Pomalu zaklapnu knihu. Ani nevím kolikrát, už jsem jí četl, ale upřímně na tom moc nezáleží. Můj náhlý pohyb zaznamená mladá slečna sedící o pár stolů dál. Podívám se na ni, načež ona se ode mě téměř okamžitě odvrací s ruměncem na tváři. Pousměji se nad její reakcí. Nasadím si brýle a předstírajíc nezájem si čmárám do sešitu. Přitom však proplouvám spletitými pocity oné dívky. 

Zjišťuju, že má zlomené srdce. Její přítel se s ní dnes rozešel. Neřekl jí to ani z očí do očí, ale napsal ji SMS, hned odpoledne ho pak spatřila s jinou dívkou, se kterou se líbal na lavičce v parku. Je smutná, zároveň však pociťuje vztek. Zlobí se na chlapce, že jí podvedl a ublížil, na sebe, že mu věřila a dokonce i na tu dívku, která vlastně za nic nemůže. Všimne si jak ji pozoruji.

,,Nějaký problém," zeptá se krapet pobouřeně. Usměju se. ,,Zajímavá kniha," podotknu nevzrušeně, což se u ní projeví jen větším rozčilením, ale taky zmatkem. ,,U lidí se moc často nevidí zájem o oceánografii," dodám jakoby nic. Kniha jí málem vypadne z rukou, jak se horlivě snaží přečíst si název. "Základy oceánografie" tkví na přední obálce, tak velkým písmem, že by si toho všiml i slepý, ona ale ne. Byla tak zabraná do svých rozpoluplných pocitů, že si ani nevšimla co čte. 

,,No ano, zajímavé čtení," zamumlá, knihu zaklapne a odloží na stůl. Dlouho na ní zírá.

,,Slečno," oslovím ji jemně: ,,jste v pořádku?" Na moji otázku  skoro nereaguje, jen se ironicky usměje a pokývne hlavou. ,,Je mi fajn," řekne s pohledem upřeným do stolu. Pak oči zvedne. Plane v nich vztek. ,,Jsem jenom příšerně hloupá," řekne. Pousměji se: ,,Nepřipadáte mi hloupá." Ironicky se uchechtne. ,,Co vy o tom víte," zeptá se. Pokrčím rameny: ,,Nejspíš nic." Obrátím svou pozornost zpět ke knihám co mám na stole, v domnění že je naše konverzace u konce. Koneckonců, je jen a pouze její věc co se mezi ní a jejím bývalým stalo. Tak nějak mi to, ale stále vrtá v hlavě a tak se rozhodnu trošilinku zatlačit. 

Nenápadně vstoupím do její mysli, snažíc se její myšlenky popostrčit tím správným směrem, aby se mi svěřila. Víte i přesto, že mohu cítit pocity druhých, nedokážu číst jejich myšlenky. Musí mi je říct sami od sebe. V jednu chvíli zvednu zrak a podívám se jejím směrem. Dívá se na mě, oči se jí třpytí. ,,Můj přítel mne dnes opustil. Řekl, že miluje jinou," posmrkne. Pokrčím rameny. ,,Stanou se vám i horší věci než je rozchod," projevím svůj názor, lhostejně si prohlížejíc stránky nové knihy, kterou jsem právě teď otevřel. 

,,Milovala jsem ho," vyhrkne ona a postaví se. Zamyšleně k ní zvednu oči. ,,Opravdu," zeptám se jí a pozvednu obočí: ,,a miloval on vás?" Moje otázka ji zarazí. ,,No j-já..."

,,Člověk, který miluje, by asi sotva zvládnul toho druhého opustit během pár minut, nemyslíte Sooha," opět pozvednu obočí. Vykulí oči. ,,A-ale... proč... j-jak..." koktá, šermujíc kolem sebe rukama. ,,J-jak t-to že znáte mé jméno," zeptá se nakonec tiše. ,,Intuice," řeknu a mrknu na ní.

Trvá to jen pár sekund. Ta dívka, Sooha, jak teď už vím, na mě překvapeně kulí oči. Pak se vymrští do stoje, jejím pocitům teď rezonuje strach. V rychlosti si sbalí věci a rychlostí blesku se řítí ven z místnosti. Ve východu se srazí s mladíkem, který míří dovnitř. Pohotově ji zachytí, aby nespadla.

,,Jste v pořádku," zeptá se jí s úsměvem. Sooha zrychleně dýchá. ,,Ano," vyhrkne. Najde ztracenou rovnováhu, odstrčí jeho ruce a s posledním vystrašeným ohlédnutím na mou osobu vylítne z knihovny.

,,Vyděsil si ji," konstatuje mladík, stále hledíc za dívkou. Nic neodpovídám, jen lhostejně pokrčím rameny, což on samozřejmě nevidí. Mladík se na mě otočí a posléze se za mnou i vydá. Posadí se naproti mě. ,,Chtěl si se mnou mluvit," zeptá se po chvíli ticha. S povzdechem se na něj podívám.

,,Jinak bych tě sem přece nevolal, Jimin-ah," usměju se. Chlapec nervózně sklopí pohled. ,,Nechceš mi něco povědět," zeptám se ho po chvíli. Je zticha a já taky. Cítím citové rozpolcení z jeho strany. Jimin stále nervózně poposedává na židli a já stejně tak mlčím. Nechci z něj cokoliv tahat, mnohem radši bych byl kdyby se mi svěřil sám. 

Náhle se zvedne a popojde k jednomu z obrovských oken. Následuju ho pohledem, decentně zmaten jeho jeho chováním. Jimin stojící u okna si mezitím překříží ruce na hrudi.

,,Zamiloval ses někdy," zeptá se mě najednou. Zamračím se: ,,Nejsem si toho vědom. A pokud vím ani ty by jsi neměl." Otočí se na mě, jeho oči jsou v přítmí knihovny tmavší než obvykle, avšak třpytí se v nich něco co nedokážu pojmenovat. ,,Co se stane, když se Snílek zamiluje," zeptá se mě zpříma. ,,Zemře," odpovím: ,,zmizí, rozpustí se, zkrátka přestane existovat. Alespoň tedy v devatesátidevíti procentech případů." Vykulí na mě oči. ,,A to jedno procento," otáže se opatrně. ,,Je odsouzeno žít s pocitem, že jejich láska nebude nikdy opětována. Nakonec se z nich stanou jen zahořklé a zrazené odrazy jich samých a taky časem zmizí."

Jimin se ke mně znovu otočí zády. Opět je zamlklý, ale já mám pocit, že bych měl něco říct. ,,Snílkové nesmí milovat," začnu tiše. ,,To já přece vím," odpoví mi. S povzdechem vstanu a dojdu k němu. Postavím se vedle něj a vyhlédnu z okna. Venku se k zemi snáší sněhové vločky.

,,Nemělo se to stát," začne vedle mě Jimin. ,,Ano, to nemělo," řeknu a pohlédnu na něj. Kouká na mě. ,,Nechtěl jsem, aby se to stalo. Mrzí mě to Jine." Jeho hlas zní plačtivě a mě to trhá srdce. ,,Co se stalo Jimine?" Při zaznění svého jména sebou Jimin trhne. Roztřeseně se nadechne.

,,M-myslím, že někoho miluju," šeptne. ,,Jsi si tím jistý," zeptám se a snažím se, aby můj hlas zněl pevně. Jimin nerozhodně pokrčí rameny. ,,Možná," přisadí si. 

Sjedu ho kritickým pohledem, z čehož usoudí, že chci vysvětlení. ,,Vždy když je mi nablízku, celý se chvěju. Ne zevnějšku, ale jakoby zevnitř. Bolí mě hrudník, kdykoliv ho vidím s někým jiným. Chci, aby si mě všimnul, ale on mě nevnímá. Jsem jenom kulisa, někdo kdo tam vždy je a o koho se může kdykoliv opřít. Jeden den se spolu smějeme a druhý den, ani neví o mé existenci." Jeho hlas se chvěje. ,,Víš Jine, on je tak krásný. Z vnějšku i zevnitř."

,,To jsou všichni," oponuju mu. Rozhodně zavrtí hlavou. ,,Ne všichni ne," pronese s typicky zarputilým výrazem malého děcka. ,,Někteří jsou krásní jenom z vnějšku, ale uvnitř jsou zkažení a oškliví," celý se otřese nechutí. ,, A on takový není, počítám."

,,Ani trošku," vyhrkne Jimin, přičemž se mu po tváři rozlije jemňounký ruměnec. ,,Je hodný, chytrý, vtipný, chová se hezky ke zvířatům a..."

,,Dobře, dobře," přeruším ho máchnutím ruky: ,,ve tvých očích je to pan Dokonalý, chápu." Jimin se na mě zamračí. ,,Nemusím ti to vykládat, když nechceš," odsekne a odvrátí se ode mě. ,,Hej," okřiknu ho: ,,kdo říká, že to nechci slyšet?"

,,Ty," prskne uraženě: ,,svým chováním." 

,,Tak promiň," zabručím. Musím z něj dostat kdo to je, abych mu ho mohl vymluvit. ,,Povíš mi kdo to je," zeptám se s nadějí v hlase. ,,To nevím," protáhne tón. ,,Jiminieeee," zapištím. Zakryje si uši. ,,Fajn, řeknu ti to, jen přestaň," prosí, zatímco si tiskne dlaně na uši. Ztichnu. ,,Takže..." protáhnu: ,,kdo je to?" 

Provinile sklopí oči. ,,Jeon Jungkook," řekne tak tiše, že ho skoro neslyším. ,,Promiň, cože jsi to říkal," zeptám se znovu. ,,Je to Jeon Jungkook," vyhrkne hlasitě. Potom poplašeně vykulí oči a zacpe pusu, jako by si právě uvědomil, že to vyřkl nahlas. 

Dech se mi zasekne v hrudi. ,,Je to tvůj Svěřenec," vyhrknu jakmile najdu ztracený hlas. ,,Já vím," odpoví tiše. ,,Pokud se vytratíš, jeho sny se nikdy nevyplní," pokračuji varovně. ,,Já vím," on zase na to: ,,vím jaká jsou rizika, ale nemůžu si pomoct."

,,M-musíš s tím přestat," nařídím mu, hlas se mi třese. ,,To nejde," vyhrkne. Chytnu se za hlavu. ,,Ale jde, to jen ty nechceš," obviním ho. ,,Bože, tohle je malér," naříkám. ,,Nejsem jako ty, Jine," řekne pevným hlasem. Podívám se na něj a... kurva on se nehodlá vzdát. ,,Nemůžu jen tak lusknutím prstu odstavit svá city na druhou kolej. Nedokážu to."

Zakroutím hlavou. ,,Jimine, tohle nejde," odporuju mu: ,,zabije tě to." Úspěšně se mi podaří nasadit masku lhostejnosti a zpevnit hlas. ,,Jako by se to už jednou nestalo," odsekne mi. Naráží tím na svou tragickou a na můj vkus až příliš brzkou smrt. Smutně se na něj podívám. ,,Jimine," povzdechnu si. 

,,Copak ty jsi se nikdy nezamiloval," ptá se mě, slzy na krajíčku. ,,Nikdy jsi nezažil ten pocit horka a neklidu, který se dostaví kdykoliv je ti ta osoba nablízku?" Zuby nehty si držím neutrální výraz, ale cítím jak pomalu začíná praskat. ,,Ne," odpovím kategoricky. ,,Lžeš," osočí mě mladík. Otočím se na patě a odejdu k nedalekému stolu, kde mám poházené knížky. Beze slova je začnu rovna do komínků podle názvů, když se v mém zorném poli zjeví Jimin. 

,,A co Namjoon?" Po zaznění jména mého Svěřence se zarazím. ,,Na něm ti taky nezáleží?"

Prásknu knihou o stůl. ,,Nic nevíš," prsknu po něm, až sebou trhne. Upřímně i mě ta náhlá změna nálady v místnosti zaráží. Popadnu jeden komínek knih do ruky a zmizím s nimi mezi policemi. ,,Tak mi to vysvětli," křikne po mě. Vyděšeně se za ním obrátím. ,,Pšššt," zasyčím: ,,chceš, aby tě někdo slyšel?"

Odfrkne si. ,,Jine, nikdo tu není," konstatuje skutečnost. ,,To nemůžeš vědět," oponuju. ,,Vím to celkem jistě," odsekne: ,,už je nejmíň patnáct minut po zavíračce. Takže, kde jsme to skončili?" Zeptá se a vrhne po mně významný pohled. Odfrknu si. Občas je vážně přesvědčivý.

,,Není co vysvětlovat," řeknu a přejdu k němu: ,,Namjoon je můj Svěřenec a já jsem jeho Snílek, cítím k němu jen tu nejnutnější náklonost." Z jeho pohledu vidím, že mi stále nevěří. Otočím se k němu zády a zase si vezmu do ruky knížky. Odejdu je vrátit na své místo. Uslyším zaskřípění odsunované židle, když si můj společník sedá. 

Nechtěl jsem ho nějak urazit, ale jsou tu jisté věci, které někdo jako Jimin vědět nepotřebuje. Víte, samozřejmě že jsem se zamiloval. Těsně potom co se ze mě stal Snílek. Byl to můj úplně první Svěřenec. Park Minho, tak se jmenoval, byl obrovská osobnost a už od začátku mě to k němu táhlo neuvěřitelným způsobem. Myslel jsem, že ho miluji a dost možná to i láska byla, ale naštěstí pro mě, jsem velice brzy pochopil, že on mi nikdy lásku opětovat nebude a tak jsem se stáhl.

Moje ruka se zarazí uprostřed pohybu. Lhal bych nejen Jiminovi, ale taky sobě, kdybych teď řekl, že nevím jaký je to pocit, když musíte odpustit od svých citů a sledovat jak se vaše láska oddává někomu jinému. Je to šílená bolest.

,,Jimine," promluvím, odhodlaný se mu s tím vším svěřit: ,,já se..." Dole v hale prásknou dveře, přičemž sebou oba trhneme. Po chvíli se zdola ozve rozjařený mužský smích. Zamračím se. Pokud má Jimin pravdu a je už po zavíračce, tak by tu nikdo být neměl, tím spíš dva muži. Jimin se postaví a celý zachmuřený se vydá na ochoz. Následuju ho se stejnou nejistotou. Zajdu za roh, kde před malou chvílí zmizel a najdu ho tam strnule stát u zábradlí. Nepatrně zrychlím krok. Postavím se vedle něj a shlédnu dolů. Spatřím dvě mužské postavy, které se v zájemném objetí pohupují do rytmu hudby, která nehraje. Oba dva mají tmavé vlasy, jeden z nich je pak nepatrně vyšší než ten druhý. Ten nižší má potetovanou pravačku a ve rtu malý stříbrný kroužek. Podle toho jak na něj můj společník hledí a jak jsou jeho emoce rozbouřené, soudím že mám tu čest s jeho Svěřencem. 

,,Jungkook-ie," zamručí vyšší z mladíků. Ten druhý k němu zvedne oči a povytáhne jedno obočí. ,,Copak," zeptá se Jungkook. Ten první se k němu sehne, chytí ho pod zadkem a vyzvedne ho do vzduchu.

,,Tae," vypískne Jungkook a chytí se jeho ramen. Tae se s ním zatočí ve vzduchu, pozorujíc ho zdola s téměř zbožnou úctou. ,,Copak je," ptá se Kook a lehce se při tom červená. Pohladí Taeho něžně po tváři. Vzduch kolem nich jiskří mladou láskou. ,,Jsi ta nejkrásnější věc, která mě v životě potkala," zašeptá Tae a opře se do jungkookovi dlaně, která ho hladí po tváři. Ten se k němu skloní a hluboce muže pod sebou políbí. 

V tu chvíli Jimin vedle mě prudce zalapá po dechu. Zvuk jeho přerývavého dechu téměř okamžitě doletí k uším dvou milenců. Popadnu ho za paži a zatáhnu ho do stínu knihovny.

,,Kdo je to," zeptá se Tae, hlas mu přitom nebezpečně zhloubne. Jimin stále lapá po dechu, tvář ulepenou od slz, které se mu nekontrolovatelně řinou z očí. Snažím se ho utěšit, ale nedaří se mi to. 

,,Pojď pryč," prosí mezitím Jungkook Taeho jemně. Umím si představit jak ho bere za ruku a snaží se ho odtáhnout pryč. Po pár minutách se ozvou kroky, bouchnou dveře a my v knihovně opět osamníme. 

Jimin pláče a jeho kůže se třpytí. Všimnu si toho až po pár vteřinách, zachvátí mě vlna strachu. ,,Jiminie..." Můj hlas zní tak zoufale, až se sám sebe polekám. Obrátí ke mně své velké, vyděšené oči, které jsou naplněné dětským zoufalstvím. ,,Jine," pípne nešťastně: ,,bolí to. Strašně to bolí." Vím co to znamená. Popadnu ho za ramena.

,,Nevzdávej to," začnu přísně: ,,nesmíš se tomu pocitu poddat." Zpříma se mu dívám do očí. Ale on září stále víc a víc. Vytrácí se mi před očima. ,,Ne," vyhrknu: ,,bojuj s tím. Jestli zmizíš Jungkooka to zničí."

,,Má Taeho," vzlykne: ,,mě nepotřebuje." Naštvaně se na něj zamračím. ,,To není pravda." 

,,Ale je," hádá se, ale celý se třese a září. 

,,Jimine," chytnu jeho tvář do dlaní: ,,dostal jsi úkol, splnit sen chlapci, jehož přáním bylo tančit po boku hvězd. Tvou povinností, jako Snílka, je ten úkol splnit. Pokud ho doopravdy miluješ, tak ten úkol dokončíš s hlavou hrdě zvednutou."  V jeho očích se zračí šok. ,,Dokážeš to Jimine?"

Záře kolem jeho těla začne slábnout, až nakonec zmizí úplně. Jimin na mě teď kouká očima, které se tak nápadně podobají těm mým. Jsou naprosto oproštěné od lidských emocí. Znám tu chvíli, kdy si Snílek uvědomí svou nesmrtelnost a opustí ho všechny naděje. Ten okamžik je nepředstavitelně bolestivý a krutý. Každý z nás si tím musí projít, bez ohledu na sílu jeho vůle.

Sevřu Jimina v náručí. Chci ho utěšit, zašeptat mu nějakou uklidňující mantru, ale na žádnou si nevzpomínám. A tak řeknu jen: ,,Už to nikdy nedělej." 

,,Neboj hyung," odpoví: ,,už se to nikdy nestane." Jeho hlas je nakřáplý a přesto nějakým záhadným způsobem dutý, není v něm ani stopy po jeho dřívější dětské nadšenosti. ,,Mrzí mě to," zašeptám, jako by ho to snad mělo utěšit. On jen beze slova přikývne a víc se ke mně přitulí.

Říká se, že lidé nedokáží existovat bez lásky. Pokud jste o tom někdy dřív pochybovali, pak mi věřte, že je to pravda. Snílci o tuto možnost přišli v den, kdy ztratili život, ale pronásleduje nás to po celou dobu naší osamělé existence. Nejsme lidé a naším úkolem není milovat, ale plnit lidem přání. Jsme prázdné schránky, toužící po naplnění, kterého se nám nikdy nedostane. Možná je to kruté, ano, zcela určitě je to krutost, ale časem se s tím smíří každý. Musíme, protože jiná možnost, pro nás neexistuje.

Nevím co dodat. I hope you enjoyed it💜😘