Přeji vám krásnou sobotu (přestože tam je hnusně achjo), drahé děti!!!

Říjen je za námi a s ním i deadline halloweenského speciálu ve výzvách. Původně jsem chtěla všechny texty publikovat už včera, ale jaksi jsem se zaneprázdnila jinou činností a skončila jsem s ní někdy ve dvě ráno (jehla a nit je bolest, když člověk napůl usíná). 

Inu! Do výzvy mi přišlo pět příběhů, na které se teď společně podíváme. Ráda bych poděkovala všem autorům, kteří se rozhodli výzvy účastnit a gratuluju všem, kteří ji úspěšně napsali! Takže si udělejte pohodlí a pojďte si ještě o chvilku prodloužit Halloween! 

Jennie milovala bicyklovanie. Odkedy sa naučila jazdiť na bicykli bez pomocných koliesok, uháňala na ňom ako pretekári formuly 1. Mnohí susedia sa jej rodičom sťažovali, že to dievča jazdí ako démon a nečudovali by sa, keby jedného dňa skončila pod kolesami auta. Dohováranie rodičov aj okolia však dopadli rovnako. Jennie prikyvovala a súhlasila, že bude opatrnejšia a bude jazdiť pomalšie, no len čo nasadla na bicykel, z ulíc sa opäť ozývali rozčúlení dôchodcovia.

,,Raz sa fakt zabiješ," krútila hlavou jej kamarátka Jisoo, keď čakala na Jennie v jeden októbrový deň. Jennie zastavila tesne pred ňou, predným kolesom takmer prešla kamarátke po chodidle. Dievčina však len bezstarostne pokrčila ramenami a nevinne sa usmiala.

,,Keď si urobíš vodičák, odsťahujem sa odtiaľ," pretočila Jisoo očami a nasadla na svoj bicykel. Tiež často používala tento dopravný prostriedok, no ani zďaleka na ňom nebola tak splašená ako jej najlepšia kamarátka.

,,Nepreháňaj. Náhodou, posledný mesiac jazdím oveľa pomalšie," odvetila Jennie s nosom dohora. Obe dievčatá sa odrazili od domu, kde bývala Jisoo so svojimi rodičmi a šli po kraji cesty.

,,Nikto si to nevšimol," odvetila Jisoo. ,,Teraz ideš normálne."

Obe dievčatá šli primeranou rýchlosťou, hoci Jennie sa tvárila ako dieťa, ktorému niekto servíruje varený hrášok. ,,Robím to kvôli tebe." Pokračovali v tichosti, čo im vyhovovalo. Prešli okolo malého obchodu s potravinami, škôlky a pomaly mierili na koniec dediny, kde sa asfaltová cesta pomaly menila na vychodenú lesnú cestičku.

Jennie si zahryzla do pery. Nemohla to dlhšie vydržať, nohy jej tŕpli od pomalého pedálovania. Akoby bola hračka, ktorú niekto natiahol na kľúčik, no ten kľúčik stále nikto nepustil. Dievčatá sa otáčali, aby sa vrátili. Kľúčik v Jennie sa len tak triasol a jej oči zachytili pred sebou prázdnu cestu.

,,Jennie!"

Jisoo a jej vydesený výkrik ostali dávno za ňou. Jennie šliapala ako dobre namastený stroj. Čo tam po tom, že oblohu potiahlo tmavé súkno? Čo tam po tom, že začalo hrmieť, alebo že Jisoo sa ju neúspešne snaží dobehnúť? Jemne nadskočila, keď sa lesná a asfaltová cesta stretli. Snažila sa nabrať ešte väčšiu rýchlosť, aby dolu kopcom doslova letela. Ten adrenalín, ktorý jej prúdil v žilách, jej vždy pripomenul, že žije. Žije a nebojí sa ničoho a nikoho.

Pomaly otvárala ústa, aby radostne zakričala, no z hrdla sa jej vydral skôr krik zdesenia. Z čista-jasna sa pred ňou objavila žena v strednom veku. Bola v bielej nočnej košeli, tvár mala popolavú a vyschnutú ako slivka, ktorú ktosi nechal príliš dlho na slnku. Jej tmavé oči boli doširoka otvorené a prepaľovali Jennie. Snažila sa zabrzdiť, alebo uhnúť z cesty. Spadla na zem aj s bicyklom a srdce jej mohlo cez stále otvorené ústa vyskočiť von z tela. Nesmierne ju štípala noha aj tvár, nedokázala sa od hrôzy pohnúť.

,,Jennie, ty hlupaňa! Mohla si sa zabiť! Načisto si sa pomiatla?!" kričala na ňu Jisoo a opatrne jej pomohla na nohy. Jennie pozrela na svoju zakrvavenú nohu, od kolena po členok jej visel tenký prúžok zodratej kože. Priložila si ruku k tvári, no so syknutím ju zas odtiahla. Na prstoch jej ostala červená šmuha. Tvár mala teda bez pochyby tiež poškriabanú.

,,Ja... Za to môže ona, stála v ceste," jachtala Jennie a ukázala na ženu. Tá však zmizla rovnako rýchlo ako sa zjavila. Nebolo po nej ani stopy. Jisoo na ňu pozerala ako na blázna.

,,Aká žena?"

,,Ja to nechápem. Nejaká žena sa mi zrazu postavila do cesty, vyzerala choro." Jennie nevychádzala z úžasu. Kam sa tá pani podela? Nemohla ju zraziť, inak by tu niekde ležala. Možno utiekla domov, lebo ju Jennie svojím krikom vydesila. Keď sa však Jennie obzrela, uvedomila si, že pani sa zrejme v žiadnom dome neskryla.

Výhodou života na dedina bolo to, že každý poznal každého. Preto Jennie vedela, že nech videla kohokoľvek, nemohol to byť nikto z troch domov, ktoré sa na mieste nachádzali. Dva boli obývané a Jennie ich rodiny dobre poznala. Tretí dom bol momentálne neobývaný. Stála pred ním ceduľa s nápisom Na predaj. Jisoo potichu zhíkla a chytila Jennie za ruku.

,,Poďme preč," šepkala, hlas sa jej triasol. Jennie s jej návrhom súhlasila, no akosi od toho domu nedokázala odtrhnúť zrak. Dom na konci dediny poznal snáď každý. Bol krásny, s veľkou záhradou, ktorú pred zvedavými zrakmi chránili vysoké stromy. Do skleníka sa tiež nedalo nakuknúť a dovnútra domu už vôbec. A s každým novým majiteľom do dedina prišla tragédia.

,,Jennie, poďme preč," nariekala Jisoo. Jennie sa konečne prebrala. Nasadla na bicykel a obidve upaľovali domov. Začalo pršať, čo zhoršovalo bolesť Jenninej nohy. S Jisoo sa ani nerozlúčila, obidve boli príliš vyplašené pohľadom na to nešťastné miesto.

Ako Jennie predpokladala, mama jej dala dlhú a uplakanú lekciu o bezpečnosti na cestách. Ocko jej neustále vyčítal, že nepoužívala prilbu či chrániče. Jennie sedela v kresle a bez slova znášala ich krik, nadávky, ba aj plač a prosíkanie. Pozrela na svoju obviazanú nohu a v mysli sa jej zas vynorila tá žena.

,,Len som sa chcel vyhnúť tej pani," vytlačila zo seba. Porozprávala rodičom o záhadnej, desivej žene, ktorá sa zjavila a zrazu zmizla. Samozrejme, musela pri tom spomenúť aj miesto, kde sa nachádzala.

,,Čo si tam robila?" zamračil sa ocko.

,,Nič, ale stalo sa to tam," odvetila Jennie. Mama ju silno chytila za ruku, čím ju prinútila pozrieť jej do očí.

,,Nikdy sa k tomu domu nepribližuj, jasné? Na tom mieste je niečo... zlé. Drž sa odtiaľ čo najďalej."

Od detstva počúvala, že tomu domu je lepšie sa vyhnúť, no nik jej doteraz nedokázal povedať prečo.

,,Ale čo tá žena?" spýtala sa.

,,Muselo sa ti to len zdať. Ľudia sa nezjavia len tak, aby vzápätí zmizli. Zrejme si pozerala nejaký film a tvoja predstavivosť si tvoje okolie spojila s okolím vo filme. To sa stáva," povedal ocko vyhýbavo.

Vo veku šestnástich rokov vedela rozoznať realitu od výplodov svojej fantázie. Jisoo však tiež nikoho nevidela. Rodičia ju napokon poslali do jej izby a Jennie si okamžite sadla k počítaču. Čo ak tá žena býva v dome na konci dediny a je nová majiteľka?

Jennie dala do vyhľadávania adresu domu. Výsledky jej ukázali, že dom je stále na predaj, no ukázali aj novinové články. Boli o ľuďoch, ktorí v dome záhadne umreli. Pitva nikdy nepreukázala presnú príčinu smrti, no všetky obete vyzerali, že zomreli od strachu. Chvíľu váhala, no napokon otvorila blog, ktorý napísal istý Park_Jimin_7.

V dedine Suncheon nájdete okrem krásnej prírody aj záhadný dom. Nachádza sa úplne na konci a podľa mnohých je prekliaty. Podľa kroniky dediny bol dom postavený roku 1890 rodinou Kwon, ktorá pozostávala z otca, matky, dvoch dcér a syna. Krátko po dokončení stavby zomrela takmer celá rodina. Podľa mnohých zdrojov na tuberkulózu, ale miestni tvrdili, že to bolo dielo dcéry, ktorá prežila. Kwon Sanghee bola na chvíľu podozrivá z vraždy svojej rodiny, ale nenašli sa proti nej žiadne dôkazy. Tvrdilo sa, že Sanghee je čarodejnica. Sused, ktorý ju z čarodejníctva obviňoval na každom kroku, zomrel počas požiaru, ktorý mu zničil dom aj stodolu. Ktokoľvek mal niečo proti Sanghee, postihlo ho nešťastie, no neexistoval dôkaz, ktorý by ju spájal s akýmkoľvek zločinom. Sanghee sa nikdy nevydala a zomrela v roku 1950 po tom, čo bojovala s neznámou chorobou. Podľa niektorých uzavrela zmluvu s diablom, čím svoj dom prekliala. Po čase sa dom predal, ale neskôr našli majiteľa mŕtveho. Príčina smrti neznáma. Dom sa predáva každých desať rokov vždy na Halloween, ale nie každého majiteľa čaká smrť. Majiteľky domu v rokoch 1970 a 2000 sa odsťahovali kvôli cestovaniu do práce, no záhadné je, že práve o týchto majiteľkách nie sú žiadne informácie. Momentálne je dom opäť na predaj a je otázne, či bude jeho nový majiteľ žiť. Obyvatelia dediny sa mu vyhýbajú. Pred pár rokmi som túto dedinku navštívil, no do domu som sa neodvážil vojsť. Priznávam, bál som sa. Našiel som však starú pani, ktorej identitu nechám v anonymite. Po krátkom rozhovore mi povedala, že si pamätá neznáme majiteľky z rokov 1970 a 2000. Podľa šlo o tú istú ženu. Keď som jej ukázal všetky svoje materiály a fotografie, ukázala na jednu so slovami to je ona. Na fotografii bola Sanghee. Netreba dodať, že mi po chrbte prešiel mráz

Jennie mala sánku až na zemi. Autor priložil aj všetky svoje zdroje a fotografie. Pri fotografii Kwon Sanghee si Jennie zakryla ústa. Bola to ona. Tá žena, ktorá bola na ceste, len bola zdravá, mladá a krásna. To ale nebolo možné, či áno? Bolo to absurdné, na paranormálne veci neverila. Tá predstava bola tak smiešna, že ju to prinútilo uprostred noci odísť z domu a ísť na koniec dediny. Zastala pred domom, ktorý bol údajne prekliaty.

Nie je na tebe nič desivé ani prekliate, hovorila si Jennie v duchu. Nebola si úplne istá, či je to ona, kto kráča k dverám domu a otvára ich. Boli to naozaj jej nohy, ktoré ju viedli tmavou chodbou? Určite to však bol jej hlas, ktorý kričal pri pohľade na starú, chorobne bledú Sanghee. Bola to jej duša, ktorá jej vyletela z tela ako vyplašené vtáča. Jej duša, ktorú Sanghee so smiechom chytila a zhltla. Jej duša, ktorá Sanghee menila na reálnu, živú a zdravú mladú dámu. A bolo to jej telo, ktoré bezvládne padlo na zem v prvú hodinu Halloweenu.

🎃🎃🎃

Příběh jsem četla před více než měsícem, ale i tak si ho ještě dost dobře pamatuju. Nejvíc mě zaujal nápad s láskou k ježdění na kole, který úvod celého příběhu zamaskoval za bezstarostnost a dal čtenáři pocit, že to bude opravdu milá povídka s nějakým lehce strašidelným prvkem. Nicméně celé se to zvrhlo v něco úplně jiného, než co jsem od toho čekala. 

Musím vyzvednout poslední dva odstavce, kdy se Jennie uprostřed noci vydala do toho domu a z textu je možné poznat, že to nebyla úplně její vůle a že se tam dělo něco nadpřirozeného. Líbí se mi ten nádech ztráty kontroly nad vlastním tělem a to otupění smyslů, které zní skoro až snově. Za mě docela povedená halloweenská povídka, kterou mě bavilo číst. 

🎃🎃🎃

„Já si nemyslím, že je to dobrej nápad, Kookie," ozval se znovu Hoseok a po vzoru svého mladšího přítele přelezl nevysokou kamennou zídku obrostlou břečťanem.

„Ale co by nebyl. Nebuď takovej zatracenej posera, Hobi. Chtěl jsi dýni? Chtěl. Chce se ti letět někam do háje jen kvůli tomu, abys jí koupil? Nechce," Jungkook si oprášil ruce, načež si je založil na hrudi.

„Já si jenom povzdychl, že bych chtěl jeden rok vyřezávat dýni! To jsem nevěděl, že vymyslíš tohle," rozmáchl kolem sebe Hobi rukama roztřesenýma adrenalinem.

Měl to tušit. Jungkook měl vždycky sklon ke špatnostem a totálně šíleným nápadům, při nichž Hoseokovi zůstával rozum stát. A to byl i jeho momentální případ.

Netušil, jak se to stalo, ale Jungkook ho dotáhl, dle jeho slov: na místo, kde se dají sehnat dýně nejlevněji. Nejlevněji, jo jasně, úplně nejlevněji, když byl Jungkook připravený dýni ukrást z farmy jednoho podivína, co bydlel kousek od města.

„Slovíčkaření," mlaskl nespokojeně Jungkook. „Teď nemel a pojď. Neměl by nás tu najít. Asi by měl otázky," Kook čapl Hoseoka za ruku a razil si cestu směrem k poli, na němž se už oranžově leskly dýně všech velikostí a tvarů.

„Připomeň mi, proč se s tebou ještě bavím..." zamumlal Hoseok a opatrně našlapoval za svým přítelem, očividně o moc více zkušeným ve zlodějině.

„Protože ti seženu tu nejpěknější dýni, kterou by sis moh přát!" prohlásil hrdě Jungkook a na chvíli se zastavil před za jednou z vysokých jabloní, aby obhlédl, zda je dýňové pole prázdné.

Jakmile si byl jistý, že je okolí opuštěné, začaroval rukou, čímž Hoseokovi naznačil, ať se vydají kupředu. Hobi ho tedy nejistě následoval, paranoidně se rozhlížel a cítil, jak mu po zádech klouže studený pot. Tohle se mu nelíbilo.

Jungkook si ho nevšímal. Obratně doskákal až k poli, vytáhl z kapsy kapesní nůž a zkušeným okem hledal dýni, který by se mu zdála nejpěknější.

„Proboha pospěš si aspoň," zaskučel Hoseok a znovu se rozlédl kolem, jestli náhodou nezahlédne majitele, jak si to k nim míří s vidlemi v ruce. Kolem však jen šuměl vítr, proháněl se mezi větvemi a kličkoval mezi dýněmi. Ani stopy po jiné lidské bytosti.

„Hmm, nemůžeme vzít přece jenom nějakou! Když už, tak už. Která se ti líbí?" Jungkook opatrně hopkal mezi dýněmi, jako by se nic nedělo.

„Támhleta vrata ven se mi líbí," vypadlo z Hoseoka. Jungkook mu jen věnoval naprdlý pohled, což ho donutilo ukázat na jednu menší oranžovou dýničku, kulatou, čistou a očividně dostatečně lehkou, aby se dala jednoduše odnést.

„Super," zazubil se Kook a jal se dýni odřezat. K Hoseokově úlevě už byl konečně rychlý. Brzy držel dýni v náruči a pokývl, že můžou jít.

Ze zahrady se vypařili s úlevou, že je nikdo nezahlédl, ani nepřichytil.

Netušili však, že z okna starého domu pozoruje dění majitel farmy. Jeho bělostná tvář se však nekroutila v hněvu, že se dva mladíci rozhodli krást v jeho zahradě. Kdepak. Na rtech mu pohrával pobavený, zaujatý úsměv se špetkou škodolibosti.

Jeho vysoká postava se sklonila k černému kocourovi, lísajícímu se k jeho nohám.

„Byli rozkošní, hm? Chtěli jen dýni, jednu si vzali a odešli. Hm, kdyby se zeptali, rád bych jim jí dal... takhle je ale musím potrestat, víš? Jenom aby věděli, že se nekrade. Nebude to nic zlého," láskyplně pohladil kocoura po hlavě a na tváři mu pohrával stále stejný úsměv.

♣♣♣

Jungkook pomohl Hoseokovi dýni vydlabat a dokonce i vyřezat. Před dveřmi malého domku se tedy nyní pyšnila děsivým obličejem ukradená dýně, plamínek v ní vesele plápolal s vyčkáváním na posledního října, kdy bude moci přivítat koledníky u svých dveří.

„Mám z toho divnej pocit," pronesl Hobi, když z okna zahlédl dýni před dveřmi.

„To protože jsi srabík," pošťouchl ho Jungkook se smíchem. „Dej si trochu vody, to tě uklidní," mávl jen Jungkook rukou a vytáhl sklenku, aby nalil z kohoutku vodu. Hoseok dlouze vydechl a svezl se na pohovku, aby se už nemusel dívat na ukradenou dýni.

Po chvilce před ním přistála sklenka s oranžovou tekutinou. Hobi se natáhl, aby se napil, hned se musel zaksichtit a zrazeně se podíval na sklenku.

„Cos mi to sakra nalil? Já myslel, že leješ vodu z kohoutku," ohradil se na Jungkooka, když si uvědomil, že se jednalo o dýňový džus, který ze srdce nesnášel. Mladší mladík se však jen překvapeně podíval nejdřív na něj a potom na onen nápoj, který sám naléval.

„Co... tys zase pořádně neumyl nádobí! Nechal jsi v tý skleničce určitě nějakej bordel, proto je to oranžový," rozohnil se Jungkook a našpulil rty nad tím, že se ho starší snažil obvinit za něco, za co nemohl.

Hoseok si jen odfrkl, sebral skleničku a vylil její obsah do dřezu, aby ji následně propláchl vodou a nalil do ní čistou vodu, přičemž nepřestával s Jungkookem udržovat oční kontakt. Oba se však museli zarazit, když Hobi pozvedl sklenku a čirá voda se pomalu změnila na oranžovou.

Jakmile to Hoseok, spatřil, vyjekl a skleničku upustil, po podlaze kuchyně se rozlétly střepy doprovázené pomerančově oranžovou tekutinou.

„Co to kruci má znamenat?" vzhlédl Hobi k Jungkookovi, který ihned přiskočil, aby se na tu neplechu podíval. Chvíli se mračil, než vytáhl další sklenku a nalil do ní z kohoutku vodu. Proces se opakoval, čirá voda se pomalu změnila na oranžový dýňový džus.

„Asi... se všechno, co nalejeme, promění v džus," pronesl zadumaně Jungkook a Hoseok dlouze vydechl. „Mám pocit, že to souvisí s tou ukradenou dýní..."

„Já ti říkal, že není dobrej nápad to krást. Co teď?" Hobi nevědoucně rozhodil rukama. Jungkook se chvíli nehnutě mračil, než se mu na tváři pomalu rozsvítil úsměv.

Najednou litoval, že se ptal.

„Jak se toho zbavit vymyslíme po Halloweenu. Teď mi pověz... chtěl bys mít na zahradě tématický stánek?" zazubil se mladší muž. A Hobi musel uznat, že to byl ku podivu velice fascinující nápad.

♣♣♣

Třicátého prvního října se ulicemi šíří děs a strach. Pokud chce člověk uniknout zlým duším, které pronikly úzkou hranicí mezi světem živých a mrtvých, musí se obléci do kostýmu, v němž ona zlá duše nepozná, kdo je člověkem a kdo jen dalším z děsů oné noci.

Lidé se ve svých kostýmech smějí, chodí od domu k domu, tropí neplechu a jedí sladké. Někteří kupují a jiní prodávají.

Před malým domkem s děsivou dýní na terase, stál stánek s dýňovým džusem, za ním dva převlečení mladíci, obsluhující zákazníky a vydělávající slušnou zásobičku peněz.

„Tohle bylo geniální," pronesl spokojeně Jungkook, zatímco počítal jejich výdělek.

„Tentokrát ses docela vytáhl. Ty peníze se budou hodit," pokýval Hoseok hlavou a připravoval na prodej další lahve s džusem – původně vodou z kohoutku.

„To teda. Navíc tenhle týden musel vzít Tae veškerý vytírání za mě, protože se mi voda v kýblu měnila na džus," černovlásek se zasmál jako neřád, kterým ostatně i byl. Hoseok nad ním jen s uchechtnutím zavrtěl hlavou.

„Já se teda těším, až se toho zbavím. Už nikdy nechci dýňovej džus ani cítit..." oklepal se Hobi.

„Zítra zjistíme, jak se toho zbavit a bude konečně pokoj, neboj," mladší poplácal svého kamaráda po rameni, ihned se však narovnal a zazubil na nově příchozí osobu.

Hoseok sebou malinko trhnul, když si všiml, že před stánkem stojí muž převlečený za čaroděje, s tváří anděla vytesaného z mramoru a pobaveným úsměvem na plných růžových rtech. Ani jeden si nevšiml, kdy se jejich nový zákazník objevil.

„Stánek s dýňovým džusem, hm?" pronesl pobaveně. Bdělý pohled dvou různobarevných očí si je oba změřil a převlečený čaroděj založil si ruce na hrudi.

„Ano! Dáte si? Menší za tři a větší za pět dolarů," Jungkook se hned jal ukazovat velikosti kelímků, ale tím zákazníka jen rozesmál. Nádherný muž se smál z plna hrdla, ne však výsměchem, spíš nad tím, jak se mu ti dva malí zlodějíčci zdáli roztomilí.

Smál se a nedbal zmatených pohledů dvou mladíků za stánkem. Stále pobavený si založil ruce na hrudi a prohlédl si jejich zásoby džusu.

„Děkuji, nedám si. Vidím, že jste si svého trestu užili – ach, jak jen jsou lidé vynalézaví. Za tu dýni jste mi dali báječné pobavení. Ale příště již nebudu s tresty za krádež tak mírný. Ušetřete si tedy své intriky a shánějte si dýně jinde, chlapci," v čarodějově úsměvu se zableskla neznámá jiskra, která oba mladíky zamrazila od hlavy až ke špičkám nohou.

Čaroděj jim oběma něžně zamával, než se za doprovodu fičícího větru a padajícího listí rozešel vstříc ulici a všem ztraceným duším, které v noci děsů zabloudili daleko od svého domova. S ním od mladíků odešel strach, ale i dýňová kletba.

Ani jeden se od té doby neodvážil znovu vkročit do dýňové zahrady, či se jen podívat na jejího majitele, tu a tam pozorujícího dění v jejich městečku. Však kdo by si chtěl rozhněvat převozníka duší, který je již jednou ušetřil?

🎃🎃🎃

Tento příběh je upřímně přesně to, co jsem si od příběhu na téma Dýňová kletba představovala. Líbí se mi lehkost, s jakou to je psané, i to, jak je kletba spíš smysl pro humor než reálná pomsta. Baví mě, jak si s ní kluci poradili a jak dokázali i ze zdánlivě negativní věci udělat něco, co hraje v jejich prospěch. Reálně využít kletbu k vydělání peněz, to může fakt napadnout jen někoho, kdo má strasti života pěkně na háku a umí si poradit v každé situaci. 

Příběh je napsaný fakt skvěle, a i když je celý v takovém veselém stylu, stejně ve mně na začátku dokázal vyvolat i napětí a očekávání toho, co se stane, pokud je někdo nachytá, jak tu dýni kradou. Smekám klobouk z dýně! 

🎃🎃🎃

Odvtedy, čo som prvýkrát videla vyhasnúť ľudský život, uplynulo veľa času. No stále ma to prenasledovalo dodnes. Na toto sa zabudnúť nikdy nedá.

To dievča som nepoznala, no raz som ju našla ležať na zemi na chodbe paneláku, v ktorom som bývala. Okolo nej bola krv, výrazne ostré nožnice a porozbíjané sklo. Niekto pravdepodobne rozbil okno, vlámal sa dovnútra a zaútočil. Ešte dýchala a bola pri vedomí, no boli to jej posledné minúty.

Kým som volala pomoc, povedala, že je to už jedno. Bola rada, že ma vidí, aj keď sme sa poriadne nepoznali. Sľúbila som jej, že jej pomôžem a zachánim ju, ale nevyšlo to.

Umrela s úsmevom na perách. Bola rada, že už nebude musieť riešiť žiadne problémy.

Mala som šestnásť a tento zážitok ma dosť prekvapil, a keď tak nad tým rozmýšľal, asi ovplyvnil moje neskoršie rozhodnutia.

Keď som druhýkrát uvidela smrť, už som presne vedela, kto vraždil.

Polícia vyšetrovala vraždu mojej susedy, no ja už som na vlastnú päsť začala pátrať, kto to bol. Verte či nie, prišla som na to. Dôkazy jednoznačne ukazovali na moju staršiu sestru, Lee Siyeon.

Počkala som na ňu, keď sa vrátila zo školy domov. Schmatla som kuchynský nôž, keď som počula štrngot kľúčov. Do desiatich sekúnd ležala na zemi, krv jej z rany striekala.

Podarilo sa mi dôkazy na túto vraždu nasmerovať na niekoho iného. Bola som pod vplyvom emócií, keď som na to prišla, nechcela som ju zabiť. Ale mala som pocit, že musím. Už ako malej sa mi stále vysmievala a ponižovala ma pred jej kamarátkami. Neovládla som sa. Teraz ma to mrzí, ale stroj času som zatiaľ nepostavila.

Moja druhá vražda bola na objednávku. Potrebovala som peniaze, mala som len 23 a bývalý spolužiak povedal, že mi dá 15 tisíc wonov. Bez tých peňazí by som neprežila, spravila som to. Jeho bývalá, ktorú nemohol vystáť. Jej meno mám vyryté v hlave. Yoohyeon.

Keďže som už tušila, že toto praskne, kamarátka ma odviezla do dediny, kde bývala a dovolila mi žiť s ňou. Prežila som tam asi rok, no v záchvate úprimnosti som jej a jednej jej kamarátke vyzradila, čo som spravila. Vyhlásili, že na druhý deň ma pôjdu nahlásiť na políciu. Tomu som musela zabrániť. Obidve boli mŕtve. Bora, moja najlepšia kamarátka, aj Yubin. Bolo mi do plaču, ale toto som musela zatajiť za každú cenu.

Mala som našetrené nejaké peniaze, preto som sa rozhodla vrátiť sa naspäť, dúfajúc, že sa na toto zabudlo. Ako som neskôr zistila, mysleli si, že to bol môj spolužiak. Vďakabohu. Nastúpila som teda na vlak a mierila som do Soulu. Našťastie sa na nič neprišlo, no policajti, ktorí ma poznali ešte z čias, keď som vyšetrovala vraždu mojej susedy, povedali, že sa niekto priznal. Akási Kim Minji.

Bola som v šoku. Zabila som nevinného človeka (v tejto vražde, inak ale mohla za veľa vecí), pričom sa skutočný vrah priznal.

V tú noc som sa vkradla do jej cely a podrezala jej hrdlo. Ušla som vlakom naspäť do tej dediny, z ktorej bola Bora.

Pri tej dedine bol obrovský les. Jedného dňa, zhodou okolností to bol Halloween, som sa rozhodla, že sa tam pôjdem poprechádzať a utriedim si myšlienky. Zabila som päť ľudí. Chcelo sa mi zo seba zvracať. Bola som sériová vrahyňa.

V tomto lese sa nachádzal jeden opustený, schátraný dom. Nikdy som tam veľmi netúžila ísť, ale už som nemala čo stratiť.

Dvere zavŕzgali, keď som vchádzala, no považovala som za zázrak, že vôbec fungovali.

Sadla som si na zem a... rozplakala som sa. Už som to nezvládala. Nič. Spravila som toľko chýb. Tomu malému dievčaťu, Lee Gahyun, by zo mňa bolo zle. A aj mojej dospelej verzii bolo.

Zrazu dvere zavŕzgali znova a do domčeka vošla Handong. Poznala som ju len z videnia, bola známa Bory a Yubin. Ani ona ma asi nepoznala, ale prekvapilo ju, že ma vidí.

,,A...ahoj," vykoktala. ,,Ty si Gahyun, však? Ja som Handong."

,,Nečakala by som ťa tu," povedala som ticho.

,,Ani ja teba nie," priznala sa.

Prisadla si ku mne a o pár minút začala vzlykať aj ona. Obidve sme tu boli preto, že už sme nevedeli, čo máme robiť. Jej by som určite odporúčala viac spať, lebo o pár minút zaspala. S mokrými lícami. Bolo mi jej ľúto.

V okamihu, keď zatvorila oči, sa zjavili postavy v bielych šatách. Asi mám halucinácie, pomyslela som si smutne. Som beznádejný prípad.

Predo mnou zrazu stáli Siyeon, Yoohyeon, Bora, Yubin a Minji. Stáli tu, v tomto opustenom dome, ktorý som si teraz mohla nazvať "dom opustených duší". Asi ním aj bol.

Vzápätí som sa rozplakala znova. Pohľad na všetky moje obete som nezvládla.

Na zemi som zrazu uvidela lano. Na druhej strane miestnosti. Rýchlo som vstala a schytila som to lano.

Keď si to postavy uvedomili, snažili sa mi zabrániť. Bora mi ho skoro vytrhla, Siyeon kričala, aby som to nerobila. Yubin povedala, že to nebola moja chyba. No ja som ich nepočúvala. Nie po tomto všetkom.

Zaviazala som slučku.

Na druhé ráno sa Handong zobudila a išla nahlásiť na políciu, čo všetko sa stalo.

Opäť mala mokré líca.

🎃🎃🎃

Zajímavý nápad na halloweenský příběh. Celou dobu, co jsem to četla, jsem byla zvědavá, kam to povede a jak to bude souviset s halloweenem, ale nakonec příběh účel splnil. Čekala jsem, jestli ji chytnou nebo jestli se jí povede někam schovat. Líbilo se mi, jak jsi na konci zakomponovala i ty ztracené duše i název tématu. Taky se mi líbilo, jak na ni na konci dolehla tíha jejích činů a že se rozhodla sama sebe potrestat. 

Na druhou stranu bych ocenila i nějaké vysvětlení k tomu, proč se ji snažily zastavit, případně co ji vedlo k těm vraždám, třeba i její myšlenky nebo pochybnosti o tom, jestli je s ní něco špatně, pokud prostě takhle zabíjí. Trochu mě zarazilo, že se jí povedlo dostat do věznice, to bych možná příště nějak rozvedla, alespoň větičku nebo dvě, jak se jí to povedlo. Nicméně na krátkou halloweenskou povídku to takhle úplně stačí. 

🎃🎃🎃

Mezi dětmi z jeho městečka byly strašidelné historky vždy oblíbené. Vyprávěly si o prokletém dřevorubci, který svýma zakrvácenýma rukama svíral starou sekyru, zatímco se s chraplavým šepotem hnal za každou ubohou duší, která mu vstoupila do cesty. Oblíbené byly příběhy o příšerách schovávajících se na statku mezi stádem ovcí, strašlivé obličeje skryté v nevinné, huňaté vlně. Nejděsivější vyprávění se však vždy zaměřovalo na dům postavený na drobném kopci dál od poslední linie městských domků.

Nikdo kromě dětí se tam nikdy nevydal. Ani děti se neodvážily dál, než před kovanou bránu, tyčící se zdánlivě až k nebesům. Děti pak ustrašeně utíkaly pryč v okamžiku, kdy brána ve větru hrozivě zavrzala a na dvorek schovaný za ní se nezatoulala živá duše.

Tomu domu se říkalo všemožně, Yunhovi však utkvěl v hlavě jeden konkrétní název, ten, pod kterým mu dům představil starší kluk, když mu bylo sotva sedm. Dům zapomenutých duší. Tehdy to znělo tajemně, popisovalo to číhající zlo, jemuž nikdo nedokázal přiřadit jasnou podobu.

Když teď ležel na zádech v podivně zachovalé posteli, pod teplou přikrývkou, zatímco mu hlas vycházející odnikud tiše zpíval ukolébavku, musel uznat, že to byl vystihující název. Ta ubohá, zapomenutá duše s andělským hlasem držela jeho tváře v chladných dlaních, laskala ho po líčkách, hladila ho ve vlasech, jen aby mohl po dlouhém dni pokojně usnout.

Jmenoval se Seonghwa. Většinu času se pohyboval domem jako nezcela jasná silueta, Yunho však několikrát zahlédl jeho podobu, když se od převážně nehmotného těla odráželo světlo měsíce. Při prohledání domu narazil na fotografie a spoustu starých dopisů, ze kterých mu jméno snadno přiřadil. Býval to sluha rodiny, která dům vlastnila, a později se pro děti stal i chůvou, když rodina musela propouštět své zaměstnance. Yunho netušil, jak zemřel - jen z jeho smutného výrazu poznal, že ho stále sžíral žal. A že zemřel velmi mladý.

Domem se takových, jako byl on, pohybovalo víc. Učitel klavíru, kuchařův synovec, nevlastní syn, kterého rodina adoptovala. Několikrát mu zkřížili cestu, zahlédl v rychlosti jejich smutné tváře, odhadl z nekonečných spisů jejich jména. Co se jim všem stalo mu bylo čím dál větší záhadou.

Jiné obyvatele domu ještě nepotkal. Seonghwa ho skrýval. I přes svou zvědavost věřil jeho úsudku - neměl důvod o něm pochybovat, když vůči němu sluha dosud projevoval jen nekonečnou péči. Přísným výrazem mu naznačil, že ty ostatní potkat nechtěl.

Yunho měl jistou představu. Slyšel o mladíkovi, jehož v již opuštěném domě obléhali, dokud nezemřel hlady. Slyšel o studentovi, natolik odvážném, aby jako jediný vstoupil do domu a pak se nikdynevrátil. Slyšel o muži zrazeném vlastními přáteli, který vykrvácel na plevelem prorostlém dvorku.

Seonghwa ho před nimi varoval a Yunho ho poslechl. Jak by nemohl, když mu zpíval, hladil ho, uspával ho, a dokonce se v takových chvílích od svitu měsíce občas odrazil jeho malý úsměv. Krásný a něžný, díky němuž Yunho usoudil, že musel být dětmi zbožňovaný. I on se v pokoji pro hosty cítil vítaný a milovaný. Jen škoda, že nemohl zůstat dlouho.

Přišel sem hledat přesně toho muže, jehož krev z kamenných kostek dávno spláchl déšť. Jednoho z těch, před kterými ho toužil Seonghwa ukrýt.

„Musím ho najít..." zašeptal tiše, aby nastalou atmosféru narušil co nejméně. Ruce na jeho tvářích se přesto zastavily. „Rád bych zůstal další noc. A jsem opravdu vděčný za tvoje pohoštění. Ale přišel jsem sem za jasným účelem a musím s ním už mluvit. Musím to udělat."

Seonghwa se na něj díval s vráskou mezi obočím, jeho obličej jasnější, a Yunho snadno poznal, že se ho ptal, zda si tím byl opravdu jistý. Rozhodl se už dávno. I kdyby neměl nikdy dům znovu opustit, i kdyby ho to stálo život, dávno zvážil své možnosti a dávno usoudil, že to mělo smysl. A tak přikývl.

Zvedl se a urovnal po sobě přikrývku, než opustil bezpečí pokoje.

Chodbami procházeli pomalu, opatrně. Duchova chladná ruka objímala tu jeho v náznaku sevření, které téměř dokázal pocítit. Stačilo si jen představit, jak by s ním propletl prsty a zakryl dlaň i svou druhou rukou, aby ji zahřál. Než stačil svůj zoufalý proud myšlenek rozvést dál, musel urychleně zastavit, jelikož Seonghwa se otočil a naléhavě se ho snažil přimět couvat.

Z místnosti kousek od nich zazněla hlasitá rána a následně maniakální smích. Víc k rozhodnutí spěchat pryč nepotřeboval.

Sídlo bylo obrovské. Najít cestičky, kterými se ostatním duchům mohli vyhnout, by mohlo být relativně snadné. Sotva na to však pomyslel, volnou ruku mu objal chlad, nemotorný a zbrklý, až mu seslal mráz po zádech. Zastavil, aby se po viníkovi otočil, a jako kdyby se ho Seonghwa skutečně držel, zarazil se společně s ním.

Dívaly se na něj velké, milé oči. Cizí duch jako by ho zatahal za ruku a Yunho se vzpamatoval, pečlivě vnímal němý pohyb jeho rtů. Tam ne, tudy ne, naznačoval, přestože z něj nevyšel jediný zvuk. Prosebně se podíval na Seonghwu a ten, když konečně porozuměl, upevnil stisk na Yunhově dlani, jeho dotek mrazivější. Yunho se jimi nechal poslušně vést jinou cestou, skrz místnosti plné prachu a přes tmavé, krátké chodby.

Nebyl si jistý, co si z jejich pohledů vyložit. Nedokázal je zachytit v jejich plné míře, odražené od několika paprsků prosvítajících skrz okna. Stále ten nekonečný žal a v něm zamíchaný soucit, emoce natolik syrová, až se mu zavrtala hluboko do hrudi, připravená zaklíčit a pěstovat novou bezmoc.

Zastavili před další chodbou a cizí duch se na něj otočil. Pohnul se, jako by si stoupal na špičky, než se do půlky Yunhova těla zakousl mráz. Až na poslední chvíli si uvědomil, že se jednalo o nešikovné objetí. Čeká tam, rozpoznal z žalostného výdechu u svého ucha. Čeká jen na tebe.

Pak se vytratil, bez jediné stopy, jako když během rána opadne mlha. Seonghwa se za ním díval smutnýma očima, než Yunhovi pokynul, aby pokračovali, tentokrát klidným tempem až k zavřeným dveřím. Sluhu jako by u nich začínala sžírat nervozita, přesto se ho držel, nepřipravený vydat ho osudu jen tak.

„Musím," promluvil k němu měkce Yunho. „Promiň."

Seonghwa pokýval hlavou, pokusil se o malý úsměv, mlčky se otočil. Své němé přesvědčování vzdal. Vydal se pryč. Kolem jeho nohou se lehce zvířil prach, než zase pomalu usedl a chodba působila stejně prázdná, jako předtím. Prázdnější, bez jeho přítomnosti. Hrudník se mu na malou chvíli sevřel úzkostí, než pomyslel na svůj cíl a nabral hluboký nádech do plic.

Přes látku kalhot nahmatal v kapse předmět, který byl pro tuto chvíli zásadní, a oddechl si, jakmile ho pocítil po prsty. Teprve potom sevřel kliku a otevřel dveře.

Místnost byla tichá, stejně zaprášená, jako všechny ostatní. Yunho si snažil nalhávat, že se nijak nelišila od zbytku místa, že ani přízrak, který v ní sídlil, nemohl být tak výjimečný - přesto mu duši svírala smyčka strachu. U okna stála postava, výrazně odlišná od duchů, které potkal. Žádné odrazy ve svitu měsíce. Přízrak měl fyzické tělo.

„Zdravím," kuňkl rozpačitě. „Přišel jsem za tebou."

Nevšímal si ho. Zůstal stát čelem k oknu, jako by z něj vyhlížel ven, přestože ve tmě nemohl nic vidět. Nebo možná mohl. Yunho si nebyl jistý. Promnul si zpocené ruce, udělal váhavý krok blíž. „Prosím... můžeš mě vyslechnout?"

Nedočkal se reakce. Polkl, schoval ruce do kapes, sevřel v dlani drobný válečkovitý předmět, který si přinesl. Pak jen smířeným, tichým hlasem zamumlal: „Přišel jsem tě požádat o pomstu."

Přízrak se pomalu otočil. Zpod jeho kabátu trčelo několik rukojetí různorodých zbraní, přičemž dlouhou pušku svíral v lidsky vyhlížejících dlaních. Jediné, co na něm nebylo lidské, byly ohnivé oči; a Yunho se bál jen si představit, co se skrývalo pod šátkem, který mu zakrýval zbytek obličeje.

Několika kroky mezi nimi uzavřel většinu vzdálenosti, chytil pušku do jedné ruky, zatímco druhou natáhl k němu. Yunho do ní opatrně, se strachem zavadit o jeho kůži, vložil připravenou kulku. Přízrak ji lehce sevřel v dlani, než vybral správnou zbraň a náboj do ní vložil. Pak se na něj s očekáváním podíval.

„Cílem je démon, který posedl Choi Soobina."

Třeba si to jen představoval, ale jako kdyby žhnoucí oči zazářily nadšením, hladem, jako kdyby se neznámá ústa pod šátkem roztáhla do úsměvu. Jedno věděl jistě. Přízrak na jeho žádost přistoupil s odhodláním za každou cenu pomstu úspěšně vykonat.

Stačilo jen čekat. Prozatím mu mohl být nadále domovem Dům zapomenutých duší. Jeho tiché, prašné místnosti, jeho zhrzení a smutnící obyvatelé, ubohé bytosti, které jen potkal nešťastný osud.

Možná k nim nakonec patřil víc, než si myslel.

🎃🎃🎃

Příběh má od začátku až do konce úžasnou atmosféru. Líbí se mi, jak se celý odehrává na jednom místě, a jinam se dostáváme jen skrze myšlenky hlavní postavy. Duchové v povídce jsou správně záhadní a i z toho mála, co se čtenář dozví, může pochopit, že každý z nich má jiný charakter. I když název mohl napovědět, o co půjde, bylo napínavé sledovat Yunhovu cestu domem a čekat, co přesně po duchovi, za kterým přišel, chce. 

Seonghwa byl naprosto kouzelný v roli ducha, líbilo se mi, jak Yunha prováděl domem a jak se ho snažil chránit před ostatními. Nastíněná záhada kolem smrti ostatních taky přidávala na atmosféře a závěr to celé perfektně ukončil. Povídku jsem si užila. 

🎃🎃🎃

Na kraji města, obklopen stromy a polozapomenutou cestou, stál starý dům. Dnes už si nikdo ze zdejších nedokázal vybavit, k čemu dům sloužil. A přesto tu byl někdo, kdo nezapomněl. A každý rok se ve stejnou dobu vracel.

Město žilo oslavou Halloweenu v jeho kapitalistické podobě. Všude dýně, kostlivci a roztomilé dekorace. Na chodnících leželo čerstvě spadané listí, se kterým si pohrával teplý vánek. Děti v kostýmech upírů a čarodějek pobíhaly od dveří ke dveřím a žadonily o sladkosti. Dospělí se jen blahosklonně usmívali a do pytlíčků a kyblíčků jim házeli bonbony a čokoládky.

Muž v ošoupaném černém flaušáku a ještě starším klobouku procházel ulicemi města a mířil k zapomenuté cestě mezi stromy. Míjel skupinky dětí i dospělých, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Neměli proč. Vypadal tak obyčejně, že ho považovali za některého ze sousedů. Nepozastavovali se nad tím, co tam dělá a kam jde. Nikoho z nich to totiž ve skutečnosti ani nezajímalo.

Muž se pomalým krokem sunul k oprýskaným domům ve staré části města. Dnes už to bylo zašlé místo plné polorozpadlých budov a zapomenutých vzpomínek. Ale v době jeho dětství bývala tahle čtvrť nejživější. V jedné ulici našel člověk všechno, od holiče přes řezníka až po zubaře. Ulice lemovaly malé obchůdky plné krásného zboží. Zato teď se díval na výlohy zabarikádované prkny, z kterých už déšť a sníh stihly smýt barvu. Jen na pár místech se ještě držely nejodolnější zbytky. A přesto věděl jaká slova tam bývala.

Zasmušile se rozhlédl kolem sebe a povzdechl si. Skoro sedmdesát let se sem vracel a městská rada stále nebyla schopná to tu opravit. Téměř jakoby se báli do téhle čtvrti zasáhnout. A možná to bylo i dobře. Snad by bylo i lepší, kdyby to tu zbourali a postavili znovu. Třeba by zase svět kolem něj ožil.

Rozešel se dál ulicí a bezmyšlenkovitě zpomaloval. Podvědomě se snažil oddálit chvíli, která se blížila. Návrat tam, odkud se jiní nedostali. Zastavil se před zrezivělou branou a tvrdým pohledem se zahleděl na dům před sebou. Město už zapomnělo, jaká zrůdnost se ukrývala v těchto zdech. Tehdy se tomu říkalo Sanatorium pro duševně slabé. Ale ve skutečnosti to byl ústav pro pokusy na lidech. Lékař, který to tu vedl, byl sadistický manipulant schopný všeho. Živě si vybavoval jeho tvář, i po všech těch letech.

Otevřel bránu a prošel dovnitř. Nenamáhal se jít k hlavním dveřím, to bylo zbytečné. Zahl doleva a obešel obvodní zdi. A najednou se ocitl úplně jinde. Ohořelé torzo zdiva se výsměšně černalo mezi zelení, která prorostla už i dovnitř domu. Všudypřítomný břečťan se plazil po kachlové zemi a skrýval pod svými listy nejedno překvapení. Překročil nízký rám cihel a smutně se rozhlédl. Zase se cítil jako devítiletý chlapec, který se shodou okolností ocitl na místě, kam nepatřil.

Před jeho zrakem ožívaly obrazy z minulosti. Zničený nábytek nabyl své původní podoby. Po chodbách se zase procházeli lidé. A z hlubin domu se ozýval křik nešťastníků, pro které už bylo pozdě. Znovu viděl svého opilého strýce, jak bere od muže v bílém plášti s falešným úsměvem peníze a vrávoravým krokem odchází. Sestra ho nepříliš jemným stiskem popadla za ruku a odvedla do dětského pokoje. Na postelích tam leželo dalších šest chlapců. Nemohli být o moc starší než on. Ani vzhledem se moc nelišili. Vyhublí, nakrátko ostříhaní. Tehdy jen zalezl do postele a unaveně usnul, aniž by tušil, co je už za pár hodin čeká.

Vzbudila ho vychrtlá ruka svírající jeho rameno. S trhnutím se probudil a zamžoural kolem sebe. Chlapci se krčili na zemi mezi postelemi a vyděšeně naslouchali zvukům linoucím se z chodby. Tichý kovový zvuk. Jakoby někdo táhl něco těžšího za sebou. A zároveň u toho zpíval ukolébavku. Stejnou jako mu zpívala matka, než zemřela.

Ze schodů zazněly rychlé kroky, jak se někdo blížil. Píseň utnul vysoký nepřirozený smích, výkřik a pak pád něčeho na zem. Rychle se sesunul z postele na zem a skrz nohy postele sledoval, jak se pohnula klika a otevřely se dveře. V nich stálo něco, co nedokázal určit. Bosé nohy v tříčtvrťových kalhotách, avšak pokryté něčím tmavým. Až při pohledu výš pochopil čím. Dlouhá bílá košile visela na vyhublých ramenou postavy. Jen už nebyla úplně bílá. Přední stranu třísnily cákance rudé krve. Do tváře nebylo vidět, zaprvé ji kryl rám postele a zadruhé také rozcuchané vlasy, které se vznášely kolem hlavy jako temná svatozář.

Postava začala zase zpívat a vyšla na chodbu. Za sebou táhla podivnou zbraň. Vypadala jako meč, ale byla dlouhá a lehce zahnutá. Až po letech zjistil, že se jí říká katana a je to meč japonských šermířů. Nikdo v místnosti ani nedutal. Jen mlčky poslouchali, co se bude dít. Dolehl k nim rytmický zvuk ostří dopadajícího na schody. Starší chlapci se svižně zvedli a zamířili chodbou k druhému schodišti. Chtěl je následovat, ale kostnatá ruka mu sevřela zápěstí a táhla ho opačným směrem. Tehdy ani netušil, že mu to zachrání život.

Vyhublé děcko ho táhlo chodbou, kterou ten podivný zjev přišel. Dveře na obou stranách byly otevřené dokořán. Jen jedinkrát udělal tu chybu, že nahlédl. V kalužích krve tam leželi svěřenci ústavu i jejich ošetřovatelé. Nikdo neunikl čepeli. Došli na konec chodby odkud vedlo jen schodiště pro zaměstnance. Kdykoliv jindy ho oddělovaly dveře bez kliky, ale dnes zůstaly pootevřené. Rychle proklouzli dolů a za nimi se nesl křik a pláč dalších lidí. Dostali se až do podzemí. Kolem prádelny a kuchyně až ke kotelně. Jeho drobný společník ho zatáhl dovnitř.

Z obrovského kotle sálalo horko a světlo, které ozářilo dítě vedle něj. Chtěl se ho zeptat, co se děje, ale slova mu zamrzla na rtech. Tvář mu totiž pokrývaly výrazné jizvy od ohně. Stejně tak i krk a pahýl druhé ruky, kterého si doteď nevšiml. Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo, jak ho přízrak před ním ohromil a zároveň vyděsil. Z chodby za nimi se začaly ozývat zvuky. Jeho průvodce sebou trhnul a stočil pohled ke dveřím, kterými přišli. Zatáhl ho za ruku a pahýlem ukázal na zeď za kotlem. Nedávalo mu to smysl, ale i tak následoval.

Za kotlem se ukrývala malá dvířka, kudy se dovnitř házelo dřevo. Pro dospělého byla moc malá, ale pro vyhublé podvyživené dítě? Tak akorát. Otevřel je, překvapivě snadno. I když, byl poslední říjen, počasí venku bylo chladné a nevlídné. Což hned pocítil na vlastní kůži. Otočil se, že pomůže svému parťákovi, ale setkal se jen s chladným kovem. Vítr kolem něj pohvizdoval a přinášel sebou výkřiky děsu. Pokusil se otevřít dvířka zpátky, ale něco mu v tom bránilo. A pak to uslyšel. Ukolébavku a zvuk kovu o kov. Zacpal si pusu rukou a ani nedýchal.

Rychle se rozhlédl a všiml si starého keře, za který se schoval. Stihl to jen tak tak, než se dvířka otevřela a ven vykoukla hlava. Víc se naštěstí skrz nevešlo. Mlčky seděl mezi keři a čekal. Vrátka se zabouchla. Přesto zůstal sedět a ani nedutal. Nevěděl jak dlouho to trvalo, ale nakonec se odhodlal utéct. Vběhl mezi stromy a kličkoval jako zajíc, aby ho nebylo vidět z oken. Když se otočil, těsně před dírou v plotě, zahlédl plameny, jak olizují okna spodních pater. I kdyby někdo náhodou přežil masakr, ohni utéct nemohl.

Toho dne se ze Sanatoria stal dům zapomenutých duší. Protože nikdo na ty oběti nevzpomínal. Vžila se představa, že všichni zemřeli. A na tom se skoro sedmdesát let nic nezměnilo.

Otočil se a pomalu vyšel z ruin pekla na zemi. Dnes tu byl naposled. Cítil to už v kostech. Jeho čas skončil. A tajemství tohoto domu si vezme sebou do hrobu. Zavřel za sebou bránu a ztěžklým krokem odcházel zpátky do města.

Z okna nad hlavním vchodem starce sledoval podivný muž. Šedou kápi měl staženou téměř do očí. Před sedmdesáti lety mu uniklo dítě, aby se vrátilo jako stařec. Otočil se a neslyšným krokem prošel chodbou. Kostnatá ruka svírala kosu přehozenou přes rameno. Konečně dokončí svou práci... 

🎃🎃🎃

Na příběhu mě nejvíc zaujalo prostředí, v němž se příběh odehrával. Hezky byl popsaný i kontrast města a oslav Halloweenu a čtvrti, která je v podstatě mrtvá. Vzpomínky na to, co se stalo, do povídky perfektně zapadly a o to víc dokážou vtáhnout čtenáře do děje a procházet prostory společně s hlavní postavou příběhu. 

Ačkoli bych uvítala mnohem delší text s propracovanějším příběhem, protože ten potenciál tam je, na krátkou halloweenskou povídku je text tak akorát napínavý a tak akorát poutavý. Úplně poslední odstavec bych možná vypustila úplně, dodal by povídce ještě více tajemna a možná trochu silnější dojem, ale to je jen můj soukromý název. Celkově je povídka velice povedená.