal na oblíbené místo u okna, kde na stolku ležela cedulka s nápisem rezervace.

„Dojdeš ho pozdravit a zeptat se, jestli chce to, co obvykle, prosím?" promluvil k Jiminovi Taehyung. „A jen abys věděl... má AS."

„Á... es?" zamračil se Jimin nechápavě.

„Aspergerův syndrom. Porucha autistického spektra," vysvětlil šeptem, který snadno zanikl ve zvucích psů. Následně se otočil a pokračoval v rozdělané práci.

Jimin se tedy nervózně vydal k zákazníkovi. „Dobrý den," usmál se na něj.

„A-ahoj," vykoktal mladík, ihned se ale zahleděl z okna. „Dneska je zataženo. A venku to voní po ozónu, bude bouřka," zabrblal a pohrával si s prsty. „Jeden takový cumulonimbus váží až tři tisíce tun," ukázal prstem na bouřkové mraky a jen krátce spojil s Jiminem pohled.

Ten vůbec netušil, jak na to reagovat, a tak jen udiveně pokýval hlavou. Pak ze sebe zvládl dostat pár slov, přičemž usoudil, že bude lepší mu tykat: „Dáš si to, co obvykle?"

„Prosím! A můžeš mi přinést papír a fixy? Chci si překreslit trasy metra," trochu křečovitě se usmál a Jimin mu úsměv oplatil. Otočil se na patě, připravený vydat se zpět za Taehyungem, ale mladík ho zarazil. „A! Prosím, nakreslíš mi hrocha?"

Číšník omámeně pokýval hlavou a konečně došel k pultu.

„Tae, chce to, co obvykle. A... máš tu papír a fixy?" špitl.

Druhý mladík jako by na to skoro čekal, vytáhl zmíněné věci a položil je na pult. „Ještě něco?" pousmál se.

„No... prý mu mám... nakreslit hrocha," zamumlal a ohlédl se na chlapce, který věnoval svou pozornost chlupáčům u svých nohou.

Tae se tiše zasmál. „Sbírá obrázky hrochů," vysvětlil Jiminovi. „Tak do toho," mrkl na něj a šel připravit objednávku.

A tak blondýn vzal fixu do ruky... a nakreslil hrocha. Když pak obrázek předal mladíkovi i s čistým papírem a fixy, věděl, že si to nadšení bude pamatovat do konce života.

+++

Další, ve své jednoduchosti, geniální nápad. Autorka této povídky mi vždy umí krásně dokázat, že jakékoli, dokonce i to největší klišé (kavárna, ach jo), se dá využít k naprosto jedinečnému a nádhernému příběhu. Nádherná, milá a nenásilná atmosféra vykouzlila úsměv na tváři a sbírka hrochů mě úplně nadchla, protože mám sama plný šuplík. 

Po pravopisné stránce nemám (samozřejmě), co bych vytkla, povídka je napsaná naprosto skvěle, autorka rozhodně ví, co dělá. Povedená práce, děkuji za ni. 

+++

Let ide tomu prekliatemu hadovi lepšie, ako pristátie. Zrútili sme sa bohvie kde v nejakýchzabudnutých horách, rovno do jazera. 

Ľadová voda ma dokonale prebrala, čo sa nedá povedať o Jungkookovi. Jeho hadie telo sasíce zmenilo, no i tak bol väčší a ťažší než ja a ťahal ma ku dnu. Zápasil som s vodou abezvedomím telom černovláska, až sa mi napokon podarilo vydriapať nás na breh.Bolo toho na mňa už moc. Yoongi ma pripravil o značnú časť mágie a to, čo mi zostalostačilo tak na zahriatie. Kookovo bezvedomé telo sa otriasalo chladom. I moje maskovaciekúzlo, ktoré som na neho uvalil vyprchalo, tak slabý som bol. S povzdychom som si ľahol kjeho trasúcej sa existencii a objal ho. Teplo z môjho tela sa postupne vlievalo i do neho ačernovlások sa prestal triasť zimou. Dych sa mu spomalil, teraz pokojne odpočíval pritúlenýku mne. Nemôžem povedať, že mi to vadilo. Ležať na lúke, obklopený zapadajúcim slnkom,pritúlený k niekomu tak príťažlivému, ako on. Prstami som prechádzal po jeho krásnej tvári askúmal trblietavé zlaté šupiny. Palcom obkrúžil mäkké pery lákajúce k bozku. Tútomyšlienku som okamžite zahnal. Naše rody sa od nepamäti zabíjajú, musia, veď nič iné aninepoznajú. Ruka mi skĺzla z jeho tváre. Zatvoril som oči a nechala sa uniesť do ríše snou. 

Prebrala ma lákavá vôňa zajačieho mäsa pečúceho sa na ohni. Kooki sedel v dostatočnejvzdialenosti odomna a dozeral na mäso. 

"Mohol si utiecť, alebo ma v spánku zabiť," zdvihol som k nemu pohľad a naše oči sa stretli. 

"Zachránil si ma okrem toho nikdy by som nikoho nezabil v spánku. Nie som zbabelec,"poznamenal a hodil do mňa kus mäsa. 

Schuti som sa do neho zahryzol a pozoroval ho, ako je svoju porciu rovnako ostražito ako onmňa. 

"Keď na mňa budeš stále tak zazerať vypáliš do mňa dieru," upozornil som ho a odhodil kostiniekam za seba. 

"Nezazerám, som ostražití!" odvrkol ako dieťa. 

Nad tým som sa musel pousmiať, bolo to úžasne roztomilé. "Prečo si vlastne tak riskoval aletel do Taekoku?" 

"Potreboval som informácie, čo je ťa do toho?" zavrčal, "veď si ma chcel zabiť!" 

"To chcel," priznal som. 

"A čo sa zmenilo?" sarkazmus v jeho hlase sa nedal prepočuť. 

"Zaútočil som na svojho brata, zranil jeho priateľa, a to kvôli tebe. Namjoon proti mne poštvecelý klan. Som si istý, že ma zavrhla i moja vlastná rodina," povzdychol som si. 

"Takže mi zato dlžíš aspoň odpoveď. Čo si robil v Taekoku?" 

Chvíľu mlčal, a len si ma prezeral. Zrejme premýšľal, či mi môže veriť, no teraz sme obajalovnou korisťou. Pomaly ku mne podišiel a za pomoci suchého konára nakreslil do hlinypredomnou obrázok guľatého hrocha plávajúceho vo vlnách. 

"Čo to kurva je? Hľadal si hrocha?" len tak tak som sa uhol konáru ktorým sa ma pokúsiludrieť."

Aký hroch!! To je nebeský palác prvého draka!!!" zahučal zlostne. Ak by pohľad vraždil, užsom zrejme mŕtvy. 

"Nie," protestoval som, "práve si mi nakreslil hrocha vo vlnách!!"

+++

Vůbec jsem netušila, jakým způsobem by se mohlo autorce podařit zakomponovat pokračování jejího příběhu do zadání s hrochem. Musím říct, že jsem celou povídku čekala, co z toho vyleze, ale "Hľadal si hrocha?" mě prohodilo oknem a dolů v trávě jsem umřela smíchy. Nicméně musím říct, že klobouk dolů. Nečekala jsem, že by se s touto povídkou dalo pokračovat i ve čtvrté výzvě. Teď jsem ale o to víc zvědavá, jak dlouho se bude dát s touto povídkou pracovat a kam se až dopracujeme s ohledem na témata, která mám připravena. 

Rozhodně budu očekávat další pokračování, a jednou, až bude po výzvách nebo minimálně po této povídce, ráda bych ji třeba našla na profilu autorky jako samostatný příběh. Opět moc pěkná práce.