Přeji vám krásný den! Opět se zpožděním jako u HP soutěže, ale jsem tady i s kpop výzvami! U 20. kola se nám setkaly čtyři naprosto skvělé texty, které si nyní můžete přečíst!

Dívala jsem se do těch jeho krásných očí. Těch, které jsem tak zbožňovala. Tak moc...

„Miluješ mě?" zeptal se a vlasy mi odhrnul z očí.

„Miluješ mě, Sano?" přiblížil se, už jsem si myslela, že mě políbí. Rychle jsem přikývla a přitáhla si ho, abych spojila naše rty v jedno.

A pak... jsem se probudila.

„Sano? Sano! Co to zase vyvádíš?!" má drahá nejlepší kamarádka. Bestie, bez které bych to nebyla já. Mina.

„Já?" zeptala jsem se na tu nejblbější otázku.

„Ne, tvůj pradědeček," protočila oči a předstírala, vážný výraz.

„Líbala jsi polštář už zase," oznámila mi a hodila po mně mikinu, kterou jsem nosila už třetí den.

„A chystej se, domluvily jsme si přeci výlet na pláž. Ne chrápání v ubytovně," nechápu, že se mnou má ještě trpělivost.

„Moje kámoška zabouchlá, zas si vybrala zloducha. Já se ji snažím vyléčit, ona má však k němu cit. A tak jen zas skládám básně, jak není při té lásce krásně," rýpla si a zaklapla za sebou dveře. Takže ten nebohý polštář, který jsem po ní hodila, se jen svezl na podlahu.

Byla schopná vymyslet básničku na počkání. To já byla proti ní na rýmovačky levá. Přesto, jakmile jsem se dokázala dostat z postele, odpověděla jsem jí také ve verších: „Kamarádko moje, klid, já jen chlapa chtěla bych mít. Jen klid a žádný hroty, zatím mám pocit prázdnoty!"

Samozřejmě se nenechala zahanbit a pokračovala: „Chlapi jsou hrozný svině, já chci víno jedině! Víno je lék nejlepší, každou duši potěší,"

Podrbala jsem se na hlavě, na tohle se bude hodně blbě něco vymýšlet.

Nakonec jsem odpověděla: „Láska je slast, je lepší než chlast," založila jsem si ruce na prsou a čekala, s čím přijde.

„Tobě, moje Sano milá, jak se zdá, dochází síla. Už tvé rýmy krátké jsou, to netěší duši mou. Proč nad tím přemýšlíš? Proč srdce neslyšíš? Proč jen ho neposloucháš? Napospas rozumu básně necháš?" přimhouřila oči. Tohle je jak přestřelka na divokém západě!

„Srdce láskou poblázněné, zdá se mi vše tak vzdálené. Nemám na lásku místo, jsem asi jiné těsto," odfrkla jsem si a sledovala, jak se jí kouří z hlavy. Úplně jsem viděla tu scénku z Pixar filmu „V hlavě", jak tam běhají ty emoce sem a tam a bliká u toho ta červená kontrolka. Už chybí jen nápis „error".

„Tak jiné těsto? Možná. Přesto...chceš snad, aby tvé přání splnil džin? Nebo si se mnou dáš raději gin?" sakra! Na tohle už nemám šanci něco vymyslet.

Zamávala jsem bílým kapesníčkem, který byl zrovna po ruce, že se vzdávám. Protože jestli je něco blbost, tak se snažit porazit Minu v skládání básniček. I když...

„Co pořád máš s tím pitím?! Chceš se snad ráno probudit mezi kvítím?" doufám, že na tohle se jí nic sesmolit nepovede.

Jenže...: „Dala bych si víno, vodku, rum. Možná po pár sklenkách udělám hlavou do stolu BUM!"

A já na to: „Na sladké chuť nemáš? Ty si s tím chlastem pokoj nedáš!" s úsměvem jsem se na ni podívala. Otočila se na patě. Přitáhla celou lahev whiskey: „Autem nikam nejedeme. Důvod, proč tak moc whiskey milujeme," nalila si sklenku a přísahám, že když ji do sebe kopla, tak ani nemrkla!

Zvedla jsem ruce na znamení, že jsem už dutá a nic dalšího nevymyslím ani za zlatý prase.

Ještě si přisadila na vítězství: „Letní láska, to dnes fičí, jsem však single, je to v..." než stihla něco říct, bez rozmyslu jsem ji doplnila: „V zadku kočičím!"

To jsem neměla dělat.

Zamračila se jako sto čertů a lokla si rovnou z flašky.

„Nepůjdeme na tu pláž?" zeptala jsem se zcela nevinně, jako bych právě poprvé nevyhrála v básnické přestřelce.

+++

Tato básnická přestřelka byla opravdu perfektní! Bavit se mezi sebou ve verších je vždy největší sranda, hlavně, když mají obě strany alespoň půl básnického střeva. Velmi povedený text, který se nese ve skvělé atmosféře a u kterého jsem se neskutečně pobavila. Na závěr: mělo by být trestné zabránit někomu v tak epickém finálním verši! :D

Posedával jsem nad hrnkem čaje a pokoušel se v hlavě sestavit nějaké chytlavé věty. Nevím, proč musím zrovna já vždycky běhat za celebritami a lézt jim do soukromí. Dříve jsem se domníval, že tahle bulvární témata dostávám proto, že jsem nováček a nemám dostatečné zkušenosti s opravdovou novinařinou. Jenže já tu trčím už třetím rokem a šéf mi ještě nezadal jediný smysluplný úkol. Už jsem mu to i naznačoval, že bych se rád posunul. Kamkoliv. Sport, politika, jistě bych zvládl zpracovat i různé kriminální případy. Anebo zprávy o tom, co se děje ve světě. To by se mi líbilo!

Bohužel, podle Namjoona jsem v tomhle odvětví přeborník. Aby taky ne, když nedělám nic jiného! A to ani netuší, jak moc mi to dává zabrat. Všechny mé fráze jsou už otřepané, každé jedno slovo jsem použil nesčetněkrát. On zkrátka nevidí, že moje studna nápadů už dávno vyschla. Co se na začátku zdálo bezedné, je nyní už děravé a mělké.

„Nad čím se tak mračíš?" poukázal na můj zadumaný škleb Taehyung, můj mladší spolubydlící. Zavrtěl jsem hlavou a vykouzlil na tváři úsměv.

„Ale nic, jenom trochu bojuju s dalším článkem. Ještě jsem nezačal a to ho mám dneska odevzdat," zasmál jsem se. Vyhoupl jsem se na nohy a mířil do svého pokoje.

„Zítra sem vezmu přítelkyni," varoval mě, než jsem zapadl dovnitř. Zahučel jsem krátkou odpověď a sesunul se na židli před počítač. Ach bože, to je všude samá láska. Taehyung se stejně jako ty celebrity, neustále s někým rozchází a zase dává dohromady. A uprostřed všech těch dramat jsem já. Vztah jsem neměl, ani nepamatuji. Jak taky, když věčně jen pracuji. Ať dělám, co dělám, myšlenkami se stále motám kolem novin. Kolem vět, odstavců, zpochybnitelných informací a všelijakých fotografií.

Vztáhl jsem ruce ke klávesnici. Klid, Hoseoku, to se poddá. Když tě nic nenapadá, musíš se nejprve rozepsat. To určitě pomůže.

A tak jsem do wordu naťukával náhodné věty a automaticky jsem zabloudil k popisu svých pocitů. Padaly tam samozřejmě i nevybíravé poznámky jako:

„Můj mozek má už přes měsíc padla. Ten hajzl si vzal placený volno!"

„Podle Namjoona jsem v tomhle dobrej. HAHA! Žádnej jinej novinář neumí tak dobře plácat kraviny jako já!

„Pozor, třicetiletý rapper zasunul! Hoseoku, kde jsi?! Rychle to zdokumentuj!"

„Krmit spodinu laciným dramatem, to je moje! Pro to jsem byl zrozen - můj životní úděl!"

„Očividně budu ještě v šedesáti psát dokola ty samý sračky. Kdo kde s kým, proč a jak. A hlavně navzdory čemu."

„Lalala, anarchie nastala, neudržím s nimi krok, bude ze mě brzo cvok!"

„Co kdyby se celebrity nasraly a na oplátku se pokusily zachytit zase moje tajemství? Hoseok v krizi?!"

„Letní láska, to dnes fičí, jsem však single, je to v..."

Zarazil jsem se. Letní láska. Půjde jen o letní lásku? Vydrží aspoň do zimy? Rozhodně ne! O tomhle zpěvákovi píšu už po šesté, jasně že mu to nevydrží. Ale na tom nesejde, hlavní je se ptát!

Vytvořil jsem nový dokument a sypal ze sebe povrchní rozumy a stupidní otázky. To se čtenářům líbí ze všeho nejvíce. Opepřil jsem své veledílo spoustou vykřičníků a otazníků, aby to ty otupělé mozky přimělo zpozornět. Nakonec jsem eliminoval příliš složité výrazy a bylo dokonáno. Na tohle jsem čekal celý den. Namjoon bude zírat!

„Hoseoku, můžeme si promluvit?" poklepal mi na rameno Namjoon a já ho s přikývnutím následoval do jeho kanceláře. Zasedl jsem do židle a polknul. I když mi čas od času bezdůvodně tyká, nikdy nedokážu předpovědět, jestli se mě chystá pochválit, nebo mi dát padáka.

„Nevím, kde se stala chyba, ale..." párkrát potáhnul myší po desce stolu, dvakrát kliknul a bez dalších slov ke mně otočil obrazovku počítače. Na ní se rozprostíral dokument s útržky vět a ve mně hrklo. Ale ne.

„Moc se omlouvám, já... panebože, omlouvám se," spustil jsem jako kolovrátek, protože nic jiného nebylo třeba dodávat. Všechno už si přečetl.

„No šťastný z toho nejsem, protože nás naše konkurence právě zadupala do země," přerušil mě s povzdechem, „ale jestli je pravda to, co jste tam napsal... zkusím Vám svěřit i vážnější projekty. Prozatím mi pošlete tu správnou verzi, lepší pozdě než nikdy." Čuměl jsem na něj jako idiot.

„Děkuji...?" vylezlo ze mě. Slyšel jsem správně? Vyhazov se nekoná?

„Fajn... tak asi můžete..." pokynul mi rukou a já se postavil na roztřesené nohy.

„Hoseoku," zastavil mě naposledy, když jsem překračoval práh, „zkoušel jste někdy online seznamku?"

+++

Další skvělý příběh plný skvělých veršů, a co víc, s naprosto senzačním zvratem ke konci! Takhle přesně si představuju krátkou povídku do výzvy. Navíc zoufalství, které Hoseok prožíval, znám až moc dobře, moje textové dokumenty občas vypadají stejně. Chválím za tento příběh!

Každý z nás se za svůj život určitě alespoň jednou zeptal, co je to láska. Někdo by to popsal jako emoci, vzájemnou podporu, důvěru a domov. Jiný jako chemickou reakci v mozku, přírodní a hlavně přirozenou věc. Ale je to všechno? Jsem jediný, který se na to kouká jinak? Kolik lidí vnímá, čeho všeho je láska schopná a co dokáže způsobit.

Můj život by se dal nazvat nezajímavým nebo nudným. Já preferuji slovo bezpečný. Jako knihovník, který má jeden den stejný jako ten druhý a nezajímá se o nové seznámení, se můžu věnovat všemu důležitému. Sobě, své rodině, tomu zbytku přátel a koníčkům. Možná právě přebytek času, prostoru a minimum stresu mě naučilo všímat si malých věcí.

Třeba toho, jak se uprostřed knihovny dva náctiletí drží za ruku pod stolem tak, aby si toho nevšimli jejich kamarádi.

Tento týden mi byla udělena zajímavá otázka: Jak by se jmenovala knížka o mém životě a jak by začínala. A přestože jsem se velkou část života učil tolik nepřemýšlet a nezatěžovat si hlavu, nedá mi to. Ta otázka mi utkvěla v mysli jako trn v noze a já nebudu klidně spát, dokud s ním nějak nepohnu. A tak jak žiji další svůj den, myslím na to každou možnou chvíli. Při čištění zubů, při oblékání, po cestě do práce, během obědové pauzy. A dokonce i teď, po cestě domů.

Člověk by si řekl, že nejhorší období pro single člověka, neboli člověka bez vztahu, bude právě Valentýn. Kde všude lítají andělíčci, na každém kroku jsou vyvěšená srdíčka a lidé jsou v plném proudu s vymýšlením dárků pro své milované. Ale není tomu tak, to nejhorší období právě teď probíhá. Léto.

Přestože to sám nechápu, hodně lidí v takovém horkém počasí chodí furt ven. Na rozdíl od podzimní a zimní depky mají lepší náladu, všude je víc barev a květin a kamkoliv se podíváte, tam se někdo páruje.

Ptačí rodinky na stromech.

Formující se páry v kavárnách.

Páníčci v parku, co se seznamují během venčení, protože se jim jeden ze psů zaběhl k tomu druhému.

Flirtují spolu. Moc dobře to vědí a netají se tím. Ostatní se na ty hrdličky nejspíš koukají plní závisti a říkají si, kdy nastane jejich čas a proč to nejsou právě oni. Já cítím jen nepříjemnou úzkost a soucit. Úzkost, protože jsem nad čistou láskou už dávno zanevřel, a soucit, protože jestli v úmyslech jednoho z páru je byť jen jedno procento neupřímnosti, jednoho z nich to bude ukrutně bolet. A dostane tím životní lekci o lidech, důvěře... a pár vyvolených šťastlivců i o sebeúctě.

Doteď si nejsem jistý, co z toho se stalo u mě. Nebo co všechno z toho. Ale býval jsem taky takový, plný natěšení. Taky jsem míval motýlky v břiše a růžové tvářičky studem. Býval jsem naivní a skončilo to katastrofou. Takže teď mám motýlky leda tak se střihnutými křídly a tváře mi rudnou jen z mrazu. Což není vůbec na škodu, vyhovuje mi to tak. Když totiž nemáte na vybranou, vždycky si najdete potřebnou rovnováhu. Ať už to stojí, co to stojí.

Jedné věci se ale nikdo neubrání, vzpomínkám. Je to vlastně trochu paradox, že se vám před očima objevuje vždy to, čemu se chcete vyhnout. Já jsem tomu dokonalým příkladem. Když se na to člověk zaměří, vidí zamilovanost úplně všude. Schválně říkám zamilovanost, protože o lásku se jedná jen málokdy. Většinou je to jen chvilkové pobláznění. Možná smyslů. Možná tím, jak je to nové. Jak je na vás dotyčný hodný a jak do sebe zapadáte.

Kdo si zažil své, ví, že nikdo na vás nebude hodnější než ten, kdo vás chce ale ještě vás nedostal. Máte pocit, že vám otevřel jiný svět. Všechno vidíte jasněji a s nádechem optimismu. Necháte se unést, dokud vám něco nestrhne růžové brýle a vy nepadnete znovu do reality.

A i přesto všechno, nemůžu o sobě říct, že na lásku nevěřím vůbec. Rád bych se z těch pout vysvobodil, ale je to jako uzavřený kruh. Každý den vstávám s domněním, že jsem nad lidmi zanevřel. Ale něco uvnitř mě ví, že čistá láska ještě nevymřela. Ne, dokud jsem naživu já. Protože se nad tou otázkou můžu zamýšlet pořád dokola. Ale tlak na mé hrudi a slzy v mých očích jsou připomínkou všeho. Toho, že to bylo skutečné a že jsem opravdu miloval.

A abych se vrátil na začátek. Pořád nevím, jak by se má knížka mohla jmenovat. Začínám ale tušit, co by bylo na mé první, vstupní stránce:

Letní láska, to dnes frčí,

jsem však single, je to v..

ale je to tak lepší.

+++

Tato povídka je úplně odlišná od všech ostatních, které se v této soutěži sešly. Musím ale říct, že se mi líbí atmosféra, která v ní panuje. Příběh mě vtáhl hned a opravdu dobře se čte, přestože je svým způsobem pochmurný a pojednává o ztrátě víry v lásku. Jsem s příběhem maximálně spokojena!

Sešli se skladatel, umělec, a životní filozof u baru, a dali se do řeči. Zní to jako začátek nějakého vtipu, ale taková byla jejich realita. Hoseokovi to přišlo jako zábavná myšlenka. Možná ji dokonce vyslovil nahlas, protože chvíli na to zazněl do ticha Yoongiho hlas:

„Kdo z nás je ten filozof?"

„Oh. Namjoon, definitivně."

Ručičky nástěnných hodin ukazovaly pět ráno.

Říkalo se, že když se sejdou oni tři, vznikají nádherné věci. Mistrovská díla. Bohužel (nebo snad bohudík?) jediné, co dnes v potemnělém bytě vznikalo, byl zárodek pro ranní kocovinu.

Namjoon někdy před hodinou přišel s úžasným nápadem, že by měli sepsat písničku, když jsou tu tedy spolu. Od té doby střídavě zádumčivě mlčel a nahazoval náhodné verše, jejichž pochybnost rostla úměrně s množstvím zkonzumovaného alkoholu.

„Říkám ti naposledy," povzdechl si Yoongi, „‚běží lesem liška, na hlavu jí spadla šiška' není dobrý text."

„Proč ne?" špulil Namjoon uraženě rty. Zrovna na tento verš byl patřičně hrdý.

„Proč zrovna liška?" vložil se do toho Hoseok.

Yoongi po něm střelil pohledem. „Hoseoku, já tě varuju..."

Ale už bylo pozdě. „Protože o lišce jsme ještě nepsali!" chytil se toho hned Namjoon, a nejstarší z trojice měl co dělat, aby nepraštil hlavou o bar.

„Určitě jsme pro to měli dobrej důvod. Liška je strašná," zakončil.

„Ty jseš strašnej," zahuhlal Namjoon, ale okamžik na to už vymýšlel další. „Fajn," rozhodil smířlivě rukama, „tak co třeba: Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les..."

Odmlčel se, zachichtal se, a pokračoval: „...na okně seděla kočka, a venku štěkal pes."

„Vole, Namjoone," Hoseok protočil oči. „Však to už někdo napsal."

„Aha."

Ticho.

„A byli jsme to aspoň my?"

„Ne."

Yoongi si odfrkl a potřásl hlavou. Sklenice před ním byla už nějakou dobu prázdná, a on se rozhodl, že je nejvyšší čas s tím něco udělat.

Sklouzl z vysoké stoličky a vyrazil do lednice pro další lahev. Jeho dva společníci k němu po pultíku přistrčili své skleničky v jasném gestu. Trochu se zamračil při pohledu na tu Namjoonovu, ale dolil mu i tak.

Naznačil přípitek, a konverzace zase na chvíli utichla.

„Co kdybychom prostě zarapovali abecedu," navrhnul leader po krátké odmlce.

Tanečník nad jeho prohlášením zakroutil hlavou. „Hochu, tobě přeskočilo."

„Ne, ne," nechal se slyšet Namjoon, ruku s poloprázdnou skleničkou zvednutou ve vzduchu. „Necháme Yoongiho, aby ji zarapoval fakt rychle."

„Geniální," přisvědčil Hoseok a usrkl svého soju.

Dosavadní neúspěch Namjoona neodradil od dalšího snažení. Vzdal to až o několik pokusů později, ve chvíli, kdy se zdálo, že konečně přišel na něco skutečně dobrého, dokud mu Yoongi nepřipomněl, že jeho pečlivě odrecitované verše, s jejichž vymýšlením si lámal hlavu přes dvacet minut, jsou ve skutečnosti text jejich debutové písně.

„Tak aspoň vidíš, že jsem dobrej," argumentoval, přestože to nedávalo smysl. Svůj názor však podpořil rukama založenýma na prsou (málem při tom převrhl lahev soju před sebou), tedy měl dle svého názoru nezpochybnitelnou pravdu.

„Tuhle část napsal Hoseok," usadil ho Yoongi, a tanečník se zahihňal.

„Tak ať Hoseok vymyslí něco lepšího, když mu to tak skvěle jde," zabručel Namjoon podrážděně.

Dotyčný se zhoupl na židli a zakomíhal nohama ve vzduchu. „Tak jo. Hm, o čem se teď vlastně zpívá?" zajímal se.

Yoongi pokrčil rameny. „Nevím. Láska, asi. Je léto."

„Zkus něco letního," poradil Namjoon pohotově. Nejstarší po něm vrhl znechucený pohled, ale leader, viditelně nadšený svým uvažováním, si ho naštěstí nevšimnul.

Hoseok se zamyslel: chvíli si nepřítomně poťukával ukazováčkem o bradu, a pak se jeho tvář rozjasnila. Dvěma loky vyprázdnil svou skleničku a odkašlal si.

„Letní láska, to teď fičí..." nadhodil.

„Jsem však single, je to v..."

„Namjoone!" To byl Yoongi.

„No co?" pokrčil leader rameny. „Však v tvé diskografii je hafo hajzlů, a kurev víc, než se prochází po Itaewonu."

„To je něco jinýho," zabručel nejstarší. „Ty máš zrovna co říkat, s tím tvým fuck v každým druhým songu. A vůbec, ‚kurva' se může."

„Jsem však single, je to v kurvě," zanotoval Hoseok. „No ty vole, to bude hit..."

+++

Nejsem si jistá, kdy naposled jsem se u povídky do výzvy takhle moc řehtala, ale tento počin je vážně něco. Miluju tento styl humoru, takže jsem se u povídky cítila jako doma. Navíc když to tak čtu, říkám si, jak realisticky si umím kluky (muže, Nano, muže...!) představit v podobné situaci.

+++

Tak, to jsou všechny příběhy, které se do výzvy sešly. Která se vám líbila nejvíc???