Noční tmu na malou chvíli rozzářil blesk. Dešťové kapky hlasitě bubnovaly do listů. Ze tmy se něco vynořilo. Dračice s blankytně modrými šupinami zářila jako lucerna. Každý ji mohl spatřit, ale pokud ji někdo zahlédl, nedal to nikomu vědět. Všechna okna nedalekých domů byla zavřená a žádné z nich nesvítilo. Náhle se poodhrnul jeden závěs a za ním stála dívka se svíčkou v ruce. Dračice se jí podívala do očí. Byl to zvláštní moment. Ani jedna sebou necukla, ani jedna neuskočila, ani jedna se nehnula. Čas jakoby se zastavil, jen déšť dával najevo, že tomu tak není.

Dračici se zvláštně zalesklo v očích. Smutek, strach nebo snad něco jiného? Náhle bylo všechno daleko pryč, jen dračice stále mávala křídly. Ozval se hrom a za ním následoval blesk, který na malý moment osvítil tvář dračice. Byla to krátká chvilička, ale i tak si z ní obě dvě zapamatovaly více než za celý svůj život. Dračice pohnula hlavou a magický moment skončil. Dívka rychle vyběhla ze dveří a okamžitě se do ní pustil déšť. Mrazivý vítr zaskučel v koruně starého dubu, který stál nedaleko chalupy. 

Dračice letěla dál, snad na tu dívku zapomněla, snad jen strach ji donutil letět pryč. Pomalu ji pohlcovala tma, až ji naprosto spolkla. Jen dívka zůstala stát na místě. Z domu vyšel muž a podíval se na ni. Nadechnul se, aby promluvil, ale pak si to rozmyslel a zavrtěl hlavou. Vzal ji za ruku a odvedl ji do chalupy. 

Ozvalo se zašustění. Někdo máchal křídly a přibližoval se. Tmou se rozléhal zvuk, možná chtěl někoho vystrašit, možná jen někdo letěl kolem. Ozvalo se zakrákání a vrána vzlétla ze suchého místa na střeše chalupy. Déšť zesílil a přehlušil i hromy. Blesky křižovaly oblohu a v jednom kuse ji rozsvěcely a zhasínaly. Dračice znovu přilétla. Proč se sem vrátila? 

Pomalu dosedla na mokrou trávu před stodolou a vešla dovnitř. Vůně slámy se vznesla do vzduchu a unavená dračice si sedla na nejbližší měkké místo. Ozvalo se zaskřípání dveří. Někdo byl venku. Člověk? Zvíře? Dračice se rychle zvedla a honem překryla slámou svůj poklad. Tlumeně zavrčela a ochranitelsky si před něj stoupla. Do stodoly vešel muž. V ruce držel kopí a jakmile ji uviděl dračici, napřímil je na ni. Dračice klidně stála a ani se nepohnula - teď už neměla možnost úniku. 

Do stodoly vběhla dívka a postavila se mezi muže a dračici. „Aniet, okamžitě zmiz, draci jsou nebezpeční!" zakřičel na ni muž varovně. „Ano, draci jsou nebezpeční, ale jen pro ty, kdo jim chtějí ublížit," odpověděla s klidem Aniet. Možná jim dračice rozuměla, možná ne. Kdo ví, jestli chápala každé slovo, ale určitě věděla, že jakýkoliv její pohyb může být tím posledním. Podívala se na Aniet. Ta se na dračici otočila a po chvíli kývla. Dračice se zhluboka nadechla. Bylo vidět, že to dělá nerada. V očích se jí zračil nekonečně hluboký smutek. Nechtěla... Nemohla to udělat. Prostě nemohla. Ale musela. Otevřela tlamu a z té se vyvalily plameny. 

Déšť ještě zesílil. Jakoby snad chtěl požár uhasit a zachránit Aniet, která zůstala uvnitř. Plameny pomalu pohasínaly, až zmizely docela. Déšť bubnoval do střechy ohořelé stodoly. Už nepršelo, jen stromy ronily slzy nad pohromou. Nezbyl nikdo. Nikdo živý ze stodoly nevyšel. Slavík zazpíval smutnou písničku a pak i on odlétl. Nemělo smysl tu dál sedět a truchlit. Noc postupně mizela a úsvit začínal nový den. Jenže nikdo ho nebude slavit. Kapičky rosy se blyštily v prvních slunečních paprscích jako slzy. Z nebe spadlo pár kapek jako odezva pláče oblohy. Mraky se roztáhly a zmizely v dáli. Nikdo se nedozví, co se ve stodole stalo. Už nikdy. Nikdo. Ze stodoly se ozval zvuk. Že by přeci jen někdo...? 

Do vzduchu vzlétla majestátní dračice a na zádech nesla Aniet. Přistála na nedaleké louce a položila ji na trávu. Odkudsi se ozval zvuk - někdo se  k nim blížil. Onen muž - kopí stále v ruce. Namířil ho na dračici. Teď to skončí: muž se proti ní rozběhl. Dračice nečekaně ustoupila. Neutíkala. Jen mu dávala prostor. Muž se šokovaně zarazil. Nikoliv údivem nad chováním dračice, ale nad tím, co spatřil. Na louce seděla Aniet. Dračice se nepatrně usmála. 

Muž pustil kopí a doběhl k dívce. Objali se a dračici se v očích objevily slzy dojetí. Muž se díval na dračici. Nepotřebovali mluvit. Dokázali to i beze slov. „Děkuji. Vrátila jsi mi dceru. To ti nikdy nezapomenu," zašeptal směrem k dračici. Ta jen kývla a vzlétla. Naposledy nad nimi zakroužila a pak zmizela. Aniet se podívala ne svého otce. 

Když došli domů, Aniet se protáhla dírou a zmizela v útrobách stodoly. Vteřiny tiše plynuly a na obzoru se objevilo slunce. Poslední kapičky rosy pomalu mizely. Už nebyl důvod plakat, byl důvod se radovat. Aniet došla ke svému otci a v rukách držela dračí vejce. Když na ně dopadl sluneční paprsek, začala jeho skořápka praskat. Oba s úžasem sledovali, jak se dračí mládě pomalu dostává ven. Bylo stejné jako jeho matka. Aniet se usmála a vzala dráčka do rukou. Obrátila se k vycházejícímu slunci a podívala se na svého otce. Ten se usmál a pohladil ji po vlasech. Byli rodina. A nic jiného nebylo důležité.