Přeji vám nádherný večer!

Ačkoli jsem myslela, že zvládnu všechny texty přečíst a zhodnotit záhy po uzavření 18. kola, opět jsem se spletla a zjistila jsem, že práce a brigády jsou proti mně. Alespoň volný víkend mi nahrál do karet a (poté, co jsem dva dny hledala cestovní pas po celém bytě) já se mohla pustit do tvoření tohoto článku. 

Povídek se nám tentokráte sešlo krásných devět, což je za poslední dobu snad nejvyšší číslo a já díky tomu zahořela nadějí, že není všem dnům konec, co se výzev týče (ačkoli jsem odhodlaná je dělat, i kdyby se účastnili byť jen dva lidi). Nejspíš chvíli potrvá, než vyberu vítěze, protože si zatím nejsem zcela jistá, a tak si asi vypiju kakao, udělám pár jiných věcí, a mezitím popřemýšlím o vítězi. 

A vy si nyní užijte vaše povídky!

Už od dětství jsem slyšel kostelní zvony. Nic neobvyklého, říkáte si? Ve velkém městě je spoustu kostelů a spoustu kostelních věží s kostelními zvony. Jenže já slyšel kostelní zvony tam, kde žádné kostely nebyly. Ten zvuk nevycházel zvenku, bylo to, jako bych ho slyšel v hlavě, jako když má člověk sluchátka.

Když jsem byl starší, pochopil jsem, jak kostelní zvony fungují a zjistil jsem, že ty moje nefungují. Moje zvony, tak jsem je nazval. Nikdo jiný je neslyšel a já netušil, co to znamená. Proč je slyším? Zvonily často a zvonily dlouho, než jsem pochopil, proč to tak je. Chcete to vědět? Povím vám to. Ale to se musíme vrátit dva roky do minulosti.

„Soobine!" zavolal na mě nejlepší kamarád.

„Čau, kámo," pozdravil jsem, když ke mně přiběhl.

„Co ty tu? Neměls být v Busanu s vašima?" zeptal se mě.

„No jo, včera jsme se vrátili, táta musel do práce, volali mu," protočil jsem očima. Pořád mu volají. Ani si nepamatuju den, kdy by se jeho mobil nerozezvonil.

„Aha," pokýval hlavou, asi mu to jako odpověď stačilo a celý se najednou rozzářil: „Hej děláš něco? Jdeme do kina."

„Proč ne," pokrčil jsem rameny. Stejně jsem neměl co dělat.

„Tak super! Pak chceme ještě na jídlo."

„Ok."

Chvíli jsme šli mlčky a on něco ťukal do mobilu, asi se domlouval s kluky. Pak jsem to uslyšel. Zvuk kostelních zvonů. Nemusel jsem se rozhlédnout, abych věděl, že tady žádný kostel není, znal jsem to tu jako své boty. Ten zvuk šel z mé hlavy. Potřásl jsem jí a promnul si ucho.

„Zas to slyšíš?" zeptal se mě, když si všiml mého výrazu.

„Hm, jo," odpověděl jsem podrážděně. Nenáviděl jsem to. Netušil jsem, proč se to děje a co to má znamenat, ale bylo to hrozné.

„Proč si s tím nezajdeš k ušnímu?" zeptal se.

„K ušnímu se chodí s bolestmi a s pískáním v uších, ne s kostelními zvony, s těmi se chodí ke cvokaři a pardon, ale já cvok nejsem."

„No tak se nečerti no," zašklebil se na mě. Měl jsem chuť ho praštit. Zvuk zvonů se ozval trochu hlasitěji a zazněl ještě několikrát.

„Hej, kámo!" křikl někdo a když jsem vzhlédl, uviděl jsem naše kamarády.

„Čus!" zakřičeli jsme na ně taky.

„Pohněte!" křikli zpátky.

„A jak asi!" zasmál se můj nejlepší kamarád. „Fakt, proč zrovna musíme stát na nejdelší červené na světě?"

„Já to nevymyslel," zamumlal jsem. „Sakra." Ty zvony ne a ne ztichnout.

„Hej, Bine..." řekl najednou.

„Co?"

„Myslím, že taky potřebuju cvokaře."

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Taky slyším zvony," řekl a chvíli jsem si myslel, že si dělá srandu. Tvářil se ale dost vyděšeně.

„Tak hněte se!" křikli na nás kamarádi.

„No však už!" odkřičel a vykročil.

Troubení, brzdy, náraz. Poslední, co jsem viděl, bylo jeho tělo, jak se mění na šmouhu, která rychle letí do strany.

Zemřel sedmnáctého listopadu asi patnáct vteřin poté, co taky uslyšel kostelní zvony. Až později jsem pochopil, proč je slyším. Slyším je pokaždé, když potkám někoho, kdo má brzy zemřít.

+++

Čichám v povídce inspiraci z jedné epizody Death Note, pletu se? Každopádně povídka jako taková se mi líbí, nápad je fajn, ačkoli očekávatelný - líbí se mi zpracování, že má povídka v sobě špetku humoru, přestože pak končí tragicky. Myslím, že u konce je dost poznat, že autorce nezbyl dostatek slov a musela to vtěsnat do limitu. 

Taky oceňuji volbu skupiny, tedy aspoň hádám, že se jedná o TXT, protože jiného Soobina neznám. Začínám si těchto kluků docela všímat, a tak jsem ráda, že si na ně mohu přečíst nějaké povídky, i když jen kratičké prostřednictvím výzvy. Co se týče pravopisu, nemám moc co vytknout, povídka je napsaná dobře a nic moc jí nechybí. Děkuji autorce za účast!!!

AhojJmenuji se Magda a je mi 15 let. Žiji v České Republice. Nemám moc kamarádu. Jsem takovej odstrčenej člověk. Tak jsem rda že můžu alspoň pomáhat lidem. Už je to asi rok co slyším zvuk píšťalky. Slyším ho vždy když jdu a má se něco špatného stát. Většnou se to tyká toho že někdo někoho okrade. Ze začátku jsem nevěděla co mám dělat ale teď už ví. Můžu spoustě lidem pomoc aby je nikdo neokradl. Jednou jsem takhle šla po ulici. Bylo to v Praze ale už si nevspomenu jak se ta ulice jmenuje. Zničeho nic jsem uslyšela zvuk píšťalky. Začala jsem se rozhlížet jestli neuvidí že někdo někomu něco krade ale nikoho jsem neviděla. Za to jsem viděla jak nějaký chlap chce zabít ženu. Chvíli jsem uvažovala co dělat ale nakonec jsem zavolala policii protože s tímhle jsem už nic nemohla udělat. Policie přijela dost rychle. Toho muže co chtěl zabít tu ženu odvezli na policejní stanici. Ještěnež odjeli mi řekli že na policejní stanici mám dorazit co nejdřív. Jelikož po cesťe domů mám policejní stanici tak jsem se tam stavila hned. Na policejní stanici proběhl výslech. Ptali se mě tam na to co jsem viděla. Musela jsem jim vše popsat. Samozřejmě ze jsem jim neřekla nic o tom že slyším zvuk píšťalky vždy když se má něco stát. To by jim přišlo divný. Tak je lepší když to neví. Ten muž dostla doživotí. Jeho jméno si už nepamatuji ala za to ženy jo. Ta se jmenuje Eliška její 20. Od doby co se to satalo si píšeme a dost často se vídáme. Ona je vlastně jediná která ví že slyším zvuk píšťalky. Tohole byla moje nová zkušenost. Od té doby se mi děje časťeji že sliším zvuk píšťalky i v případech něčeho většího než krádeže. A jsem za to ráda protože můžu takhle pomoct více lidem a néjen Elišce Takhle bych ukončila mé vyprávění o tom co se mi děje a co se stalo osudným pro záchranu vice lidí

+++

Překvapilo mě, že hned první dvě poslané povídky měly tak podobný námět. Na povídce mě nejvíc zaujalo, že se odehrává v ČR, a že vlastně není zasazena do k-pop světa. Není to poprvé, ale stává se to tak ojediněle, že je to pokaždé překvapení. Zvuk píšťalky je rozhodně zajímavý námět, a myslím, že by se s ním dalo velmi pěkně pracovat i v nějakém delším díle. 

Co se týče pravopisu, ten docela dost pokulhává, autorka má problém s interpunkcí, chybí ji tečky na konci vět, hodně čárek a povídka má neskutečně moc překlepů. Doporučuji s dílkem příště tolik nespěchat a pořádně si ho po sobě přečíst, určitě pak bude vypadat mnohem lépe. Děkuji autorce za povídku! 

Luhan ten zvuk slýchal každý den od doby, kdy přijel na prázdniny k babičce. Šel z lesa a zněl kouzelně. Byl čistý a tolik jiný od zvuků, které slýchal ve městě. Miloval hudbu od dětství a rád poslouchal muzikanty v klubu, který se nacházel naproti přes ulici. Ale tato hudba byla jiná. Zněla jako flétna, možná píšťalka, a melodie, která zněla v jeho uších, ho k sobě každý den vábila.

„Ale jdi ty," smála se babička s mávnutím ruky, když jí o tom zvuku řekl. „Jediné, co můžeš slyšet tam z lesa, jsou sovy. Ani vlci už tam nejsou, zajíce bys sotva pohledal. Chcípl tam pes, drahoušku."

„Ale- "

„Žádný ale, tam si sedni a sněz si večeři, než ti vystydne. Bože, ty jsi tak hubený, co ti to ta nešťastnice dává jíst? Pohankovou kaši?"

Luhan nad babičkou zavrtěl hlavou. Všechny babičky byly stejné. Většinou nesnášely své snachy a zetě. Babička měla mamku naštěstí ráda, ale i tak pochybovala o jejích kulinářských schopnostech. Luhan vlastně taky. Mamka byla divadelní herečka a na vaření jí moc nebylo.

Toho večera slyšel zvuk opět. Byl jasnější a zdál se být blíže než kdy předtím. Měl pocit, že kdyby se otočil a vyhlédl z okna, na střeše pod ním by našel zdroj toho zvuku. Trochu ho to vyděsilo. Stejně se otočil a vyděsil se ještě víc.

Na střeše pod oknem doopravdy někdo byl. Luhan viděl jenom jeho stín, musel sedět přímo vedle okna. Ale určitě tam byl. Ten zvuk zněl nádherně! Luhan se chtěl podívat, ale příliš se bál.

Chcípl tam pes, drahoušku.

Vzpomněl si Luhan na babiččina slova. Přes den to znělo vtipně, ale teď, když měl někoho za oknem, mu příliš do smíchu nebylo. Vzpomněl si na všechny horory, kdy hlavní postava lezla někam, kam neměla, a o chvíli později ji někdo zabil.

Luhan zíral na okno několik vteřin, než hudba ustala, jako když utne. Stín se ani nepohnul a Luhan měl pocit, že se na něj dívá, i když neměl jak, protože byl za zdí. Málem nedýchal a peřinu si přitáhl k bradě, jako by ho to snad mohlo ochránit.

A pak se stín pohnul a Luhan vykřikl, když se na parapetu objevily bledé prsty. Hned potom uviděl závoj dlouhých vlasů, které vlály v nočním větru a lemovaly mladou klučičí tvář.

Luhan se zděsil, když na něj chlapec zamával a poté naléhavě poklepal na okno. Oči mu stříbřitě svítily a Luhan si byl jistý, že viděl, jak mu ze rtů vyčuhují ostré tesáky. Chlapec zase zaklepal a Luhan kdoví proč šel otevřít okno.

„No konečně! Jsi snad hluchý? Jak dlouho mám ještě hrát?"

„Co..." Luhan na něj zíral. Vážně měl tesáky a svítily mu oči.

„Jsem Chanyeol. Elfodlak. Těší mě. Chceš být moje večeře nebo kamarád?"

„Co..."

„Večeře nebo kamarád?" zopakoval Chanyeol.

„Já... co?!"

„Kamarád," řekl se smíchem Chanyeol. „Na večeři jsi moc blbý, bylo by mi špatně."

„Co?!" Luhan vykřikl.

„Budeme kamarádi!" Chanyeol ho popadl za ruku a vytáhl z okna.

Když babička ráno přišla do pokoje, Luhan byl pryč.

+++

Elfodlak. Já na to asi ani nemám co říct. Povídka je fakt skvělá, baví mě, jak začíná temně a záhadně, a končí naprostým bizárem, u kterého jsem se člověk nestačí divit, co že to těm postavám vychází z úst. Velmi mě těší, že je povídka na EXO, to už se dnes moc nevidí. Navíc Luhan v obsazení - prostě značka ideál.

Po pravopisné stránce jsem na textu neshledala nic špatně, autorka zjevně ví, co dělá. Doufám, že se zapojí i do dalších výzev, případně soutěží. Teď už mohu jen poděkovat za účast! 

Taehyung se po dlouhém dni konečně vrátil domů. Vždy moc rád chodil ven se svými přáteli, ale ten den už byl vyčerpaný a netoužil po ničem jiném, než se natáhnout na měkkou postel.

Z nohou skopal boty a kolem jeho ucha se prohnal něžný vánek. Už sebou ani netrhl, jen si na ucho položil ruku a rozhlédl se. Ne. V bytě byl sám, jako vždycky, když měl pocit, že mu někdo dýchá za krk.

Hnědovlásek se nejistě poškrábal na zátylku a v zápětí zaslechl to, co věděl, že přijde. Tiché tóny smutné písně, jako by někdo hrál na lyru.

Slýchal neznámé melodie už několik měsíců. Když to začalo, myslel si, že jen někdo z jeho sousedů hraje na nástroj, tato teorie se mu však vyvrátila, když melodii začal slýchat všude, kam šel.

Na chvíli zavřel oči a poslouchal. Byl si jistý, že to slyší. Nebyl to výplod jeho fantazie a on si nebyl jistý, jestli ho tento fakt uklidňuje, nebo naopak ještě víc děsí. Jak mohl slyšet něco, co neslyšel nikdo jiný? Něco, co nemělo žádný zdroj?

Melodie utichla a Tae otevřel oči. Znovu se rozhlédl po chodbičce svého bytu, když však nic neviděl, přinutil své nohy k pohybu, aby došel do koupelny a mohl zapadnout do postele.

~

Šílel z toho. Nádherné, leč smutné melodie ho pronásledovaly každý den, slyšel je kdekoliv, kam šel a nikdo, koho se zeptal, je neslyšel. Začal si přiznávat, že má nejspíš problém, což ho donutilo prohledat internet, jestli nezjistí, co by s ním mohlo být špatně.

To mu však nebylo moc platné. Projel spoustu článků, ale všechny psaly jen o hlasech a zvucích, které člověk slyší v hlavě. Nikde nenašel nikoho, kdo by slýchal několik různých melodií stále dokola.

Posadil se do svého křesla a pokusil se vychutnat si teplý čaj po dlouhém dni v práci. Byl rád, že ho na sebe nevylil, když ucítil pohlazení po ramenou a dech u svého ucha. Následná melodie ho z nějakého důvodu nesmírně namíchla.

„Co do hajzlu jsi?" svůj čaj odložil na stůl a mračil se jako čert. „Proč mě furt pronásleduješ? Jdi do prdele! Nechci tě slyšet!"

Zamrkal, když hudba utichla. Rozhlédl se kolem sebe a trhl sebou, když něco znovu zaslechl.

Nebyla to hudba, ale pláč.

Tak tichý, že ho sotva slyšel, ale poprvé za celou dobu svých slyšin věděl, odkud zvuky přicházejí. Když se však přiblížil, vzdalovaly se od něj. Běžel za zvuky do chodby, ale hned na to je slyšel ze svého pokoje. Už se nevzdalovaly, proto opatrně pootevřel dveře a nestačil se divit.

Na jeho posteli seděl v rohu chlapec s blonďatými vlasy a rozkošnými tvářemi, po kterých se koulely slzy. Taehyunga ale zarazila bílá křídla, která držel ochranářsky kolem sebe.

Jakmile ale udělal krok do místnosti, vyhledaly ho uplakané oči a chlapec zmizel.

Od té doby už hudbu neslýchal. Často se přichytil, že v davu hledá onoho blondýnka, nebo se snaží zaslechnout něžné tóny jeho lyry.

Malý, zamilovaný amor na něj dohlížel nadále, přestože příliš vystrašený znovu mu zahrát.

+++

Tato povídka mě opravdu nadchla. Líbí se mi nápad, líbí se mi zpracování. Nápad s amorem byl fakt skvělý, osobně bych něco takového nejspíš nevymyslela. Povídka mě donutila cítit se angažovaně a vynadat Taehyungovi za jeho chování. Na druhou stranu se ale není čemu divit, no. Konec se mi líbí a zároveň nelíbí, přála bych amorovi rozhodně šťastnější konec. 

Pravopis je skvělý, jde poznat, že je autorka zkušená a umí s textem pracovat. Nenašla jsem téměř žádné hrubky nebo překlepy, snad jen úplně pidi chybky, které jsou téměř nepostřehnutelné. Autorce děkuji za účast! 

Nic jako perfektní královský život neexistuje. To totiž není jen o obrovských slavnostních hostinách, blyštivých korunách a špercích a celkově o bohatém životě. Neustálé komandovaní a poroučení dohánělo prince Taehyunga k šílenství. Celý jeho život byl snad jen jako loutkové divadlo kdy on byl loutka a jeho rodiče a dvůr si s ním zahrávali, jak chtěli. Matka se stále rozplývala nad tím, jak je její syn krásný, proto tedy byl i zasnoubený. S princeznou vedlejšího království kvůli spojenectví a proto, že to bylo domluvené už od jeho narození. Ženy se mu však vlastně vůbec nelíbily, sám nevěděl co chtěl. Nikdy nepoznala sebe natož ostatní lidi, když ze zámku vyšel za svůj život asi dvakrát.Taehyung si vždy přál být muzikantem. Miloval hudbu, uměl hrát na klavír, kytaru dokonce i harfu. Jak se dalo ale očekávat, rodiče mu tento sen zatrhli. Jediným útěkem od reality mu byla obrovská královská zahrada hlavně v noci, kdy se mohl procházet za ticha s tichým šuměním potoku a fontán. Momentálně byla noc nejspíš něco okolo půlnoci hvězdy stále na obloze. Rozhlížel se kolem sebe i přesto, že zahradu viděl už několikrát. Ornamenty na trávnících tvořící spirály, vysoké stromy lemující cestičky ze štěrku, potok mezi keři a dvě fontány pyšnící se sochami andělíčků.Začínala zima no princ se procházel jen v bílé tunice a volných kalhotech. Chystal se otočit a jít zase zpět do paláce uslyšel však hudbu. Jeho srdce okamžitě začalo zběsile být z té náhle vlny podivného nadšení. Okamžitě se po zvuku vydal. Housle. Byly to housle. Taehyung si nepamatoval, že by někdo z jeho okolí na housle hrát uměl. Maximálně tak houslisti, objevující se na občasných bálech. Zahradou se linula poměrně smutná melodie. Bylo v ní hodně emocí. Dotyčný musel mít tedy hodně slov na srdci.Netrvalo dlouho a Tae se octl u zdroje té nádherné hudby. Na housle hrál chlapec přibližně v jeho věku. Stál na zábradlí malého mostku, který vedl přes potok. Ze zadu byly vidět jen jeho černé havraní vlasy, oblečení stejné barvy. Ve hraní stále pokračoval vůbec nezaregistroval, že by za ním někdo stál.Náhle ticho oznamovalo konec. Taehyung se roztřeseně nadechl, protože hudba v něm vyvolala emoce. Chlapec na mostku svěsil hlavu a ruce podél těla. Vypadal, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. A očividně ano protože se během několika sekund začal naklánět dopředu. Chystal se skočit do potoka. Ještě že Tae postával tak blízko.Jakmile se chlapec totiž začal naklánět, rozběhl se za ním. Už se zdálo, že to nestihne, avšak stihl chytnout černovlasého za ruku a podíval se mu do očí. Byl to Jungkook - královský zahradník. V očích se mu zračily tytéž emoce, které dával do své skladby. A jak se tak na sebe dívali něco Taehyungovi říkalo, že tohle byl osud a že teprve teď začne pořádně žít.

+++

Další skvostný příběh s překvapivým nápadem. Zasadit dílo do minulosti - skvělá volba. Období králů je fajn, ráda takové věci čtu. Povídka je opravdu miloučká, líbí se mi postavy i předmět zvuku, který hlavní postava slyší. Konec povídky je taky povedený, líbí se mi, že je to v podstatě otevřené a to, co se stalo dál, už nevíme. Mohla by z toho být opravdu zajímavá delší povídka!

Pravopis je uspokojivý, snad jen pár čárek chybělo, ale to není nic závažného. Povídka nemá žádné výrazné hrubky, čehož si opravdu velmi cením, obzvláště na wattpadu. Autorce tímto děkuji za účast a těším se na její další tvorbu v jiných projektech! 

Domem se linula melancholická melodie.

Yoongi ji slyšel ten týden teprve podruhé a už si musel vyčerpaně povzdechnout. Cigaretu dosud svíranou mezi prsty uhasil o zábradlí balkónu, vhodil ji do květináče plného vody, načež se s rukama vraženýma v kapsách vydal opět schovat do vlastního bytu. Okamžitě sáhl pro sluchátka, zapnul náhodného interpreta a snažil se vytěsnit ten tesklivý zvuk, který jako by mu ťal přímo do masa.

Nemohl očekávat, že nebude slýchat hudbu v bytovém domě, ve kterém byli podnájemníci téměř výhradně studenti konzervatoře. Přirozeně. Ovšem, nebyl docela připravený na poslouchání částí duetu, které cvičil mladík v bytě přímo pod ním. Tenké stěny propouštěly zvuk přespříliš ochotně.

A tak se skladba rozeznívala domem do konce týdne.

Při prvních tónech vždy jen nakrčil obočí, téměř jako by je považoval za osobní útok. Naposledy potáhl z cigarety, uhasil ji o zábradlí, vhodil do květináče s vodou a zalezl do bytu, který mu byl bezpečným místem. Teplá deka, šálek čaje a sluchátka na uších mu poskytly doupě, do kterého se mohl schovat před poplašenou realitou. Před problémy, které mu tato realita nadělila. A hlavně před řešeními, která by musel hledat.

Melodie se táhla domem i po zbytek měsíce.

Jako nářek osamělého člověka, který sahal Yoongimu po nohou a snažil se ho stáhnout k sobě. Odolávat tomu volání bylo stále těžší. Jeho pohled nejednou zabloudil k futrálu zastrčenému mezi skříní a zdí, zatímco mu do pozadí plakala viola, jejíž struny rozezníval student v bytě pod ním.

V hrudi se mu rozlézal sžíravý pocit, rána ještě příliš čerstvá na to, aby vytahoval stehy a pokoušel se najít nový směr v životě. Jeho naděje, jeho přání, obojí bylo rozdrceno teprve nedávno. A tak jen zavřel oči, potáhl z cigarety, a poslouchal srdceryvný projev mladého hudebníka.

Viola plakala nadále.

Bylo na čase setřít její slzy smutku, počkat, až ji majitel láskyplně pohladí po strunách, a pak k ní přidat hlas nástroje, který se dosud musel schovávat vedle skříně. Yoongimu hlasitě bušilo srdce, když si sedal před stojan na noty, po týdnech sevřel smyčec v ruce a opřel o sebe tíhu toho přenádherného violoncella.

Pak jen čekal. Čekal, než dozněl táhlý tón violy, pak pauza, jeden, dva, tři...

A tažením smyčce po strunách rozezněl hlubší hlas, jako vyplněný slib, jako očekávanou odpověď osamělé viole. Promlouval nejdřív tiše a později přidal na síle, jak se měnil jeho důraz, jeho význam. Čtyřdobý tón, pauza, jeden, dva, tři...

Odpovědi se nedočkal. Otevřel oči, téměř omámeně se zahleděl na stojan s notami a zamrkal, zahlcený neočekávanou tíhou toho dusivého ticha.

To přerušilo až klepání na dveře.

Zvedl se, roztřesenýma rukama opatrně opřel violoncello a vydal se ke dveřím. Dal si jen vteřinku na sebrání odvahy, než otevřel a pohlédl na mladíka s notami vraženými v podpaží, violou v jedné ruce a smyčcem v druhé. Díval se na něj s nadějí planoucí v očích.

Nadechl se k otázce, ale Yoongi ho pokynem ruky zastavil.

Nemusel říkat jediné slovo, aby ho pozval dál.

+++

Tato povídka je jedním slovem úchvatná. Hltala jsem každé její slovo a vnímala tu melancholickou atmosféru, jako bych tam byla s nimi. Navíc autorka použila hudební nástroje, které miluju, což si velmi cením. Neskutečně moc se mi líbí myšlenka povídky, miluju její zpracování i výběr protagonistu. 

K pravopisu snad ani nemám co říct, autorka má dlouholetou praxi a dokáže s textem pracovat geniálně. Cokoli od ní číst je vždy radost po všech stránkách, a já doufám, že se bude těchto projektů účastnit co nejdéle. Děkuji moc za povídku!

 Tiše jsem ležel ve své posteli a snažil se zaposlouchat do vnitřního hlasu. Dlouho dobu se mi neozval, vždycky se ozýval ve chvílích, kdy si myslel, že podle sebe dělám všechno špatně. Jako v den, kdy jsem stál mezi osmi kluky a poslouchal jejich krásný hlas. V tu chvíli mi můj vnitřní hlas říkal: "Vzdej to, nemá to cenu." Nechtěl jsem to vzdát, o tom žádná, ale bál jsem se neúspěchu.

Nebo ve chvíli, kdy Woojin odešel a já zůstal sám na celou skupinu. Uvnitř mě se ozval znovu hlas: "Vzdej to, nemá to cenu." Vzdal bych to, kdybych neměl kolem sebe kluky, kteří mě podrželi.

Dnes jsem jen tak seděl a koukal z okna do tmy, které pohlcovalo město. Napadlo mě, že jsem tuhle větu svého vnitřního hlasu slyšel tolikrát za svůj život, že mi vlastně napadalo, proč jsem to nikdy nevzdal? Nevěřil jsem sám sobě, nebo tomu vnitřnímu hlasu? Bylo to tím, že jsem měl kolem sebe přátele, kteří mě milovali? Proč ho teď neslyším? Když jsem věděl, že jsem špatný leader, slyšel jsem ho - "Vzdej to, nemá to cenu." Nebo když vyhodili Hyunjina, též jsem zaslechl ten hlas: "Vzdej to, nemá to cenu." Chtěl jsem to tolikrát vzdát, ale nikdo mě nenechal, bylo to naopak správně?

Opatrně jsem otevřel okno a posadil se na parapet. Mlčky jsem svěsil nohy z okna a s neutrálním hlasem jsem sledoval dáli před sebou, s malými tečkami na obloze. Hvězdy svítili slabě a já pohledem kmitl k prázdnotě pod mými nohami. Jaký to je vlastně padat delší dobu a pak dopadnout na zem? Bolí to hodně, nebo mě to stihne zabít ihned, když dopadnu? Zhluboka jsem se nadechl mrazivého vzduchu a trošku více se pošoupnul po parapetu. Seděl jsem na menším kousku a pohnout se více dopředu by znamenal pád. Ve chvíli, když jsem se zapřel rukama o okno, abych se pošoupnul zpět, jsem zaslechl zpět svůj vnitřní hlas:" Vzdej to, nemá to cenu."

+++

Musím říct, že u této povídky se mi neskutečně líbí ten konec a to, kam povídka nakonec směřovala a jaký vzkaz v sobě nesla. Autorka pojala zadání vskutku úchvatným způsobem, a na to, jak je ten nápad sám o sobě prostý, je celkový výsledek fakt skvělý. 

Co se týče pravopisu, možná bych se podívala trochu na zápis přímé řeči a celkově na odstavce, které jsou fakt důležité, a to i k navození správné atmosféry. Jinak jsem v textu nenašla žádné výrazné chyby, takže za mě super. Děkuji autorce za účast!

Nový student postával uprostřed schodů a bezradně se rozhlížel kolem. Pátral po kabinetu tělocviku, a nikdo mu neporadil víc než „dole v 04". Rozešel jsem se k němu a nabídl se, že ho tam zavedu. Zničehonic jsem v pravém uchu zaslechl podivné pípání. On se představil jako Jimin a já jako Chan.

Ukázal jsem mu, že musí projít místností na konci chodby a až za ní že je, co hledá. On mi několikrát poděkoval a poplácal mě po rameni.

Když jsme se rozloučili, krátké pípání ustalo, ale znovu jsem ho v průběhu dalšího týdne slyšel hned několikrát – ovšem jen ve škole, občas třeba o hodině.

„Dobrý den," ozvalo se ode dveří a do třídy nakoukl kluk, kterému jsem pár dní zpět pomáhal najít kabinet. Opět mi v pravém uchu znělo tiché pískání.

„Mohla byste pustit Bang Christophera k řediteli?" poprosil profesorku a já se udiveně zvedl a následoval ho.

„Byl profesor Kim v kabinetě?" nadhodil jsem a on se na mě na chvíli zadíval, a dokonce zastavil.

„Ah, to jsi ty?" rozvzpomněl se a se stáhnutým obočím pokračoval v cestě ke staré počítačové místnosti, kde už toho moc nezbylo. Zamknul za námi, což mě vyděsilo.

„Řekni mi, co víš o svým tátovi?" neprodleně ke mně pohodil hlavou a opřel se o stěnu. Vůbec jsem nechápal, co se děje, a neustávající pípání mi lezlo na nervy.

Pověděl jsem mu, že nás s mamkou otec opustil, když mi bylo pár měsíců, a že mi po něm zbyla akorát náušnice, již jsem nosil na pravém uchu. Dodal jsem, že prý měl tajnou práci, ale že víc nevím. Byl pro mne mužem, který zmizel dřív, než jsem ho poznal, což jsem též vyslovil nahlas.

„Umřel," zamumlal Jimin a já povytáhl obočí. Jak to asi může vědět?

„Sakra," prohrábl si vlasy a podíval se na mě, „tvůj táta něco hodně zkazil a já mám příkaz vypátrat všechny blízké členy jeho rodiny a zbavit se jich kvůli únikům informací. Myslel jsem, že mu tady bude příbuznej nějakej profesor, ale ne ty. Vůbec nic nevíš a ještě seš nevinnej a roztomilej." Zamrkal jsem na něj a pokusil se poslední poznámku přejít bez narudlých tváří. Byl jsem z toho všeho úplně mimo. Jimin si mě nevšímal a jen se za horečnatého přemýšlení kousal do rtu.

„Nemůžou to zjistit," zavrtěl si pro sebe hlavou, „stopy jsou snadno maskovatelné, tvůj táta vás ukryl dobře. Můžu tě zatajit. Nepřijdou na to." Sledoval jsem ho a nevěděl, co víc od něj ještě čekat.

„Neslyšíš teď něco divnýho?" zeptal se najednou a já mu odvětil, že mi poslední dobou leda pípá něco v pravém uchu.

„Tu náušnici znám. Spouští se, když v okolí detekuje lokační zařízení našich agentů. Když to uslyšíš ještě někdy, jdi hned radši pryč, jo?" poradil mi bez dalšího vysvětlení. Zmateně jsem zakýval hlavou. Semkl rty, rozcuchal mi vlasy, rozloučil se a odešel.

Od té doby jsem Jimina nikdy nespatřil, a ač jsem bez náušnice nikam nešel, pípání jsem nezaslechl ani jedinkrát...

+++

Velmi originální nápad, to rozhodně nemohu popřít. Povídka se od ostatních hodně liší a docela mezi nimi námětem vyčnívá. Což je ale jenom dobře! Líbí se mi nápad s náušnicí a rozhodně bych se nezlobila, kdybych něco takového viděla v nějaké delší propracovanější povídce, kde by trvalo mnohem déle, než by chlapec zjistil, co a proč slyší. 

Po pravopisné stránce nemám moc co vytknout, povídka je napsaná pěkně, nenašla jsem v ní žádné větší prohřešky, takže skvělý. Rozhodně budu ráda, pokud se autorka bude účastnit i dalších projektů. 

„Subine?"

Taehyeonovo volání k němu doléhalo jen slabě zpoza dveří pokoje, ale Subina překvapilo už jen to, že se ozývá.

Začalo to nevinně. Subin se spokojeně povaloval na gauči. Yeonjun seděl usazený na opěradle pohovky, Beomgyu se stulil Subinovi u nohou, a Kai se neostýchal a rozvalil se mu přímo na hrudi jako přerostlá kočka.

Bylo mu dobře.

Tedy než přišel Taehyeon.

Blonďák přelétl celou jejich sestavu pohledem a pak se na něj zamračil.

„Dík, že mi držíš místo."

Normálně si z Taehyeonova vyjadřování nic nedělal – svým způsobem to byl projev smyslu pro humor. Dnes na to ale neměl náladu.

„Dej si odchod."

„Nenapadlo tě, že bych třeba taky chtěl tvou drahocennou pozornost?"

„To teda nenapadlo," odvětil stejným uštěpačným tónem. „Když si o ni jaktěživ neřekneš."

Taehyeonův výraz na okamžik povolil a vzápětí zase ztvrdl.

„Fajn," zamumlal a odšoural se pryč. Zbytek večera strávil zavřený ve svém a Kaiově pokoji.

Od toho incidentu uplynuly tři dny, a pořád se spolu nebavili. Teď však vstal z postele a otevřel dveře.

„Co je?" křikl do prostoru.

Když odpověď nepřicházela, zavolal: „Taehyeone?"

Nic.

Asi se mu něco zdálo.

Hodil sebou zpátky na postel, a na celou tuhle událost zapomněl.

Do té doby, než se ten zvuk ozval znovu.

„Subine?"

Tentokrát vařil. Volání přicházelo odněkud za jeho zády. Otočil se od hořáku, vařečku v pohotovosti.

„Subine?"

Podruhé ho zaslechl z chodby. Ztlumil vařič a pomalými kroky přešel přeplněnou místnost až ke vstupu do bytu. Přiblížil se až ke věšákům s oblečením, popadl zatáhl za ně, a...

Prázdno.

„Hledáš něco?" Kai se k němu nepozorovaně připlížil a zvědavě mu nakukoval přes rameno.

„Neviděl jsi Taehyeona?"

„Šel do studia."

Nedůvěřivě nadzvedl jedno obočí.

„Fakt," dušoval se Kai. „Už ráno, hyeong."

Přikývl, připravený mu uvěřit. A jeho jméno opět zaznělo do ticha.

„Subine?"

Popadl Kaie za ramena. „Slyšels to?"

Maknae sebou trhl, polekaný náhlým pohybem. „Slyšel... co?" ptal se opatrně.

„Subine?"

Pustil Kaie i vařečku, a sprintem vyrazil za tím zvukem.

„Subine?" ozvalo se z opačného směru.

„To není vtipné, Taehyeone!"

„Co není vtipné, Subine?"

Otočil se na podpatku a tam, přímo před ním, stál majitel onoho hlasu.

„Ty..." zarazil se, protože vlastně netušil, co chce říct.

Taehyeon se opíral o zeď, světlé vlasy rozfoukané větrem, ruce v kapsách bundy. Tmavé oči zavrtával do Subina. Rty pomalu roztahoval do úsměvu.

„Máš už dost pozornosti?"

Původně chtěl, aby to vyznělo ublíženě, ale do hlasu se mu vetřela stopa pobavení.

Subin nad ním jen zavrtěl hlavou.

„Pojď sem, ty idiote," povzdechl si, a vtáhl ho do objetí.

„Ah, hyeong. No tak..."

Nedbal chabých protestů a přitáhl si menšího blíž. Za jeho zády kývl směrem ke Kaiovi, který je pozoroval z chodby. Maknae mu ukázal zdvižené palce a tiše se vytratil.

Nevěděl, jak se to stalo, ale když se později ocitli na pohovce, a Taehyeonův dech ho hřál na kůži na krku, strčil mu Subin špičkou nosu do brady a zeptal se:

„Taky už máš dost pozornosti?"

„Ujde to."

Teď byla řada na něm, aby zamumlal: „Fajn."

Bylo jim dobře.

+++

TXT povídka! Co víc si přát! Hodně se mi líbí atmosféra, kterou povídka má, líbí se mi i rozhovory mezi kluky, které působí zcela přirozeně. Celkově se to hezky čte a zahřeje to u srdce spolu s kakaem, které by si k tomu člověk rozhodně měl dát. Mám ráda tento typ povídek, a tuhle jsem si rozhodně užila.

Pravopis snad ani nemá cenu komentovat, autorka je opravdu skvělá a zkušená, takže texty od ní jsou radost číst. Myslím, že tato povídka je krásně sladkou tečkou za 18. kolem výzev, a já mohu jen poděkovat za účast a říct, že se těším na další povídky v budoucích projektech!