Probrala jsem se až za dva dny. Všichni se mě ptaly co se stalo. Došlo mi, že se za to Luk nejspíš styděl a tak jsem to svedla na to, že jsem nejspíš moc trénovala.
Po tom co mě nechali týden odpočívat jsem se cítila divně. Jako by mě kus chyběl.
Přistihla jsem se že často jen tak bez přemýšlení koukám na les. Možná že to je tím, že jsem prakticky celý život strávila jeho ochranou.
Někdy jsem míjela mé přátele bez toho abych si uvědomila že je vidím. Vždy jsem si jich všimla i přez celé náměsti, ale teď nic. Nebylo to tím, že by mi les chyběl. Mohla jsem do něj každou chvíli zajít, ale prostě i když jsem tam byla, nebylo to to samé jako před nedávnem.
Když jsem ještě byla v hnízdu mohla jsem si dělat v lese co jsem chtěla a zvířata ke mě i tak chodila, ale teď přede mnou pořád utíkala a i příroda byla tiší než dříve. Prostě to nebylo stejné.
Už je to týden co jsem vztala z postele a dneska jsem se rozhodla, že si vyjedu do lesa. Derekovi jsem řekla že v lese přenocuji a tak jsem si vzala i přikrývku.
Jela jsem asi dvě hodiny na koni a tak jsem dojela dost dalejo. Na menší loučce jsem odsedlala koně a pustila ho. Byl zvyklí že ho vždy zavolám a tak jsem se nemusela bát že by utekl. U jednoho stromu na kraji louky jsem si odložila věci a šla si zaplavat do nedalekého jezera. Svlékla jsem si oblečení a skočila do vody.
Cítila jak se mi svaly po hodinách v sedle a tréningů uvolňují. Najednou se na břehu něco pohlo.
Otočila jsem se tam a mohla jsem tak vydět Luka jak se opírá o kmen stromu a pozoruje mě. Ponořila jsem se tak aby mi z vody vyčnívala jen hlava.
„ Co je!?"
Zakřičela jsem na něj deset metrú od břehu, ale i na tu vzdálenost mi neušel jeho úsměv.
„Táta měl o tebe strach, tak jsem se nabýdl že tě pohlídám.“
Zavolal na spátek a odešel abych mohla vylést z vody. Rychle jsem tedy vyplavala a oblékla se. Mokré vlasy jsem si stáhla a na temeni si vytvořila drdol. Luk už měl na louce rozdělaný oheň a mě až teď došlo že se stmívá. Všmla jsem si taky že nám oběma připravil místa na spaní.
„Proč ses nabýdl že mě ohlídáš.“
„V poslendní době ses chovala divně.“
„Na to jsem se neptala! Proč si se nabídl? Mohl sem jet klidně kdokoli jiný.“
„Potřboval jsem s tebou mluvit.“
Přiznal po chvíli a já si k němu sedla abych byla blízko u ohně.
„Tak mluv.“
Popohnala jsem ho a on si povzdechl.
„Chtěl jsem se tě zeptat proč si nikomu neřekla jak to doopravdy bylo s tím tvým podchlazením?“
„Ani nevím. Nechtěla jsem ti přidělávat nepříjemnosti.“
„Děkuji a moc se ti omlouvám za má slova.“
„Omluva se přijímá. Takže od teď mír.“
„Mír.“
Souhlasil a podali jsme si ruce. Natáhla jsem ruce k ohni, jelikož začala být zima.
Luk se ke mě natáhl a rozpustil mi vlasy, natočil je tak aby mi rychleji uschly a přehodil přeze mě deku co měl přez ramena, takže jsem se taď o něj hřála.
Cítila jsem se v bezpečí a  v ten moment zafoukal vítr. Koruny stromů se rozespívaly a zvěř rozpovídala. Luk se udiveně rozhlížel protože pro něj jako pro člověka to bylo nové.
„Neboj, to jen příroda promluvila.“
Usmála jsem se na něj a opřela si hlavu o jeho levé raneno. On si mě levou rukou přitáhl za pas ještě blíž a tak jsne tam seděli a bavili se o všem možném ještě dlouho do noci, já pak na jeho rameni i usla.
Děkuji za minulé komenty, nakopli mě a tak píši už teď. Doufám že se tahle část bude líbit.