Přeji vám nádherný den! 

Konečně jsem si našla chvíli času na to, abych dočetla všechny texty a vyhodnotila je. Do sedmnáctého kola mi poslalo povídky šest lidí, což je skvělý počet! Všechny povídky jsem si užila a opět musím podotknout, že mě neskutečně fascinuje, jak moc fantazie máte. Teď ale k povídkám!

Psal se rok 2317, když se poprvé objevil. V zapadlém městečku, kde přežívali chudí lidé doslova ze dne na den, byl z chlapce, který jako by žil ve všech časech naráz, nemalý poprask. Nikdo nevěděl, odkud přišel, a on se odpovědí na otázky o svém životě zdržel. Snědí lidé, opálení nemilosrdným sluncem těchto krajů, bezostyšně hádali, že kořeny bledého mladíka sahají až do Asie, nikdo to však nedokázal říct přesně.

Zprávy o zvláštním klukovi, který o své maličkosti prozradil jen to, že se jmenuje Yoongi, se dostaly do celého světa. Žádná země se k nalezenci nehlásila, ale z mnohých se o odhadem osmnáctiletého tmavovláska přijeli poprat novináři. Proč? Podle některých to byl sám Bůh, podle jiných přišel z budoucnosti. Byl to totiž střed veškerého vědění vesmíru, znal všechno a všechny. Neexistovalo nic, co by nevyřešil, nechápal, nebo nedokázal popsat. Mluvil dokonale všemi jazyky světa a uhodnout nepředvídatelnou budoucnost mu nedělalo nejmenší problém.

Sám se však svým darem z nebes nijak zvlášť nezaobíral. Zajímala ho tou dobou jen jedna jediná věc. Láska. Tu totiž nestačí znát, tu musí člověk zažít na vlastní kůži. A on si usmyslel, že je na čase obětovat pohodlí pro vzrušení. Jeho mozek tvrdil, že je na světě několik způsobů, jak na chvíli zahodit všechny znalosti světa. Každý z nich byl ale podmiňován buď romantickými city, nebo ublížením na zdraví. Gi se tedy rozhodl pro první variantu a vyšel na světlo, aby zkusil štěstí právě u jednoho vybraného mladíka.

„Můžeš u mě zůstat," pokrčil rameny Jimin a pokračoval v trhání citrusů. Yoongi ho požádal o úkryt před médii, přestože s jistotou věděl, že si ho najdou. Nevadilo mu to, dokázal si s lidmi hrát, vždyť měl jejich slabiny přímo před očima. Na světě nebylo nic, s čím by si neporadil.

„Odkud jsi?" ptal se Jimin u večeře svého hosta, který ho svým chladným přístupem mírně zarážel. Nevykazoval téměř žádné známky lidských vlastností, jako by v něm nic nevzbuzovalo ani ty nejmenší pocity. A přesně tak to i bylo – co by v něm také mělo vzbuzovat pocity, když všechno už věděl?

„Promiň, to ti nemůžu říct," bez mrknutí oka řekl Yoongi a pokračoval v jezení. Nepotřeboval mluvit víc, než bylo nutné.

„Vypadáš jako Asiat. Já jsem z Koreje, takže máme podobný původ," nenechal se odbít Jimin. Dál mluvil a nehleděl příliš na to, že na žádný podnět ke konverzaci nedostal zrovna plnohodnotnou odezvu. Yoongi mu věnoval jen tolik slov, kolik stačilo na to, aby ho od sebe neodradil. „Slyšel jsem, že prý víš úplně všechno, je to pravda? Přemýšlíš celé dny o smyslu života? Vadí ti, když je někdo hloupý? Já si myslím, že nejsem zrovna nejchytřejší."

„Je to pravda," připustil Gi a chopil se prázdných talířů, aby mladšímu pomohl s úklidem, „Ale o smyslu života nepřemýšlím. Mezi mnou a nejhloupějším člověkem tohohle světa je právě ta nejtenčí hranice, protože ani jeden nemáme o čem přemýšlet." Jimin se nad poznámku na chvíli pozastavil, než mu došlo, co přesně tím jeho spolubydlící na dobu neurčitou myslí. To bylo poprvé, co Jimin poznal, s kým má tu čest. A rozhodně to nebylo naposled. Yoongi se držel svých smyslů a krůček po krůčku se s ním sbližoval. A vždycky přesně věděl, jak na tom je. Lehčí už to být nemohlo. Přesně rok poté, co se poprvé setkali, seděli na lavičce pod jedním ze stromů, kde mladší tehdy trhal čerstvé ovoce, a povídali si. A pak se najednou Jimin nahnul a přitiskl své rty k Yoongiho.

Zezačátku Gi vnímal jen dotek jako takový, ale jeho informacemi přeplněný vesmír se v jeden moment celý otočil naruby a ukázal svou jednoduchou stránku. Na chvíli byl jeho majitel ten nejnormálnější puberťák planety, který cítil svou první lásku. Jediné, na co myslel, byl Jimin. Jeho ruka na Yoongiho tváři, jeho rty, ale i jeho samotná přítomnost.

A pak polibek skončil a s ním i nádherné opojení. Jimin složil ruce do klína a sklopil hlavu, aby zakryl ruměnec. Po chvíli ticha se omluvil a tiše odešel. Yoongiho hlava znovu ztěžkla pod náporem vědění, ale po všech těch letech se v ní objevilo něco nového a nečekaného. Něco, nad čím nejchytřejší kluk světa mohl a musel přemítat, a co mu nedalo spát. A od tohoto momentu už nepochyboval, že existuje něco, co nechápe a čemu nerozumí. Čím víc lásky s Jiminem zažil, tím snáz nacházel sám sebe a hranice svých vědomostí. Našel krásu vášně nejen ve vztahu, ale i v životě. 

+++

Když jsem začala povídku číst, vyskočila mi v hlavě velká blikající kontrolka "Doctor!". Postupně ze mě tato myšlenka opadla. Hodně se mi líbí nápad, který si autorka vybrala, a musím říct, že i zpracování se mi hodně líbilo. Příběh, ačkoli krátký, je krásně celistvý, nic mu nechybí a opravdu dobře se čte. Jsem ráda, že se autorka nepokoušela dostat do tak kratičké povídky drama, přestože některé pasáže si o to vyloženě říkají. 

Po pravopisné stránce mohu text jen vyzvednout, je opravdu kvalitně napsaný a nemám mu co vytknout. Na autorce je znát, že v psaní si je docela jistá a že ví, jak s textem pracovat tak, aby zněl opravdu dobře. Moc děkuji za účast!!!

Psal se rok 2317, když se poprvé objevily.

Nebe bez mráčku proťaly inkoustově černé záblesky a údolím se rozezněl vřískavý zvuk. Jako kdyby někdo vařil vodu ve staré rychlovarné konvici, zapomněl ji na plotně a nechal její vřískot rozeznít okolím. Lidé se ve strachu krčili ve svých domovech, zmatení jevem, který neznali, a nikdy předtím se na Zemi nevyskytl. Trvalo celý den, než vyšlo prohlášení Představeného města, že žádné nebezpečí nehrozilo a občané mohli pokračovat se svými denními činnostmi, jako kdyby se vůbec nic nepřihodilo.

Nikdo tomu nevěřil, nikdo nebyl uklidněn, nikdo se necítil, jako by byla neznámá hrozba zažehnána. Nikdo se nedokázal podívat ven z domu na znovu čisté nebe a s pokrčením ramen začít pracovat, nakupovat, hrát si. Obyvatelé zůstali schovaní dlouhé dny, dokud jejich strach postupně neodezněl a oni se odhodlali vykročit ven.

Yoongi navštívil městečko v dobu, kdy už občané neznámý jev přešli, ulice se hemžily lidmi a skoro to působilo, jako kdyby se nic bizarního vlastně nepřihodilo. Občané města pro vlastní klid odmítali vůbec uznat, že se něco takového přihodilo, a nikdo si nepřál o neznámém jevu mluvit.

Což byl pro Yoongiho značný problém. Přijel sem, aby situaci prozkoumal, vyzpovídal svědky – a to se nedělalo snadno, když s ním o problematice všichni odmítali hovořit. Když se pokusil zeptat, většinou sebou daný člověk jen cukl, nervózně se zasmál a co nejrychleji se pokusil dialogu uniknout výmluvami na přílišnou pracovní vytíženost.

Bylo to k zbláznění. Neexistovaly žádné orgány, které by jev oficiálně vyšetřily, neměl ani nikoho, kdo by za ním stál a finančně ho podpořil. Vše dělal jako dobrovolník na vlastní pěst, jen aby tomuhle zatracenému, polorozpadlému světu zkusil trochu pomoct.

Postupně to ale začínal vzdávat. Místo práce trávil poslední dva dny v kavárně, kde vypil minimálně tři šálky kávy, a snažil se alespoň vymyslet způsob, jak někoho přimět mluvit. Jeho další problém se totiž ukázal brzy po tom prvním – město nebylo zrovna velké a drby o tom, že se zde vyskytl a pokoušel se s místními mluvit, se donesly už k většině obyvatel. Když se tedy snažil zapříst rozhovor, lidé se ihned omlouvali a co nejrychleji se vzdálili, jen aby mu nemuseli odpovídat.

Nastal tedy třetí den bezduchého posedávání v kavárně. V notebooku si pouštěl jeden z mála záznamů, které jev zachytily. Věděl moc dobře, o co se jednalo, jen neměl ponětí, jak se to mohlo přihodit na Zemi. Podle všeho neměla Země vhodné podmínky pro bouře takového typu, na rozdíl od jiných planet, na kterých podobný fenomén již pozoroval.

Veexir mu to potvrdil ihned poté, co k němu byl záznam doručen. Jeho původním jazykem byl jev nazván Vertx a dal by se popsat jako obrácená bouře. Místo světelných blesků na tmavém nebi se na obloze bez obláčků objevovaly černočerné záblesky. Vysoké vřeštění, které nastalo pár minut po jejich zmizení, by se dalo označit za opak hluboce znějících hromů.

„Hej," vytrhl ho ze zamyšlení tichý hlas a on se zmateně rozhlédl kolem. Od vedlejšího stolu na něj zíral hnědovlasý mladík, možná jen o pár let mladší, než byl on sám. Když na něj upřel zrak, pokynul mu, aby se naklonil blíž. „Vy jste tu kvůli těm černým bleskům, že jo?"

Yoongi neměl zrovna důvod to popírat, a tak jednoduše kývl.

„Pojďte za mnou," vyzval ho mladík a zvedl se, během několika sekund zmizel ve dveřích vedoucích na toalety. Yoongi tím směrem chvíli koukal, než nechal zmizet notebook a vydal se za ním. Za dveřmi ho zprava popadla silná ruka a vtáhla ho do prostoru pro skladování čistících pomůcek.

„Takže?" ozval se nakonec jako první a změřil si hnědovlasého mladíka od hlavy k patě, jak jen to tedy v úzkém prostoru šlo. „Máš něco, co mi k tomu můžeš říct?"

„Pro začátek, nejsem ze Země," začal a v jeho očích se na chvíli objevila barva tekutého zlata. „Na mojí planetě se tohle děje běžně, ale... je divný, že se to odehrává tady."

Starší muž si povzdechl a promnul si spánky. „No nepovídej, na to jsem určitě ještě nepřišel..." zamumlal si spíš sám pro sebe.

Mladík jeho poznámku zjevně ignoroval. „Způsobují to látky, které jsou pro typ planety, jako je ta moje, hodně specifické, ale na Zemi se nacházet nemají... víte, co to znamená?"

Yoongi povytáhl obočí. „Že se najednou na Zemi vyskytly...?"

„Zjevně," protočil očima hnědovlásek a nadechl se. „Znamená to, že se obsah atmosféry pomalu mění. A není zaručené, že se budou lidské schopnosti měnit společně s ním..."

„Chceš říct, že tu vychcípáme?"

Na to reagoval mladík hlasitým smíchem. „Hm. Dost možná."

+++

Čím dál víc si uvědomuju, jak moc mě láká sci-fi tématika. Nejspíš i proto je sedmnácté téma takové, jaké je. Opět chválím autorku za nápad i za zpracování. Povídka v sobě má hodně atraktivní tajemno a nutí čtenáře číst dál a dozvědět se víc. Povídka místy působí trošku uspěchaně, nicméně to je samozřejmě "vina" limitu slov, které mohou autoři použít. Když od toho odhlédnu, nezbývá mi než povídku chválit a poznamenat, že ZASE bych uvítala delší verzi tohoto příběhu. Ale to už je ve výzvách jakýsi standart. 

Velké plus za zakončení povídky. I když to je vlastně hodně děsivý konec (haha), rozesmál mě. Asi mám fakt hrozný smysl pro humor. Děkuji za účast!

Psal se rok 2317 když se poprvé objevila na našem ostrově žena. Byl to v té době zázrak. Ženy vládli světu a muži se stali otroky. Uspokojovali ženy a vyvoleni muži sloužili k vytvoření nových a silných potomků. Byla to doba těžká, protože prakticky z nás byli děvkaři, proto se hodně mužů odvážilo utéct, což se většině povedlo.

Proto byl zázrak, kdy se po 100 letech podařilo jedné ženě, dostat se na náš ostrov.

Jenomže doba byla už jiná a i my muži, jsme mohli mít děti, tedy jenom ty, co se stali pokusnými králíky. Takže se podařilo jedné rodině složených jenom z mužů plodit další členy. Je vskutku zajímavé, že se rodili jenom další muži, proto byl zázrak, když jsme spatřili ženu. Vypadala jinak. Taky musela podstoupit nějaké pokusy, ale nám to bylo jedno. V tu dobu se hodně mužů dvořilo oné ženě, ale byla bohužel vybíravá, nakonec se vybrala vůdce ostrova a měli spolu asi pět dětí, z toho krom jednoho kluka, samé holky.

Vlastně kluk jim vyšel jako poslední a žena při porodu zemřela. Vůdce měl radost, že má aspoň následníka.

Když synu, jehož otec byl velitelem ostrova, bylo pět, narodil jsem se já dvěma mužům. Moje dětství bylo zvláštní, dlouho mi trvalo se přizpůsobit životu, protože to bylo těžké.

Nakonec ve svých sedmnácti letech jsem konečně všemu porozuměl, hlavně sám sobě. Měl jsem své dny, nebylo to jako u žen, u mě to trvalo tak tři dny. Tři dny, kdy jsem musel být uvězněn v jeskyni, kde mi třikrát denně nosili jídlo a pití. Bylo to strašné. Hlavně ta bolest a modročerná tekutina, která ze mě vytékala. Hlavně mě bolela prsa, která samozřejmě nebyla velká jako ta ženská, ale pořád nevypadala jako ta mužská.

Samozřejmě mě moji rodiče připravili na vše a když mi bylo osmnáct, vzal jsem si syna náčelníka. Byl to nedobrovolný svazek.

Svatba vypadala tak, že jsme oba byli oděný do svátečních tunik. Mě ke svátečnímu ohni přivedl otec, kde mě předal muži, který se stane mým mužem. Velitel naše zápěstí svázal lianou a začal odříkávat zvláštní slova. Nakonec se ceremoniál uzavřel svlečení do naha a vstup do jezírka, kde jsme poprvé spolu zažili sex. Samozřejmě, před zraky všech to bylo divné, ale prý to byla tradice. Ta voda byla vzácná a říkalo se, že vždy po ní člověk může počat dítě.

Proto se to pravděpodobně stalo tradicí. Nakonec jsme se po tom všem dostali do našeho společného domu, který se nacházel v korunách stromů, kvůli povodni.

Mým úkolem teď bylo, starat se o domácnost a sběr jídla. Než jsme zjistili, že se nám podařilo stvořit dítě.

To jsem byl nakonec omezen prací, protože to byl na našem ostrově zázrak.

Nejhorší byl porod. Na rozdíl od žen, to máme komplikovanější.

Byl jsem odveden do jeskyně na vršku hory k porodní bábě. Tedy spíše k porodnímu dědkovi, který měl svůj proces k narození dítěte.

Nejdříve vám připravil hostinu, která byla důležitá a zdravá, kvůli mléku. Poté jste měli koupel v jezírku, které se nacházelo kousek od sopky. Nakonec tam vás čekal porod. Hned po něm, jste museli sníst svojí placentu a po denním odpočinku hned zase zpět domů.

Nesnášel jsem ty tradice a procesy. Vlastně ani můj muž, protože po čtvrtém dítěti, jsem to už nezvládal. Takže nakonec se setkal s vedoucí ženou země, která byla kousek od nás.

Byli jsme po dlouhé době přizváni do země, kde nás přijali a nemuseli trpět na tom ostrově.

Muži byli stejně brány jako ženy. Měli všichni stejná práva a nikdo neřešil orientaci. Hlavně jsme nemuseli už podstupovat ty zvláštní tradice, co na ostrově.

Bylo neuvěřitelné, že vlastně podle mých rodičů trvala tohle usmíření přes dvě stě let.

Dvě stě let trvalo, než jsme dosáhli svobody a rovnováhy.

+++

Když jsem četla tuto povídku, napadlo mě jediné, a to, že bych si tento příběh dokázala představit mnohem delší a propracovanější, dokonce jako tištěnou knihu. Autorka dokázala do opravdu kratičkého textu vložit neskutečné množství informací a přijde mi, že každá jedna má potenciál k rozvedení myšlenky. Myslím si, že jako plnohodnotný příběh (kniha), by byl tento nápad dost úspěšný, především kdyby byl opředen nějakými legendami, silnou (charakterově) hlavní postavou a nějakým tím popisem prostředí (okolí, domků, zvířat...). 

Musím říct, že se mi nápad opravdu líbí, přestože působí trochu chaoticky a "přecpaně" tím, jak ho autorka musela napasovat do předem určeného počtu slov. Děkuji moc za účast!!!

Psal se rok 2317, když se poprvé objevili.

Když sestoupili z nebes a stanuli na povrchu Země, svět měl ještě tu drzost rozhlašovat, že se jedná o požehnání. Mluvilo se o technickém pokroku. O mezihvězdném cestování, o revoluci vědních oborů. O novém vývojovém stádiu lidské rasy. Ještě v momentě, kdy vystupovali z mateřské lodi, je hlasatelka na obrazovkách přenosných telekomunikátorů přesvědčovala, že tohle je ono – tohle je okamžik, který vejde do dějin.

Na to všechno Subin vzpomínal, zatímco shrbený seděl na špinavé podlaze jednopodlažního domu, rukama si objímal kolena, a pozoroval, jak jeho svět za okny zachvacují plameny.

Do hajzlu s dějinami, pomyslel si.

Jeho matka by ho nepochybně pokárala, kdyby věděla, že její syn takto nadává, třebaže jen v myšlenkách. Takové výrazy se pro jedenáctiletého kluka nehodí, vyhubovala by mu. Kdyby tu ještě byla.

Její tělo hnije několik bloků odsud, zabalené v Subinově světle modrém povlečení se závodními autíčky. Zapomenutá ve sklepě pod špatně těsnící trubkou, kde voda rytmicky odkapává a rozbíjí se o voskově bledou kůži prstů zkroucených posmrtnou křečí, leží tam, kam ji uložil otec předtím, než si přišli i pro něho.

Hřbetem ruky otřel slzy, které se formovaly v koutku oka.

Ta věc, co zůstala v jejich starém domě, není jeho máma. Jeho máma byla krásná a smála se a chystala Subinovi svačinu, než s kamarády odešel do školy, a chodila s ním do parku, kupovala mu zmrzlinu a četla mu pohádku na dobrou noc, a když se bál příšer za okny, tak ho objala a kolébala se s ním tam a zpátky, tam a zpátky, a u toho mu zpívala, dokud se mu nezačala klížit víčka...

Jeho máma byla živá. A oni mu ji vzali.

Nenáviděl je.

„Hyeong?"

Vstal a beze slov odvedl chlapečka za ruku do vedlejší místnosti. Ani jeho už tatínek nikdy nepohoupe na houpačce, ani ho maminka nepolíbí na čelo. Nezbyl mu nikdo než Subin. A Subin nechtěl, aby se musel dívat, jak se svět, který nikdy nedostali šanci objevit, mění v peklo na zemi.

Zavřel za nimi dveře. „Bude to dobré, Taehyeonie," utěšoval chlapec. „Už jsi dokončil svoji skládačku? Ukážeš mi ji?"

Blábolil nesmysly, ale stejně nedokázal úplně přehlušit hrůzné výkřiky přicházející z ulice. Poklekl k němu a položil Taehyeonovi dlaně na uši. Cokoliv, jenom ať je neslyší. Jak žár požírá vše, co mu přijde do cesty. Jak ti druzí rázují ulicemi. Jak odporné, nelidské skřeky drásají křehká lidská hrdla.

Jak je potkává osud horší, než smrt.

Taehyeon položil maličké dlaně na ty jeho. „Oni přijdou, že jo?" zeptal se se slzami na krajíčku.

Je mu teprve osm. Není to fér.

„Neboj se, Taehyeonie," pohladil ho po tváři. „Nedovolím jim, aby ti ublížili."

Zatímco mluvili, v pokoji se značně oteplilo. Cítil, jak mu hoří tváře, úplně jako když před rokem onemocněl a dostal horečku, a tenkrát kvůli tomu nemusel do školy, a táta si vzal volno z práce a vařil mu čaj s medem a dovolil mu koukat na pohádky, jak dlouho jen Subin chtěl.

To ještě věřil, že dobro vždycky zvítězí nad zlem. Jenomže život nebyl pohádka.

Upravil Taehyeonovi kalhoty od pyžama a zavázal neonově zelené šňůrky na mašličku. „Tak," usmál se. Úsměv povadl vzápětí, když si uvědomil, že se Taehyeon nikdy nenaučí vázat tkaničky sám.

Křik za zdmi domu zesílil. Byla jen otázka času, než je najdou: dvě bezmocná děcka, jak se choulí k sobě na konci světa.

Vstal a chytil ho za ruku.

„Hyeong," pípnul chlapec. „Mám strach."

Sklopil hlavu a zadíval se mu do očí. Velkých. Hnědých. Vyděšených.

„Já taky," přiznal. „Ale nebojím se tolik. A víš proč?"

Taehyeon popotáhl a utřel si nos do rukávu. „Proč?" opakoval po něm skoro až se zbožnou důvěrou.

„Protože jsi tu se mnou."

Kdesi nad hlavami jim zapraskala konstrukce domu. Jiskřičky se odrazily od stěny a několik jich dopadlo před dvojici bosých chodidel. Požár je dostihl. Jediná cesta ven vedla skrze dveře, kterými předtím odvedl Taehyeona dál od okna.

„Subinie?"

„Hm?"

„Už se taky bojím míň," oznámil mu. Oči měl vlhké a zarudlé, ale už neplakal. Prsty ručky pevně sevřel Subinův ukazováček.

Střecha se probořila. Hučení plamenů zčásti přehlušilo masakr, který se odehrával na ulici.

„Bude to bolet?" zeptal se Taehyeon.

„Jenom trošičku. A brzy bude po všem," slíbil mu.

Vnitřnosti se mu zkroutily pod vahou té lži. Musel to říct. Cokoliv bylo lepší v porovnání s osudem, který by je stihl, kdyby je našli.

„Pojď, Taehyeonie," pobídl ho. „Brzy bude po všem."

Po tváři mu tekly slzy, když se otočili ke dveřím zády, a společně vyšli vstříc plamenům.

+++

Au. Jakože fakt au. Tato povídka ve mně vyvolává opravdu silné emoce, a to někde mezi hysterickým brekem a nutkáním něco hodit proti zdi. Očekávala jsem, že někdo přijde s nápadem, který bude tragičtější než konec Titanicu, ale stejně mě čtení příběhu vzalo. Asi, že tam vystupují děti. U této povídky jsem na rozdíl od těch výše zveřejněných ráda, že je takhle krátká, protože si myslím, že kdyby byla delší, tak ji snad ani nebudu schopna dočíst. Tím chci samozřejmě říct, že je skvělá, jen příšerně bolestivá. 

Jsem ráda, že se do výzvy dostala i takováto povídka, a chci autorce opravdu hodně poděkovat za účast! 

Písal sa rok 2317, keď sa prvýkrát objavili. Boli iní než čokoľvek, čo som kedy videl. Loď, na ktorej priplávali, sa ani zďaleka nepodobala lodiam, ktoré vládli moru celé desiatky rokov. Podobali sa na lode, aké som mohol vidieť len v starých knihách, ku ktorým nás Systém púšťal iba málokedy. Pohľad na veľkú bielu loď pálil. Slnečné lúče sa od nej odrážali príliš silno. Bola tak iná. Tak veľká a tak žiarivá, že na nej nemohol priplávať nik iný než anjeli.

Ako vôbec mohlo niečo také existovať, pýtali sme sa ešte dlho potom, čo zakotvila v našom prístave. Ľudia sa nezmohli na odpor. Ani to nebolo treba. Tí, čo vkročili na našu pôdu, nám nechceli ublížiť. Naopak, boli rovnako vystrašení ako my. Báli sa nás. Nechápal som, prečo. Oni boli tí strašidelní. Ich koža bola tmavá. Slnečné lúče sa vpíjali do toho bronzovej pokožky a neubližovali.

Nechápali sme to. Skrytí pod plášťami, aby sa naša koža nespálila, sme sa na nich dívali spod kapucní a čakali sme. Prišli k nám opatrne, zdalo sa, že tiež nevedia, čo majú robiť. Ako by vôbec nevedeli, prečo sú tu a ako sa sem dostali.

Nerozumeli sme im. Hovorili zvláštnym jazykom, podobným tomu nášmu, a predsa bol iný. Snažili sa nám všetko vysvetliť. Zbytočne. Nerozumeli sme si ani potom, čo sme ich privítali a pohostili. Nebolo to ľahké. Bolo ich príliš veľa. Viac než nás. Dlho žili na tej žiarivej lodi, ktorá nám svojim jasom ubližovala, dokiaľ to nepochopili. Trvalo dlhé dni, než skryli bielu farbu. Bolo jedno, čím. Farbou, blatom, čímkoľvek, čo našli. Aj my sme sa snažili pomôcť, ale loď nás príliš oslepovala.

Naučili sa náš jazyk a my zasa ten ich. Začali sme si rozumieť. Dozvedeli sme sa, odkiaľ prišli. Bolo to neskutočné. Tí ľudia, ktorých sme sa báli, žili v tejto krajine, chodili po rovnakej zemi ako my. Pred skoro tristo rokmi. Keď sa ich svet rúcal a oni bojovali o záchranu vlastného života, podarilo sa im to, čo ešte nikomu. Vytvoriť bránu do iného času.

„Jungkook!" zakričal na mňa Taehyung.

Odpútal som oči od mora, za ktorým pomaly zapadalo slnko. Už nebolo tak silné, mohol som si dať dole kapucňu.

„Ahoj," usmial som sa naňho.

Padol na kolená ešte v behu a nahrnul na mňa trochu piesku. Hneď ku mne natiahol dlane, celý nadšený.

„Podarilo sa mu to! Podarilo!" kričal nadšene.

Nemusel som sa pýtať, čo. Oči sa mi rozžiarili nadšením, plný očakávania som sa chcel zdvihnúť a utekať do dediny, aby som to videl na vlastné oči, ale potom som si všimol, že stále niečo drží v rukách. Veľká lesklá vec, ktorá bola plochá a viedla z nej akási šnúrka.

„Čo to je?" spýtal som sa nedôverčivo.

„Mobil! Môj mobil! Podarilo sa ho nabiť! Teraz ti môžem ukázať, o čom som ti hovoril!"

Chvíľu som sa naňho nechápavo pozeral, než mi to došlo. „Hudbu?!"

„Áno!" usmial sa nadšene.

Hovoril mi o hudbe dlho. Snáď od chvíle, kedy sme si začali rozumieť. Hovoril mi aj o jeho mobile. O tom, ako fungoval, k čomu slúžil. Nechcel mi ho ukázať. Vraj je nanič, keď nefunguje. Potom ale prišiel s tým, že sa jeho strýko pokúša o elektrický prúd. Nevedel som, čo to je, ale z rozprávania som bol nadšený. Niečo také sme tu nikdy nemali. Taehyung o tom hovoril ako o niečom úžasnom, čo im kedysi dávalo svetlo aj energiu. Vedľa toho sa mi slnko náhle zdalo obyčajné. Ja som si prišiel obyčajný. Svet, s ktorého prišiel Taehyung, sa zdal taký magický. Neobyčajný a krásny.

„Nebol taký. Už dlho nie," povedal mi raz, keď som sa mu priznal s mojimi pocitmi. „Ľudia umierali. Príroda skoro neexistovala. Ani zvieratá. Bolo to hrozné. Prežili sme iba my. To nám povedali. Že prežijeme len my. Klamali nám. Utiekli sme sem a zistili sme, že sme prežili. Je to úbohé. Nechal som tam všetko. Priateľov, môj svet..."

„Hej," usmial som sa naňho vtedy a pohladil som ho po tvári. „Stále je to tvoj svet. Je len trochu iný. S inými ľuďmi. So mnou..."

Pozrel sa na mňa a pokúsil sa o úsmev. Bol smutný. Aj ja som z toho posmutnel.

„Nechceš so mnou byť? Nie sme priatelia? Chceš sa vrátiť domov?"

„Nemám kam," pošepkal. Usmial sa viac. „Teraz je toto môj domov."

Vrátil som sa zo svojich spomienok späť vo chvíli, keď mi Taehyung niečo vopchal do ucha. Srdce sa mi zastavilo, keď som to započul. Jemné neznáme tóny zneli ako kúzlo. Niečo tak krásne som ešte nepočul. Taehyung mi dal kúsok svojho sveta.

+++

Líbí se mi milá atmosféra, kterou povídka má. Ačkoli je skoro až utopická, nikdo se nikoho nesnaží zabít nebo ovládat, líbí se mi. Je to jiné než příběhy, ve kterých se odehrávají války o nadvládu a podobná dramata. Myslím si, že kdyby byla povídka delší, nejspíš to takto nefunguje a aby příběh nějak odsýpal, potřeboval by nějaké to drama. V tomto rozsahu je to však ok a nepůsobí to uměle. 

Povídka je opravdu povedená, i když si neumím úplně představit, jak by fungovala, kdyby byla delší. Na druhou stranu jsem zvědavá, jakým směrem by se ubírala, kdyby to byla delší kniha. Děkuji za účast! 

Psal se rok 2317, když se poprvé objevili. Byli jako stíny. Plížili se temnými uličkami, nikým neviděni a nikým neslyšeni. Jaký byl jejich úmysl? To nikdo nevěděl, ale všichni si byli jistí, že to nebylo nic dobré. Ten rok zemřelo více lidí než za poslední desetiletí. Byli jako mor, který se šířil krajinou s úmyslem zničit všechno živé.

„Felixi, tiše!" okřikl šeptem hubeného chlapce druhý, o něco menší, zato svalnatější. Na rameni měl hluboký krvavý šrám, jak se poranil o vyčnívající úlomek nějaké trubky.

„Já vím!" odpověděl Felix, „ale já už nemůžu, Bine!"

Felix byl unavený z toho, jak několik dní vůbec nespal. Byli na útěku před těmi monstry, které požírali lidi. Musely to být monstra, i když lidi říkali, že nemají žádné tělo a že jsou jen temnou energií, která člověka obklopila a ten pak nadobro zmizel.

„Musíš, Felixi, jinak je po nás," řekl Changbin, chytil mladíka za ruku a začal ho táhnout.

„Au, Bine! To bolí!" bránil se druhý kluk, ale nezkoušel se mu vyškubnout a běžel za ním.

Kolena se mu třásly, jak byl unavený. Měl navíc hlad a žízeň a motala se mu hlava. Dlouho nevydrží. Ale Changbin ho táhl, jako by na tom závisel jejich život. Vlastně i závisel, vždyť pokud se zastaví, tak je po nich.

Jako by přivolal neštěstí, narazil prudce do Changbinových zad, když se druhý mladík najednou zastavil.

„Co je?" zeptal se vyčítavě Felix.

„Stůj," přikázal jen Bin. „Podívej..."

Felix se podíval. V uličce před nimi byla tma. Poslední světlo dosahovalo tak metr před ně a potom už nic jen temnota. Ne! Ne ne ne! Felixovi se v očích objevila hrůza. Museli se vrátit! Tudy jít nemůžou! Kde byla tma, tam byla smrt!

„Co budeme dělat? Bine, co budeme dělat?!" začal panikařit. Měl pocit, že se ve stínech něco pohnulo a možná se pohnul i sám stín.

Changbin stál na místě a nehýbal se. Nevěděl, co mají dělat teď. Do těla se mu vkrádal strach. Slyšel o nich tolik historek, že jim raději ani nechtěl věřit. Lidi věděli, že existovaly tvorové, kteří žili ve stínech a kteří se živili masem. Po jejich útoku z člověka zůstali jen kosti.

Ale po těch, kteří byly ve stínech, nezbylo z člověka nic. Zmizelo z něj všechno, oblečení, maso, kosti... nezůstal jediný vlásek. Jako by nikdy neexistoval.

„Bine..." zašeptal vyděšeně Felix. Něco slyšel. Něco tam bylo! A hýbalo se to!!! Vyděšeně couvl zpátky na místo kde lampa svítila nejvíc.

Blik.

Lampa zhasla a za vteřinu se zase rozsvítila. A pak ještě jednou a pak zase. Changbin chytil Felixe pevně za ruku, něco mu do ní vložil.

„Vezmi si to. Až bude po všem, zmáčkni tohle tlačítko. Dostaneš se bezpečně pryč," říkal.

„Co? Až bude po čem? Bine?!"

Felix s hrůzou sledoval, jak ho Changbin pustil a jak od něj zacouval ke stínům.

„Bine, ne!" zakřičel a chtěl se k němu rozběhnout, ale Changbin zavrtěl hlavou.

„Vždy to chvíli trvá, než..." nedokončil větu. „Budeš mít pár vteřin. Nikdy nezaútočí podruhé hned. Až bude po všem, zmáčkni to a běž, Felixi."

„Bine, prosím! To nemůžeš!"

Changbin se usmál a udělal poslední krok. Bylo to jako by tam ani nebyl. Kolem něj se rozprostřela tma. Felix nedýchal a křečovitě zavřel oči. Děsil se okamžiku, kdy uslyší jeho křik, ale neslyšel nic. Jen ticho. Jakoby tam Changbin nikdy nebyl. Jako by neexistoval.

„Až bude po všem..." vzpomněl si na Changbinova slova. Felixovi se spustily slzy.

Pustil předmět, který mu Changbin dal na zem. Stejně nevěděl kam utéct ani nevěděl, kdy to „po všem" má přijít, když nic neslyšel.

Blik. Blik.

Lampa začala blikat rychleji a rychleji, až nakonec zhasla úplně.

Felixe zahalila temnota. 

+++

Tato povídka mi dává víc otázek než odpovědí. Jedna z otázek je: Správně jsem tam zahlédla odkaz na Doctora? (ano, vím, jsem s tím otravná). Povídka se mi líbí hodně a jako u většiny i tuto bych viděla ráda delší. Nicméně i takto se mi líbí. Taky musím ocenit postavy, Changbin a Felix jsou super volba. Povídka je navíc napsaná opravdu pěkně, když přehlédnu několik chybek, kterých jsem si u čtení všimla a trochu mě vyrušily. 

Jako celek je však povídka opravdu povedená, má dobrý nápad, ideální dávku tajemna a rozhodně čtenáře zaujme. Možná bych řekla, že by z toho byl i dobrý horor. Děkuji za účast!