Ráno mě probudilo šimrání na kůře kmenu. Jak jsem se včera dozvěděla, lechtají mě paprsky slunce. Nejdůležitějšího zdroje energie, bez kterého by nemohla fungovat fotosyntéza a my bychom tím pádem nemohli žít. Moc víc jsem si ale nezapamatovala.

Přišlo mi, že nemám tolik energie, jako když jsem procitla, ale nevěnovala jsem tomu tolik pozornosti. Neměla jsem moc co dělat, tak jsem se myslí přesunula k Síti. Lípa mi radila, že si mám najít kamarády mezi Břízami, Olšemi a Lískami. Nevěděla jsem ale, jak to poznat. Tak jsem se rozhodla radši si znovu popovídat s Dubem. Včera jsem s ním prohodila sotva pár slov a tak jsem doufala, že se dneska třeba o něm něco dozvím.

„Ahoj, Dube, už jsi vzhůru?" poslala jsem chemii k místům, kde by se měl můj soused nacházet.

„Ahoj Lípo, předpokládám, že se ti tvůj mateřský strom podařilo zkontaktovat, že?" odpověděl mi po chvíli.

„Jo, vysvětlila mi spoustu věcí."

„Tak to je fajn. Mimochodem jak se cítíš?"

„Trochu slaběji než včera, ale jinak dobře. Proč se ptáš?" Jeho otázka mě docela zaskočila, ale snažila jsem se to moc nedávat najevo.

„No, můj mateřský Dub mi říkal, že někdy mladé stromy nepřežijí první noc po procitnutí nebo den po ní."

 „Aha," zareagovala jsem trochu vystrašeně.

„Ale ničeho se neboj. Podle mě se mu to stalo jen párkrát u jeho stromků. Proto mě tím tak strašil. Jen nikdy si strom nemůže být jistý." Po téhle odpovědi jsem si značně oddechla. Pro jistotu jsem však radši změnila téma:

„Lípa mi říkala, že mě dneska vezme za Nejvyšším Javorem, co od toho mám čekat? Prý je to její povinností."

„V tom případě je to povinností každého mateřského stromu. Před pár dny mě k němu Dub napojil také. Nějak si mě zkontroloval, že jsem v pořádku. A myslím, že o to také jde. Jenom se ujistí, že jsi zdravá a je to."

„Uf. Tak to se nemám, čeho bát." Chtěla jsem se Duba ještě na něco zeptat, ale to už se na mě snažila napojit Lípa.

„Asi už budu muset, zatím ahoj," rozloučila jsem se.

„Ahoj. Potom se ozvi jak to dopadlo."

„Určitě," odpověděla jsem a přerušila spojení.

I když mě dub celkem uklidnil, moc se mi s Javorem setkat nechtělo. Navíc šlo poznat, že mi to moje mateřská lípa neoznamovala zrovna nadšeně. Nakonec jsem se odhodlala a Lípě odpověděla.

„Asi už máme jít za Nejvyšším, že?"

„Přesně tak. Jinak, já tě na Javora jenom navedu, takže budete mluvit pouze mezi vámi dvěma. Tak se koukej chovat slušně. Nerada bych měla zase problémy. Je ti všechno jasné?"

„Ano."

„Dobrý den," pozdravila jsem trochu nervózně.

„Zdravím, ty budeš malá Lípa?" odpověděl mi ihned Javor.

„Ano, to jsem já."

„Tak přejdeme rovnou k věci, co říkáš?"

„Tak jo," odpověděla jsem, ale spíš jsem jen uklidňovala sama sebe.

Na to už Nejvyšší neodpověděl a já ucítila, jak se do mého těla vkrádá cizí vědomí. Zprvu jsem se bránila, ale po chvíli jsem povolila a už nekladla odpor. Mít někoho v těle však nebyl vůbec příjemný pocit. Po několika dlouhých minutách se Javor ode mne odpojil. Oddechla jsem si, že je všechno v pořádku. Opak byl ale pravdou.

„Budu si muset promluvit s tvojí mateřskou Lípou," pravil Nejvyšší Javor a přerušil naše spojení.

Jeho slova mě upřímně dost vyděsila. Ptala jsem se sama sebe, co jsem udělala špatně. Napadaly mě ty nejhorší scénáře. Tak přece jen nakonec umřu, pomyslela jsem si, když mě napadlo, že bych přece jen nemusela být zdravá. Dubovi jsem však zatím nic neříkala.

„Lípo! Neříká se mi to lehce, ale něco s tebou není v pořádku. Proto tě musím ukázat Vrbě. Je to velmi starý, ale zato nesmírně moudrý strom. Říkáme jí Léčitelka, protože už nejednou dokázala rozpoznat nemoc u některého ze stromů, a tak ho zachránit," přerušila mě z mého přemýšlení Lípa a potvrdila tím moje obavy.

Radši jsem se k tomu moc nevyjadřovala a zeptala se kudy se na Léčitelku napojit. Bylo to trochu složitější než vyhledat Javora, ale postupně jsem Vrbu v Síti našla. Naštěstí o mě nejspíš i věděla, protože mě stihla oslovit dřív než já.

„Ahoj, Lípo. Jak už asi víš, jmenuji se Vrba. Nejvyšší mi sdělil, že prý s tebou není něco v pořádku."

„Asi to už tak bude," odpověděla jsem sklesle.

„Tak to, abych se na tebe podívala rovnou. Stejně jako před chvílí Nejvyšší, přemístím svoje vědomí do tvého těla. Jen na o něco delší dobu," řekla Vrba a já jsem znovu ucítila ten nepříjemný pocit. Věděla jsem už ale co mě čeká.

Po docela dlouhé době, kdy jsem místy ani nevnímala svět kolem mě, Léčitelka konečně vylezla z mého těla. Byla jsem ráda, že jsem se mohla uvolnit. Avšak Léčitelčino zjištění mě nepotěšilo.

„Takže... Začal se v tobě množit nějaký broučí parazit. Pravděpodobně krasec lipový, ale nejsem si jistá. Každopádně by se tvůj případ neměl podceňovat. Nevím,jestli to už dokážeš, ale pokus se ze země vytahovat hlavně bor a draslík. Zesílí tvoji kůru."

„Tak na to se budu muset zeptat Lípy. Jinak, můžu se zeptat, jakto že vy a Nejvyšší umíte takhle vniknout do stromu?" zeptala jsem se, abych zamaskovala svůj strach.

„To je zajímavá otázka. Nevím, jak to bylo u Javora, ale mě to naučila moje mateřská vrba a tu zase její matka. Naše léčitelské řemeslo je už po staletí dědičné."

Jediné, na co jsem se zmohla bylo pouhé „Fíha", protože jsem se z nějakého důvodu cítila strašně vyčerpaně. Léčitelka to nejspíš vycítila.

„Budu muset probrat s tvojí matkou a Nejvyšším, co s tebou dál. Takže zatím se měj," rozloučila se mnou, a dřív než jsem stihla cokoliv říct, jsem byla zase sama uprostřed lesa.