Přeji vám nádherný den, mé drahé nespecifikované muffinky!

Omlouvám se, zase mi trošku trvalo, než jsem dala dohromady všech sedm soutěžních povídek, které mi do výzvy přišly. Zase jsem měla sérii ranních šichet, po kterých jsem vždy odpoledne vytuhla a probudila se až večer. Hanba mi. Nicméně je to tady. Dalších sedm autorů se utkalo v této v pořadí už třinácté výzvě. 

Na jednu stranu si říkám: To jich bylo zatím jenom třináct? Na tu druhou si říkám: To jich bylo už tolik?! Ke které z těchto myšlenek se přikláníte vy? 

Musím ale říct, že jsem hrdá na to, že projekt funguje už déle než rok a pořád vás baví. Jste úžasní. 

Nyní se ale pustíme do vašich textů! Nebojte se je také okomentovat, pokud se vám líbí! 

Ve vylidněné učebně vládl obvyklý odpolední shon, v němž byly kotlíky magicky očišťovány od nepovedených pokusů studentů. Koště ze země odstraňovalo prach a drobné kamínky, všudypřítomné zásuvky při stěnách se občasně zadíraly v zářezech, když profesor vracel na místa ingredience.

Byla to šachová hrací deska s rozehranou partií, jež toho dne opovážlivě narušila opakující se sled činností a přehlušila nejen kovové ťukání kotlíků, nýbrž i hlasité šustění značně opotřebovaných štětin koštěte a rytmické cinkání skleněných lahviček s kapičkami dračí krve nebo vzácným jedem akrumantule.

Něžný úsměv se rozvinul na půvabné tváři, lemované hustými černými vlasy, v nichž nosil veliké, bohatě rozvinuté květy rostlin, zcela nekorespondující s umírněnou bělostnou barvou bílého kimona. Ten značně femininně odhaloval poněkud útlá ramena, pokrytá zeleně pableskujícími šupinami.

Koutky rtů ovšem úsměv zahalily rychleji, než jak stačil přijít a stydlivě se ukázat v paprscích slunce. Odvážný tah, problesklo mu hlavou ihned, když se přenádherně vyřezávaná hlava koně příliš přiblížila trůnu, na němž seděl král; s dlouhým pláštěm lemovaným hermelínem a s bohatě zdobenou korunou na hlavě.

Zprvu se rozhlédl po učebně, až na pár očarovaných předmětů zející prázdnotou. S dalším pohledem směrovaným k desce znejistěl. Pokud ustoupí hlouběji ke své straně, bude jezdci stačit jediný tah a ze hry vyjde jako poražený. Jako jediná se tak jevila cesta kupředu – drsná, trnitá a riskantní, přesto s minimální šancí na únik. Král tedy prchl. Vyhnul se prvnímu jezdci, střelec se zatím ladným pohybem přesunul za něj, začínaje jej odřezávat od bezpečí bělostného království. Další úskok, pěšec skončil rozdrcený na prach, jen aby mohl vzápětí čelit druhému. Čím hlouběji se dostával k jádru nepřítelovy pevnosti, tím bezmocněji se cítil. Brzy za ním stála armáda tvořená černým ebenem, zatímco něžný zimostráz mizel v dáli.

Poslední pohyb, král zůstal sám, v pasti už mu zůstávalo jen jediné – zadívat se na svého posledního nepřítele, proti němuž stál. Celičkou hru se nepohnula, strnule zůstávala jako skutečná součást hradu na svém přiděleném místě, trpělivá a pevná jako skála. Věž se nepohnula ani tehdy, nezasadila onu poslední ránu, přestože se její okrouhlé tělo několikráte na políčku zatočilo jako káča.

„Slitování se nad soupeřem tě může přijít draho," vydechl ohromeně učitel, konečně zvedaje pronikavé, zlatavě kovové oči k mladému muži, jenž mu pohled zdráhavě oplácel. Ruce za zády, přistupoval k němu tiše, tradiční čínský háv rodu, k němuž nyní patřil, elegantně doprovázel ladné pohyby.

„Ale mnohdy je to ta neschůdnější cesta k vysněnému cíli," oponoval tlumeně. „Ta naděje, pane profesore. Že je to tak správné."
Vprostřed desky odložil přenádhernou růži, okvětní plátky opojně voněly, jejich něžné zelenavé odstíny připomínaly kvetoucí zahradu, z níž pocházely a kterou ještě donedávna zdobily.

„A je tohle ten vysněný cíl?"

Jako na povel, figurka krále s dřevěným ťuknutím padla mimo desku, skutálela se bývalému studentu do dlaně, rychle se ohřívaje v jemném, vroucném sevření.

„Nikdy jsem mu nebyl blíž. A myslím, že přesně to mi ke štěstí stačí."

Šach mat.

+++

Co se popisů týče, nikdy mě nepřestane fascinovat um autorky, která se doslova mazlí s každým slovem, které pro svůj příběh zvolí. Co je možné mínus příběhu, je asi skutečnost, že nezainteresovaný člověk by byl (a nejspíš i je) z tohoto, dá se říci skoro až úryvku, mírně zmatený. Já, jakožto člověk, který je v obrazu, dokážu maximálně ocenit text, kterým mne autorka obdařila, a lézt z něj po stropě jako posedlá slečna v noční košili během exorcismu...

Miluji každý kousek textu, miluji obrázek jeho postav, který se mi rodí v hlavě, miluji příběh, který tak kratičký text dokáže vypovědět. Kdybych měla opět zaplout do vod pravopisu, pouze bych spokojeně mlčela a užívala si, jak dobře autorka ovládá svůj rodný jazyk. Děkuji autorce za účast!

„Jsem doma!" zvolal jsem, když jsem se rozešel do útrob bytu. V pravé ruce jsem držel igelitku s jídlem, které jsem měl při cestě z práce koupit, prsty druhé ruky jsem se lehce dotýkal dřevěného obložení stěny.

„Je tu vůbec někdo?" Hlavou jsem vykoukl zpoza rohu a pohledem přelétl největší místnost v bytě. „Minhee?" očima jsem spočinul na své ženě sedící na pohovce a jejím mrzutém výrazu. „Minhee?" oslovil jsem znovu svou vyvolenou, když jsem se k ní rozešel. Konečně se na mě podívala.

„Ah, Jongdae," mírně zvedla koutky úst nahoru, v jejích očích se ale zračila značná starost.
„Co se děje, lásko?" optal jsem se a posadiv se vedle ní jsem jí obdaroval polibkem na čelo. „Kde je Jangmi?"
Minhee si povzdechla a koutky úst opět nechala klesnout dolů. „V pokoji. Odmítá se mnou mluvit."
„Stalo se něco?" vyzvídal jsem a už si začal představovat ty nejhorší scénáře.

„To právě nevím," přiznala má žena, „vyzvedla jsem jí ze školy a celou cestu domů nepromluvila. A když jsem se s ní později snažila nějak promluvit, řekla mi jen, ať jí nechám být." Rázem na mě prosebně upnula své velké, tmavé oči. „Promluvil by sis s ní, prosím?"

„Samozřejmě," ujistil jsem ji a na důkaz pravdivosti svých slov jsem se zvedl z pohovky a rovnou zamířil k Jagminině pokoji.

„Princezno?" zaťukal jsem na zavřené dveře, ale odpovědí mi bylo jen rozhněvané vykřiknutí: „Běž pryč, tati!"

„Ale Jangmi," znovu jsem zaklepal a mělce vydechl, „chci se s tebou pořádně pozdravit. Co se děje?" Dveře jejího pokoje se náhle otevřely a v mezeře mezi futry a klikou se objevil kulatý, uplakaný obličej.

„Zdravím tě," zamračila se na mě má dcera a její hlava z mezery zmizela. Dveře za sebou však nechala otevřené. Dodal jsem si kuráže a jako starostlivý otec vešel k ní do pokoje. Teď jsem se nacházel v jejím malém království. „Už jsme se pozdravili," sedíc na posteli se skloněnou hlavou mě nepřímo vyhazovala. Já to ale nehodlal nechat jen tak.

„Proč jsi smutná, princezno? Někdo ti něco udělal?" obezřetně jsem se posadil k ní na postel a pokusil se jí pohlédnout do tváře. Rty měla zformované do smutného oblouku. Pokroutila hlavou.
„Nebo jsi ty něco provedla?" Opět jen němé pokroucení. „Nechceš mi to říct?"

Jangmi pár vteřin seděla naprosto bez hnutí. Snažil jsem se přijít na to, co se jí asi honí hlavou, když se najednou sehnula ke svému školnímu batohu a vytáhla z něj průhledné desky. Podala mi je a já zřel, kde je problém.

„Tati," začala má dcera natahovat, jak jsem se díval na její třídní fotku s popiskem Rudé růže ZŠ Nangwon, „je pravda, že jsem tam jediná zelená?"

Nevěděl jsem, jak na to odpovedět. Ano, je. Ale to přece není špatně. Kór, když není Jangminina chyba, že tyto dvě barvy nedokáže rozeznat.

Beze slova jsem z kapsy vytáhl černou fixu pro všechny případy, a přeškrtl slovo rudé.

„Záleží na tom?" zeptal jsem se Jangmi, „záleží na tom, že jsi jediná zelená růže, když jste všechny krásné?"

+++

Skutečnost, že autorka pro svůj příběh zvolila právě Jongdaeho, jeho ženu a dítě, mne naprosto dorazila a já se do kratičkého příběhu okamžitě zamilovala. Oceňuji to, jak autorka dokázala v krátkém textovém úseku poukázat na hluboký vztah mezi otcem a dcerou, který, zdá se, je dokonce silnější než vztah s matkou. Je to kouzelné, opravdu moc. Co se týče konce, ten je poněkud agresivněji ukončený a vypadá, že mu něco chybí, ale to se nejspíš dá pochopit vzhledem k délce textu. Nápad s neschopností rozeznat od sebe barvy, je také velmi povedený, a zakomponovat zelenou růži v tomto originálním pojetí školní fotky se mi taktéž hodně líbí.

Co se týče pravopisu, myslím, že nemám žádné výhrady, text je napsaný pěkně, neztrácím se v něm a ani žádných neodpustitelných chyb jsem si v něm nevšimla, takže v tomto ohledu je text v naprostém pořádku. Děkuji autorce za účast!

Plný nervozity si skousl ret. V břiše se mu tvořil hotový včelí úl, ale moc dobře věděl, že už nemohl dál utíkat. Konec konců, do tohohle se vrhl sám, rozhodl se z vlastní vůle a hodlal konečně zkusit štěstí. Mentálně se připravil na to nejhorší odmítnutí, kterého se mu mohlo dostat. Ale sám si nebyl jistý, zda bylo vůbec možné se na něco takového připravit.

Zhluboka se nadechl. V rukách mu zašustil papír, ve kterém byla pečlivě skrytá kytice. Právě ta tvořila zdroj veškeré jeho nervozity. Byla totiž pro člověka, kterému se snažil už dlouho zalíbit.

Tím to všechno vlastně začalo. Nesměle se ho před několika týdny zeptal, zda by si s ním někam nevyšel. I kdyby jen na chvíli, třeba někam do kavárny. Mladík mu tehdy věnoval úšklebek, otočil se od skupinky svých přátel a ve vší vážnosti pronesl: „Ale, copak bych měl jít jen tak? Možná půjdu, když mě přesvědčíš."

Jungkook netušil, co na to říct. Nebral si ale jeho výsměch k srdci a naprosto stejně vážně se zeptal, jaké květiny má nejradši.

Uvědomoval si, že odpověď, které se mu dostalo, nebyla pravdivá, už jen kvůli smíchu, který jí předcházel. A že se z něj snažil jen udělat hlupáka, mu došlo záhy. Vždyť je jasný, že se pokoušel vymyslet nějakou blbost, abys mu dal pokoj. Myslel, že zelený růže neexistujou.

A ačkoliv to uvědomění bolelo, po čase sehnal kytici zelených růží. Teď stačilo jen počkat, než se dostaví. Určitě přijde, vždycky v tuhle dobu chodí. Navíc slíbil, že když mu květiny sežene, rozhodně přijde.

Jenže si zaručeně nemyslel, že je Jungkook doopravdy přinese. A proto se nedostavil ani po dvou hodinách, kdy na něj mladík čekal před prosklenými dveřmi podniku, ve kterém si setkání smluvili.

Trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že nehodlal přijít. A tak ve svém nově nalezeném smutku vstoupil dovnitř, došoural se k pultu a sebral veškeré síly, aby si objednal. Mladík, který mu připravoval kávu, na něj po očku koukal, ale Jungkook si toho nevšímal. Oči měl jen pro květiny ve své náruči a upíral na ně smutný pohled.

Barista položil na pult kelímek s kávou a pokusil se navázat s mladíkem oční kontakt. A když se povedlo, věnoval mu okouzlující úsměv. „Jsou nádherné. Nikdy jsem zelené růže neviděl. Moc se mi líbí, máte úžasný vkus."

Jungkook na něj zíral. V hlavě měl najednou prázdno a jeho ruce samy od sebe začaly vyndávat kytici z papírového obalu. Natáhl ruce k mladíkovi na druhé straně pultu a ignoroval jeho překvapený výraz. „Prosím... jsou pro vás," vyhrkl a pokusil se o úsměv. „Hodí se k vám víc, než ke komukoliv jinému..." dostal ze sebe nahlas jedinou myšlenku, která mu poletovala hlavou.

A barista – Seokjin, jak stálo na jmenovce – se široce zazubil. „Tak... tak to děkuji mnohokrát," nadšeně se rozesmál. Ten smích byl mnohem milejší, než jakýkoliv jiný, který kdy předtím slyšel. A zdálo se mu, jako by už v ten moment začínal hojit čerstvé rány.

+++

Seokjin a Jungkook? Ano, prosím. Dokonce velmi ano, prosím! Ale to je pouze můj subjektivní výkřik do ticha, protože se mi tato dvojice v povídkách neskutečně líbí a je škoda, že jich není mnoho. Ale k věci. Nápad, se kterým autorka přišla, je jedním slovem úžasný. Není převratně originální, to ne, ale neskutečně moc se mi líbí zpracování. Hlavně se mi zamlouvá konec, který slibuje něco víc, co by se mohlo dít až po příběhu, a co bych opravdu velmi ráda viděla/četla. Ano, mohu říct s čistým svědomím, že z povídky jsem více než nadšená! 

Pravopis! Eňo ňuňo. Ale tak co jiného čekat od zkušených autorů, že ano? Mohu jen sdělit do světa další pochvalná slova a jít se tiše vytěšovat z toho, jak úžasné autory Wattpad skrývá. Děkuji moc za účast!

Keď k zelenej ružičke skloníš sa raz,
môžeš si vypočuť jej tichý hlas.
Povie ti príbeh starý sťa čas
o kráľovstve, ktoré zotročil mráz...

Pieseň tichá ako šumenie vetra za letného dňa šepkala svoje verše a vábila jemnou hudbou nejedného sedliaka. Prichádzala z lesa, kam sa nikto už roky neodvážil. Málokedy sa z lesa ozýval iný zvuk než hlasy lesnej zveri. Občas sa zem chvela pod kopytami koní rytierov, ktorí sa vydali na lov, ale aj tých časom ubúdalo. Nie vždy sa totiž vrátili všetci.

Keď zelenej ružičky dotkneš sa raz,
ľadové kryštály sfarbia tvoj vlas.
Zriekneš sa života, zriekneš sa nás,
Nepovie ružička, či precitneš zas...

„Prestaň," povedal ticho Taehyung, mladý sedliak z neďalekej dediny. Boli na poli už niekoľko hodín a práce bolo stále nad hlavu. Jeho dobrý priateľ, len o niekoľko rokov mladší, sa upreto díval do lesa.

„S čím?" opýtal sa Jungkook, ale pohľad od lesa neodvrátil.

„Ty vieš," odpovedal Taehyung. Jungkook sa ešte chvíľu díval do lesa, potom konečne mrkol, ako by sa prebral z tranzu, a pozrel sa na staršieho chlapca.

„Naozaj ten hlas nepočuješ?" opýtal sa ho zvedavo. Pýtal sa vždy, keď započul tóny hudby, ktorá vychádzala z lesa, a vždy dostal rovnakú odpoveď.

„Nie, naozaj ho nepočujem, Jungkook. A nepáči sa mi, že ty áno. Nemal by si sem chodiť," zamračil sa.

Keď zelenej ružičke oddáš sa raz,
smrteľnou perinkou bude ti mráz.
Nebudeš počuť viac náš smutný hlas,
naveky zaspíš a opustíš nás...

„Čo spievajú?" opýtal sa Taehyung. Aj keď sa bál, bol zvedavý. Nikdy nestretol nikoho, kto by pieseň duchov lesa počul. Vraj sú to duše tých, ktorí sa v hlbokom lese stratili a teraz spievali varovanie, aby rovnaký osud nestretol aj iných.

Ale prečo potom bola tá pesnička lákavá? Prečo všetci, kto ju počuli, do lesa nakoniec odišli a už sa nikdy nevrátili? To nikto nevedel. A každý sa bál, že príde deň, keď započuje slová prekliatej piesne a odíde do lesa.

Vraj tam bola – zelená ruža, ktorá v tme svietila. Vraj práve tá ruža spievala hlasmi mŕtvych duší.

„Sú smutní, hyung," odpovedal Jungkook. „Myslím, že chcú, aby ich niekto zachránil."

„Nepôjdeš do lesa, Jungkook. Sľúb mi to."

„Prečo?" opýtal sa Jungkook.

„Pretože nechcem, aby si zomrel," odpovedal.

„A keby si zomrel so mnou, bolo by to v poriadku?" usmial sa Jungkook. Taehyungovi vyskočila husia koža. V Jungkookových očiach bolo niečo... šialené.

„Nie, nebolo. Poď, ideme domov," prikázal.

„Keď zomriem, zomrieš aj ty, hyung," usmial sa Jungkook, ale poslušne vstal a vydal sa po jeho boku späť do dediny. Taehyung sa zrazu cítil v prítomnosti kamaráta čudne. Ako by sa mu snažil s každým svojim pohľadom niečo povedať.

Keď o pár dní na to Jungkook zmizol, Taehyung si bol istý, že už ho nikdy neuvidí. Že rovnako ako ostatní odišiel do lesa, z ktorého nieto návratu.

Až raz, keď pracoval na poli, započul Jungkookov hlas:

Keď k zelenej ružičke skloníš sa raz,
môžeš si vypočuť jej tichý hlas.
Povie ti príbeh starý sťa čas
O kráľovstve, ktoré zotročil mráz...

+++

Krátký pět set slovný příběh má nádech pohádky, což mám opravdu hodně ráda. Protkaný verši prokleté písně, která láká sedláky? Ano, prosím, děkuji mnohokráte! Napsat verše tak, aby dávaly smysl a zároveň dodržovaly rým nebo aspoň rytmus, není tak snadné, jak se na první pohled zdá, a vždy je fajn vidět, pokud se to někomu povede. Taekook nenadchne, ale vlastně ani nezklame, pokud s nimi autor umí pracovat, a v tomto příběhu působí fakt dobře. Povídka/Pohádka má trochu hororový nádech a to hlavně na konci: Osobně miluji hororové příběhy, hlavně když z nich jde opravdu cítit nějaké to napětí!

Pravopis je, řekla bych, také v pořádku! Žádných výrazných chyb jsem si ani po druhém a třetím přečtení nevšimla, a že jsem si dala opravdu záležet. Myslím si, že příběh je v tomto ohledu úplně v pořádku. Děkuji moc za účast!

Na svých cestách jsem potkal spoustu zajímavých lidí a navštívil velké množství různých vesnic a měst, která stála za prozkoumání. Ať už jsem procházel svůj milovaný Ilsan, proplétal se hustými lesy jižního Norska, nebo navštívil krásná evropská muzea.

Všechny cesty jsem si vždy zapisoval, a každá z nich v sobě měla něco, na co jsem vzpomínal s lehkým úsměvem na tváři. Každičká země, kterou jsem navštívil, byla unikátní a i přes jazykovou bariéru jsem se vždy zvládl domluvit s místními, od kterých jsem slyšel nespočet příběhů.

Jak už jsem řekl, každá má cesta byla originální. Ale když se mě někdo zeptá na zážitek, který se mi vryl do paměti, vzpomenu si vždy na jeden, který mezi ostatními podivně vyčnívá.

Byl jsem v Borneu, když jsem se jednou jistým nedopatřením ztratil od skupiny, se kterou jsem prozkoumával deštný les. Ztratit se v deštném lese chce rozhodně úplně každý, o tom žádná. Myslím, že jsem se dobrou hodinu, možná i dvě motal kolem, hledal ostatní a nadával, než jsem ucítil podivnou vůni. Vlastně ani nevím, co mě vedlo, ale šel jsem tiše za ní.

Našel jsem sochu. U ní seděla starší žena a pila čaj, který byl zdrojem té podivné vůně. Žena si mě nevšímala, působila uklidněně, a i když jsem promluvil, jen si přiložila prst na rty a zavrtěla hlavou. Měl jsem v hlavě hrozný zmatek, a když dopila svůj čaj a zvedla se, musel jsem jít za ní.

K mému údivu jsme došli do malé vesnice. Na žádné mapě jsem ji nikdy neviděl a vlastně mi přišlo divné, proč by se někdo vůbec usídlil uprostřed ničeho. Navíc si nikdo ani nevšiml, že mezi ně zavítal úplně cizí muž. Mezi domy se pak nacházela socha, která byla identická s tou, od které jsme přišli. Kolem téhle však byly záhony plné zelených květin. Vypadaly jako růže, ale to mi přišlo jako hloupost.

Žena, která mě na toto podivné místo dovedla, se posadila k soše a začala mluvit. Měla příjemný hlas, a tak jsem jí nevyrušoval, dokud nedomluvila.

Dodnes si pamatuji, že vyprávěla o patronovi jejich vesnice, který je zachránil před zlým démonem, jehož jméno nedokážu vyslovit, natož napsat. Při záchraně vesnice ale prý utrpěl obrovská zranění a ta se mu bohužel stala osudnými.

Obyvatelé vesnice ho pohřbili a nad jeho hrobem postavili sochu. Kolem sochy následně vysázeli zelené růže, jejichž semena jim patron daroval těsně před svou smrtí. Zelenými růžemi a péčí o ně mu vyjadřují dík a věří, že když bude vesnice znovu v nebezpečí, duše jejich patrona vstoupí do jednoho z nich a jeho prostřednictvím je znovu ochrání.

Celé jsem to poslouchal a ani jsem si přes svůj úžas neuvědomil, že se mnou mluvila v mém rodném jazyce. Když potom skončila, jen jsme společně seděli a pozorovali oblohu.

Vlastně ani nevím, jestli se to doopravdy stalo, jelikož mě potom má skupina našla spát na cestě. Byl zázrak, že jsem byl živý a zdravý, ale já pořád myslel jen na sochu a záhony plné zelených růží.

+++

Miluji pověsti a legendy a také vyprávění lidí o časech minulých! Vždy mě podobné příběhy fascinují, a vždy z nich mám velmi dobrý pocit. Proto nemohu jinak než nadšeně sdělit, že tato povídka je opravdu velmi povedená. Líbí se mi, že ve výsledku vlastně nevíme, jestli se mu to pouze zdálo, nebo se něco doopravdy stalo. Byl opravdu ve vesnici a vesničané ho odnesli poté, co usnul? Nebo prostě usnul a měl velmi živý sen? Zakomponování zelených růží je super, líbí se mi vysvětlení jejich původu a líbí se mi, že je s nimi spjata legenda. 

Pravopis? Super. Nemám vůbec co vytknout. Povídka se četla neskutečně dobře a nic mě od ní nerušilo, takže jsem si ji mohla maximálně užít. Děkuji autorce za její účast! 

'Jsem tak sama, nikdo se o mě nestará'
Pomyslela si Růžička. Proč se o ní nikdo nestará, a nedává jí lásku se ptáte? Protože byla zelená. Byla zelená, a proto si jí lidé pletli s plevelem, a neviděli její skutečnou krásu.

'Nikdo mě nezalévá, začínám vadnout'
Smutně se podívala na měsíček, který jí jako jediný rozuměl. Zdá se to jako věčnost co úplně sama roste v rohu královské zahrady.

Už je to týden co zahradník umřel. Ten jediný ji zaléval, a viděl její pravou krásu. Věděl že Růžička je kouzelná. Ano, je kouzelná, umí mluvit. Ale k čemu jí je její kouzelná moc, když si nemá s kým povídat.

"Proč jsem se narodila zrovna takhle?
Proč jsem nemohla být červená? Každý chce dostat červenou růžičku, ale zelené se každý štítí" Zeptala se měsíčka, který krásně zářil na všechny květiny v zahradě, až na ni.

"I ty se ke mně obracíš zády ?"
Smutně pronesla při pohledu na měsíček, a se slzou stékající po jejím stonku usnula.

..............................................................

"Ti princové měli pravdu, jsem tlustá a ošklivá." řekla Šípková Růženka se slzami v očích, při pohledu do zrcadla.

"Nikdy mě nikdo nebude milovat, kdo by miloval někoho jako jsem já? Jsem ošklivá, tlustá a ještě k tomu prokletá."
Řekla a ještě více se rozbrečela.

"Copak jsem si vybrala, se takhle narodit?"
"Už nechci žít tenhle život, už nechci být princezna." řekla, a s rozhodnutím vzít si život se vydala že své komnaty.

..............................................................
Před šestnácti lety
................................................................

" Budeš ošklivá a lidmi nenáviděna."
Ať už se budeš snažit sebevíc, nikdy neokusíš lásku od osoby, a nikdy nebudeš milovat" Řekla žena s tváří zahalenou v kápi, černé jako smrt.

"A aby jsi pochopila, že život není pohádka, tak se jednou píchneš o trn, a upadneš do věčného spánku"
"Ale ani princův polibek tě nezachrání, neboť smrt, je konec" dořekla kletbu, a rychlostí světla zmizela.

.................................................................
Přítomnost
.................................................................

Růženka utíkala jako o život do královské zahrady. Chtěla to všechno skončit. Král s Královnou jí o kletbě řekli už když byla malá. Nikdy jí nemilovali, jak ta žena řekla.

Rozhlížela se po krásné zahradě. Vypadala nádherně uprostřed noci, když jí ozařují jen hvězdy a měsíc. Hledala růži. Červená, žlutá, růžová a bílá. Tyhle barvy jí už nudily.

Najednou uviděla růži, kterou ještě nikdy neviděla. Byla zelená.
Rostla v rohu zahrady, do které Růženka chodila skoro každý den, a přesto s jí nikdy nevšimla.

Přišla k růží, a natahovala se k jejímu stonku. Ruce se jí třásly, byla rozhodnutá, ale přece jen měla strach.

"Nedělej to" zničeho nic někdo promluvil. Růženka se zaraženě rozhlédla po zahradě. Nikde nikdo.

"Prosím" zase se ozval hlas. Růženka se podívala před sebe a vykulila oči.

"T-ty umíš mluvit?"

"Ano, jsem kouzelná"

"J-já to musím udělat"

"Nemusíš, neposlouchej ostatní, jsi krásná taková jaká si"

.................................................................
O týden později
.................................................................

Jako každý život, I ten zelené růže jednou skončí.
Ale naučila se milovat, a naučila to i Růženku. A proto umírala s dobrým pocitem.

A od té chvíle se zelená růže stala symbolem sebemilování, a pomáhá lidem poznat sebe.

+++

Další povídka, která má nádech pohádky. Opravdu jsem ráda, že se někdo podobným textům věnuje, protože pohádkové příběhy jsou prostě vždy něčím výjimečným, hlavě tedy zde na Wattpadu, kde se většina k-pop textů točí kolem mafie, školního prostředí nebo ABO. Uvědomuji si, že tento textík není tak úplně k-pop fanfikcí, ale vzhledem k tomu, že se vyskytuje v k-pop výzvách, dovolila jsem si na tento fakt poukázat. Líbí se mi, že povídka/pohádka má na konci i jakési "poučení" a zelená růže zde dostává svůj význam teprve v průběhu děje. Povídka není napsaná špatně, ale autorce pořád chybí hodně zkušeností. Myslím si však, že čím déle bude psát, tím lepší povídky bude tvořit. Je vidět, že má potenciál.

Ohledně pravopisu nejsem zase až tolik nadšená, nicméně to není ani vyloženě špatně. Autorka má problém vesměs s čárkami a se zápisem některých slov, ale to není nic, co by se nedalo časem vypilovat. Děkuji mnohokráte za účast! 

Usadil som sa do trávy, pred kamennú dosku vyčnievajúcu zo zeme, ako pripomienkapominuteľnosti človeka. Chladný kameň pod prstami tak hladký a jemný, ako kedysi jehopokožka. Pri tej spomienke ma v očiach pálili slzy. Dlaň mi vkĺzla do pozláteného nápisuktorý rušil bledú hepkosť. Pripomínal jazvy ktoré sa nikdy nezahoja. Bruškami prstov somskúmal každé písmeno vryté do náhrobného kameňa, neúprosne mi oznamoval že tu leží KimTaehyung. Srdce mi zovrela bolesť, ako neviditeľná ruka, ktorá ho chce rozdrtit. No znovucítím ďalší jeho bolestiví úder a tak viem že nezomriem, ale budem musieť čeliť realite, bezneho, to je horšie než smrť. 

Rameno mi stisla drobná ruka, ktorú som okamžite striasol. 

"Nedotýkaj sa ma!" na moje varovanie blonďavý chlapec, len potriasol hlavou. 

"Prišiel si." Chlapcove oči skĺzli zo mňa na biely mramor. Sadol si a uprene pozoroval kyticupred náhrobkom. 

"Zelené ..." vydýchol očarene a baculatými prstami pohladil smaragdovo zelený lupeň jednejz ruží. "Zafarbil si ich?" 

"Čo ťa do toho?" 

"Trochu úcty som starší!" napomenul ma ako decko. 

"Tú si stratil, keď si mi ukradol Taeho! Nedal si mi ani vedieť, že zomrel!" zavrčal sompodráždene. Keď som odišiel dúfal som, že je to naposledy čo toho hada vidím. 

Blondín si porazene povzdychol, "tie kvety sú krásne. Tae miloval jedinečné veci a zelenéruže by zbožnoval," dokonale ma ignoroval. 

"Takže ty si bol jedinečný a ja nie." V puse som cítil horkú pachuť sklamania a prehri. 

Staršieho čokoládové oči sa upreli na mňa. Tváril sa smutne, ale to je pochopiteľne keď sedípred hrobom svojej lásky, po boku jeho bývalého. 

"Volal som ti," prerušil ticho skoro šeptom, "tri mesiace, dokola. Poslal som za tebouHoseoka, no vyhodil si ho akonáhle ma spomenul. S Yoongim, si sa pobil a Jina si ani nepusticez prah dverí. Joon sa s tebou vraj nepáral." 

Na tvári mi zahral slabý úsmev, "vykopol mi dvere. Aj keď u Namjoona nikdy nevieš čo jeúmysel a čo nehoda. Vrazil do domu, zareval a než som sa spamätal sedel som v jeho aute asom tu. Zelené ruže som vypestoval, pre Taeho." Jesenný vánok mi pohladil tvar, ako by toboli jeho jemné prsty. 

"Neukradol som ho," tichý hlások blondiaka doľahol až k mojim ušiam a dobre ma pobavil. 

"Jimin, ako nazývaš situáciu v ktorej si tvoj priateľ do domu nasťahuje tretiu osobu? Uzavriesa pred tebou a ty vidíš že s tým druhým si rozumie viac?" Neodpovedal len sa na mňasmutne díval. "Nemáš čo povedať?" 

"Pred rokom mi zavolal, potreboval pomoc." 

"Mal mňa!" vykríkol som tak nahlas, až sa strhol a trochu odo mňa cúvol. 

"Mal nádor, nechcel aby si ho videl umierať. Netušíš aké to bolo, nútiť ho jesť. Počuť ako pochemoterapii vracia, sledovať ako slabne. Bežať k nemu uprostred noci, keď kričí od bolesti.Znášať urážky a výbuch hnevu. Nakoniec sedieť pri jeho posteli až do konca. Chceš sa hádať,kto z nás skončil horšie?" 

V Jiminovich očiach sa leskly slzy, a mne ho po prvý raz bolo ľúto.

+++

Opravdu nemám ráda tento námět, a to už jak v povídkách, tak ve filmech či knihách. Téma "opustil mě, abych se netrápil" je pro mě velmi otravné. Nicméně musím pochválit autorku za pěkné zpracování textu po obsahové stránce. Hodně se mi líbí, že je povídka psaná z první osoby a poukazuje na myšlenky hlavní postavy. Také se mi líbí, a to že hodně líbí, poslední věta příběhu, kde hlavní postava není zaslepená svou bolestí, prozře a projeví lítost vůči někomu, koho evidentně nemá v lásce. Opravdu, konec tomu dal korunku a v mých očích celý textík pozvedl o úroveň výš. 

Pravopis je něco, na čem musí autorka zapracovat. Především, co se týče čárek v textu, čárky jsou totiž opravdu hodně důležité a bez nich bývá text často špatně pochopený. Držím autorce palce ve zlepšení svých dovedností a zároveň děkuji za její účast!