Přeji vám nádherný večer, mé drahé nespecifikované muffinky!

Další kolo výzev je za námi. Tentokráte se nám zde sešlo povídek šest, což je vzhledem k náročnosti zadání velmi uspokojivý počet. Sešlo se nám zde celé upíří doupě a k tomu pár jiných bytůstek, takže tato kapitola nebude úplně jednotvárná. Každá povídka je něčím unikátní a musím říct, že se mi líbily všechny. Opět jste dokázali, že mnoho autorů na Wattpadu má úroveň.

Nyní se ale přesuňme k jednotlivým povídkám. Doufám, že si je užijete. A pokud bude mít někdo chuť udělat autorům radost, můžete u každé povídky zanechat kratičký komentář. A opět, pokud jsem na někoho zapomněla, křičte!

Hlad. Pociťoval ho celým svým bytím. Kráčel s hlavou skloněnou, kroky chvátali téměř vylidněnou ulicí. Zrak upřený ke špičkám svých bot. Jedna, druhá. Kladl nohy před sebe, rychlá chůze se přibližovala k běhu. Dusil se.

Potřeboval od toho všeho utéct. Nesnesl pomyšlení, že by se to stalo znovu. Nesnesl pomyšlení, že by se zase přestal ovládat a změnil se na dravé zvíře, které touží jenom po té červené lahodné tekutině, která koluje každé živé bytosti v žilách.

Po dlouhém běhu zastavil na okraji města a na chvíli si sedl do trávy.

Nejdříve se mu začaly třást ruce a následně i tělo. Potřeboval ten lahodný nápoj, který ho drží při životě. Potřeboval utlumit ten hlad a hlavně chtíč uvnitř sebe.

Po jeho bledých tvářích se kutálely slané slzy a dopadaly do jeho dlaní.

Kde se stal zlom, že se z milého a stydlivého kluka stala vraždící bytost, toužící po krvi?

„Hej! Jimine, přijdeš dnes na tu párty?" zeptal se mě Jaehyun.

„J-já nevím... Bude tam hodně lidí a-" nestihl jsem ani doříct svou výmluvu a hned mě umlčel.

„Řekl jsem ti, že tam budu já, ty, Taehyung, Yoongi a Seungmin," odpověděl hned.

„D-dobře, přijdu tam..." zamumlal jsem.

Přesně to byla ta chyba. Přesně v ten moment, kdy přijmul Jaehyunovu nabídku.

Jenomže to ještě nevěděl, že jeden je krvežíznivá potvora, která si ho chce dát k večeři. Bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Probudil jsem se s bolestí celého těla. Moje triko bylo pokryté kapkami krve.

Jemně jsem pohnul hlavou, abych zjistil, co se stalo, ale hned mě zastavila bolest.

Rukou jsem se hned dotkl onoho místa, odkud začala vystřelovat bolest do každého koutu mého těla.

Hned jsem se rozbrečel, jelikož jsem nevěděl, co se děje.

Jediné, co jsem věděl bylo, že mám neuvěřitelný hlad a chuť na krev.

Teď je z něj krvežíznivá potvora, která neví, jak utišit hlad v sobě a zároveň nikoho nezabít.

Nejhorší pro něj bylo, vrátit se k normálnímu životu. Samozřejmě, že se o to snažil, ale ta omamná sladká vůně krve mu nedovoluje se ovládat a na každém kroku by byl schopen někoho zabít, jenom aby jeho chuťové pohárky mohly ochutnat ten lahodný nápoj.

„P-prosím! N-nech mě j-jít! U-udělám c-cokoliv!" křičel mezi vzlyky můj spolužák mezitím, co já jsem mu drtil obě zápěstí.

„Jenomže já mám hlad," řekl jsem posměšně a pomalu jsem sklonil hlavu k jeho uchu, kde jsem nasál tu omamnou vůní mého jídla.

„A ty jsi můj oběd..." zašeptal jsem mu do ucha a potom jsem se neudržel a začal uspokojovat svůj hlad.

Snažil se zhluboka dýchat, aby hlad v sobě utišil, jelikož svými myšlenkami znovu pocítil hlad.

Na obloze se objevovaly první hvězdy a sám se uložil do již vlhké trávy, odkud začal pozorovat noční oblohu.

Dříve miloval chodit do hvězdáren, ale teď už ne...

„Oh! Ahoj, Jimine. Dnes jako obvykle?" zeptal se mě postarší pán.

Chodil jsem sem velmi často. Miloval jsem to tu.

Jenom jsem přikývl a přesunul jsem se k velkému dalekohledu, odkud jsem pozoroval měsíc společně s planetami.

Jenomže najednou jsem ucítil tu lahodnou, teplou, tepající a omamnou tekutinu.

Hned se ze mě stala krvežíznivá potvora a než byste se nadáli, postarší muž ležel na zemi bez života.

Zavřel oči, ze kterých se mu kutálely další slzy.

Proč musí takhle trpět? Nebo to je dar? Spíše to bere jako utrpení. K čemu mu je dlouhověký život, když nemůže procházet všemi fázemi jako každý jiný obyčejný člověk? Nebo to je jenom malý žertík od života?

Jediné, oč žádá je, aby měl zpět svůj život. Svůj normální život středoškoláka...

+++

Výpověď upíra, který se upírem nikdy stát nechtěl, to vůbec není špatný nápad. Zpracování taky není špatné, jen přeskakování z třetí osoby do první tady bylo trochu "krkolomné". Nejspíš je to tím, kolik toho textu v ich-formě se tady nacházelo. Řekla bych, že tolik myšlenek hlavní postavy není potřeba a že by se daly napsat normálně z pohledu vypravěče. Tento detail mě ve čtení trošičku rušil. Obsahově jsem s textem spokojená - má hlavu a patu a skrývá se v něm obsáhlejší příběh, než co se vešlo do textu, a to je vždycky jen dobře. 

Po pravopisné stránce nemám prakticky co vytknout, autorka má v tomto ohledu skoro všechno v pořádku. Jediné, čeho jsem si všimla, je pár chybějících čárek, ale opravdu toho nebylo moc. Závěrem bych ráda poděkovala za účast a za opravdu povedený příběh. 

+++

Hlad. Pociťoval ho celým svým bytím. Kráčel s hlavou skloněnou, kroky chvátaly téměř vylidněnou ulicí. Zrak upřený ke špičkám svých bot. Jedna, druhá. Kladl nohy před sebe, rychlá chůze se přibližovala běhu. Dusil se.

Málem zapomněl, jaké to je, když hladověl k smrti. Jak bolestivé bylo trpět, když věděl, že nemohl zemřít. Kolem se mísily pachy, některé lákavější než jiné, ale on musel každému z nich odolat, přestože mu už dlouho bylo na omdlení. Stále si ale připomínal, že to mělo cenu, že to nedělal zbytečně. Musel to vydržet.

Když konečně dorazil ke dveřím bytového domu, nesmírně se mu ulevilo. Zavřel za sebou a tělem se mu rozprostíral pocit, jako kdyby sám sebe, to monstrum, uvrhl do klece, ve které nikoho nemohl ohrozit. Bylo to svým způsobem naprosto osvobozující – ať už to znělo jakkoliv paradoxně.

Brzy se ocitl uvnitř bytu a okamžitě mířil do ložnice, která mu sloužila jako místo plné komfortu a uklidnění. Dokázal v ní přebývat hodiny a bojovat s hladem, dokázal v ní ten hlad do jisté míry ignorovat. Jenže v ložnici ho ještě předtím čekal káravý pohled.

„Jungkooku!" roznesl se místností ostrý hlas. A on měl co dělat, aby se nepřikrčil jako vyděšené zvíře. „Poslal jsem tě, aby ses najedl! Proč jsi to neudělal?!"

Chvíli se na sebe dívali, mezi nimi prostor pokoje. Pak se Jungkook pohnul, zmoženě se posadil na prostornou postel a dlouze vydechl. „Já vím... ale nemohl jsem... při představě, že... že budeš zase trpět, já prostě nemohl-"

„Ale já trpím pořád!" přerušil ho mladík, jehož bílé vlasy v šeru téměř zářily. Do jeho hlasu tentokrát silně pronikla starost smíšená se zoufalstvím. „Že někoho zabiješ, aby ses konečně nakrmil, na tom už přece nic nezmění... jedna smrt navíc mě nezlomí. Říkal jsem ti to už tolikrát..."

„Jimine..." špitl mladík a zvedl se. Dvěma kroky se dostal až k němu, prohlížel si jeho tvář, temné kruhy pod očima a zarudlé bělmo. „Už jsi nespal tři dny... a já nechci, aby to takhle pokračovalo jenom proto, že někoho..."

Bělovlasý mladík ho s našpulenými rty odstrčil, zabalil se víc do svého přehozu a otočil se k němu zády. Vyhlížel z okna, někam do neurčita. „Bolí mě, když trpíš se mnou... bolí to mnohem víc, než když někdo další umírá. Prosím, prosím, až příště půjdeš ven, už to konečně udělej..." mumlal. Ohlédl se přes rameno a v Jungkookovi jako by se něco zlomilo, když spatřil jeho výraz. „Slib mi to..."

Nezbylo mu nic jiného, než přikývnout. Jimin byl přesvědčivý a v téhle situaci rozhodně nebyli poprvé. Dobře věděl, že by mu nezvládl vzdorovat déle. „Slibuju..." vydechl posmutněle, načež si ho alespoň přitáhl blíž. Jejich osud se mu zdál tak krutý. Svést dohromady upíra s vílou smrti...

Když hladověl, Jimin nemusel slyšet další výkřik umírajícího, nemusel truchlit jeho smrtí a nemusel křičet bolestí společně s ním. Ale hlad Jungkooka dováděl k šílenství a sám dobře věděl, že nesměl zajít tak daleko, aby z něj zešílel docela. Jakmile se však odhodlal zabít a konečně hlad ukojit, Jimin musel opět naslouchat smrti. Už tolikrát přemýšlel, jak se z té situace dostat, jak ji obejít a obelstít. Nic však nefungovalo.

„Dnes je tak ticho..." vytrhl ho Jimin z myšlenek větou, která mu vyčarovala úsměv na tváři. Pro banshee nebylo nic lepšího, než chvíle ticha. Jemně ho chytil kolem pasu a dovedl k posteli.

Úsměv mu na rtech zůstal, když se bělovlásek zavrtal do peřin, až byly vidět jen ty veliké oči a zářivé vlasy, které jako kdyby žily vlastním životem, jak se pohupovaly v bezvětří. „Mám ti něco přečíst?" navrhl a bez vyčkání odpovědi došel ke knihovně, ze které vytáhl jejich oblíbenou knihu. Zahnal myšlenku, že všechny ty staré knihy jim byly při pokusech o řešení k ničemu a dovedly je jen do slepé uličky. Teď bylo načase věnovat se jen Jiminovi a zajistit mu blažený spánek.

A tak si přilehl, tiše předčítal a sledoval, jak se mu postupně zavíraly oči. Číst přestal až dlouhé minuty potom, co si byl jistý, že opravdu usnul. Pak teprve se přisunul tak opatrně, aby ho nevzbudil, a objal ho kolem pasu. Cítil na svém krku každý jeho poklidný výdech, což mu přineslo onen vysněný, blažený klid. Mohl tak opět úspěšně ignorovat neutichající hlad a usnout vedle něj.

+++

Po dočtení tohoto příběhu jsem se cítila jako kakao. Bez cukru. Hořké, ale lahodné a silné. Příběh, který v tomto námětu vznikl, je krásný. Dosadit jako jednu z hlavních postav banshee byl naprosto geniální nápad. A kombinace banshee a krvelačnou bestii? Ano, prosím! Takto si představuji originalitu se vším všudy. Naprosto úžasné dílko, ze kterého bych lozila po zdi, nemít na klíně kočku. 

Po pravopisné stránce snad není ani třeba říkat, že autorka má toto v malíku a v podstatě se nemůže stát, aby napsala něco natolik špatně, že by to čtenáře praštilo do očí, pokud by to jen nebyl nějaký opravdu strašlivý překlep. Já osobně jsem si zde ničeho takového nevšimla, takže mohu jen pogratulovat autorce k excelentnímu výkonu a poděkovat za účast.

Hlad. Pociťoval ho celým svojím bytím. Kráčal s hlavou sklonenou, náhlil sa takmer vyľudnenou ulicou. Zrak upretý ku špičkám svojich topánok. Jedna, druhá. Kládol nohy pred seba, rýchla chôdza sa približovala behu. Dusil sa.

Z diaľky ho pozoroval chlapec. Bol sotva plnoletý a bol vystrašený. Jeho vnútro spaľoval rovnaký a predsa iný hlad. Chlapec nemal domov, nemal rodinu, nemal nič, ani len kúsok jedla, ktorým by sa nasýtil. Keď sa díval na upíra, ktorý sa potácal ulicou snažiac sa čo najrýchlejšie dostať k svojmu cieľu, pripomenul mu jeho samého. Rovnako hladný, rovnako unavený...

Videl, ako upír pri jednej z bočných uličiek padá k zemi. Mal by ho nechať tam. O jedného upíra menej, to by urobilo službu svetu. Ponevieralo sa ich po meste čoraz viac. Vychádzali zo svojich nôr ako nejaká pliaga a zabíjali ľudí, aby sa nasýtili. Ale... bolo to naozaj tak zlé? Veď... v bruchu mu zaškvŕkalo... veď aj on bol hladný. Doslova umieral od hladu a za posledných pár dní, čo sotva niečo zobral do úst, si už niekoľko krát povedal, že by bol radšej mŕtvy. Zjedol by čokoľvek, len aby utíšil ten obrovský hlad.

Napadlo ho, či má upír rovnaké myšlienky. Tiež by zjedol čokoľvek? Nerozmýšľal sa dvakrát, keď sa vratkým krokom vybral za monštrom, ktoré sa práve zviechalo na nohy.

Nakŕmil by si sa aj odpadom? Chutila by ti krv zatrateného?

„Prepáč..." ozval sa ticho a hlas sa mu trochu triasol. Upír sa otočil za hlasom a v očiach mu žiarila krvavo červená farba. Vyceril naňho zuby ako zúrivý vlk a potom sa hneď stiahol do seba, cúvol pred chlapcom do temnej uličky.

„Choď preč. Ublížim ti," povedal ticho, vlastne to skoro zašepkal, zatiaľ čo prerývane dýchal a snažil sa udržať na vratkých nohách.

„Viem. Chcem, aby si mi ublížil. Alebo vari nie si hladný?" pýtal sa ho chlapec ďalej a kráčal pomaly k nemu. Upír pred ním opäť cúvol.

„Choď preč hovorím!" skoro to zakričal a hneď na to sa zapotácal. Musel byť na konci so silami.

„Zober si moju krv," naliehal chlapec.

„Prečo by si to robil?" opýtal sa upír podozrievavo a vyceril zuby znovu, aby chlapca odohnal. Čo keď je za ním jeden z tých lovcov, ktorí si zaplatili zúbožené deti, aby im robili návnadu?

„Tiež som hladný," povedal chlapec, „som tak hlasný, že chcem radšej zomrieť. Aj tak nemám kam ísť."

„Ale ja som upír," povedalo monštrum.

„Viem," pokrčil chlapec ramenami.

„Ako sa voláš?" opýtal sa upír a držal sa steny, aby nespadol.

„Jungkook," odpovedal chlapec.

„Tak teda Jungkook..." zopakoval upír, „ja som Taehyung. Poď ku mne, Jungkook. Budeš dnes tým, kto ma nakŕmi."

Bál sa. Bál sa ako nikdy pred tým, ale aj tak za upírom išiel. Ponúkol sa mu a upír súhlasil. Teraz už nemohol cúvnuť. Kolená sa mu triasli, keď pristúpil k monštru. Upír k nemu natiahol ruky, chytil ho za ramená a pritiahol si ho k sebe. Boli rovnako vysokí, to si Jungkook uvedomil, keď mu stál zoči voči.

„Neboj sa, Jungkook, bude to rýchle," povedal Taehyung.

„Dobre," odpovedal len Jungkook a zavrel oči.

Prial si zomrieť. Túlal sa ulicami už príliš dlho. Príliš dlho hladoval, príliš dlho kradol a príliš dlho trpel, než aby dokázal žiť ďalej. A keď už zomrieť, tak prečo nie s dobrým skutkom na konte? Kto vie, možno sa nad ním Boh zľutuje a odpustí mu všetky hriechy, ktoré napáchal, pretože zachránil jeden život, aj keď nie ľudský.

Ucítil studený dych na krku a jeho telo sa podvedome chcelo brániť. Stuhlo v snahe odtiahnuť sa preč od nebezpečia, ale nebolo mu to nič platné. Hladom umierajúci upír mal viac sily ako zoslabnuté dieťa. Pocítil ostrú bolesť, keď mu upír prehryzol hrdlo špicatými zubami.

Ďakujem za možnosť urobiť vo svojom úbohom živote aspoň niečo dobré.

Snáď ti budem chutiť... Aj keď som len odpad.

+++

Autorka velmi šikovně vybruslila z "pohledu" postavy ze zadání a rozhodla se psát z pohledu jiného. To oceňuji. Zpracování textu je pěkné, líbí se mi námět i srovnání lidské bytosti a upíra, kde se poukazuje na to, že vlastně nejsou až tak odlišní: oba mají hlad, oba ho jen chtějí utišit. Možná jen postava Taehyunga se chovala příliš rozporuplně na tak krátkém úseku, kde prvně Jungkooka odhání a vzápětí nemá problém se jím nakrmit. Ale chápu, že hlad dělá s "člověkem" divy. 

Po stránce pravopisné jsem si nevšimla žádných výrazných chyb, minimálně aspoň žádných chyb, které bych byla schopna poznat, takže za mě super. Povídku jsem si užila, po všech směrech se četla velmi dobře. Děkuji mnohokráte za účast a doufám, že to nebylo naposled. 

Hlad. Pociťoval ho celým svým bytím. Kráčel s hlavou skloněnou, kroky chvátaly téměř vylidněnou ulicí. Zrak upřený ke špičkám bot. Jedna, druhá. Kladl nohy před sebe, rychlá chůze se přibližovala běhu. Dusil se.

Zima. Jednodílná, sterilně bílá kombinéza nebyla ušitá pro venkovní nošení. Bunda, kterou našel pohozenou mezi odpadky, mu zase byla krátká; nesahala ani po pas. Stěží ji zapnul do půlky hrudi.

A pak tu byli lidé. Dusili ho ještě dlouho poté, co nechal rušnou hlavní třídu za sebou. Hemžili se jeden přes druhého – malí, velcí, mladí, staří, muži i ženy. Nikdy jich na jednom místě neviděl tolik.

Kdesi pod tenkou látkou šplhala tepová frekvence k číslu, které si dovolil odhadnout na počet blížící se dvěma stům. To, co by pro běžného člověka představovalo blížící se konec, pro něj znamenalo pouhé rozrušení.

GY-403 toho o lidech věděl tak akorát, aby si uvědomoval, jak moc se od nich liší. Odlišné věci jsou nebezpečné, tvrdili jim. A co je nebezpečné, to musí zemřít.

I jeho srdce křičelo, že sem nepatří.

Zastavil. Ruce opřel o kolena, v předklonu zápasil o každý nádech. Těm několika málo lidem, kteří jej míjeli, nestál za víc než podrážděné zavrčení, když se jim ocitl v cestě. Nenechal se však ukolébat jejich lhostejností. Vždycky se dívají, volala varovná kontrolka v jeho hlavě.

Očima přejížděl ulici tam a zpátky. Šedé, hnědé a zelené odstíny se do sebe slévaly v mišmaš částečně skrytý za jemným závojem mlhy. Světla. Stejně jako lidí, i jich bylo příliš.

Zorničky se v reakci na stále se zvyšující počet záblesků stáhly v pouhou škvíru, přesně jako to udělaly oči zanedbaného, špinavého zvířete, které před časem vyrušil, když pátral po oblečení, které by ho mohlo zahřát, možná dokonce i skrýt. Tvor prskal a syčel, kožich na hřbetě zježený. Žluté duhovky zlověstně zablikaly šerem; přeměřovaly si druhý pár očí, téměř identický, než tvor s posledním zaprskáním seskočil z víka popelnice, prosmýkl se mu mezi nohama a zmizel.

Musí jít dál. Zůstat na jednom místě příliš dlouho – mohl jen domýšlet, co za následky by takové rozhodnutí přineslo. Nic dobrého by z toho nevzešlo. Představivost pracovala na plné obrátky. Její hrůzné výtvory jej udržovaly v pohybu dnem i nocí. Tma se stala jeho důvěrnou přítelkyní. Proklouzl skrz její četné záhyby, ovládl ji, přijal, splynul s ní... dokud mu ji světla velkoměsta neukradla.

Nedokázal utíkat věčně.

Rozhlížel se kolem dokola, pátraje po něčem, čím by na chvíli zaměstnal svou mysl. Cokoliv, jen když se nebude muset soustředit na davy, na zimu, na ten ukrutný hlad...

Zaujala ho barva, s jakou se dosud setkával pouze vzácně. Poprvé ji zahlédl vykukovat zpod nohavic dlouhých bílých kalhot jedné z výzkumnic, které se kolem nich motaly už odnepaměti.

Červená, ale světlejší. Jasnější. Barevnější.

Netušil, jak se barvě správně říká. To slovo patrně nepotřeboval znát. Měl dojem, že ji několikrát zahlédl koutkem oka, když utíkal. Teď si ji poprvé mohl prohlédnout zblízka.

Byly jí zbarveny vlasy jakéhosi člověka, chlapce v podobném věku jako on. Usmíval se z tabule chráněné sklem, jež stála na druhé straně ulice. GY-403 utíkal už několik dní; přesto si nevzpomínal, že by zahlédl člověka s červenými, světlými, jasnými a tolik barevnými vlasy. Vlastně spíš naopak; v jednolité záplavě černi potkával nanejvýš hnědé odstíny.

Mimoděk zabloudil prsty ke svým vlastním vlasům. Zacuchané a trčící všemi směry, úplně jako srst toho vyplašeného zvířete, černé jako uhel.

Vykročil vstříc obrazu zvláštního chlapce. Zprvu váhavě. Pak jej přemohla zvědavost. Kromě obličeje rozpoznal na plakátu i nápis. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec rozluštil, co se tam píše: Všechno nejlepší, Wonjune!

Wonjun. Tak se tedy chlapec jmenoval. Slýchával jména – skutečná jména – která se stavbou a zvukem podobala tomuto slovu. Tak si vědci a jejich učitelé říkali mezi sebou. Nenapadlo ho, že i jiní lidé mohou mít jména.

Vzkaz byl doplněn řadou čísel – 20020308. Bylo jich víc, než měl on sám, dokonce víc, než kdy napočítal u jiných svých druhů, ale na tom sotva záleželo.

Wonjun, chlapec s červenými, světlými, jasnými a barevnými vlasy, byl odlišný.

Všechno nejlepší, četl pořád dokola. Musejí ho mít opravdu rádi, přestože byl jiný, a tudíž nebezpečný, nežádoucí. Možná se mýlil. Možná svět přece jenom není tím nehostinným místem, o kterém jim lidé v pláštích vykládali tolik hrůzostrašných věcí.

Útroby mu pořád svíral hlad. Zostřené smysly představovaly v tomto novém světě hotová muka. Třásl se zimou i pomyšlením na zástupy lidí proudící po hlavní ulici jen několik desítek metrů od místa, kde se nacházel. Světla jej pálila do očí a z cizích pachů se mu zvedal žaludek.

Někde mezi nimi na něj čeká potrava. Bude ji muset najít, brzy, pokud nechce zemřít hladem.

Jednou bude mít taky jméno, umínil si.

Vrhl poslední pohled Wonjunovým směrem. Pak po vzoru svého nového zvířecího přítele zmizel mezi stíny.

+++

Mohu říct jediné, a to, že tato povídka mi vzala dech. Nádherné zpracování a originální námět, který mě vtáhl do děje a donutil mě chtít víc (tak ideálně 10 kapitol a výš). Přesto, že příběh vypovídá mnoho, se vtěsnal do kratičkého textu úplně přirozeně a neměla jsem z něj pocit, že by mi něco uteklo. Autorka si nádherně pohrála s textem a dala příběhu opravdu silné kouzlo. 

Po stránce pravopisné je příběh eňo ňuňo. Četl se skvěle a neobsahoval žádné chyby, které by mě od čtení vyrušovaly. Naopak, užila jsem si každý řádek povídky, za což autorce velice děkuji a doufám, že nepřestane přispívat svými povídkami ve výzvách a soutěžích. 

Hlad. Pociťoval ho celým svým bytím. Kráčel s hlavou skloněnou, kroky chvátaly téměř vylidněnou ulicí. Zrak upřený ke špičkám svých bot. Jedna, druhá. Kladl nohy před sebe, rychlá chůze se přibližovala běhu. Dusil se.

Horkou upocenou dlaní se opřel o cihlovou stěnu, její ostré hrany řezaly a bodaly, ale to všechno mu bylo jedno. Jediné, na čem záleželo, bylo zahnat to šílenství. Prožíralo se jím jako jed, rozleptával poslední zbytky lidskosti, cupoval ji na kusy a odhazoval na močí a nedopalky od cigaret pošpiněnou zem.

„Bolí to jako prase, co?" ke špačkům dopadl další, ještě se žhnoucím koncem, vzápětí zadupaným špičkou puntičkářsky naleštěné boty.

Vysíleně vzhlédl, bělmo nahrazeno inkoustovou černí, kdysi hnědé zorničky svítily do tmy jako rudé majáky, bijící na poplach. Bledá kůže, propadlé tváře s vystupujícími lícními kostmi - to jediné mohl přes vodopády uhlově černých vlasů zahlédnout. Bylo to taky zhola to jediné, co dokázal ještě okrajově vnímat.

Srdceryvný skřehot se dral z hrdla, jako když se duše zatracených snaží vyhrabat z horoucích pekel zpátky na povrch, uniknout před spalujícími plameny, žárem škvařícím kůži, maso i kosti, dokud nezbude zhola nic. Jen schránka, zmítaná nepředstavitelnými muky, patetické třesoucí se klubko chaosu.

Sykl, jemné prsty hrubě stiskly prameny upocených vlasů, zvrátily hlavu, dovolily zadívat se muži do děsivé tváře se šíleným úsměvem na pokřivených rtech, pod očima pulsující narudlé žíly.

„Nadechni se, zhluboka. Dělej!" zavelel, slova cedil přes zuby jak pes vrčící na nepřítele.

A ze strachu o vlastní bezcenný život, nadechl se. Zavětřil. Pach výkalů, smrdutá pára unikající zpod poklopů kanálů. Ne, to nebylo ono. Natočil hlavu jiným směrem. Kyselý a štiplavý puch, musel od něj prchnout. Heroin, odkapávající ze špičky jehly, držené rozklepanýma rukama fetky, jejíž život měl hodnotu menší, než žádnou.

Zorničky se roztáhly, sliny se sbíhaly ve vyprahlých ústech, svaly napjaté k rupnutí. Jenom stěží nepoužil zničující sílu proti muži, jehož stisk jej pořád přidržoval u zdi rozpadlé barabizny.

„O jeden život víc nebo míň, co na tom záleží?" šeptal do ucha sametově. Hadovo tělo neslyšně šplhalo po větvi, na jejím konci se pohupovalo neodolatelně rudé jablko. Lesklo se, překypovalo sladkou dužinou, žízeň zahánějící šťávou elegantně zabalenou v rozkošném obalu. Neexistovalo nic jednoduššího, prostšího. Ani nic přirozenějšího, než se přes slupku probojovat k pokladu, zahnat hlad, jenomže...

„Je to vražda. Ne... já nemůžu. Nenuťte m... mě," prosil sýpavě, trestem mu byla další bolest, žaludeční vředy palčivě bodaly, leptané nahromaděnými šťávami, které neměly, co zpracovávat.

„V tomhle světě bude vždycky nějaká kořist. A každá kořist má svýho lovce," syčení zintenzivnilo, rozeklaný jazyk laskal ouško naslouchajícího, hravě šimral jako letní vánek. „Copak ty chceš zůstat v roli kořisti?"

„N-ne."

„Chceš skončit s kulkou mezi očima? Viděl jsem, co s našima tělama dělají. Jsou horší, než zvířata. Je to takovej konec, o jakým snad sníš?!"

„Ne!"

„Co udělá lovec, když má hlad? Vyhladoví snad?"

„NE!"

Uchopil jeho bradu, chladné prsty hladily, hýčkaly, láskyplně přitahovaly tvář hladovějícího stvoření blíže.

„Tak se přece nasyť."

Had sám utrhl jablko ze stromu, z koutku úst tekla karmínově rudá životní míza, zuby ostřejší než břitvy porcovaly maso.

Nemohl vydržet déle. Přivinul se blíž, lísal se, přijímal dar nekonečné síly ochotně a nadšeně. Na jazyku se za odměnu rozplynula chuť tak opojná, dokonalá, neopakovatelná. Ah, jak jen on ji postrádal! Jak moc ji miloval!

Paže ponořil do hrudníku, zuřivým trhnutím otevřel dokořán. Dým z horkého těla se vysrážel, poklidně stoupal k zamračeným nebesům, teplá krev stříkala všude kolem. Vůbec nevoněla špatně. Naopak. Byla to přenádherná vůně. Jako domov, do něhož se už příliš dlouho odmítal vrátit. Měkké svalstvo odtrhl od kosti bez námahy, cpal si ústa k prasknutí, tu a tam přikusoval od orgánů, které z útrob zrovínka vyškubl.

Černovlasý muž si s úsměvem přiložil cigaretu ke rtům. Animálnost jeho společníka v sobě měla jistý půvab. Jak okouzlující bylo vidět toho drobečka, tak dlouho se stranícího přirozenosti sebe samého, když konečně pochopil. Pochopil, jak krásný život dokáže být. Přestože cesta k oné kráse byla ta nejodpornější a nejděsivější, dlážděná krví, rozdrcenými kostmi a mrtvolným pohledem uvězněným v očích ženy, jejíž život vyhasl v okamžiku, kdy viděla poblázněním zkřivený obličej samotné smrti.

+++

Dokonalost. To jediné mohu říct po přečtení tohoto příběhu. Nádherná práce s textem, úchvatné popisy, neskutečně moc emocí a hlavně život. Tato povídka je skvost nad skvosty. Slovní obraty mistra, zpracování božské a geniální. Nemám jediného křivého slova proti tomuto klenotu. 

Řešit pravopis je zde naprostou zbytečností, protože autorka v tomto ohledu nemá skoro žádné mezery (až na pár čárek, ehm, čárky jsou zlo, ehm). Povídku jsem si maximálně užila a přečetla jsem ji na jeden nádech. Děkuji autorce za účast a doufám, že se bude účastnit i v budoucnu. 

Hlad. Pociťoval ho celým svým bytím. Kráčel s hlavou skloněnou, kroky chvátaly téměř vylidněnou ulicí. Zrak upřený ke špičkám svých bot. Jedna, druhá. Kladl nohy před sebe, rychlá chůze se přibližovala běhu. Dusil se.

Ani ten nesmírný hlad ho ale nezastavil v jeho pátrání. Musel najít to místo, kam senpai před několika dny odešel a přitom nezešílet ze všech pachů kolem něj. Tušil, že už rozhodně musí být blízko. Na chvíli zastavil a vykulenýma očima se rozhlédl. ,Musí to tu někde být...' tato myšlenka mu proběhla hlavou a on se stále dokola rozhlížel, než se zastavil, aby si rychle zacpal nos.

Začínal chápat, proč ho držel tak dlouho od velkých měst. Nejspíš nikdy nebylo dobré tahat mladé krvelačné upíry na místa, kde je až příliš lidí najednou.

Musel se na chvíli přidržet o zeď jednoho domu, aby se nerozeběhl přímo za vábivou vůní, kterou zacítil, když pustil svůj nos. Jeho rudé oči pátraly po okolí, aby alespoň zahlédl zdroj toho úžasného pachu.

Zahleděl se na zapadlé dveře, rychlým krokem k nim vyrazil a dřív, než si stačil cokoliv promyslet, vrazil dovnitř. Narazil však jen na schody, které vedly do vyššího poschodí.

Dech se mu zasekl v hrdle, když si uvědomil, že se možná k někomu vkradl. Už se otáčel k odchodu, když znovu zacítil onu vůni. Nadechl se a vydechl pusou, aby se malinko zklidnil.

Tiše vyšlapal několik schodů a škvírkou ve dveřích nakoukl do místnosti. Byla to kavárna a podle vůně, která se zarývala Jungkookovi do mozku, rozhodně nebyla určená pro obyčejné lidi.

Opatrně vešel dovnitř. Upřelo se na něj pár nezaujatých pohledů a jejich majitelé mu brzy přestali věnovat jakoukoliv pozornost. Jen pohled muže za pultem zůstal.

Jungkook si skousl ret a přišel k pultu. Podle jmenovky a slušivé bílé košile si odvodil, že mladě vypadající muž je zaměstnancem té kavárny.

„Zdravím... uhm, nevíte, jestli tu před pár dny nebyl jeden muž? Je asi takhle vysoký, má černý vlasy a trochu japonský přízvuk..." snažil se popsat staršího muže, se kterým strávil poslední rok.

Mladík za pultem se zamyslel.

„Japonec?" zkusil se zeptat, načež mu Kook odpověděl rychlým kýváním hlavy.

„Ano! Byl tu? Víte, já... já ho potřebuju najít," vychrlil najednou mladík a muž za pultem znervózněl.

„Ano... byl tady, ale... nemyslím si, že ho najdeš..." zamumlal. Jungkook nechápavě naklonil hlavu a sledoval druhého muže.

„Cože? Co se s ním stalo?" vydechl Kook, nedokázal schovat svůj strach. Když druhý muž neodpovídal, Kook tiše zasyčel.

„Řeknete mi do hajzlu, co se s ním stalo, nebo ne?!" zavrčel a práskl do pultu. Nedokázal krotit své projevy, když byl hladový, naštvaný a plný strachu. Senpai byl jeho jediná jistota od té doby, co se stal upírem a pocit, že by ho jen tak nechal samotného, ho nesmírně děsil.

Blonďatý upír za pultem se zamračil a šoupl před něj vysokou sklenici plnou krve.

„Koukej to vypít. Až nebudeš úplně v prdeli z hladu, tak si promluvíme," na to už Jungkook nic nenamítal. Měl hrozný hlad a doufal, že se konečně vše dozví.

Blonďák si pro sebe lehce kývl a na chvíli opustil své místo za pultem. Kook pil brčkem krev ze sklenice a sledoval ho.

Stál zády k němu a dlouhou chvíli mluvil s druhým roznášejícím, který celou dobu jen tiše přikyvoval. Jungkook už dopíjel, když se blonďatý upír znovu objevil za pultem.

„Takže?" ozval se Kook klidněji a poukázal na prázdnou sklenici. „Kde je?"

Barista si skousl plný ret a chvíli se odhodlával, aby ze sebe konečně dostal těch pár slov.

„Je mrtvý," řekl tiše a Kook prudce zvedl hlavu. Než však stihl cokoliv říct nebo udělat, blonďák začal znovu mluvit.

„Je mi líto, že ti to musím říkat... byl to zroditel i majitele téhle kavárny. A ten ho ze srdce nenáviděl, protože... ho v celé téhle upíří věci nechal samotného a... to je jedno. Prostě... když sem přišel..." na baristovi bylo vidět, že se mu to neříká snadno.

Kook zmoženě vydechl a zavřel oči. Netušil, co má dělat. Chtělo se mu brečet, křičet, ale zároveň se nemohl ani pohnout. Nechtěl tomu věřit, i když věděl, že mu blonďatý barista nelže.

„Hej... klid, ano? Pojď si lehnout dozadu a prospíš se... pak můžeš jít s námi," Kook se pomalu zvedl a spolu s blonďákem odešel do zadní místnosti, kde se natáhl na pohovku. Když barista odešel, Kook zabořil hlavu do deky.

Cítil se, jako kdyby mu někdo sebral všechnu půdu pod nohama. Už neměl nikoho. A sám padal propastí, která vznikla, když je s rodiči napadla skupina upírů. Jediné, co dokázal, bylo doufat, že ho jednoho dne někdo zachytí a pomůže mu zacelit obrovskou ránu, která se mu dlouhý rok tvořila v duši.

+++

Název povídky mě k smrti vyděsil, protože... všichni víme, proč, a kdo neví, je to jen dobře a nezjišťujte to. Každopádně! Povídka je moc povedená, líbí se mi námět i využití jiné národnosti. Nápad s "krevním barem" se mi líbí, sama mám v plánu ho v jednom příběhu použít. Pobavilo mě brčko, kterým pil krev. Předpokládala bych, že to do sebe kopne, jak kdyby týden nežral, když měl hlad, ale dejme tomu, že je to aristokrat...! Zpracování je taky moc pěkné a v podstatě nemám žádných výhrad proti tomuto dílku. 

Jsem s ním maximálně spokojena, i co se týče pravopisu. Autorka se rozhodně v tomto ohledu neztrácí a kvalita pravopisu jen podtrhuje kvalitu děje. Výsledek je proto excelentní. Děkuji za příběh a doufám, že se tady autorka zastaví i u dalších výzev.