Přeji vám nádherný den, mé drahé nespecifikované muffinky!

(Vůbec jsem tento článek nerozepsala minulý týden...)
(shrnu mou výmluvu: antibiotika. zánět. prášky proti bolesti.)

Další kolo výzvy máme za sebou, a já musím říct, že tentokrát jste mě opravdu překvapili. Nečekala jsem, že se vás nakonec zapojí tolik, protože to ze začátku vypadalo strašně bledě. Ono celkově toto zadání bylo poněkud obtížné a jiné, než na co jste zvyklí. Ale o tom jsou přece výzvy, že ano... 

Celkově vás tedy tentokrát bylo sedm a všichni jste předvedli skvělý výkon! Nyní se však můžete jít pokochat díly všech soutěžících!

Min na pár vteřin zavřela oči a potom otočila klíčkem v zámku. Hned co se kovová dvířka s tichým zavrzáním otevřela, na zem vypadlo hned několik valentýnek. Trhavě se nadechla a potom se sehnula, aby všechny posbírala. Nejradši by je hned vyhodila do toho koše na rohu, ale nechtěla vypadat nevděčně a zle.

„Jako první bys měla otevřít tu s růžemi."

Leknutím sebou trhla a překvapeně se podívala na Jeonghana, který se odněkud zjevil vedle ní. Vypadal spokojený sám se sebou. Opíral se ramenem o skřínku vedle, ruce měl zastrčené v předních kapsách kalhot a samolibě se usmíval.

Min se nepatrně zamračila, mezi obočím se jí udělala vráska a rty stiskla k sobě.

„Je od tebe?"

„Přesně tak."

„Tak to si ten skvost nechám na doma," odsekla ironicky.

Kdyby to byl kdokoliv jiný, pravděpodobně by si valentýnku přečetla, poděkovala, sladce se usmála a potom by řekla, že nikoho zrovna nehledá, ale pokud se jednalo speciálně o Jeonghana, neměla jediný důvod, proč se chovat mile.

„Hej, nedáš mi ani šanci?"

Min byla měkkota. Jeonghan jí mohl připadat sebevíc otravný, ale svědomí ji stejně začalo hlodat. Zhluboka se nadechla, převrátila očima a potom zmiňovanou valentýnku dala navrch. Otevřela ji a vytáhla kus papíru, který byl pomalovaný srdíčkami – některé kostrbaté, jiné příliš široké nebo úzké, další se protínaly s jinými, většina z nich zkrátka vypadala jako by je malovala tříleté dítě a ne středoškolák.

Uprostřed papíru byly tři slova.

Budeš můj Valentýn?

Min zvedla pohled a nevěřícně se podívala na Jeonghana. „To je všechno? Budeš můj Valentýn? Něco originálnějšího si vymyslet nemohl?"

Jeoghan se zatvářil zmateně. „Co víc bys chtěla?"

Min pokrčila rameny. „Cokoliv, jenom aby šlo vidět, že ses trochu snažil," povzdechla si. „Koukni na tohle třeba. Mám tady básničku." Vytáhla navrch valentýnku hned pod tou Jeonghanovou a nepatrně se usmála. „Každý ve škole ví, že Min je ze všech holek nejkrásnější, líbí se mi její oči, vlasy, ústa, kdyby se mnou chtěla strávit Valentýn, byla by to pro mě ta největší pocta. Vidíš? To bylo moc hezký. Kdo to vůbec naps—"

„Taky umím skládat básničky!" vyhrkl Jeonghan.

Min se na něj překvapeně podívala, ale potom se zlověstně ušklíbla a založila si ruce na hrudi. „Doopravdy? Tak se ukaž."

„Jako tady a teď?" zeptal se vyděšeně.

„Tady a teď."

Jeonghanovi poskočil ohryzek v krku. Už nevypadal tak sebejistě jako předtím a proto to byla mnohem větší zábava. „Dobře." Zhluboka se nadechl a pročistil si hrdlo. „Kdyby všechna světla zhasla," začal nadějně, ale vzápětí se hned zasekl a ve tváři se mu odrazila panika. Min povytáhla obočí a zvídavě se na něj zahleděla. „Koupil bych za kilo másla!" vyhrkl nervózně.

Min na něj zůstala tupět zírat a pár vteřin jí trvalo, než vůbec vstřebala, co vlastně řekl. Nejdříve jí jen zacukaly koutky úst, ale potom se zlomila v pase a začala se smát přes celou chodbu.

+++

Úžasné zakomponování verše do příběhu! Líbí se mi, jak v tomto kratičkém počinu verš vznikl na základě paniky. Dosadit příběh do svátku zamilovaných byl také šťastný nápad a skvěle to do sebe zapadlo. Celkově měla povídka logiku a opravdu roztomile humorné vyvrcholení. Líbí se mi mimo jiné i obsazení Jeonghana. Povídka je opět příjemnou oddechovkou, která se mi krásně četla, a k tomu dopomohl i opravdu kvalitní pravopis a povedené zpracování. Za mě super! 

„Kdyby všechna světla zhasla, koupil bych si kilo másla?"

„Za kilo másla," opravil chybu Taehyeong nevzrušeně. „Vidím, že jsi četla poutač."

Jeho spolupracovnice, ještě školou povinná dívka jménem Minji, Taehyeongovu uměleckou tvorbu neocenila. „Na cos myslel?" ptala se, zatímco zametala podlahu u vchodových dveří.

„Že potřebujeme vyprodat máslo, než navezou další," pokrčil rameny. Navzdory pozdním odpoledním hodinám se v zapadlém obchůdku kromě dvou zaměstnanců nenacházel nikdo další. Z nedostatku jiné smysluplné činnosti se rozvaloval za pokladnou a přepočítával drobné.

Minji mezitím dokončila úklid; odložila smeták bokem a posadila se vedle Taehyeonga.

„Je to intelektuální reklama," dodal ještě. Poznamenal si stav kasy, než peníze přesypal zpátky do přihrádek a uschoval před světem do bezpečí pokladničky. „Chtělo by to přeskládat regály, nemyslíš?"

Správně si vyložila jeho poznámku jako signál, že ho má nechat na pokoji. S povzdechem a stížností, že s ním není žádná legrace, se odebrala po svých.

Sotva mu zmizela z očí, rozezněl se nade dveřmi zvonek. Dovnitř vpadla partička kluků v podobném věku jako Taehyeong. Pochechtávali se a tlumenými hlasy se mezi sebou dohadovali o něčem, čemu nerozuměl.

Po několika minutách se objevili znovu. Zatímco hoši skládali zboží na pás, přitočila se k němu Minji a prohlížela si jejich nákup kritickým okem.

„Žádné máslo," komentovala polohlasem. Jeden ze zákazníků si ho při té poznámce přeměřil podivným pohledem, a Taehyeong dívku mávnutím ruky odehnal pryč.

Dva z nich uklízeli potraviny do útrob svých batohů, zatímco třetí – ten, který si jej tak okatě prohlížel – vytáhl z peněženky kartu. Než pokladna zpracovala platbu, chlapcovi kamarádi už mířili ven.

„Yungi, vole, dělej," pobízeli ho k rychlejšímu tempu.

„Však jdu," zahučel oslovený, když přebíral od Taehyeonga účtenku. „Na shledanou," řekl ještě, než mu věnoval poslední pohled a odešel.

Taehyeong se z toho podivného výrazu nestihl ani pořádně vzpamatovat, když se mu za zády opět rozezněl dívčí hlas:

„Co tam dělá?"

Nechápavě vzhlédl, a Minji kývla hlavou směrem ven. Skrz výlohu spatřil toho kluka, co si ho tak zvláštně prohlížel.

Nepatrně se zamračil. Yungi dřepěl částečně schovaný za poutačem, takže ze svého místa Taehyeong pořádně neviděl, co se na ulici děje.

„Asi jen schovával peněženku," pokrčil nad tím nakonec rameny, když po chvíli chlapec vstal a definitivně jim zmizel z dohledu.

Zbytek směny uběhl překvapivě rychle, přemítal v duchu, když uklízeli před zavíračkou. Přenechal Minji ty otravné práce kolem, a sám poté, co uklidil denní tržbu do trezoru v kanceláři, zamířil ven schovat na noc i poutač s veršovanou reklamou.

Když však přistoupil blíž, čekalo na něj překvapení. Zezadu byl na desce přilepený neuměle utržený papírek. Stálo na něm:

světla svítí, máslo nechci

odpusť mi to, kdo to čteš

ocením však dobré verše

(zavolej mi, jestli chceš)

Pod rýmovačkou bylo připsáno telefonní číslo.

„Taehyeongu!"

Minji na něj mávala zpoza výlohy, co mu tak trvá. Zastrčil papírek do kapsy, spěšně složil poutač a odnesl ho dovnitř.

„Kde se flákáš?" utahovala si z něj. „Hledal jsi snad kupce pro máslo?"

Prsty nahmatal papírek a rty se samovolně roztáhly do úsměvu.

Možná.

A možná našel něco mnohem lepšího.

+++

Poslední odstavce této povídky mě přímo nadchly. Úplně jsem se zamilovala do toho Yungiho verše, kterým odpověděl na ten můj paskvil. Zní tak humorně, až je geniální. Udělat z verše něco jako reklamní spot byl taky velice šťastný nápad! Už když jsem přišla se zadáním a doufala jsem, že někdo zvládne výzvu splnit, přemýšlela jsem, co ve vašich mailech najdu. A toto je právě to, proč jsem s výzvami začala a proč je tak miluju: originalita, skvělé zpracování tématu, snaha, kterou jde vidět v každé větě textu. Vybrat Yungiho a Taehyeonga jako hlavní aktéry bylo přímo geniální, a samotný název je taky maximálně povedený. Všechno do sebe krásně zapadá a já to miluju.

Seokmin i Soonyoung do sebe obraceli jednu skleničku za druhou a občas to ještě řízli levným pivem z večerky. Tančili, zpívali a smáli se. Tohle vypnutí potřebovali víc než cokoliv jiného. Na chvíli zapomenout na zkoušky a povinnosti. Nemohli sice nikam ven, to jim ovšem nebránilo oslavit konec semestru komorně ve dvojici.

K jejich neštěstí, měli oba dva velmi nízkou toleranci alkoholu, proto jejich hýření a veselí skončilo mnohem dříve, než si mysleli, když se po téměř jedné a půl skleničce soju průběžně střídali u záchodové mísy a všechno jídlo i pití se jim vracelo zažívacím traktem zpět. O chvíli později, kdy už ze sebe neměli co vydávit, se oba dva zhroutili do vrzajících paland.

A nejdou... blik.

Všechna světla v bytě zhasla. Seokmin se hlasitě zasmál až to postel pod ním málem nevydržela.

„Tak to je konec, totální APOKALYPSA!!! Venku to vypadá jak z nějakého zombie filmu, v obchodě se musíš porvat o poslední balík toaleťáku se čtyřicetiletým chlápkem a teď si snad budeme ohřívat ramen nad svíčkou. To tomu ještě chybělo."

Zasmáli se té představě, ani jeden ovšem nevstal a nešel zkontrolovat a nahodit pojistky zpět. Takže představa, že se budou další den krčit u svíčky jakožto jediného zdroje tepla a světla nebyla tak vzdálená, jak by se očekávalo.

„Kdyby všechna světla zhasla, koupil bych za kilo másla," Ozval se najednou Soonyoung.

„Takže nám tady ještě vzniká poeta, jo? No skvěle. A mimochodem, světla už docela spolehlivě zhasla. Čekám na máslo."

Soonyoung po něm hodil polštář, což ho stálo více vůle a úsilí, než očekával, a stejně mu byl zanedlouho vrácen zpět do obličeje.

„Zbláznil ses? Víš, jak je máslo drahý? Zatím to vidím spíš na elektrikáře."

„Hmm, pravda, máslo je docela k ničemu. Tak co kdybys místo toho koupil rýži? Už dochází a je mnohem levnější."

„Já nikam nepůjdu ty pitomče. To byl jen zoufalý básnický obrat, v téhle ještě zoufalejší tragikomedii."

„Ale i básník musí z něčeho žít, a je docela jedno, jestli se na nákup vypravíš, když světla svítí nebo ne." Ze Seokmina pravděpodobně mluvil alkohol, jelikož jiný důvod, proč svého spolubydlícího posílat uprostřed noci na nákup asi není.

A za SoonYounga zase alkohol činil, takže se opravdu vyhoupl z postele a zamířil do chodby. Seokmin už pak jen slyšel, jak v zámku zarachotily klíče a bouchnutí dveří.

Odešel pro rýži. Uprostřed noci. Proč ne?

Za půl hodiny, kdy už měl Seokmin víčka tak těžká, že ho stálo veškeré úsilí, aby je nezavřel se najednou se celým bytem rozezněl zvonek.

Ding Dong.

S námahou se zvedl a došoupal se ke dveřím. Kukátkem se podíval na chodbu a tam uviděl Soonyounga s pytlem rýže v ruce, jak buší na dveře. Ten pitomec si zapomněl klíče.

Když sjel pohledem ke kamarádovým nohou zjistil, že na půlnoční nákupy vyrazil nejen bez klíčů a opilý, ale taky v bačkorách s motivem kachny.

„Otevři ty ignorante!" Soonyoung se ozýval z poza dveří. A pak se Seokmin otočil a vyrazil do pokoje.

Nechá ho tam. Ať mají na co vzpomínat. 

+++

Opilecké historky jsou prostě a jednoduše ty nejlepší historky, jaké kdy na světě vznikly. A je pravda, že takto blbé verše vymyslí nejčastěji někdo, kdo má alkohol v krvi (přísahám, že já byla střízlivá...!). Líbí se mi ta poznámka o velmi špatné toleranci alkoholu. Úplně rodilí Korejci... :D Povídka je strašně milá a vtipná a vzpomínám při ní na mého mladšího bratra, když se opije. Vskutku povedené dílko a verš do něj krásně pasoval. Jako výkřik do ticha je úplně dokonalý. Děkuji za příjemnou povídku!

Yoongi si netrpělivě poťukával tužkou do desky stolu, zatímco usilovně přemýšlel nad poslední básní, kterou by zařadil do své nové knižní sbírky. Všechny básně doladil do perfektní podoby, ale jen u této mu chyběla dokonce celá kostra. Začal jediným, prostým veršem a zkrátka se ho odmítal vzdát, jak moc se mu líbil. Kdyby všechna světla zhasla...

Co by však mohlo navázat, to se v jeho mysli odmítalo zjevit, přestože měl alespoň zběžné povědomí o podobě, kterou chtěl v básni zachytit. Ťukání propisky se sladilo do rytmu padajícího deště a jemu už nezbylo nic jiného, než zavolat svému nejlepšímu příteli o zoufalou pomoc.

Namjoon byl geniální mozek a zajisté by mu dokázal úžasně poradit poté, jakmile by si vyslechl jeho pocity a myšlenky, které chtěl do krátkého dílka vložit. Zajisté by mu dokázal poradit, kdyby si ten mezek zrovna nevyvaloval prdel v jednom z barů už v podnapilé náladě, jak Yoongi z jeho hlasu rychle poznal.

Vlastně ale neměl nic lepšího na práci, než vydat se za ním. Kombinace Namjoon s alkoholem byla nesmírnou raritou a nesměl se jednoduše připravit o perly, které v takových případech vypouštěl mladík z úst. Přestože o tom dost pochyboval, mohlo by ho to přeci jen i trochu inspirovat.

A tak zanedlouho do baru dorazil, dal si hned na rozjezd skleničku své oblíbené whisky, za níž následovalo několik panáků, drobná dávka soju a nějaký míchaný drink s kousky ovoce, který chtěl jeho nejlepší přítel nutně ochutnat a po kterém se zajisté bude parádně zvracet.

Yoongi si následující události příliš nepamatoval, minimálně ne ty z baru. Jen se přistihl, jak na rozkývaných nohách procházel ulicemi ke svému bytu, přičemž podepíral ještě více vrávorajícího Namjoona, jehož váha z nějakého důvodu ve stavu opilosti narostla. Sděloval mu po cestě svůj problém se psaním, snad jak kdyby mu naprosto zničený a otupělý mozek mohl v nesnázích pomoci.

„Hyu-hyung, pooočkej," zastavil ho zničehonic a zvedl prst nahoru. Z následujícího gesta Yoongi zvládl pochopit, že asi chtěl nad svou hlavou vyčarovat imaginární žárovečku, která se jakoby rozsvítila. Nebo to taky mohla být jen jeho fantazie. „Myslím... že to mám! Kdyby všechna světla zhasla,... koupil bych za kilo másla!" zvolal slavnostně, jeho hlas posazený o něco níž, přestože v jednu chvíli vylétl nahoru, jako kdyby byl ještě v pubertě.

Starší muž se smíchy neudržel na nohou a vyválel si holá kolena v kaluži, když dopadl na zem. Během toho, co se pobaveně chechtal a blekotal cosi o tom, že to rozhodně musí použít, se ho Namjoon velmi nemotorně snažil vytáhnout zpět na nohy. Oba pak zázrakem s časovým skluzem dovrávorali k Yoongimu domů.

Ránobylo – přesně podle předpokladu – provázeno Namjoonovým zvracením ovocnéhodrinku. Yoongiho ale veškerý bolehlav přešel ve chvíli, kdy se mu ozval ředitelnakladatelství o přijetí jeho sbírky, která měla být brzy poslána do tisku.Bledý v obličeji se zadíval na dokument v e-mailu, který obsahovalcelé dílo a mimo jiné jeden specifický kousek zdobící úplný konec knihy. Kdyby všechna světla zhasla, koupil bych za kilo másla.

+++

Další opilecká povídka! Já věděla, proč říkám, že opilému člověku jdou takové verše nejlíp, haha. Napsat však takový verš a odeslat ho, asi bych ráno přemýšlela, jestli mám plakat nebo se smát. Na druhou stranu, napsat to někdo známý, nejspíš by všichni přemýšleli nad hloubkou tohoto verše a hledali by v něm nějaký ještě hlubší odkaz. Skvělé zpracování povídky se povedlo i zde, a všechno to doplňuje perfektní pravopis. Povídku jsem si užila od začátku do konce. A musím poznamenat, zase, že Yungi je skvělý aktér do této výzvy. Což jde vidět asi i na tom, že se objevuje ve většina povídek. :D 

Dva muži v černých oděvech kličkovali úzkými uličkami a prchali před skupinou nepřátel. Jeden z nich měl u sebe batoh s obsahem, který chtěla skupina za nimi získat. I přes jejich nevýhodu se jim vedlo utíkat, aniž by museli použít dobře schované zbraně. Díky neprůstřelným vestám navíc téměř nehrozilo, že by je nepřátelská skupina trefila do zad a tím jim znemožnila dodávku důležité zásilky.

„Takhle to nikdy nepředáme," zavrčel udýchaně Suga, který nesl onen pekelně těžký batoh. RM vedle něj utíkal jako o život a souhlasně přikývl.

„Odlákám je. Ty to předej," šeptl směrem ke svému společníkovi. Díky malé lsti a se jim to doopravdy povedlo a Suga tak mohl nerušeně doběhnout na místo předání. Byl neskutečně udýchaný a toužil alespoň po kapce vody, ale předání obsahu batohu bylo momentálně důležitější.

Klidnějším krokem došel do zapadlé uličky, kde čekal pohledný muž s odstřelovací pistolí v ruce. Za ním stáli další tři, kteří měli na obličejích roušku a zbraně drželi pečlivě uschované.

Suga přišel blíž, v obličeji se mu nehnul ani sval a temnýma očima sledoval muže s pistolí. Ten ho také sledoval a čekal, až přijde blíž a sundá batoh ze zad.

Starší muž s přezdívkou Jin na něj namířil nebezpečnou zbraň.

„Řekni heslo. Nemůžu si být jistý, jestli jsi to ty, dokud ho neřekneš," vyzval ho Jin a Suga podrážděně vydechl, jelikož musel z paměti vyhrabat to pitomé heslo, které vymyslel právě muž před ním.

„Kdyby všechna světla zhasla, koupil bych za kilo másla," zabrblal nakonec a stáhl batoh ze zad. Měl nehoráznou chuť také vytáhnout pistoli a prohnat tomu muži kulku hlavou. To by jim bohužel nijak nepomohlo a tak raději rozepnul batoh a ukázal Jinovi jeho obsah.

„Zbytek je v autě," řekl a ukázal klíčky od vypůjčeného auta, ve kterém se nacházely litry onoho pašovaného zboží.

„Šéfe, nejdřív to ochutnejte. Jestli to náhodou není ředěný," ozval se jeden z mužů v pozadí. Jin přikývl a klekl si k Sugovi a lahvím s javorovým sirupem. Suga protočil očima a jedné láhvi odšrouboval víčko.

„Je to všechno kvalita," zabrblal a Jin mu vzápětí přitakal.

„V, vyměň to," kývl na jednoho z mužů, ten ihned přišel a stáhl ze zad vlastní batoh a ukázal, že je dle domluvy plný peněz.

„Proč jste si za velitele zvolili zrovna jeho?" zabručel Gi na onoho kluka, když si přebral jeho batoh. Mladík se pod rouškou ušklíbl.

„Ze všeho se vykecá," mrkl V a i s batohem se vydal zpět. Yoongi si v hlavě řekl, že na tom nejspíš něco je a přehodil si přes rameno batoh.

„Zhasni světlo," Jin schoval svou zbraň pod dlouhý kabát a ušklíbl se. Suga protočil očima nad pitomým způsobem loučením, který Jin vymyslel.

„Kup máslo," zabručel, otočil se na podpatku a vydal se hledat svého kamaráda. Když ho konečně našel, mohli už nerušně jít k druhému autu.

„Cítím se jako drogovej dealer. A přitom pašujeme jen javorový sirup," uchechtl se RM.

„Víš, jak je drahej?" Suga ho šťouchl loktem, ale po chvíli se také tiše zasmál.

+++

Tato povídka stála spánek poloviny města. Záchvat smíchu, který mě během čtení skolil, nemá obdoby. Jako... vložit verš do takového tématu... to by mě tedy nenapadlo. A jak koukám, zase to schytal Yungi. Mělo by mi ho být líto? Protože není... Každopádně námět je naprosto geniální a zpracování taky. Myslím, že tato povídka dala tomu verši úplně nový rozměr, který jsem opravdu ani v nejmenším nečekala. Nutno podotknout, že i samotný pravopis je super, a tak prakticky nemám povídce do vytknout. 

Jungkook sedel zhrbený za písacím stolom. Jednou rukou si podopieral bradu, zatiaľ čo druhou kreslil po otvorenom zošite nezmyselné, abstraktné obrazce. Zároveň pohľadom hypnotizoval pár, takmer nečitateľne naškriabaných slov. Napokon si ťažko vzdychol. „Toto sám nikdy nedám," zamumlal nešťastne. Vo chvíli, keď bol pripravený to definitívne vzdať, otvorili sa dvere za jeho chrbtom a miestnosť naplnil zvučný hlas príchodiaceho mladíka. Nemusel sa ani obzrieť, už podľa vône vedel, o koho ide.

„Hej, Kookie, čo to tu vystrájaš?" zvolal veselo a pár krokmi prekonal krátku vzdialenosť medzi nimi. „Dal si sa na kreslenie?" zasmial sa pri pohľade na Jungkookov výtvor. Úsmev mu však rýchlo zamrzol, keď si všimol, ako sa jeho kamarát kyslo tvári. „Hej, Kook, čo sa deje?"

„Fakt vtipné, Jimim," zavrčal oslovený dotknuto. Nemal rád, keď si z neho niekto robil srandu. Zvlášť, keď išlo o vážnu vec. „Snažím sa písať úlohu. Ale vôbec mi to nejde."

„Tak ukáž, pomôžem ti," navrhol Jimin. „Čo máš robiť?"

„Napísať básničku," zašomral Kookie a pretočil očami. „Kto to kedy videl, písať básničku, a ešte na takú debilnú prvú vetu?"

„Keby sa svetlo stratilo," prečítal Jimim pobavene prvý verš. „Tak to je fakt úlet. Ale neboj, spolu na niečo prídeme."

Jimin si sadol na posteľ a zamyslel sa. Pohľadom zablúdil k otvorenému oknu a započúval sa do okolitých zvukov ulice. Predstavivosť pracovala na plné obrátky. Kookie naňho iba fascinovane hľadel a nezmohol sa na slovo. Vyzeral tak krehko a dokonalo zároveň. No bál sa čo i len pípnuť, aby nezlomil čaro danej chvíle.

Netrvalo dlho a na Jiminovej tvári sa objavil víťazoslávny úškrn. „Keby sa svetlo stratilo, kúpil by som masla kilo. A zavretý v pivnici, trieskal by som po truhlici. Až susedov porazí, von ma vytiahnu za vlasy." Na chvíľu zmĺkol, a potom sa s iskričkami v očiach opäť obrátil k Jungkookovi. „Tak čo povieš, aký som?"

Kookie naňho hľadel v nemom úžase. „To bolo... Wow. Ďakujem, si úžasný."

Jimin mávol rukou. „To nestálo za nič. Rád pomôžem aj nabudúce. Takéto blbosti ja môžem."

„Ale stálo." Jungkook sa nesmelo usmial a nervózne si zahryzol do pery. Trvalo iba niekoľko sekúnd kým sa rozhodol. Vstal zo stoličky, skokom sa ocitol pri Jiminovi a bez váhania si mu sadol na kolená a vďačne ho pobozkal.

„No konečne," zašepkal Jimin, keď sa Jungkook po chvíli s obavou v očiach odtiahol. „Už som si myslel, že to nikdy neurobíš."

+++

Psaní básniček bylo ve škole vždycky za trest, haha. Chudák Jeongguk. Pamatuji si, jak jsem to byla vždy já, kdo všem veršoval, protože to neuměli, haha. Jimin se toho zhostil statečně. A Jeongguk měl evidentně velkou radost, když ho hormony takto zradily! Co mohu určitě říct, je to, že je povídka docela povedená. Domácí úkol je fakt dobrý nápad, a nevím, jestli by mě samotnou napadl. Povedená práce!

"P ... počkaj Yoongi!" izbu naplnil Jiminov prosební hlások. 

Milujem keď vzdychá, je to najkrajší zvuk na svete. No mne sa nechcelo odtrhnúť sa odchutnej pokožky na jeho krku. Od tepla ktorým ma hrialo jeho roztúžené telo. Najradšej bysom z neho strhol oblečenie a prinútil ho stonať moje meno po celú noc. 

"No tak!" zatlačil mi do ramien, aby ma od seba konečne dostal. 

"Chalani sú doma a tieto," poklepal na stenu za sebou, "papierové steny neudržia žiadenzvuk." 

Zo zavrčaním som sa napokon odtiahol. "Aj tak vedia že spolu chodíme tak čo?" 

Ramenom mi prešla náhla, ostrá bolesť spôsobená Jiminovou malou pästičkou. "Nemusiapočuť úplne všetko!" guľaté líčka mu sčervenali. 

Trel som si rameno a sústredil sa radšej na bolesť, než na fakt že sa mi vďaka Minihorozkošnosti nahnala krv z tela do bližšie nešpecifikovaného miesta a spôsobilo to nepríjemnénapätie látky mojich teplákov. Jiminou pohľad skĺzol práve na to inkriminované miesto.Nasucho preglgol a stočil pohľad radšej inam. 

"Nová pieseň?" schmatol môj blok ktorý ležal na nočnom stolíku a začítal sa doň. 

To ma vydesilo, mal som tú vec už dávno spáliť. "Je to blok zo základky," pokúsil som sa muho vytrhnúť no vystrelil ako blesk na opačnú stranu mojej izby. 

"Keby svetlo sa stratilo, kúpil by som masla za kilo," zaspieval posmešne a vyhol sa môjmupokusu o získanie bloku piruetou. Prevít krpatí!!! 

"Jimin, daj to sem!!" znovu som po ňom skočil, ale ten malý démon sa mi uhol. 

"Keby tma zostala, teba by zvolili za vola," rozosmial sa na plné kolo čo som využil a zvalilho na postel. Zasadol som ho a bloku sa konečne zmocnil. 

"To som napísal na základke. Bolo mi sedem a spolužiak tvrdil že sa nedá zarepovať nič soslovom maslo. Dokázal som mu že sa to dá," urazene som nafúkol líca, "a na sedem ročnéhoto je náhodou dosť dobré." 

Jimin vybuchol v další hlasití smiech, "óda na malo." 

Za to si vyslúžil pohlavok mojim blokom. "Tak dobre Park Jimin, videl si môj trápni text takja si teraz za to chcem pozrieť nejaký tvoj decký tanečný recitál. Trápnosť za trápnosť nechsme si kvit." 

Stuhol, po smiechu už nebolo ani stopy. Chytil ma za ramená a než som sa nadial pristál somhubou v perinách. Vystrelil z mojej izby ako raketa, ale ak si myslí že sa ma zbaví tak to tedane. 

Vybehol som za ním, "Jimin!!" pokúsil som sa otvoriť zamknuté dvere od jeho izby."Čo tam robíš?" 

"Čo asi!!" ozvalo sa spoza dverí, "ničím dôkazy!!" 

Ach môj naivní Mini. "Si tak roztomilí, ako sa snažíš ale ak mi aspoň jedno video neukážešzavolám tvojej mame. Tá mi ich rada dá všetky a ja zorganizujem verejné premietanie." 

"To ... to neurobíš!!" zdesene vykríkol a otvoril dvere. 

"Stavíš sa?" dobre vedel že som toho schopný. 

"Fajn!!" vtiahol ma do svojej izby a zvyšok večera sme strávili pozeraním jeho recitálov zdectva a čítaním mojich starých textov. Ten večer patril smiechu a našim spomienkam.

+++

Další originální nápad! Tentokrát formou starých dětských textů. Roztomilá "milenecká" hádka k tomu a máme postaráno o příjemnou oddechovku. Líbí se mi nostalgický nádech, který povídka má. Co ale malinko ruší dojem, je trochu více chyb vyskytujících se v povídce, doporučovala bych tedy trochu se podívat na pravopis, hlavně na psaní i/y a na zápis čárek v souvětích. Jinak je povídka opravdu pěkná. Děkuji za ni!

■■■

Závěrem bych ráda sdělila jen tolik, že mě pobavilo/překvapilo, kolik z vás v povídce využilo Yungiho. Ale to bude asi tím, že on se k veršům jednoduše hodí tím, že píše texty. Doufám tedy, že jsem na nikoho nezapomněla. Pokud ano, omlouvám se a křičte na mě! Jsem už příliš unavená a pořád nadopovaná antibiotiky, takže mám problém se soustředit. :3

Někdy během dne vám oznámím výsledky!